ZPLOZENEC

Zplozenec

Moje první vzpomínka je světlo na konci tunelu. A do toho nějaký hlas říká nějaké mamince, aby tlačila, že už vidí hlavičku.

A pak už jsem byl na světle, které mě pálilo v očích, a cítil jsem nepříjemný chlad, na nějž jsem nebyl zvyklý.

Ruce, které mě držely, se najednou zděšeně odtáhly. Urychleně mě položily na tvrdou plochu, aby se mě nemusely dotýkat.

"Sice jsme na ultrazvuku viděli určité zvláštnosti, ale tohle!" vyděsil se ten hlas. "Sestro, udělejte hned odběry krve a pošlete to na rentgen! Je mi jedno, že je to tak malé, tohle prostě nemůžeme nechat být!"

Vtom jsem ucítil, jak kdosi přerušil mé spojení s matkou. Náhle jsem byl sám a nemohl jsem se na nikoho spoléhat.

A to mě naštvalo. Místo aby byli pyšní na nový život, který právě začal, děsí se mě a nechtějí se mnou nic mít.

A tehdy jsem poprvé poznal svou sílu. Pocítil jsem k tomu hlasu nenávist a přál jsem mu vše nejhorší.

"Doktore!" ozval se náhle vyděšený výkřik. "Asi má infarkt nebo co! Zavolejte primáře!"

Co tady ten druhý hlas tak ječí? Zvuk, který vytváří, je příliš vysoký a přímo rve uši! Nemá právo rušit mě, když si zvykám na nové prostředí!

"Proboha, sestro!" ozval se jiný hlas. "No tak, proberte se! Přece nám tady během chvíle neomdlí dva lidi!"

Neomdlí... Ten hlas snad ještě věřil, že se někdy probudí.

"To on!" došlo náhle hlasu a zaměřil svou pozornost na mě. "To dělá on! To on je zabíjí!"

Výborně, hlasu už došlo, že se neproberou!

Vtom mě někdo něžný a příjemný vzal opatrně do dlaní. "Tak pojď, miláčku," zašeptal krásný hlas a vzal mě pryč.

Byl jsem rozhodnutý nechat se odnést daleko z tohoto deprimujícího prostředí, kde každý křičí, a chtěl jsem odstranit každého, kdo by nám blokoval cestu. A také jsem věděl, u koho začnu.

Konečně utichlo frenetické volání a za námi dopadlo na zem třetí tělo.

Cítil jsem, jak rostu. Zdálo se, že matku děsím, protože se vyvíjím rychleji, než bych měl.

Přesto mě ale měla ráda a dělala vše pro to, abych byl šťastný. Pokaždé, když jsem chtěl, mi vyprávěla příběh o tom, jak ji unesli tvorové z vesmíru - ona jim říkala mimozemšťané - a vložili do ní mě, křížence lidí a jich. Mám být posel nové a společné budoucnosti.

Jednou večer jsem po ní chtěl, aby mi zase vyprávěla tenhle příběh, jenže ona se mi náhle vzepřela.

"Už jsem unavená a tys ho stejně slyšel už milionkrát," odmítla mé přání a chtěla odejít.

Ale vždyť po ní chci jenom tak jednoduchou věc! Znovu jsem zopakoval své přání, tentokrát důrazněji.

"Ne!" šokovala mě svou odpovědí. "Už se musíš naučit, že nedostaneš všechno, co chceš! Někdy se musíš určitých věcí vzdát!"

Avšak já nejsem jen tak někdo, já jsem přece výjimečný! Jsem poslem nové budoucnosti! A mám snad právo na jeden příběh!

Zkusil jsem to ještě naposledy, ale dostalo se mi stejné odpovědi: "Musíš se naučit, že někdy je nezbytné se něčeho vzdát!"

Dobře. Právě ses vzdala svého života.

Cítil jsem, že tady už zůstat nemůžu a zároveň že nesmí najít mrtvolu matky, a tak jsem ji před svým odchodem snědl.

A tak jsem se procházel městem a smál se lidským myšlenkám, které byly tak povrchní!

Často jsem za sebou zaslechl: "Copak, chlapečku, snad ses neztratil?" Pak tazatel přišel ke mně a vzápětí vykřikl: "Proboha svatýho!" a utekl.

Tohle mi dalo dva náměty k přemýšlení. Jednak proč se musí lidé ve výjimečných situacích dovolávat nějaké neexistující síly, která by jim stejně nepomohla, a jednak proč společnost odsoudí každého, kdo se jakkoli vymyká z normálu.

Samozřejmě že bych mohl každého, kdo mě takhle urazil, odstranit, ale nechtělo se mi plýtvat silami.

A čas ubíhal. Cítil jsem se stále silnější zároveň s tím, jak bylo město stále více a více poničeno. Většina obyvatel se už raději odstěhovala, vláda však platila zbytku, aby zůstal na místě. Báli se totiž, že když odejdou všichni, mohl bych se také vydat do nějakého většího města a tam způsobit mnohem horší škody.

Vstoupil jsem do cukrárny. Naprostá většina přítomných se ihned zvedla a urychleně odešla, na což jsem reagoval tak, že jsem prvního, kdo vyběhl ze dveří, odstranil.

"Dneska si dám jahodový," oznámil jsem prodavačce.

Očekával jsem, že mi jako každý den raději zdarma věnuje, co chci, jenže dnes se něco změnilo.

"Stojí padesát centů, pane," prohlásila roztřeseným hlasem.

Rozesmál jsem se a tím ji ještě víc vyděsil. "To si snad děláš srandu?" zeptal jsem se naprosto klidně, protože jsem ze zkušenosti věděl, že právě takový tón vyděsí nejvíce. "Ty snad nevíš, kdo jsem? Najednou?!"

Jenže vzápětí mi došlo, proč se náhle odvažuje být tak odvážná. Za pultem se vynořily hlavně pistolí a muž zákona pronesl: "Jste zatčen, pane, za narušování veřejného pořádku, porušování osobních svobod, mnohonásobné krádeže i vraždy. Máte právo nevypovídat. Máte právo na advokáta. Máte právo na nestranný soud před porotou. A teď půjdeme, pane," dokončil svou řeč a skácel se mrtvý na zem.

"Dneska jsem si to chtěl poslechnout až do konce," prohodil jsem směrem ke zkoprnělé prodavačce. "Na nestranný soud před porotou... To jsem ještě od žádného neslyšel. Tak kde jsme to byli? Ano, už vím. Přál jsem si jeden jahodový."

A vlídně jsem se na ženu, která ze sebe přímo vyzařovala strach a hrůzu, usmál.

"Život je fajn," povzdechl jsem si spokojeně, když jsem stál na liduprázdné hlavní třídě a pozoroval poletující papíry a noviny.

Vešel jsem do opuštěné hospody a zapnul si televizi. Měl jsem v plánu dívat se na události, jen abych se pobavil a zasmál lidské hlouposti, jenže hlavní zpráva byla o mně.

"Podle nejčastějších, avšak nepotvrzených teorií se má jednat o křížence mezi člověkem a mimozemšťanem. Pro tuto teorii svědčí kromě jiného i velice zvláštní vzhled dotyčného. Vždyť kde byste našli muže se šedou kůží, obrovskou bezvlasou a beznosou hlavou a schopností zabíjet pouhou silou myšlenek? Lékaři dodnes nenašli žádné uspokojivé vysvětlení. Včera vláda Spojených států amerických na mimořádném referendu rozhodla, že tento tvor už začal ohrožovat celostátní bezpečnost, a proto v této chvíli posílá do oblasti záložní armádní síly, aby se s touto zvláštností nadobro vypořádaly."

Rozesmál jsem se víc než u jiných zpráv. Opět nezklamali - pobavili mě, dnes navíc přímo královsky.

Probudilo mě zvláštní hučení. Také jsem slyšel rány a padání mnohých předmětů.

"Tak dobře," usmál jsem se pro sebe, "Spojené státy proti mně. Schválně kdo vyhraje."

Když jsem vylezl ven, uviděl jsem po hlavní silnici jet několik tanků. Kolem nich pochodovalo pár desítek mužů. Nad hlavou mi vibrovaly letecké motory.

"Vážený pane," ozvalo se posíleným hlasem. "Nyní máte poslední možnost vzdát se a nechat se pokojně odvést. Za to k vám budou shovívaví. V opačném případě budeme nuceni použít veškerou sílu, kterou zde máme k dispozici."

Zklamali mě. Těšil jsem se na pořádný souboj, kde budu muset využít všechen svůj um, abych přežil a obhájil si svůj způsob života. Oni však nebyli schopni sehnat nic lepšího než stroje a lidi se střelnými zbraněmi.

Rád bych si s nimi ještě trochu pohrál, ale zároveň jsem věděl, že by mohli každou sekundu, kdy budou naživu, využít třeba k zahájení střelby. Před množstvím kulek by mě mé schopnosti nejspíše neuchránily.

Bylo nutné jednat hned.

Soustředil jsem se a vzápětí vyslal do okolí silnou vlnu. Vše živé, co zasáhla, odstranila.

Postup armády se zastavil. Lidé strnuli v polovině kroku a pak se všichni jako jeden muž skáceli na silnici. Tanky přestaly jet a bylo jasné, že ani jejich řidiči už se nenacházejí mezi živými.

Vychutnával jsem si ten opojný pocit moci, když mě cosi vyrušilo. Pohlédl jsem vzhůru a tam padaly z oblohy stíhačky. Každá při dopadu vytvořila širokou brázdu, což byla zároveň největší škoda, jakou armáda dokázala napáchat.

Stál jsem před obrázkem absolutní zkázy a byl na sebe úžasně pyšný. Došel jsem k velícímu důstojníkovi, vzal si jeho vysílačku a pronesl do ní: "Příště pošlete víc."

Na dálku jsem zapnul rádio a naladil zprávy. Zřejmě jsem byl velmi pečlivě sledován, neboť moderátor právě oznamoval: "Akce proti tvorovi byla zřejmě neúspěšná. Všichni zúčastnění jsou mrtví. Cíl nebyl zničen. Vláda tvrdí, že má v rukávu ještě jedno eso, které každým okamžikem dorazí k cíli, nikdo však příliš nevěří v jeho úspěch."

"Výborně," zaradoval jsem se. "Aspoň se víc pobavím."

Díky umění, které jsem získal od svých mimozemských předků, jsem byl v podstatě nepřemožitelný.

"Svět patří mně! Nic mě nezastaví!" zařval jsem do prázdna.

A vůbec poprvé za celý svůj život jsem pocítil potřebu nějak jim poděkovat. Poklonit se té dokonalejší polovině ze mě. Musel jsem být vděčný za dar, který jsem milostivě obdržel jako jediný z celé planety.

Obřadně jsem pohlédl vzhůru, abych vzdal patřičnou úctu, jenže jsem spatřil něco, co jsem nečekal a zároveň nevěděl, co s tím.

Na město letěla atomová bomba.