ZLÝ DŮM

Zlý dům

Největší chybou bylo, že jsem šel na ten večírek.

Patřil jsem k vyšší střední třídě, která si potrpěla na občasné bezduché a nesmyslné oslavy, které se v konečném důsledku zvrhly v opíjecí orgie. Nejít na ně však znamenalo ztrátu společenské prestiže, a tak ani mně nezbývalo než se povinně zúčastnit.

Podle očekávání neměla zábava žádný valný smysl, ani by se správně neměla nazývat zábavou.

Já jsem se jako dalších několik nudil. Pár jiných zatím postávalo v koutě a doufalo, že se večírek zvrtne v nevázané orgie. Pár starších pánů se pokoušelo uzavřít nějaký obchod, což nebyl v tomhle prostředí úplně nejlepší nápad. Zbytek z asi třiceti lidí tvořily bohaté paničky, které nedokázaly udržet zavřená ústa a navzájem si vyjmenovávaly, kolik měly milenců a jací byli v posteli.

Toužebně jsem si přál, aby čas postoupil natolik, aby mi umožnil odejít bez ztropení společenského skandálu. Chtěl jsem si ukrátit své utrpení, a tak jsem se rozhlížel po rozlehlém domě hostitelky, jíž byla ta nejukecanější ženská s největším počtem milenců.

Šlo o jeden z těch moderních domů, který měl zvýrazňovat, jak je na tom jeho majitelka dobře. Integrovaný systém propojený se všemi místnostmi i spotřebiči, sám hlídající stav potravin v ledničce i vaše zdraví, sotva si sednete na vyhřívanou a tvarovatelnou záchodovou mísu.

Jenže manžel téhle paničky byl velice rozzlobený, že se stal mnohonásobným paroháčem. A vzhledem k tomu, že bohatí lidé většinou nemají žádné zábrany, vybral si k pomstě opravdu nečekaný způsob. Jeho plán měl jen jedinou trhlinu, o které nevěděl, protože byl už delší dobu mimo město - ohrozil spoustu nevinných lidí.

Ten večer se skupina najatých hackerů nabourala do hlavního serveru společnosti RajskýDomov, jež zatím držela monopol ve výrobě integrovaného softwaru pro inteligentní domy. Právě proto, že tato technologie byla teprve v plenkách, nebyly inteligencí obdařené domy dokonale zabezpečené a hackerům nedalo příliš moc práce proniknout do systému jistého konkrétního obydlí - samozřejmě šlo o to, v němž se pořádal již zmíněný večírek a kde jsem byl i já.

Pro hackery by zřejmě nebyl problém odpálit celou stavbu, manžel majitelky si ovšem přál velice brutální a specifický způsob smrti. Měla být zabita samotným domem.

Já už jsem vzdal jakoukoliv snahu o nezávaznou konverzaci, chtěl jsem jen být pryč. Neurčitě jsem do prostoru prohodil, že musím ještě připravit jeden projekt na zítra a pospíchám domů, a zamířil jsem ke dveřím. Cítil jsem na zádech vyčítavé pohledy dam, podle nichž jsem zřejmě odcházel příliš brzy, ale bylo mi to jedno. Cílevědomě jsem kráčel k domovním dveřím a neohlížel se.

Stačilo by trochu zrychlit krok nebo vyrazit o pouhých pár sekund dříve a bez problémů bych unikl. Jenže takhle se mi dveře zničehonic zabouchly přímo před nosem a za žádnou cenu je nešlo otevřít.

Zoufale jsem se otočil zpět do místnosti, pořád ještě předpokládaje, že mě hostitelka nechce pustit ven. Jenže všichni, na které jsem pohlédl, byli stejně zmatení jako já.

Na několikametrovém monitoru na zdi se zničehonic objevila zlověstná slova: To máš za ty parohy, ty mrcho.

Jednomu starému muži to došlo ihned po přečtení tohoto vzkazu. "Něco se stalo se softwarem domu!" vykřikl. "Nejspíše nějaký vir nebo co! Dům se k nám teď může začít chovat agresivně, muže nás dokonce chtít zabít!"

Většina přítomných dam začala zoufale ječet, pouze hostitelka zachovala ledový klid. "To je přece nesmysl!" oponovala pesimistickému tvrzení. "Bylo mi výslovně řečeno, že dům má bezpečnostní pojistku! Tohle se prostě stát nemůže!"

Jenže jako v reakci na její domněnku se ze záchodu ozval strašlivý řev, který ještě strašlivěji přešel v o poznání tišší chraptění, a i to po chvilce zaniklo.

Několik odvážných mužů včetně mě se odvážilo vlézt dovnitř a zjistit, co se stalo.

Na dámských záchodech ležela mrtvola ženy. Dům zřejmě využil zabudované nůžky na nehty a dokázal z nich vytvořit smrtící zbraň. Jediným bodem do srdce ukončil její život.

Na pánských toaletách byla situace ještě horší. Náhodný pár už nechtěl čekat na případný začátek orgií a začal trénovat v kabince. Zdálo se, že dům použil automatický sušič hýždí zkombinovaný s podavačem toaletního papíru, aby úspěšně rozsekal jejich těla na kousky. Pár nejspíše doufal, že se náhodný návštěvník přidá k jejich radovánkám, a tak nechal otevřené dveře do kabinky. Kvůli tomu nyní tkáně a krev pokrývaly téměř celé toalety.

Některým přítomným se při pohledu na oko a penis v umyvadle nebo na ruku v mušli, která na nás i po smrti zvedala prostředníček, udělalo špatně, takže jsme všichni raději odešli.

Dům se zatím činil i v hlavní místnosti. Čtyři osoby zabil elektrickým proudem. Další si zřejmě neopatrně chtěla i přes nebezpečí udělat kávu a teď popálená a zohavená freneticky ječela v koutě.

"Musíme odsud!" rozhodl jsem. "Ven nás nepustí, takže nezbývá než počkat, až nám pomůžou zvenku. Je tady nějaká místnost, kam program nemá přístup?" obrátil jsem se na majitelku.

Ta však zakroutila hlavou. "Je všude," vydechla. "Ve sklepě má hlavní přístrojovou desku. Kdybychom ji odpojili...," naznačila možné řešení.

Jeden z přítomných odběhl, ale za okamžik se vrátil s nepořízenou. Dům samozřejmě držel dveře od sklepa zavřené.

Dařilo se mu také blokovat rádiový signál, takže nebylo možné ani nikomu zavolat. Byli jsme odříznuti.

Uchýlili jsme se do ložnice, která byla podle majitelky nejméně integrovaná. Seděli jsme na její luxusní posteli a jeden ze starších pánů se rozhodl, že se pokusí povrtat v obvodech. Sliboval, že bude opatrný, přesto za několik chvil dostal plný zásah bleskem a odletěl až na druhý konec místnosti. Samozřejmě se nám ho nepodařilo oživit.

Další vědec se však nenechal odradit a zkoušel omezit dům. K manipulaci s dráty a kabely ovšem používal dětské plastové vidličky, které se mu podařilo najít.

Dům nám každou chvíli dával najevo, kdo je pánem situace - náhodně zapínal alarm nebo pouštěl hlasitou hudbu.

"Mám to!" zvolal za pár minut vědátor nadšeně. "Na něco jsem přišel!"

Všichni jsme napjatě čekali, jak se nová naděje vyvine. Jenže dům také zjistil, že jsme našli mezírku v jeho programu, a nedovolil nám ji využít.

V místnosti se ozvalo tiché syčení. Po pár vdechnutích jsem se začal cítit podezřele ospale.

"Ale ne!" vyděsila se majitelka. "To je pronoktovisin! Dům mi ho pouštěl, abych usnula! Varovali mě, že větší množství vás může zabít!"

Bylo jasné, že musíme z ložnice pryč. Dům nejspíše vyplýtval všechny zásoby plynu.

Běžel jsem jako poslední. Snažil jsem se dýchat co nejméně, takže jsem měl trochu problémy pobídnout vědce, aby už konečně šel.

"Já teď nemůžu odejít!" dostalo se mi hloupé odpovědi. "Už to skoro mám! Běžte ke sklepu, já budu hned za vámi!"

Naše oči se setkaly a já pochopil. Byl pevně rozhodnutý dát nám šanci za cenu vlastního života. Jeho charakter a šlechetnost zahyne, zatímco ty idiotské nány zůstanou. Život není fér.

Přikývl jsem na souhlas, přestože jsem věděl, že ho vidím naposledy. "Děkuji," zašeptal jsem dojatě a odešel. Rychle jsem na schodech dohnal zbytek přeživších a společně jsme pokračovali dolů.

Ani si nevšimli, že nám jeden chybí.

Jedna atraktivní dívka, o které jsem uvažoval jako o své případné sexuální partnerce, pokud bych vydržel až do vypuknutí orgií, jako první došlápla na podlahu. A to byla poslední věc v životě, kterou udělala.

Podlaha byla také pod proudem.

Zoufale trhla pažemi, spadla dolů a srazila s sebou ještě další tři lidi.

"On nechce, abychom se tam dostali," ozval se zakřiknutý pán v obleku. "Ví, že ho tam můžeme porazit."

Otočil jsem se k majitelce, abych se ujistil, že není žádná jiná cesta do sklepa, ale její výraz mluvil za vše. A vtom jsem dostal nápad.

"Svlečte si šaty!" nařídil jsem.

Přítomní se po sobě tázavě dívali a vrhali po mně pochybovačné pohledy, jestli jsem se náhodou nezbláznil.

"Dělejte!" ztrácel jsem trpělivost. "Naprostá většina z vás má oblečení z nějakého plastového svinstva, které zcela určitě nevede proud! Uděláme si cestičku ke sklepu!"

A ono to fungovalo. Šel jsem první, někdo mi zezadu vždy podal další šaty a já jsem je položil na podlahu. Kráčel jsem velice opatrně, občas jsem cítil pod nohama zabrnění, ale nikdy jsem nedostal ránu.

Šatů bylo naštěstí dost a bez potíží nám stačily až ke vchodu do sklepa. Dveře byly otevřené. Podle cvakání a tlumených úderů se je dům zřejmě horečně snažil zavřít, ale vědátor odvedl dobrou práci.

Program nám všemožně chtěl vnuknout, ať dolů nechodíme. Na monitor nám promítl několik záběrů, které nás měly odradit.

Nechoďte do sklepa! žádal nás nápis z jakéhosi traileru na neznámý film. Vzápětí se objevily záběry plné hrůzy a krve a do této nepříjemné podívané zněl hlas z upoutávky: "Je tam zlo. Zabije každého, kdo se odváží vstoupit."

Nás však nemohlo naprosto nic odradit. Ověřili jsme si, že schody pod napětím nejsou, a zamířili dolů.

Ocitli jsme se před vestavěným ovládacím pultem. Všude byla spousta tlačítek a blikajících čudlíků.

"Můžeme?" ohlédl jsem se na zbytek a jen tak mimochodem jsem zaregistroval, že naprostá většina je nyní nahá. Šaty se použily k přejití podlahy a spodní prádlo se na takovéhle večírky nenosilo.

Začal jsem mačkat tlačítka a postupně vypínat jednotlivé části systému a odpojovat místnosti. Jenže nic se nedělo. Buď hackeři, nebo samotný program bránili v odstavení serveru.

"To snad ne!" vyděsili se všichni včetně mě. Vědomí, že už jsme tak blízko a systém nás stejně nenechá vyhrát, bylo zdrcující.

Zoufale jsem se rozhlédl po sklepě a všiml si velkého bojleru na ohřev vody. Dostal jsem úžasný nápad.

Ještě s jedním mužem a s užitím jednoduché páky se nám podařilo trubky pokřivit a vzápětí i utrhnout. Začala se z nich lít proudem voda. Dům neměl žádnou možnost, jak ji zastavit - s tímhle se při programování rozhodně nepočítalo.

"Doufám, že vám nebude vadit trochu vyšší účet od vodárny," zavtipkoval jsem směrem k majitelce.

Když jsme byli asi v polovině schodů, zezdola se ozvalo elektrické zapraskání, objevil se jasný záblesk a vzápětí všude zhasla světla. Zbytek cesty jsme museli dojít potmě, ale vůbec nám to nevadilo, právě naopak.

Podlaha už pod proudem nebyla, takže jsme bez problémů došli až ke vstupním dveřím. Zkusmo jsem vzal za kliku a s uspokojením slyšel cvaknutí. Dveře se otevřely.

Vylezli jsme před dům a s neskutečným požitkem se nadechli čerstvého nočního vzduchu.