ZLOMENÍ LIDÉ
Zlomení lidé
Písek tvořený ze spousty malinkých vloček
Slunce bodalo jako drápy tisíce koček
Uprostřed bezejmenné pouště
Uzavřené do krychle podsvětelného žáru
Dříve žehnána nyní prokleta
Drtivě nehybná poušť našeho světa
Drtivě nehybná poušť naše planeta
Strach se nikdy nepřestal vyvíjet
Báseň rvala nás skrz trosky všech věků
Až do okamžiku absolutně konečné pouště
Kde z písku tyčí se osamělé trámy
Kříže tichého boha nad námi
Do prošlapaných bot písek zatéká
Jdeš zblízka chlapče kráčíš zdaleka
Jdeš z konce světa co exploze smetla
Sestoupils z nebe nebo vyšels z pekla
Klavírní pochod na počest sonetu
Písmena slova větu za větu
Zpívej křič vyjdi hlasem výš
Než se ve všemocném písku udusíš
Než ve slunci shoříš vždy když spíš
Než si najdeš nedobytnou skrýš
Než čtyři temné jezdce uvidíš
Než tvou duši vdechne korona slunce
Než uvízneš ve své zbylé půlce
Než vyzveš k souboji trojjediné bohy
Než zůstane po tobě jenom otisk nohy
Vykřičníky mrakodrapů k nebesům se tyčí
Popraskané sklo nevázaně křičí
Cítíš se vyrvaný z náhodnosti dneška
Pamatuj že nechceš konec světa zmeškat
Pro tak významnou událost bys měl oblek vytáhnout ze skříně
Ať dobře vypadáš v té poslední vteřině
Přes posmutnělý asfalt už nikdy nepojedou auta
Prach na uvítací tabuli je překryt směšnými slovy
Ta zvláštně zní v záři jež je zlatá
Každého srdečně vítá město York Nový
Město hoří radiací
Hoří lidé hoří ptáci
Zklamaný pohled cynického boha
Dlí tam kde vypaří se slova
Když se zbytky mrakodrapů k zemi hroutí
Když se vzhůru sytá mračna dýmu kroutí
Když věčný oheň musí na obloze plouti
Když jsi jediný kdo se ještě rmoutí
Když ti po sežehlé tváři sama slza skane
Když mocná země horkou radiací plane
Poblíž dravá voda požírá pobřeží
Vždyť přece sytý hladovému nevěří
Tak najez se slovutný oceáne
V němž radiace rovněž brzy vzplane
Snad se celá planeta v moři rozpustí
Splyne možná příliv s odlivem
Třeba nebude konečně s podivem
Že nás i sám otec boží opustil
Poslední měsíce v noci
Realizace
Poslední rozhodný konec
Civilizace
Poslední a snad i největší
Symbolika
Když tohle všechno se vážně tak
Těžko říká
Planeta naše zeměkoule Země
Dárkyně tepla klidu míru
Jenže od vzniku toho lidského plémě
Stala se dírou do vesmíru
Nepros bože za odpuštění
Chápu oběť celé naší rasy
Vždyť jiná možnost ani není
Aby se blýskalo na lepší časy
Teď snad pouze cáry mraků
Špiní nebe modré
Tak už prosím neplač bože
Zas to bude dobré
Věřím že za naším posledním milníkem
Se celá planeta stane důstojným pomníkem
Cítil jsem, že má druhá sbírka stále nemá nějakou reprezentativní báseň, něco, jako byla pro Nekonečnou propast skladba Zástup zatracených nebo Město (i když i s Vlakem jsem velice spokojen). Proto jsem chtěl stvořit trochu rozsáhlejší báseň, která by co nejpřesněji vyjadřovala smysl celé sbírky, která by se stala jejím vrcholem (nebo alespoň jedním z vrcholů). Výsledkem byla báseň Zlomení lidé.
Jedná se o skladbu, kterou jsem psal zatím nejdelší dobu - celé tři dny. (Všechny ostatní básně až na Netvora vznikly vždy na jeden zátah.) První den jsem se věnoval tématu pouště, druhý den jsem rozpracoval motiv města a třetí den jsem psal o oceánu a báseň jsem zakončil.
V díle jsem spojil apokalyptické motivy, jež jsem nastínil již v některých předcházejících básních, ale nikdy jsem je ještě nepoužil v rámci jednoho kompaktního celku.
Báseň je samozřejmě o konci světa. Objevují se v ní mimo jiné i odkazy na Zjevení Janovo, konkrétně na čtyři jezdce apokalypsy.
Než čtyři temné jezdce uvidíš
Na jednu stranu jsem s básní spokojen, na druhou stranu ale cítím, že jsem opět nepřekonal skladbu Zástup zatracených.
Jako nejoblíbenější bych vyzdvihl následující dvojverší:
Když ti po sežehlé tváři sama slza skane
Když mocná země horkou radiací plane