VÝHODA


Výhoda


Den první

Probudil jsem se v temné kobce. Nepamatoval jsem si vůbec nic - nevěděl jsem, kdo jsem, jak jsem se do kobky dostal, neznal jsem ani vlastní jméno.

U protější stěny jsem zaznamenal pohyb, pohled tam mě ale velice vyděsil. Spatřil jsem tam totiž odpornou bytost. Vzrůstem a proporcemi se sice podobala člověku, její vzhled ovšem nejvíce připomínal ropuchu. Bradavičnatá kůže vylučující sliz, široká hlava s nevzhlednými ústy s úzkým jazykem, jímž si tvor neustále olizoval rty a občas jej vystřelil ven z tlamy, jako by ochutnával okolní vzduch, rozpláclé ruce s pozůstatky plovacích blan.

Naše vězení tvořily jen čtyři stěny, nic víc. V místnosti se nenacházel žádný zdroj světla, přesto v ní nebyla úplná tma, jako by záře vycházela přímo ze zdí. Ty byly vyrobeny z jakéhosi šedého materiálu a byly naprosto čisté.

Poté, co jsem překonal počáteční vlnu odporu, pokusil jsem se s tvorem promluvit. Snažil jsem se při mluvení navázat oční kontakt, ale studený pohled nelidských očí mě rychle přinutil uhnout zrakem jinam.

"Kde to jsme?" začal jsem.

Bytost mě jen pozorovala. Nebyl jsem schopen číst v jejím obličeji, takže jsem nedokázal rozpoznat, jaký výraz nasadila. Nějak jsem ovšem vycítil, že se mi vysmívá.

"Kde to jsme?" zvýšil jsem hlas.

Tvor otevřel ústa a vydal spoustu mručivých zvuků, která nemohla být lidskými hlasivkami napodobena. Když viděl, že neodpovídám, také začal mluvit hlasitěji, já jsem však nerozuměl jedinému slovu. Samozřejmě, proč by tahle bytost měla umět anglicky?

Další komunikaci jsme brzy oba vzdali a oba jsme se oddali vlastním myšlenkám.

Po neurčité době se v dosud hladké stěně objevil obrys dveří, které se vzápětí otevřely. Dovnitř vstoupil voják a s ostražitým pohledem přistupoval k obludě s nějakou miskou slizu. Tvor spokojeně zabručel a začal s nechutnými zvuky chlemtat svůj příděl potravy.

Voják jakoby mimochodem stočil svůj zrak ke mně, jenže vtom se mu rozšířily zorničky a jeho výraz se změnil z ostražitého na překvapený.

"Zavolejte plukovníka!" zakřičel do chodby. "Nakonec se to probralo!"

Z chodby se ozval shon, který byl za pár okamžiků přerušen rázným krokem, jehož zvuk se odrážel od stěn. Ve dveřích kobky se objevil přísně vyhlížející prošedivělý důstojník.

"Hlášení!" vyzval vojáka, který náhle stál v dokonalém pozoru.

"Když jsem zelenáči přinesl jídlo, zjistil jsem, že se to probralo, pane!" oznámil voják.

"Výborně!" kývl plukovník a přejel mě mrazivým pohledem. "Vezměte to do výslechové místnosti."

"Ano, pane," přijal muž rozkaz a vzápětí přikráčel z chodby druhý voják. Společně mě přinutili, abych opustil celu a vydal se úzkou chodbou ze stejného materiálu za rázně pochodujícím plukovníkem.

Příšera celou dobu ani nezvedla hlavu od té misky slizu, jež pro ni zřejmě znamenala vrchol blaha.

Přivedli mě do další temné místnosti, v níž byl ovšem alespoň stůl se dvěma židlemi. Mě posadili na jednu, na druhou si sedl plukovník.

"Světlo!" zavolal, a když se rozsvítilo, jal se studovat obsáhlý spis, který mu jeden z vojáků položil na stůl.

Po pár okamžicích desky zavřel a obrátil svou pozornost ke mně. Díval se na mě takovým zvláštním pohledem, jako by mnou opovrhoval a zároveň se mě trochu obával.

"Tak poslouchej," začal nekompromisním tónem. "Budu ti pokládat otázky. Na každou z otázek odpovíš, a to popravdě. Jinak nepromluvíš. Pokud se dozvím, co potřebuji, nechám tě být. Pokud ne, budeme nuceni přejít k drastičtějším metodám výslechu. Rozumíš?"

"Ano," přisvědčil jsem tiše.

"Dobře," spokojeně přikývl plukovník. "Takže... Kolik lodí má vaše flotila?"

"To nevím," zakroutil jsem hlavou. "Já si vůbec nic nepamatuji, pane, prostě jsem se..."

"Ticho!" utnul mě rázně plukovník. "Asi jsi mě nepochopil. Já pokládám otázky, ty odpovídáš podle pravdy. Nic víc. A žádné neurčité výmluvy nechci slyšet. Oba víme, že to víš."

"Pane...," pokusil jsem se opět o vysvětlení, jeho výstražný pohled mě ale zarazil.

Pochopil jsem, že jsem ve velice špatné situaci. Zřejmě jsem byl nějaký válečný zajatec a oni chtěli, abych poskytl užitečné informace, které jsem ale kvůli té ztrátě paměti neznal.

"Takže znovu. Kolik lodí má vaše flotila?" přerušil mé krátké uvažování plukovník.

"To opravdu nevím, pane," musel jsem opět přiznat.

Důstojník se zamračil, ještě se ovšem nevzdal. "Jaké pokroky jste udělali ve výzkumu kvantových zbraní?"

"To také nevím, pane," oznámil jsem a snažil jsem se dodat svému hlasu upřímné zoufalství a lítost, že nemohu pomoci. Nezabralo to.

Plukovník na mě okamžik zíral. "Pravděpodobně jsi dostal základní příkaz, abys nevyzrazoval strategické informace nepříteli. Ten příkaz ale musíš překonat. Buď vlastní vůlí, nebo s naší pomocí. Ovšem velmi nepříjemnou pomocí. Takže, kolik lodí má vaše flotila?"

"To nevím, pane," odpověděl jsem naléhavým tónem.

Plukovník mě znenadání udeřil do pravé tváře. Silou rány se mi na okamžik zatmělo před očima.

"Nechci přesné číslo. Stačí pouze hrubý odhad. Kolik lodí má tedy vaše flotila?"

"To nevím!" téměř jsem vykřikl.

Rána, tentokrát do levé tváře.

"Jak jste pokročili ve vývoji kvantových zbraní?"

"Nevím!"

Rána do pravé tváře.

"Vytváříte nějaké jiné zásadní vojenské technologie?"

"To nevím!"

Rána do levé tváře.

"Jak se bude v následujícím období měnit rozmístění flotily?"

"Já to nevím!"

Rána do pravé tváře, mnohem silnější než ty předchozí.

"Jaká je poloha vaší domovské planety?"

"Vážně to nevím!"

Silná rána do levé tváře, následovaná ještě silnějším úderem do pravé tváře.

Chvíli jsme na sebe s plukovníkem upřeně zírali. On s výrazem vzteku a znechucení, já plný zoufalství a strachu. Trochu se mi ulevilo, když jsem v jeho obličeji nenašel ani stopu po potěšení - nečinilo mu radost působit mi bolest. Kdybych mu odpověděl, nechal by mě být. Jenže já mu nemohl vyhovět.

"Tak poslouchej," naklonil se ke mně. Koutkem oka jsem zaznamenal, že jeden z vojáků na to zareagoval nervózním pokročením vpřed, jako by se bál, že důstojníkovi ublížím.

"Já se ty informace dozvím, ať tak, nebo onak. Tohle byla jen ubohá předehra proti tomu, co tě čeká zítra. Máš poslední šanci spolupracovat," kouknul na mě napjatým pohledem.

"Já bych rád, pane, ale...," začal jsem, plukovník mě však po prvních slovech znechuceně zarazil mávnutím paže.

"Odveďte to zpátky do cely," přikázal vojákům.

Když mě vedli chodbou opačným směrem než před chvílí, slyšel jsem za námi pravidelný krok plukovníka. Byl jsem postrčen dovnitř kobky, kde mezitím ropuchovitá bytost, jíž zde podle barvy kůže říkali zelenáč, zkonzumovala celý příděl slizu. Jeden z vojáků jí opatrně vyškubl prázdnou misku z odulých rukou.

Ve dveřích se objevil plukovník. Podíval se na mě zvláštním pohledem a řekl: "Uvědom si, že tě v každém případě čeká pouhých několik dní existence. Poté budeš zlikvidován. Záleží jen na tobě, jak je prožiješ. Buď k nám vstřícný a my budeme také."

Poté se dveře zabouchly a o pár vteřin později splynuly s okolní stěnou, jako by nikdy neexistovaly.

Příšera mi věnovala jeden trochu zvědavý pohled, pak si mě ale přestala všímat. Oba jsme seděli na opačných stranách kobky ztracení ve vlastních myšlenkách.

Bál jsem se. Věděl jsem, že plukovník nežertuje, že je schopen téměř všeho, aby zjistil, co potřebuje. Dlouho jsem o nastalé situaci přemýšlel, jenže jsem nedokázal přijít na žádné východisko. Stále více jsem se děsil příštího dne, kdy má podle plukovníkových slov nastat další výslech, mnohem horší než ten dnešní.

"Nechápu to," pronesl jsem směrem k obludě, která mě soustavně ignorovala. "Jsem přece člověk! Jsem úplně jako oni! Proč vyslýchají mě? Proč ne tebe? Možná že jsem zrádce," napadla mě děsivá myšlenka. "Ale i tak bych se jim snažil pomoci, jen kdybych mohl! Jak jim mám říct něco, co nevím?"

Obluda začala vydávat chrápavé zvuky - usnula. Já jsem však cestu do údolí spánku nalézt neuměl. Celou dlouhou noc jsem zůstal jen nehybně sedět a naprosto bdělý jsem očekával další výslech.


Den druhý

Mému slizkému spoluvězni přinesli další misku slizu, mně však nic. Trápení hladem zřejmě patřilo k plukovníkovým vyslýchacím metodám.

Když se voják vrátil pro prázdnou nádobu od slizu, oznámil mi, že se mám dostavit k výslechu. Poslušně jsem tedy vstal, vyšel na chodbu a v doprovodu dvou mužů jsem toporně kráčel vpřed, snaže se nemyslet na hrůzu, která mě dozajista čeká.

"Tam ne!" zarazil mě voják, když jsem chtěl zamířit do stejných dveří jako včera, a nasměroval mě až na konec chodby.

Vstoupili jsme do nějaké napodobeniny lékařské ordinace. Uprostřed místnosti stálo děsivé křeslo s pouty, kolem bylo mnoho přístrojů. U dveří stáli další dva vojáci, u křesla čekal plukovník a vedle něho stála mladá žena v lékařském plášti. Oba se po mně otočili, plukovník se stejným výrazem jako včera, v ženině tváři se zračila nepatrná stopa soucitu.

Byl jsem zaveden až před plukovníka.

"Včera jsem se tě ptal na strategické informace, ale ty jsi nespolupracoval," shrnul plukovník. "Dnes to zkusíme znovu, tentokrát s novou motivací. Tohle je elektrické křeslo. Až tě k němu připojíme a pustíme do tebe proud, bude ti to působit mnohem větší bolest než komukoliv jinému. Asi tě to nezabije, pokud nám tedy neujede ruka, ale ty si budeš rozhodně přát, abys zemřel."

Málem se mi podlomily nohy. Bylo to o hodně horší, než jsem očekával. Zoufale jsem pohlédl na vojáky, do plukovníkovy kamenné tváře i na soucitnou doktorku.

"Nyní máš poslední šanci," promluvil plukovník. "Kolik lodí má vaše flotila?"

Otevřel jsem ústa, ale měl jsem tak stažené hrdlo, že jsem nedokázal nic říct. Po pár vteřinách jsem jen zakroutil hlavou.

"Připoutejte to," přikázal plukovník.

Vojáci mě popadli a hrubě odvlekli na to strašné křeslo. Zatímco mi k němu připevňovali končetiny, nějak jsem našel uvnitř zoufalou snahu bránit se.

"Já to nevím," oznámil jsem roztřeseným hlasem. "Rád bych vám pomohl, ale nemohu. Vůbec nevím, kdo jsem a ani nic z toho, co po mě chcete. Ztratil jsem paměť. Nevím vůbec nic."

Při svém proslovu jsem upíral svůj pohled na doktorku, která skutečně vypadala, že je jí mě líto.

"Něco podobného mi tvrdil i včera," prohodil neutrálním hlasem plukovník. "Asi musí za každou cenu tajit všechny potenciálně důležité informace."

Vojáci obnažili moji hruď a začali na ni umísťovat elektrody.

"Prosím," zašeptal jsem směrem k doktorce.

"A co když mluví pravdu?" obrátila se na plukovníka. "Podle mě vůbec neumí lhát."

V tom měla asi pravdu - ani na zlomek sekundy mě nenapadlo, že bych mohl zalhat a tím se zachránit.

"Ale prosím vás," usmál se plukovník. "Vždyť je to hloupost."

"Můžeme, pane!" oznámil jeden z vojáků a přistoupil k ovládacímu panelu.

"Nechci to udělat," přistoupil ke mně plukovník. "Nenuť mě k tomu. Prostě jenom řekni číslo. Kolik lodí má vaše flotila?"

Vojáci stáli na první pohled netečně, přesto ale stěží skrývali emoce. Plukovník podle nadějného výrazu doufal, že odpovím a on bude moci celou proceduru s křeslem zrušit. Výraz ženy na mě přímo křičel, ať všechno přiznám a zachráním se. Všichni strnule čekali na má slova, na jednoduchou informaci, na jedno jediné číslo.

"Nevím," zašeptal jsem zdrceně.

Žena se odvrátila. Plukovník na okamžik zavřel oči a nadějný výraz jeho tváře se zhroutil. Když se jeho víčka opět zvedla, obličej mu nabyl sveřepě odhodlaného výrazu.

"Začněte," procedil mezi zuby.

"Ano, pane!" ozval se voják od ovládacího pultu a něco stiskl.

Spalující jiskření mi vytrhávalo svaly od kostí, rvalo mi kůži na cáry, probíjelo se mi i do mozku, který smažilo do křupava. Celý jsem se scvrkl do drásavého křiku. Rozezníval jsem celou místnost, rezonoval jsem ve zdech, protrhával jsem ušní bubínky přítomných.

Pak vše skončilo. Bolest ustala. Zhrouceně jsem ležel v poutech, v nohách mi spontánně cukalo. Zdálo se mi, že uběhla celá věčnost, avšak racionální část mozku mi říkala, že celá záležitost trvala pouhých pár vteřin.

"Stačí pouze odpovědět," naklonil se ke mně plukovník s prosebným výrazem ve tváři - i on si přál, aby vše co nejrychleji skončilo. "Kolik lodí má vaše flotila?"

Mlčel jsem. Nedokázal jsem vyslovit to zrádné slovo, které mi zde působí tolik utrpení.

Po chvilce se plukovník napřímil a kývl na vojáka, který mě opět stiskem tlačítka vrhl do nekonečných hlubin mučivé bolesti.

Postupem času se vše zahalilo do mlžného oparu a plukovníkovy otázky byly překryty jednotvárným hučením. Vznášel jsem se na hranici bezvědomí a chvílemi jsem o sobě již nevěděl. Celý proces se stal rutinou. Plukovník ke mně přišel, něco řekl, okamžik počkal, poté odstoupil a přivolal tu zrádnou bolest. Když skončila, vše se opakovalo.

Nakonec jsem získal pocit, že takhle budeme pokračovat až do skonání věků.

Jenže pak náhle dokonalost té rutiny narušila doktorka.

"Přestaňte!" slyšel jsem její naléhavý hlas z obrovské dálky, tenkrát jsem ale nerozuměl tomu, co říká.

"O tom rozhodnu já, doktorko," byl nekompromisní plukovník.

"Jestli budete pokračovat, nenávratně tomu ublížíte! Pak už nezískáme žádné informace!" nepřestávala odporovat doktorka. Chtěl jsem ji varovat, že pokud se bude plukovníkovi vzpírat, skončí také na elektrickém křesle, neměl jsem ale dostatek sil, a tak jsem mlčel.

"Až promluví!" rozhodl plukovník, žena se však stále nevzdávala.

"Copak nevidíte, že teď je ve stavu, kdy vám nemůže nic smysluplného říct, ani kdyby sebevíc chtěl?! Tenhle výslech nemá smysl! Pokud s ním tedy nechcete pokračovat kvůli vlastnímu zvrácenému potěšení!"

Přes mlžný opar jsem viděl, že poslední věta plukovníka hluboce zasáhla. Trhl sebou, jako by on dostal zásah elektrickým proudem, a děsivě zkřivil obličej.

"Končíme!" oznámil vojákovi u ovládacího pultu. "Vezměte to zpátky do cely!"

"Ne!" vykřikla doktorka. "Musím to zkontrolovat a dát to zase dohromady!"

Okamžik bylo ticho. Pak plukovník kývl a naposledy přistoupil ke křeslu.

"Koukej se vzpamatovat," řekl mi. "Zítra pokračujeme."

Poté hřmotně odešel.

Doktorka mě jen zběžně prohlédla a poté si mě asi čtvrt hodiny nevšímala. Během té doby jsem se zbavil většiny příznaků mého utrpení.

Následně ke mně žena opět přistoupila a začala mě skenovat jakýmsi příručním přístrojem. "Páni," zašeptala, když mi přejížděla zařízením nad hrudníkem, já jsem ovšem nevěděl, co ji k tomu přimělo.

Podívala se na mě zpoza přivřených očních víček. Až když se naše zraky na zlomek okamžiku setkaly, uvědomil jsem si, že na ni již dlouho upřeně zírám, a rychle jsem uhnul pohledem. Když jsem za pár vteřin stočil své oči znovu k ní, stále se na mě dívala.

"Měl bys se přiznat," poradila mi soucitným hlasem.

"Ale já si vážně vůbec nic nepamatuji," opakoval jsem snad už posté. "Moje první vzpomínka je na tu kobku. Předtím si nevzpomínám vůbec na nic."

Žena na mě rozpolceně hleděla. Otevřela ústa, ale vtom byla přerušena příchodem plukovníka. Zalil mě neurčitý nepříjemný pocit - zatím jsem měl jeho osobu spojenou jen se samým utrpením.

"Takže?" obrátil se na doktorku.

"Je velice vyčerpaný," byl vzápětí informován. "Už téměř spotřeboval veškeré zásoby energie. Zítra už to nevydrží. A zdá se, že si skutečně nic nepamatuje."

Pocítil jsem k ženě hlubokou vděčnost. Nevěděl jsem, nakolik si vymýšlí nebo nakolik těm větám sama věří, bylo však jasné, že se mi snaží ulehčit můj pobyt zde.

"A jak jste na to přišla?" zajímal se plukovník.

Doktorka mlčela.

"Ono vám to řeklo, že? Nic víc, žádný důkaz nemáte, je to tak?" prokoukl ji.

Koutkem oka jsem viděl, že po chvilce ticha přikývla.

"Tak poslouchejte. Je to nepřítel, na to nesmíme zapomínat. Není to jeden z nás. Zřejmě tomu zadali základní příkaz, aby nic neprozradilo, a ono jej zatím nechce porušit. Nenechte se ovládat emocemi," varoval ji tiše.

Žena mlčela.

"A nemluvte o tom jako o něm," dodal plukovník.

"A co když říká pravdu?" nedala se doktorka.

"A co když ne?" kontroval plukovník. "Odveďte to do cely," ukončil debatu strohým rozkazem.

Vojáci mě osvobodili ze zajetí křesla. Když jsem se snažil postavit, v jedné chvíli se mi silně zatočila hlava a málem jsem upadl.

"Vidíte?! Potřebuje doplnit energii!" upozornila doktorka.

"Ne," odmítl plukovník. "Všechno dostane, až bude mluvit."

Vojáci mě vedli chodbou do cely, která mi náhle připadala jako bezpečné útočiště. Za námi opět kráčel plukovník.

Otevřeli dveře a strčili mě zpátky k té zelené příšeře. Už jsem doufal, že pro dnešek vše skončilo, když se plukovník zarazil a dal svým mužům gestem najevo, aby ještě nezavírali. Společně s jedním vojákem vstoupil dovnitř.

"Zeptej se zelenáče, jak z toho dostat informace," přikázal vojákovi.

"Pane, to asi nedokážu," vzpíral se muž.

"Jen to zkus," nevzdal se nápadu plukovník.

Voják se tedy chvíli soustředil a poté začal vydávat podobně mručivé pazvuky jako příšera. Ta na něho sice se zájmem pohlédla, ale nijak nereagovala.

Voják se bezradně podíval na důstojníka.

"Ještě jednou," nařídil tento.

Muž se opět snažil, ale bezvýsledně. "Je mi líto, pane, ale ani po letech studia není v lidských silách správně vyslovovat. Vždyť to není žádná pořádná řeč!" ospravedlňoval se.

Plukovník už chtěl zklamaně odejít, když se znovu zarazil. "Zeptej se ty," obrátil se na mě.

Zřejmě si myslel, že jako zrádce musím nepřátelský jazyk ovládat velmi dobře, já jsem si však nepamatoval žádnou jinou řeč než angličtinu.

"No tak, zeptej se, jak lze obejít základní příkaz. Jak tě máme přinutit mluvit," nutil mě plukovník.

Věděl jsem, že mi nic jiného nezbývá, že nemá smysl cokoliv vysvětlovat, a tak jsem se podíval na obludu a bezvýrazným hlasem pronesl otázku: "Jak mě mají přinutit mluvit?"

Voják na mě koukal pohledem, který říkal, že jsem si dovolil víc, než jsem mohl. Plukovník okamžik mlčel a se šokovaným výrazem na mě hleděl rovněž.

Nakonec se po pár vteřinách zasmál a ocenil mě: "Rozhodně ti nechybí odvaha. Ale teď se zelenáče zeptej doopravdy. A podruhé už si něco takového nedovoluj."

Mé naděje na klidný zbytek dne se vypařily. Ani další plukovníkův příkaz jsem nemohl splnit, což pro mě jistě nezůstane bez následků.

Najednou se ovšem uvnitř mě cosi zlomilo. Pomalu jsem se napřímil a pohlédl plukovníkovi zpříma do očí. Věděl jsem, že nemám co ztratit, a vlastně jsem doufal, že po tom, na co jsem se chystal, mě zabijí rychle a bez zbytečných průtahů. Veškerá únava ze mě náhle spadla, mé tělo se připravovalo na vrcholný výkon.

"To nedokážu!" rozkřikl jsem se. Voják šokovaně otevřel ústa, plukovníkův výraz ztuhl v jakousi nepřirozenou masku a dokonce i ropuchovitá příšera na mě se zájmem pohlédla. Mě ale nyní nezáleželo na následcích, už jsem se nedal zastavit.

"Strašně rád bych vám odpověděl na všechno, co chcete vědět. Jenže nic z toho nevím! Moje první vzpomínka je na tuto celu, nic předtím si nevybavím. Nevím vůbec nic o sobě, o vás ani o té válce! Nevím, proč se ke mně chováte jako k nejhoršímu hmyzu, když jsem jedním z vás! Nevím, jestli jsem zrádce nebo kolaborant, ale hrozně rád bych to napravil! Jenže nemohu, protože nic nevím! Raději mě zabijte rovnou, teď a tady, než abyste protahovali ty výslechy! I kdybych sebevíce chtěl, nikdy vám nebudu schopen nic konkrétního říct!"

Plukovníkův pohled mě spaloval na popel. Jeho obličej neprozradil žádnou emoci, jeho výraz byl naprosto neutrální. Přesto jsem cítil, že něco takového ode mě čekal nejméně.

Zachoval se ale jinak, než jsem očekával. "Jdeme!" přikázal náhle vojákovi a oba odešli.

Tento můj výstup mě velice vyčerpal. Cítil jsem se opravdu zvláštně - neměl jsem hlad, neměl jsem žízeň, nemohl jsem usnout. Přesto jsem byl neskutečně unavený. Avšak nemohl jsem s tím nic dělat, a tak mi nezbylo než celou noc prosedět v rohu a skelným zrakem pozorovat chrápající a vydatně slintající bytost.


Den třetí

Voják vstoupil do cely a podal příšeře obvyklou misku slizu. Pak se podíval na mě a přikázal: "Vstávej. Chce tě vidět plukovník."

Opět nastal ten okamžik, jehož jsem se celou dobu obával. Opět mě čeká další výslech, nejspíše ještě brutálnější než ten včerejší. Uvnitř jsem ale věděl, že dnes je to naposledy - dnes už další elektrické šoky nevydržím a zemřu. Smrti jsem se nebál, vlastně jsem se na ni docela těšil.

Pokusil jsem se vstát, ale už jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se zhroutil zpět na zem. Připravoval jsem se na druhý pokus, když mě uchopily dvě silné ruce a vytáhly mě nahoru.

"Můžeš se o mě opírat," nabídl mi voják a já jsem jeho nabídku s povděkem přijal.

"Tam ne," zarazil mě, když jsem se na chodbě otočil směrem k lékařské ordinaci s elektrickým křeslem, a vedl mě na opačnou stranu.

Uvažoval jsem, co si na mě plukovník přichystal dnes. Také mi leželo v hlavě, proč se ke mně voják zachoval tak ohleduplně. Nakonec jsem si řekl, že se mnou asi soucítil, protože i on tušil, že nadcházející výslech již nepřežiju.

Dvakrát jsme zabočili a došli jsme až na konec chodby k velkým dvoukřídlým dveřím, u nichž stála stráž. Ta nám ustoupila z cesty a dveře otevřela. Voják mě jimi provlekl.

Ocitli jsme se venku, na nějaké zahradě, kde mohli muži armády trávit svůj volný čas. Do tváře mi vál vlahý větřík, uslyšel jsem zpěv ptáků. Ale co bylo nejdůležitější, zalilo mě sluneční světlo.

A náhle se stal zázrak. Před pár vteřinami jsem kvůli vyčerpání nemohl udělat ani krok, nyní mě ale úžasnou rychlostí naplnila vlna energie. Cítil jsem se tak svěží, tak odpočatý, a to přesto, že jsem již minimálně třetí den nic nejedl, nepil a vůbec jsem nespal.

Nechápal jsem, proč mě pobyt na slunci takhle ovlivňuje, neměl jsem však čas zamyslet se nad tou zvláštností. Voják mi ukázal nedaleký stůl, u nějž seděli plukovník a doktorka, zabraní do neklidného hovoru. Vydal jsem se tedy po upravené cestě směrem k nim. Voják mě v závěsu následoval. Plukovník i doktorka vzhlédli a sledovali mě dlouho předtím, než jsem k nim došel.

"Sedni si," ukázal plukovník na volnou židli.

Splnil jsem jeho příkaz. Nevěděl jsem, co se na mě chystá, cítil jsem se ale nervózně. Důstojník na mě zíral s nedůvěrou, doktorka s pochopením a soucitem, stejně jako během včerejšího výslechu.

"Začněte," kývl plukovník na doktorku. "Přesvědčte mě."

"Dobře," urovnávala si žena myšlenky a pak se na mě otočila. "Ty jsi ztratil paměť, je to tak?"

Naštěstí v jejím tónu nezazněla žádná ironie, a proto jsem bez obav odpověděl: "Je to tak. Nevzpomínám si na nic předtím, než jsem se předevčírem probral v té cele."

Plukovník si odfrkl. "Lže," oznámil, když se na něho doktorka podívala.

"Takže ty nevíš, kdo jsi?" ptala se dál doktorka.

"Nevím," souhlasil jsem. Zdálo se, že čekají na obsáhlejší odpověď, a tak jsem dodal: "Myslím, že jsem zrádce. Mrzí mě to a rád bych to nějak napravil."

V obličejích obou se mihlo překvapení. "Ukažte mu to!" rozkázal plukovník.

Doktorka váhavě přikývla a vytáhla laserový skalpel. "Nebude to bolet," ujistila mě. "Budeš si ale muset svléknout triko."

Udělal jsem to. Ostatní vojáci v zahradě mě pokradmu pozorovali od chvíle, kdy jsem přišel, nyní na mě však nepokrytě zírala naprostá většina přítomných. Má sarkastická část by ráda prohodila nějakou nelichotivou poznámku o sexuální orientaci vojáků, vzhledem ke své situaci jsem ale zůstal zticha a klidně čekal.

Nebyl jsem jediný, kdo byl nervózní. Doktorce se zrychlil dech, rozšířily se jí oči a neustále těkala pohledem mezi mnou a plukovníkem. Nakonec ovšem přiložila skalpel k mé hrudi a vyřízla mi do ní velký kříž.

Napadlo mě, že plukovník se rozhodl, že už jim k ničemu nejsem, a naplánoval pro mě nějakou originální smrt. Důstojník mě nyní sledoval pozorněji než kdykoliv předtím. Celý okamžik se zdál ohromně důležitý, já jsem ale netušil, proč.

"Podívej se dovnitř," chtěla po mě nejistým hlasem doktorka. Nejprve jsem se na ni kouknul, jestli to myslí vážně, ale v jejím obličeji bylo pobavení tou poslední emocí.

A tak jsem ji poslechl a nadzvedl jsem okraje rozříznuté kůže. Šlo to až překvapivě snadno. Věděl jsem, že laserový skalpel umí divy, ale i přesto se mi zdálo, že v okolí rány je příliš málo krve.

Když jsem se podíval dovnitř, zatočil se se mnou svět. V mém hrudníku nebyly normální lidské orgány jako plíce nebo srdce. Jakousi náhražku žeber jsem tam sice spatřil, ale byla vytvořena z šedého kovu a měla odlišné rozmístění. Hrudní dutinu vyplňovaly podivné elektronické součástky. Zdaleka nejzajímavější bylo pět koulí umístěných do kruhu, mezi nimiž probíhaly jiskřivé elektrické výboje, které svojí frekvencí přesně napodobovaly srdeční tep.

Doktorka ke mně znovu přistoupila, přenastavila skalpel a zacelila mi hruď. Pak si zase sedla. Bezmyšlenkovitě jsem ji napodobil.

Podíval jsem se na plukovníka. Jeho výraz byl tak strašně soustředěný, pečlivě studoval každý jeden pohyb mé tváře. Zřejmě chtěl vidět moji reakci a na jejím základě se rozhodnout, jestli lžu.

Nevěděl jsem, jak se tvářím, cítil jsem jen obrovský zmatek a ohromení. Pokoušel jsem si dát všechno dohromady, k tomu jsem měl ale stále příliš málo informací.

"Co to znamená?" vyslovil jsem nakonec hlasem bez jakéhokoliv zabarvení.

"Jsi stroj," vyslovila doktorka nahlas to, co už jsem v koutku mysli tušil. "Nebylo ti divné, proč nepotřebuješ jídlo, pití ani spánek? Jsi poháněný solární energií. Tvoje jádro tvoří zvláštní druh generátoru, který je kombinací jaderného reaktoru a řízených kvantových fluktuací."

"Ale... Kdo vlastně jsem?" nechápal jsem stále, přestože už mě pár děsivých scénářů napadlo.

"Už stovky let válčíme s mimozemskou rasou o nadvládu nad galaxií," ujal se slova plukovník. "Situace byla téměř po celou dobu konfliktu vyrovnaná. Nyní ale nadchází zlomový bod. Obě strany už jsou na pokraji zhroucení. Ti, kdo teď získají nějakou výhodu, vyhrají válku."

"Ta výhoda jsem já," zašeptal jsem v náhlém záblesku pochopení.

"Přesně tak," souhlasil plukovník. "Už začali vytvářet prototypy - ty jsi jedním z nich. Máte se infiltrovat do naší armády a v klíčovém okamžiku provést sabotáž vedoucí až k prohře."

"A mě jste při něčem takovém přistihli?" ptal jsem se.

"Ne, celý tenhle plán je teprve v začátcích. Za velkých obětí jsme vnikli na jednu z výzkumných základen nepřítele a zajali vědce i prototyp, na kterém pracoval."

"Ten vědec...," začal jsem.

"Ano, je s tebou v cele," potvrdil plukovník moji domněnku.

"Proč jste se neptali taky jeho?" otázal jsem se s hořkostí v hlase.

"Válka trvá už stovky let. Za tu dobu jsme získali tisíce zajatců, ale nikdo z nich nám neprozradil ani svoje jméno. O jejich civilizaci nevíme nic víc, než co jsme zjistili během vojenských akcí. Zkoušeli jsme všechno, včetně mučení, ale nic nefungovalo. Zdá se, že ty potvory umí samy měnit, jak silnou bolest ucítí, takže na ně žádný nátlak neplatí," vysvětlil plukovník.

"Ale já jsem pro vás byl nová šance," poznamenal jsem.

"Potřebujeme ty informace," ozvala se náhle v plukovníkově hlasu naléhavost. "Celé Zemské impérium je těsně před zhroucením. Víme, že nepřítel už taky mele z posledního, ale zřejmě vydrží déle než my. Pokud nyní nezískáme nějakou výhodu, prohrajeme. A zatím o nepříteli nevíme téměř nic."

"Ale já si vážně na nic nevzpomínám," oznámil jsem znovu.

"Já vím," kývl plukovník smutně. "Dáme tě do jiné cely, dobře?" navrhl ještě a vzápětí se zvedl a těžce odešel.

Zůstal jsem sám s doktorkou.

"Děkuji," pokusil jsem se usmát.

"Za co?"

"Že jste ho přesvědčila."

Žena se usmála. "To jsem nebyla já. Definitivně ho přesvědčila až tvoje reakce na ten průřez hrudníku. Ale myslím, že vnitřně ti věřil už od tvého včerejšího výstupu."

"On vám o něm řekl?"

"Ano, byl z toho v šoku. Myslím, že předtím tě považoval jen za hloupý stroj, ale poté... Předvedl jsi, že máš také emoce, že nejsi ovládán nějakým programem."

"Já jsem stroj," vyslovil jsem nahlas. Znělo to strašně.

"Jsi mnohem víc," snažila se mě potěšit doktorka. "Dnes už víme, že od určité složitosti základního programu překoná stroj možnosti sama sebe a začne se vyvíjet nad rámec svého programu. Co vznikne, bývá často k nerozeznání od skutečného člověka. Jako v tvém případě."

"A co konkrétně to znamená?" nepochopil jsem moc doktorčino vysvětlení.

"Například, zatím se zdá, že neumíš lhát. Za celé trvání výslechu jsi se ani nepokusil podat nám špatné informace, aby sis pomohl. Tvůj základní program totiž neobsahuje nic o lhaní."

"Tím se trochu liším od lidí," poznamenal jsem.

"Ano," usmála se doktorka. "Jenže ty se to můžeš naučit. Nejsi omezen programem, můžeš ho postupně přepisovat. Zřejmě jsi byl stvořen pouze se základními emocemi, protože ty jsou vždycky u strojů největším problémem. A přesto jsi byl schopen předvést včera tak emocionální výlev, že to přinutilo plukovníka od základů změnit názor na tebe."

Ještě nějakou dobu jsme si povídali. Pak jsme se rozloučili a já jsem se chtěl nechat vojákem zavést do nové cely, jež mi byla přislíbena. Na odchodu mě ale doktorka ještě zarazila.

"Bylo by možné, abys zítra dorazil na poradu? To, že si na nic nevzpomínáš, neznamená, že bys nám nemohl být užitečný," navrhla doktorka.

"Až do dnešního dne se té poradě říkalo výslech," odvážil jsem se poprvé zažertovat. "Ale určitě přijdu."

Nová cela byla vlastně prostorným pokojem se spoustou moderních vymožeností. Já jsem však celý zbytek dne i celou noc strávil nehybným sezením na posteli - ta mi ostatně byla k ničemu.

K ránu mě napadlo, že tohle je jedna z věcí, kterou se budu odlišovat od lidí - nikdo by nevydržel strnule sedět bez pohybu tolik hodin, mně to ale naopak přišlo přirozené a pohodlné.


Den čtvrtý

Během nočního přemýšlení jsem došel k závěru, že největší výhodou tohoto pokoje oproti kobce, v níž jsem strávil první dva dny, jsou dvě okna. Nikdo nedokázal ocenit sluneční světlo, které jimi procházelo, lépe než já.

Ze strnulého uvažování mě vytrhlo zaklepání na dveře. Nějak jsem věděl, co mám dělat, takže jsem vstal, došel ke dveřím a otevřel je.

"Dobré ráno," spatřil jsem za nimi milý úsměv doktorky, který jsem se vzápětí pokusil napodobit. "Mohu dál?"

"Jistě," ustoupil jsem jí z cesty a uvedl ji dovnitř.

Po krátkém rozhlédnutí se posadila na postel. Nastala chvíle ticha, kterou jsem nakonec přerušil.

"Jak to, že vím, jak se mám zachovat? Třeba že vím, že trojí zaklepání je pro lidi výzvou k otevření?"

Doktorka okamžik mlčela a poté odpověděla: "Uvažovala jsem o tom, proč jsi tak lidský. Myslím, že tvoje návyky byly vytvořeny podle informací, které zelenáči získali od zajatců. Ti jim sice řekli, co se má dělat při zaklepání, ale zapomněli se zmínit o tom, že návštěvě je vhodné nabídnout nějakou židli k sezení."

Naše pohledy se setkaly. Ten její se na mě smál, ale rozhodně se nevysmíval. Bavil jsem ji.

"Omlouvám se," zašeptal jsem.

"Ale to je přece v pořádku," mávla rukou doktorka. "Náš svět je moc složitý, než aby jej mohli zelenáči do puntíku napodobit."

Opět jsme mlčeli.

"Ty jsi tady vůbec na nich nesáhl, že ne?" ozvala se za chvíli. "No jistě, nevíš vůbec nic o tom, jak trávíme volný čas, jak se bavíme. Tohle se tvým tvůrcům asi zdálo nedůležité."

"A jak se tedy bavíte?" přistoupil jsem na její způsob konverzace.

"Třeba pomocí televize," odvětila. "Je to už sice starý vynález, ale hodně se vyvinul. Až na jméno, to zůstalo stejné."

Pak zvýšeným hlasem zřetelně vyslovila: "Zapnout televizi." Směrem ke mně pravila: "Systém rozpoznávání hlasu má občas snahu dělat si, co chce, různě překrucovat slova nebo tvrdit, že nerozuměl. Takže je nutné mluvit hodně nahlas a zřetelně."

Chtěl jsem přikývnout, ale vtom mě plně zaujala ta televize, která se v rohu pokoje právě zapínala. Jednalo se vlastně o tři malé projektory, dva ve stěnách a třetí v podlaze. Každý z nich vysílal obraz trochu pozměněný od těch zbylých dvou a dohromady v prostoru mezi nimi vznikl dokonalý trojrozměrný obraz.

"Kdysi dávno byla televize jen veliká skleněná bedna, která dokázala vytvořit jen plochý obraz. Nakonec se vyvinula v tohle. Princip je už úplně jiný, v tomhle případě se jedná o holografické promítání tří nezávislých projekcí, které posléze splynou v jedinou," vysvětlovala doktorka.

V televizi jsem právě viděl záběry na poničenou planetu, celý obraz byl tak dokonalý, že vytvářel dojem, jako by se zelenomodrá koule pomalu otáčela přímo přede mnou.

"Tohle jsou zprávy," poučila mě doktorka. "Zelenáči zničili další naši hraniční základnu. Poslední dobou začínají mít převahu, ať děláme, co děláme."

Oba jsme ještě chvíli sledovali televizi, ale doktorka byla neklidná, protože jí zprávy připomněly, že mohu být v téhle válce poslední nadějí pro lidstvo.

"Musíme jít za plukovníkem," zvedla se za okamžik.

Připojil jsem se k ní a společně jsme vyšli z pokoje, kde stál na stráži voják. Chtěl nás zavést na místo porady, když ho doktorka ještě gestem zarazila, otočila se zpět do dveří a zavolala: "Vypnout televizi."

Pak jsme vyrazili.

Dovedli mě do stejné místnosti jako prvního dne, jenže tentokrát vše působilo mnohem přátelštěji. Plukovník už na mě nehleděl s respektem a s obavami, nýbrž s nadějí. Prostor nebyl zahalen do šera jako poprvé, takže nyní působil útulným, pohodlným dojmem.

Sedl jsem si na židli proti plukovníkovi jako při výslechu, doktorka seděla na straně po mém levém a plukovníkově pravém boku. Jeden z vojáků přede mě položil nějakou složku. Podíval jsem se na důstojníka, o co se jedná.

"Zelenáči si s tak složitým organismem nevěděli rady," začal plukovník. "A tak v podstatě pouze okopírovali jednoho ze zajatců a přidali třeba ty vnitřní orgány. Tahle složka se týká toho muže, který byl tvým předobrazem."

Otevřel jsem spis. Hned na první stránce jsem spatřil svůj vlastní obličej. V rychlosti jsem pročetl vše od osobních údajů až po informace o zajetí. Jmenoval se Henry Vicault, měl dvě děti a zajat byl před více než rokem. Jen samotné prohlížení spisu ve mně vyvolalo soucit i nepopsatelný smutek. Rychle jsem složku zase odložil.

"Vím, že si nic nepamatuješ. Zůstaly ti jenom znalosti o lidské společnosti. Ale je bezpodmínečně nutné, abys si vzpomněl. Včera nám zničili další planetu. Začínáme prohrávat a potřebujeme nějaké eso v rukávu," vkradla se do plukovníkova hlasu naléhavost.

"Ale jak si mám vzpomenout?" těkal jsem pohledem mezi důstojníkem a doktorkou.

"Zatím si myslíme tohle," ozvala se po chvíli ticha doktorka. "Když zelenáč zjistil, že oba padnete do zajetí, rychle ti vymazal ty rizikové vzpomínky pomocí nějaké pojistky, kterou do tebe zřejmě vložili. Ale je to, jako když smažeš data z počítače - pořád tam jsou, jenže ty je už nevidíš a postupem času budou překryty novými daty. Do té doby je ale možné vyvolat je."

"Takže ty informace nejsou ztracené!" shrnul celý výklad do jediné věty plukovník.

"Zelenáč něco udělal, čímž ti vymazal část paměti," pokračovala doktorka. "S tím se tvůj systém nedokázal vyrovnat, a tak jsi upadl do kómatu. Z něj jsi se probral až po několika dnech u nás. Na to už si pamatuješ. Jenže tvoje úplně první vzpomínka musí být na ten okamžik po výmazu a zároveň před tím, než jsi zkolaboval. Bude to jen zlomek vteřiny, ale i to by nám mohlo pomoci."

"Tady jsou fotografie z mise, kdy jsme tě našli," položil na stůl plukovník několik papírů. "To by ti snad mohlo usnadnit vzpomínání."

Zíral jsem na ty snímky temných prostor se širokými chodbami a všelijakými výztužemi, které trčely ze stěn. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že moje úplně první vzpomínka pochází ještě z doby, kdy jsem na takovém místě pobýval, ale nic se mi nevybavilo.

Zakroutil jsem hlavou, načež na sebe doktorka s plukovníkem ustaraně pohlédli.

Plukovník se náhle v zájmu věci rozohnil: "Představ si zelenáče, jak kolem tebe chodí a instaluje poslední doplňky programu. Vtom slyší hluk, střelbu. Je mu jasné, že celý experiment je v ohrožení. Musí alespoň zabránit, aby se v případě zajetí nedostaly k nepříteli žádné citlivé informace, a tak se rozhoduje. Připravuje se na vymazání tvé paměti. Přistupuje k tobě...," zarazil se plukovník, neboť nevěděl, jak samotný proces probíhal.

Schoval jsem hlavu do dlaní a přemýšlel. Představoval jsem si vše, co plukovník před okamžikem tak zapáleně popsal, a náhle jsem ucítil záblesk vzpomínky. Přehrával jsem si celou sekvenci znovu a znovu, až jsem náhle spatřil svou první subjektivní vzpomínku, mnohem jednodušší, než jsem očekával.

"Mám to," oznámil jsem.

Napětí v místnosti by se dalo krájet. "Tak co je to?" vykřikl plukovník.

"Jen světlo," zamumlal jsem malinko zmateně. "Jen jasné červené světlo."

Plukovník s doktorkou na sebe zklamaně pohlédli, ale pak se ženě rozsvítily oči. "Samozřejmě!" zvolala. "Použil na vymazání vzpomínek silný laserový výboj, který ti doslova vypálil kus mozku! Dokázal bys identifikovat i přesný odstín?" zeptala se s nadějí.

"Asi ano," přikývl jsem.

"Pokud budu vědět, jaké světlo použili k vymazání, budu schopna připravit laser o jiné frekvenci, který by měl vzpomínky zase obnovit. Nebudou sice všechny, ale i tak to bude stát za to," vykouzlila doktorka tímto vyjádřením na plukovníkově tváři nevěřícný, ale o to šťastnější úsměv.

Přišel jsem do doktorčiny ordinace nebo spíše laboratoře, kde po většinu času pracovala. Ani tahle místnost pro mě nebyla nová - uprostřed zde stálo děsivé křeslo.

Doktorka zkoumala cosi na monitoru, ale když mě uviděla, ihned všeho nechala a přistoupila ke mně. S úsměvem na mě pohlédla. Zatímco jsem se pokoušel úsměv napodobit - mé obličejové svaly nebyly zdaleka tak pohyblivé jako u lidí, a tudíž mi obličejová mimika dělala problémy, zaslechl jsem v pozadí velice tichou hudbu.

"Co to je za skladbu?" převedl jsem na ni pozornost lékařky. Hudba byla jedním z částí lidské kultury, o níž jsem nevěděl víceméně nic.

"Ta je stará stovky let," rozšířil se doktorčin úsměv - zdálo se, že jsem natrefil na její oblíbené téma. "Jmenuje se Óda na radost a napsal ji výjimečný skladatel Ludwig van Beethoven. Kdysi byla dokonce i hymnou jedné dávno zaniklé organizace," pokračovala.

"Zesílit hudbu," zkusil jsem pronést zvýšeným hlasem.

Jakoby v odpověď se místností rozezněly radostné a povznášející tóny.

"Zvlášť u téhle skladby si vždy představuji, jak melodie proudí kolem mě, přímo cítím, jak se pohybuje vzduchem a dotýká se mě," zamyslela se doktorka.

Nevěděl jsem, jestli ji chápu. Na podobně povznesené věty nebyl můj program koncipován, takže jsem si nebyl vůbec jistý, co svým popisem vlastně myslí. Dal jsem si ale záležet na tom, abych si její promluvu pečlivě zapamatoval a mohl se k ní vrátit později.

"Tak začneme," vytrhla mě i sebe ze zasnění doktorka. "Posaď se sem," ukázala na křeslo, avšak vzápětí se trochu zarazila, zřejmě kvůli obavám, zda ve mně nevyvolá předvčerejší vzpomínky.

Já jsem si ovšem bez váhání sedl. Věděl jsem, že dnes je vše v pořádku, a hudba mi navíc dodávala potřebný klid.

Doktorka si přede mne stoupla se svým laserovým skalpelem, který zvedla na úroveň mého obličeje. "Budu ti teď svítit do očí a potřebuji, abys mi řekl, až uvidíš ten správný odstín," popsala plánovaný postup.

"Dobře," přikývl jsem.

"Musí to být velice přesné," upozornila mě. "Jinak by se mohlo stát, že místo obnovení vzpomínek ti ještě uškodíme," varovala.

Já jsem byl ovšem naprosto klidný. Částečně za to mohl můj základní program, který obecně potlačoval strach a nervozitu. Také mi pomáhala nově objevená vzpomínka na záblesk červeného světla, díky níž jsem si byl odstínem naprosto jistý. Výrazně mě uklidňoval pan Beethoven se svou Ódou na radost. Ale hlavní příčinou byla rozhodně přítomnost doktorky, na níž jsem se nyní poprvé skutečně usmál.

Protože jsem nebyl otrokem programu. Program byl mým otrokem.


Den pátý

Tentokrát za dveřmi do mého pokoje nestála doktorka, ale jeden z plukovníkových mužů. Pokynul mi, abych ho následoval, a vedl mě k ordinaci s křeslem, kde mi měly být dnes obnoveny vzpomínky.

Během cesty chodbou jsem si říkal, že chování lidí vůči mě se od základů změnilo. Nejvýraznější posun byl patrný u samotného plukovníka, ale i jeho vojáci se mnou jednali mnohem přívětivěji. Například zatímco dříve se drželi těsně u mě a byli připraveni zasáhnout při jakékoli zámince, nyní mě voják skutečně pouze doprovázel.

Když jsem vstoupil do ordinace, právě se tam dohadoval plukovník s doktorkou.

"Nemůžete ho vyslýchat!" říkala právě doktorka. "Jeho program to nezvládne, pravděpodobně zkolabuje! Po vymazání vzpomínek upadl do kómatu dokonce na několik dní!"

Plukovník nesouhlasně kroutil hlavou. "Prohráváme, doktorko!" rozkřikl se. "Před pár hodinami napadli další hraniční planetu! Z toho mála, co víme, se zdá, že chystají frontální útok na naše hlavní základny, a to během několika dnů! A my stále nevíme téměř nic o stavu jejich flotily, o jejich slabých místech, o jejich domovské planetě! A přitom je klíč k vítězství ve staleté válce tak blízko!"

Doktorka si mě již všimla, plukovník ještě ne.

"Pokud ho budete chtít těsně po terapii probudit elektřinou, nejspíše ho zabijete. Pak se ty informace nedozvíte vůbec," oznámila suše doktorka.

Plukovník se vzdal. "Jestli ty informace přijdou moc pozdě!" děsil se, ale ustoupil.

Přešel jsem ke křeslu. "Dobrý den," kývl jsem na důstojníka, který o mě dosud nevěděl.

"Dobrý den," odpověděl zaraženě plukovník. Zdálo se, že ho mrzí, s jakou razancí požadoval, abych byl vystaven riziku smrti.

Sedl jsem si do křesla a vojáci mě připoutali. Doktorka přede mě přistoupila a připravila si skalpel. Usmála se na mě, ale v jejím výrazu probleskoval strach.

"Bojíte se?" zeptal jsem se klidně.

"Ano," souhlasila. "Pokud máme špatný odstín, mohlo být dojít k tvému trvalému poškození."

"Tak to pojďme zjistit," pokusil jsem se plně využít svoji nově nabytou schopnost zářivého úsměvu.

Váhavě pozvedla skalpel. "Dívej se přímo na špičku," vyzvala mě. "V žádném případě neuhýbej očima. Nemělo by to bolet, ale asi tě to oslepí."

Neznatelně jsem přikývl a upřel zrak na skalpel. V místnosti zavládlo soustředěné ticho, všichni napjatě přihlíželi. Po pár vteřinách doktorka konečně pohnula prstem a tím spustila záblesk.

V následujícím zlomku okamžiku se stalo tolik věcí naráz. Zrak mi pohltilo světlo, tentokrát jasně modré. Naprosto mě oslepilo, a i když záblesk skončil, stále jsem jím měl zalité oči.

Přestože jsem nic neviděl, náhle jsem měl uvnitř hlavy spousty nového. V jediném kousku vteřiny se uvnitř mě o pozornost hlásilo tolik neznámých informací, byl jsem jimi úplně zahlcen. Před svým vnitřním zrakem jsem zahlédl veškeré důležité věci týkající se výzbroje, taktiky, strategických plánů, prostě všech budoucích kroků nepřítele.

A ihned po záblesku jsem se zhroutil. Tma, která mě obklopila, byla ale výjimečná. Byla totiž modrá.


Den šestý

Probudil jsem se na lůžku určeném pro nemocné. Téměř okamžitě ke mně přistoupila doktorka.

"Jak se cítíš?" začala se ihned vyptávat a zároveň mi svítila do očí a sledovala moje reakce.

Byl jsem naprosto v pořádku. Uvědomil jsem si, že doktorka se o mě stará, jako bych byl člověk. Jenže u mě neexistovalo nic podobného zotavování. Buď jsem byl rozbitý, nebo v pořádku. Nic mezi tím.

Jemně, ale rázně jsem ji odstrčil a vzápětí vstal. Než se zmohla na slovo, už jsem se chystal k odchodu.

"Počkej!" zavolala nesouhlasně.

"Jsem v pohodě," prohodil jsem směrem k ní. "A musím mluvit s plukovníkem."

Už mě nezdržovala, nýbrž šla se mnou.

Rozhovor s plukovníkem se konal ve stejné místnosti jako první výslech. Zažil jsem silný pocit deja vu, neboť celý průběh byl velice podobný.

"Tak co?" začal plukovník, když urychleně dorazil.

"Můžete se ptát," byl jsem stručný.

Cítil jsem, že i důstojník vnímá tu symboliku. Několik vteřin mlčel, zřejmě si dával vše dohromady. Poté se podíval přímo na mě a neutrálním hlasem, v němž jsem ale slyšel náznak dychtivosti, položil tu samou otázku, s jakou mě trápil celé ty děsivé první dva dny. Nyní jsem ale poprvé znal odpověď.

"Kolik lodí má jejich flotila?" vyslovil zřetelně. Všiml jsem si, že oproti dřívějším dobám změnil přivlastňovací zájmeno.

"Dvacet jedna," odpověděl jsem naprosto klidně a sebejistě. "Pět velkých křižníků, deset bitevních lodí. Zbytek jsou podpůrné lodě."

"Jak postoupili ve vývoji kvantových zbraní?"

"Výzkum byl zastaven, když došlo k detonaci, která v podstatě způsobila vyhubení veškerého života na jedné planetě. Zjistili, že cokoliv založené na kvantových principech bude vždy příliš nestabilní a že to nelze nijak vylepšit."

"K takovému závěru jsme došli také," kývl plukovník. "Naštěstí ještě před spuštěním testů. Plánují nějaké další vojenské technologie?"

"Vyvíjejí biologickou zbraň. Systém, který stačí navést na oběžnou dráhu a on poté sám rozpráší nad povrchem látku, která je smrtelná pouze pro lidi. Oni pak získají planetu i se všemi zdroji."

Tohle plukovníka hodně zaujalo a dlouho si psal poznámky. Poté vzhlédl s velice napjatým pohledem. Bylo jasné, že následující otázka je velice zásadní.

"Jaká je poloha jejich domovské planety?"

"Nachází se v rameni Střelce asi dvě stě světelných let od Země."

Plukovník na mě chvíli nechápavě zíral. "To si ale děláš legraci, že ano?" zeptal se pak chraptivým hlasem.

"Ne, to rozhodně nedělám," ujistil jsem ho.

"Celou tu dobu, celá ta staletí, kdy jsme po ní neúspěšně pátrali, jsme ji měli skoro za humny?! Byly vypraveny celé expedice napříč galaxií, dokonce jedna i do blízkosti centrální černé díry! Už jsme uvažovali o tom, že přicházejí z jiné galaxie a tohle je jen jejich další zastávka! A teď, po tolika ztrátách na životech, po tolika nákladných výpravách se dozvím, že se nachází pouze dvě stě světelných let od Země?!"

Plukovník ještě pár vteřin šokovaně zíral, poté vstal a odešel. Pravděpodobně šel podat okamžitou zprávu velení armády, možná se šel ven vzpamatovat.

"Půjčil byste mi mapu galaxie?" požádal jsem vojáka.

Přikývl, odběhl a za pár minut se vrátil s velikou mapou. V rozích byla trochu potrhaná, takže ji asi strhl z nějaké stěny.

Ještě jsem požádal o fix a pak jsem se snažil v mapě zorientovat. Naštěstí tam byla vyznačena jak planeta Země, tak i důležité základny. Pak jsem začal křížkovat, čtverečkovat i kroužkovat, abych v mapě vyznačil vše, co bylo nutné.

Po asi čtvrt hodině - galaxie je velká - jsem skončil. Podal jsem mapu ohromenému vojákovi a poprosil o propuštění. Když mi bylo uděleno, vstal jsem a společně s doktorkou jsem vyšel na chodbu.

"Máte na dnešek nějaké plány?" odvážil jsem se zeptat.

"Ani ne," usmála se doktorka tím nejzářivějším úsměvem. "Chtěl bys tady provést?"

Zbytek dne jsem strávil s ní.

Plukovník mě nehledal. Zřejmě celý den studoval mapu, do níž jsem vkreslil polohu všech nepřátelských planet, všech lodí flotily a naznačil jsem plány jejich příštího pohybu.


Den sedmý

Když jsem vyšel z pokoje, zjistil jsem překvapivou věc - poprvé jsem nebyl nikým hlídán. Uvažoval jsem o tom, že zajdu za doktorkou, jenže najednou zpoza rohu téměř vyběhl jeden z plukovníkových mužů. Zastavil se přede mnou a předvedl dokonalý pozor.

"Plukovník by byl rád, kdybyste za ním během dnešního dne zašel, pane!" oznámil uctivým tónem.

"Tak mě za ním zaveďte," navrhl jsem.

"Jistě. Pojďte za mnou, pane!" otočil se voják, odkud přišel, a vedl mě labyrintem chodeb do nejdůležitější části komplexu.

Cesta proběhla v tichosti. Uvažoval jsem, jak moc se změnil přístup lidí během těch několika dnů. Zajímalo mě, proč se mnou chce plukovník mluvit a zároveň jsem se divil uctivosti jeho pozvání.

Konečně jsme došli k velkým dveřím. Byly stejně jako vše tady řešeny co nejjednodušeji, přesně v duchu armády. Jejich význam však dávaly tušit dvě vlajky, které byly pověšeny po stranách. Voják mě uvedl dovnitř.

V místnosti pracovaly za stoly spousty lidí. Na vše dohlížel z čestného místa plukovník, jenž se snad poprvé usmál, když mě uviděl. Pokynul mi, ať jdu k němu, a sám přistoupil k obrovské mapě galaxie, která pokrývala celou jednu stěnu. Hemžili se kolem ní lidé a mě vzápětí došlo, že zakreslují vše, co jsem včera vyznačil do té menší mapy.

Postavil jsem se vedle plukovníka a oba jsme sledovali jejich počínání. Mlčel jsem a ani důstojník se do hovoru nijak nehrnul. Po chvilce mi naznačil, abych šel s ním, a zavedl mě k postranním dveřím.

Za nimi byla naprostá tma. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem vůbec nic rozeznat. Ale poté plukovník konečně něco řekl.

"Rozsvítit!" zavolal jednoduchý příkaz.

Vzápětí se všude kolem nás objevily hvězdy. Z pokoje jsem v noci vždy pozoroval noční oblohu, ale nyní jsme byli obklopeni nesrovnatelně vyšším počtem zářících bodů. Když jsem se pozorně podíval, zdálo se mi, že v uspořádání hvězd vidím známou strukturu.

"Tohle je ta nejlepší mapa galaxie," potvrdil moji domněnku plukovník. "Je zde zanesena každá jedna hvězda, ať je jakkoliv bezvýznamná. Slouží jako atlas, ale my ji používáme k plánování bojových akcí. Když vyslovíte název nějakého objektu, automaticky se vám ukáže v co největším rozlišení."

Přemýšlel jsem, jaké vesmírné těleso bych měl jmenovat, a nakonec jsem přišel na správnou volbu.

"Země," vyslovil jsem. Plukovník se pro sebe usmál.

Když jsem se dostatečně vynadíval na modrozelenou kouli, plukovník oznámil: "Teď vám ukážu něco, co vás položí. Sám jsem nic působivějšího dosud neviděl. Centrální černá díra," udal nové těleso, které se vzápětí zobrazilo.

Po stranách výjevu zářilo obrovské množství hvězd, většinou červeným světlem, ale uprostřed byla tma. Nepředstavitelně obrovská oblast tam byla zakryta černou dírou. Detailní záběr ukazoval, jak zbytky roztrhaných hvězd padají dovnitř horizontu události. Gravitace zde byla natolik silná, že zakřivovala prostor všude okolo.

Oba jsme na ten výjev hleděli opravdu dlouho, až nakonec plukovník přerušil tu působivou chvíli dalším pokynem: "Prezentace."

Nato se před námi objevil sled obrazů zachycující ty nejkrásnější a nejpůsobivější objekty galaxie. Zatímco se před mými zraky míhaly mlhoviny, hvězdy, planety, hvězdokupy i další černé díry, plukovník se mě zeptal na nečekanou věc: "Jaké je to být strojem?"

Po chvilce uvažování jsem odvětil: "V mém případě velice lidské. Byl jsem tak vytvořen. Uvažuji jako člověk, jednám jako člověk, cítím se člověkem. Myslím, že i kdybyste mě nezajali, stejně bych nikdy nemohl provádět sabotáž nebo hledat informace. Udělali mě až příliš odlišného od nich samých. Ale na druhou stranu, něco je jinak. Například jsem po tom prvotním šoku přijal skutečnost o tom, kdo jsem, velice klidně. Program mi brání projevovat silné emoce. Zatím," dodal jsem tajemně.

Opět bylo ticho.

"Jaké to je být člověkem?" oplatil jsem plukovníkovi jeho otázku v náhlém návalu zlomyslnosti.

"Myslím, že to víte," odzbrojil mě odpovědí plukovník.

Zatímco jsme sledovali supernovu v přímém přenosu, plukovník začal vyprávět.

"Když jsem včera podal zprávu o vašich informacích, nevěřili mi, přestože jsem se za vás zaručil. Nakonec ale vyslali část naší flotily k planetě, kde bychom měli narazit na slabý odpor, a průzkumný tým do míst nepřátelské domovské planety. Obě výpravy byly úspěšné, planetu jsme dobyli a domov zelenáčů byl potvrzen. Získali jsme i fotografie. Teď už je jejich planeta zanesena i v téhle databázi."

Kouknul jsem se na něho, a když kývl, vyslovil jsem: "Domovská planeta zelenáčů."

Asi se nejednalo o oficiální název, ale systém můj požadavek pochopil, přerušil prezentaci a ukázal nám tmavě zelenou planetu, pravděpodobně plnou mokřadů a bažin. Tato fotografie však nebyla tak kvalitní jako ty předchozí - byla získána v rámci špionážní mise.

"Myslím, že jen málokdo včetně vás samého si plně uvědomuje váhu vašich informací," pokračoval plukovník. "Začínali jsme prohrávat. Nyní ale poprvé za celou válku můžeme přizpůsobovat naši taktiku poloze a plánům nepřítele. Teď už vám rozhodně všichni věří."

"Tohle je všechno, kvůli čemu jste mě zavolal, pane?" zeptal jsem se za pár minut, možná trochu neomaleně.

"Připravujeme finální útok," dostal se k jádru věci plukovník. "Věděli jsme, že pokud zničíme jejich domovskou planetu, vyhrajeme válku. Formujeme všechny dostupné lodě včetně záloh. Nečekají nás, takže šance na vítězství je vysoká, ale přesto bychom potřebovali někoho, kdo se vyzná v jejich taktice."

"Mě?" podivil jsem se.

"Samozřejmě," usmál se důstojník. "A tím by to nekončilo. I když vyhrajeme válku, bude potřeba dobývat vzpurné planety jednu po druhé. Mohl byste v naší armádě udělat velkou kariéru," lákal mě.

Váhal jsem.

"A mimochodem, doktorka nás při podobných misích vždy doprovází jako hlavní polní lékařka," poznamenal plukovník.

"Dobře, půjdu," rozhodl jsem se.

"Výborně!" projevil radost plukovník. "Vyrazíme za několik dnů, to se určitě dozvíte. Přidělíme vám hodnost a podobně. Oficiálně se stanete členem armády."

"Oficiálně se stanu člověkem," řekl jsem si spíše pouze pro sebe.

Plukovník byl na odchodu. "Čeká vás skutečný křest ohněm. Hned vaše první mise se nebude týkat ničeho menšího než osudu celé naší civilizace. A vy v ní budete mít hlavní slovo," povzbudil mě.

Když už za sebou zavíral dveře, ještě se na chvíli zarazil a upozornil mě: "Během těch pár dnů byste si měl vybrat nějaké jméno."

Pak odešel a zanechal mě v temné prázdnotě, kterou v pozadí prozařovaly hvězdy a kde se přede mnou líně otáčela tmavě zelená koule, již za několik dnů uvidím naživo, a to během bitvy, která ukončí staletou válku.

Ať tak nebo onak.

© 2016 Worlds Collide. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky