VEČER

Večer

Nikdy jsem se doma nebála

Ale nyní strach

Duní v hlubinách

Mojí stresované hlavy

Jak kolem potemňují barvy

Malba po stěnách se roztéká

Dům se třese obavami

Zbyly jsme jen samy dva

Má strach stěny se mu chtějí zbortit

Podpírám je svými rameny

Obavy rostou co jich síly stačí

Protože okolo mého domu kdosi kráčí

Občas vidím obrys jeho postavy

Když se před okénkem zastaví

Občas prsty na sklo naléhavě zaklepe

Když mi srdce nepříčetně zatepe

Občas slyším jeho vychutnaný smích

Když chodí a šlape po záhonech mých

Občas můj mozek velmi těžko vnímá

Když vím že v pravé ruce jistě pušku třímá

Co chcete

Levou nohu batolete

Jděte prosím pryč

Pokračuj jen dál takhle křič

Já zavolám policii

Neboj já ti studnu nevypiji

Pustím na vás vlčáka

Ticho paní musíte pořád tolik hulákat

Stejně mi nemůžete nic udělat

Víte paní kolikrát tohle slyšel kat

Jak můžete být na svobodě s tak zkaženou duší

Puška je hlasitá prosím zacpěte si uši

Hrdlo se mi jako nikdy svírá

Když v zámku dveří zeje díra

A poťouchlé oko dovnitř zírá

Na tvář jež je zcela bílá

Otevírá dveře

Úsměv z tváře se vůbec neztrácí

Teď si teprve užijeme legraci

Jde chodbou v domě stojí už

A já proti němu držím v ruce nůž

Nezaváhám ani vteřinu

Když jeho tvář vynoří se ze stínů

Když dům zasténá v záchvěvu leknutí

Ruka se obtočí pevně kolem rukojeti

A čepel jako rychlá střela

Se vnoří do šokovaného těla

Muž mi překvapeně pohlédne do očí

Pak se celý svět s ním zatočí

Chce se mu plakat chce se mu smát

Nevěřil že se tohle může někdy stát

Po podlaze plíživě postupuje měsíční svit

Aby přestřihl života nit

Lesk se ve zraněných zracích ztrácí

A muž se v šoku k zemi kácí

Jak jsem čekala čepel trochu studí

Když mi rukojeť nože čouhá z hrudi

Báseň Večer byla téměř celá vytvořena kvůli závěru, přesto jsem velice spokojen i s budováním napětí v úvodní části, kde jsem se pokusil vžít do situace vystrašené ženy. Mojí oblíbenou částí básně je prostřední sekce, která je v podstatě téměř komickým dialogem mezi zoufalou obětí a agresorem. Netřeba zmiňovat, že závěr jsem měl vymyšlený již předem, ale rozhodl jsem se jej během psaní upravit tak, aby z něj bylo jasně patrné, že stále sledujeme situaci z pozice ženy - obával jsem se, že by si čtenář mohl myslet, že závěrečné dvojverší je vytvořeno z pohledu agresora, a tomu jsem předešel přidáním slov

Jak jsem čekala čepel trochu studí

Doufám, že z básně je jasné, že žena raději spáchala sebevraždu, než aby musela čelit agresorovi nebo ho zranit či ohrozit na životě. Hlavním účelem skladby mělo od začátku být matení čtenáře, který se má až do samého závěru a (snad) šokující pointy domnívat, že žena zaútočila na agresora.