VE JMÉNU BOŽÍM / KONEC CESTY

Ve jménu božím

/

Konec cesty

Neexistovalo depresivnější místo. Všemi směry se do nekonečna táhla šedivá jednotvárná pláň bez jakékoliv vyvýšeniny či prohlubně. Půda měla nepřirozený odstín napovídající, že není schopna uživit téměř žádné rostlinstvo. Tomu odpovídalo i velice skromné zastoupení flóry, jež zde byla tvořena pouze několika navzájem vzdálenými stromy s pokroucenými větvemi a neduživým kmenem a pár trsy nažloutlé trávy.

Co se týká fauny, ta zde nebyla obsažena vůbec. Nejenže ve vzduchu nelétali ptáci a po planině nepobíhala zvířata, ale navíc nebylo slyšet jedno jediné zabzučení odkazující na přítomnost hmyzu. A co více, s pomocí mikroskopu by bylo možné zjistit, že na planině nežijí ani žádné bakterie či viry. Celá oblast byla naprosto sterilní. Mrtvá.

Obloha nijak nepomáhala ve zlepšení negativního dojmu. Celou ji pokrývala souvislá vrstva šedočerných mraků. Přestože se oblačná clona pohybovala, nikdy neodhalila ani ten nejmenší kousek modrého nebe nebo snad dokonce sluneční kotouč. A z oblohy také nikdy nespadla jediná kapka vody.

Neměnnou pláň protínala dokonale rovná cesta široká asi dva metry. Nebylo možné určit její začátek či konec, protože svou úctyhodnou délkou zasahovala na obou stranách až za horizont. Od našedlé půdy se odlišovala výraznou žlutooranžovou barvou. Byla pokryta jemným pískem. Žádná rostlina si nedovolila vyrůst na ploše, kterou cesta zabírala.

Ať byste se dívali sebelépe, nespatřili byste na obzoru nic zvláštního, žádné porušení jednotvárnosti. Nikde neprotékala řeka, nikde nestála žádná stavba nebo jiný důkaz civilizace.

Nebylo možné určit denní dobu, natož hodinu. Přestože zatažené nebe odmítalo potvrdit hypotézu, že planina nemá slunce a nestřídá se na ní den a noc, všechny náznaky tomu napovídaly.

Uprostřed pláně, nedaleko od cesty, ležel na pravém boku bezvědomý muž. Byl úplně nahý.

Probouzím se. Někdo se mnou třese a cloumá. Není mi sice špatně, ale cítím se nepříjemně slabý a prázdný.

Když otevírám oči, spatřím nad sebou nejasnou skvrnu lidského obličeje orámovaného tmavými vlasy. Zaostření mě stojí spoustu námahy, ale poté jsem odměněn pohledem na sympatickou tvář mladé ženy.

"Jste v pořádku?" slyším nezřetelně. V uších mi hučí jako při pobytu v hluboké vodě a trvá několik okamžiků, než se můj sluch upraví.

Otevírám ústa, abych odpověděl, že jsem, neumím ovšem vytvořit žádný artikulovaný zvuk. Hlasivky odmítají spolupracovat. Nakonec mi nezbývá než přikývnout.

"Já... Dala bych vám napít, ale nemám žádnou tekutinu," omlouvá se žena.

Já ale necítím potřebu pít, neobtěžuje mě žízeň.

"Já jsem Janet Nortonová," představuje se.

"David Oberon," daří se mi konečně přinutit hlasivkové vazy k pohybu.

"Můžete vstát?" táže se Janet.

"Snad ano," zašeptám. I když již dokážu promluvit, můj hlas zní ochraptěle a monotónně.

Zároveň s odpovědí konečně odpoutávám zrak od jejího obličeje a přesunuji jej níže. To, co jsem již pár chvil viděl koutkem oka, se mi nyní ukazuje v plné kráse.

Žena je nahá. Podobně, jako jsem v předchozích vteřinách zíral na její tvář, nyní nemohu odtrhnout zrak od oblin jejích ňader pohupujících se jí pod hrudníkem, jak je nade mnou skloněná. Stačilo by málo a bradavkami by mohla přejet po mých prsou.

Ona si je samozřejmě vědoma mého nezdvořilého pohledu a odtahuje se. Tím mi však dává možnost výhledu i na ostatní části svého těla, což zcela jistě v plánu neměla.

"Omlouvám se," zamumlám a snažím se soustředit se na ženin obličej.

"Pojďte, pomohu vám," přechází celou záležitost a snaží se mi podpíráním ulehčit vstávání.

Když stojím na nohách, nedostavuje se závrať nebo nevolnost, jak jsem se obával. Stále se ale cítím velmi vysílený a bez energie.

Až nyní zjišťuji, že jsem také úplně nahý. Stojíme naproti sobě a navzájem se poměřujeme pohledy. Chtě nechtě se musím obdivovat Janetinu téměř dokonalému tělu. Na její tváři se náhle objevuje rozpustilý úsměv, neboť si povšimla mé částečné erekce, kterou nemá žádný smysl snažit se ukrýt.

"Kde to jsme?" trhám linku skoro intimního okamžiku.

"To nevím," zakroutí hlavou.

Poprvé se rozhlížím i po okolí, jenže nevidím nic jiného než jednotvárnou pláň. Když se otočím, výjev se nijak nezmění, akorát přibude naprosto rovná cesta do neznáma. Já jsem však velice překvapen, když na ní vidím stát postaršího muže, také zcela nahého. Až dosud jsem se domníval, že s Janet jsme sami.

"William Dean," představuje se muž. "Vaše jméno jsem již zaslechl během vašeho rozhovoru s Janet, pane Davide," zaráží mě, když otevírám ústa, abych jeho zdvořilost opětoval.

"Co se to stalo?" ptám se po asi minutě ticha.

"Nevíme," ozvala se Janet. "Oba jsme šli normálně spát a probudili jsme se tady. Ty jsi ležel několik kroků od nás," přechází na tykání.

"Takže... Vy dva se znáte?" vyzvídám s malým ostnem žárlivosti v hlase.

"Ne," brání se Janet takovému vyznění svého vysvětlení. "Potkali jsme se až tady."

Znovu obhlížím to prazvláštní místo, ale nepřináší mi to ani ten nejmenší náznak objasnění celé záhady.

"Co jste dělali před... tímhle?" mávnu paží kolem sebe. Doufám, že poznáním minulosti Janet a Williama přijdu na nějaké vodítko, proč jsme se tady ocitli.

"Pracovala jsem v kanceláři," začne Janet. "Připravovala formuláře, zvedala telefony a tak."

"Já jsem vědec. Právě jsem se zabýval účinky Higgsova bosonu na ostatní částice, bohužel zatím pouze teoreticky," navazuje William.

"Já jsem učitel na střední škole," přiznávám.

"Naprosto nesouvisející povolání," shrnuje Janet.

"Bydlím v New Yorku," napadá mě další možná souvislost.

"Los Angeles," udává William město až na druhém konci Spojených států.

"Londýn," zamotává situaci ještě více Janet.

Chvíli na sebe bezradně zíráme. Po pár okamžicích mi zrak opět začne neovladatelně sklouzávat k Janetinu tělu a sledovat linie jejích stehen, čehož se moje racionální část chce nyní vyvarovat. Abych se rozptýlil, začnu sumarizovat.

"Takže... Naše životy nemají nic společného. Šli jsme spát a pak se probudili tady. Nemáme vůbec nic. Jídlo, pití, oblečení, nástroje. Nevíme, kde jsme. Nevíme, jak jsme se sem dostali. Nevíme, proč tady jsme. Co budeme dělat?" obracím se na zbylé trosečníky.

"Myslím, že jediné, co dává smysl, je jít po téhle cestě. Na tomhle místě není nic, co by nám mohlo pomoci, a když se vydáme na cestu, alespoň máme naději, že někam dojdeme," uvažuje Janet. William přikyvuje.

Nemáme co balit, a tak můžeme ihned vyrazit. Po cestě se jde překvapivě lehce, zvláštní jemnozrnný písek nás vůbec neškrábe do bosých chodidel. Nohy se do něj boří jako do peří.

Kráčíme vedle sebe, ale já se čas od času nenápadně zdržím, abych mohl zezadu obdivovat oblé křivky Janetiných boků a stehen i její pevné hýždě. Brzy jí dochází, proč občas zpomalím krok, ale nic neříká. Jen se rozpustile usměje.

Nemáme žádný způsob, jak určit plynutí času, ale odhaduji, že jsme se zastavili po několika hodinách. Naprosto nic se nezměnilo, obklopuje nás tatáž pustá planina protnutá přímočarou cestou. I kvantum světla dopadajícího na naše tváře zůstalo stejné, jako by tady neexistovaly pojmy jako den nebo noc.

"Také z toho máte čím dál horší pocit?" zeptá se Janet.

"Vidíte něco na obzoru?" napadá mě mizivou nadějí oplývající pokus.

William se jen zběžně koukne, vzápětí zavrtí hlavou a vzdá to. Vzhledem k jeho věku i druhu práce je pochopitelné, že zrak nebude mít nejostřejší. Já se pár chvil snažím, ale nedokážu nic rozeznat. Zdá se mi, jako bych na cestě před námi těsně za hranicí, kam dohlédnu, cítil několik nezřetelných objektů, můj nedokonalý zrak mi tuhle skutečnost ovšem není schopen potvrdit. Janet naproti tomu soustředěně mhouří oči a pomalu se otáčí kolem dokola. Několikrát během rotace se na něco málo vteřin zarazí a zaměří se na jedno konkrétní místo.

"Tak co?" zajímám se, když Janet dokončí svou otočku. "Otázku směřuji hlavně na ni, neboť právě ona je, co se týká ostrosti zraku, naší jedinou nadějí."

"Něco asi mám," nejistě prohlásí Janet. "Jsem přesvědčena, že na čtyřech různých místech vidím skupinu lidských postav."

"Kde?" netrpělivě jí skáču do řeči.

"Na cestě před námi i za námi," ukazuje, čímž potvrzuje i mé pozorování. "A také napravo i nalevo od nás," napřahuje prst na obě strany planiny. Úsečka spojující oba naznačené body svírá s cestou přesně pravý úhel.

"Dokážeš něco rozeznat?" ptám se roztřeseným hlasem, protože nedokážu potlačit chvějivou touhu po vysvobození z téhle podivné reality.

"Ne," zklame mě Janet. "Jsou příliš daleko. Pořád je ale můžeme dohonit."

S novým elánem vyrážíme na cestu za skupinkou před námi. Tedy, já a Janet jsme natěšeni, William ovšem naše nadšení nesdílí.

"Co se děje?" obracím se na něj po pár krocích.

"Copak vy to nechápete?" odpoví otázkou. "Nikdy je nedostihneme. Nemůžeme."

Jsem sice překvapen jeho slovy, nevěnuji jim však přílišnou pozornost, neboť jsem z velké části ovládán touhou po nalezení nějakého důkazu, že tady nejsme zcela sami. Tentokrát se při chůzi ani nesoustředím na křivky Janetina těla.

Nevím, jak dlouhá doba uběhla od začátku pronásledování té nejasné skupinky na vzdáleném horizontu, rozhodně už jsme se jí ale měli přiblížit a rozeznat více detailů. Místo toho se ovšem zdá, že si od nás udržuje stále stejný odstup.

"Tohle nemá smysl," rozhoduje nakonec Janet a všichni se zastavujeme.

Snažím se pochopit, proč by se na každé straně od nás nacházela nezřetelná skupinka neznámých, jejíž vzdálenost by se od té naší vůbec neměnila, ať bychom se pohybovali, nebo byli v klidu, není však žádným překvapením, že mě příliš variant řešení nenapadá.

Bloudím pohledem po nedosažitelném obzoru, zběžně přejedu zrakem po depresivní pláni, o okamžik déle se zdržím u obrysů Janetiných boků, ale ani ty mě nyní nedokážou plně zaujmout. Kloužu očima po povadlém těle Williama, když mi v hlavě vytanou ty nelogické věty, jež na počátku našeho honu za horizont pronesl. Koneckonců, jedná se přece o vědce, který má v popisu práce hledat neobvyklá rozuzlení problémů.

Ticho však ještě přede mnou přeruší Janet: "Kdyby tu alespoň občas bylo vidět slunce."

William na tohle prohlášení zareaguje velice zvláštní poznámkou: "To by tu nejprve nějaké muselo být."

Oba k němu upíráme překvapené oči a žádáme nějaké smysluplné vysvětlení toho, co právě řekl. Dočkáme se.

"Vy dva se neumíte oprostit od představy Země. Koule obíhající kolem Slunce, které díky její rotaci zdánlivě vychází a zapadá. Ze začátku jsem si nebyl úplně jistý, ale nyní už jsem skálopevně přesvědčen, že tohle není Země."

"Ale i kdybychom nebyli na Zemi, pořád bychom museli být na nějaké jiné planetě!" vzdoruje Williamově teorii Janet.

"A i ta by musela být kulatá a s nějakou hvězdou na nebi, že?" dopoví za ni vědec. "Jenže na tomhle nebi žádné slunce nesvítí. Přestože mraky se místy téměř trhají, nikdy neodhalí žádný zdroj světla. Paprsky nikdy nemění svou jasnost a navíc se zdá, že přicházejí ze všech míst oblohy současně. A to u kulatého tělesa prostě není fyzikálně možné."

Po chvilce ticha se odvažuji promluvit: "Takže podle vás jsme na rovné ploše?" Chtěl jsem, aby moje otázka vyzněla pobaveně, jako že vše považuji za pouhý nesmysl, ale místo toho mi v hlase zazněl strach, že se možná o hloupost nejedná.

"To by mnohé vysvětlilo," pokyvuje William.

"Ale...," namítá cosi Janet, je vědcem však ihned přerušena.

"Já vím. Ve vesmíru není existence rovné plochy reálná, vše se snaží zkolabovat do kulovitého tvaru. Zatím nedokážu přijít na to, v jaké absurdně pokřivené skutečnosti jsme se ocitli, ale měli bychom přinejmenším připustit možnost, že se nenacházíme na žádném naším rozumem pochopitelném místě."

Opět je ticho, které po pár okamžicích přerušuji dotazem, s nímž jsem chtěl původně tyto úvahy začít: "A proč se domníváte, že ty čtyři skupinky kolem nás nemůžeme dostihnout?"

"Protože ty skupinky jsme my. Neexistuje nic jiného než tahle pláň, cesta a my. Prostor je tady zakřiven takovým způsobem, že v dálce vidíme sami sebe."

Uplynulo několik dní, během nichž jsme střídavě šli po cestě nebo odpočívali. Naše skoupé rozhovory se většinou točily kolem Země, neboť přestože se rozhodně nejednalo o idylickou planetu, až donedávna jsme ji považovali za jistotu a domov.

Zatímco já a Janet jsme si na novou situaci alespoň v rámci možností navykli, William se pod vlivem událostí stále více uzavíral do sebe a nás dvou si téměř nevšímal. A přitom se jeho teorie začínaly stále jasněji potvrzovat.

Světlo skutečně nevycházelo z jednoho zdroje, nýbrž z celé oblohy, což nasvědčovalo i na první pohled nesmyslnému tvrzení o rovné ploše. Nedocházelo ke střídání dne a noci, to jediné, co jas trochu ovlivňovalo, byl pohyb mraků na šedočerném nebi.

Nejvýznamnější událostí během uběhnuvšího času se rozhodně stala naše výprava mimo cestu. Když jsme si totiž stále jasněji uvědomovali, že stezka nemá žádný konec, vydali jsme se pryč od ní. Nutno podotknout, že jsme i při téhle výpravě stále byli na čtyřech stranách obklopeni skupinkami postav, o nichž už jsme si začínali myslet, že jsou skutečně obrazem nás samých, který vznikl extrémním zakřivením prostoru.

Nevěděli jsme, co najdeme tak daleko od cesty. Janet napadlo, že pokud se opravdu nacházíme na rovině, mohli bychom najít její okraj, jakýsi konec tohohle světa. Říkal jsem si, že její teorie je přitažena za vlasy, ale v porovnání s realitou šlo o naprosto normální hypotézu.

Když se totiž cesta ztratila za horizontem, před námi se vynořila naprosto totožná. Dokráčeli jsme až k ní a cítili se, jako bychom původní stezku vůbec neopustili.

"Takže celý tenhle svět je plný rovnoběžných nekonečných cest?!" divil jsem se.

"Ne," odporoval mi William. "Na tomhle světě je pouze jedna jediná cesta. Celá tahle realita je tvořená rovným úsekem stezky a okolím. Nic víc neexistuje. Prostor je tady tak zakřiven, že ať půjdeme jakýmkoliv směrem, skončíme tam, odkud jsme vyšli. Přestože jsme vyšli doleva, ke stezce jsme přišli zprava. Ve skutečnosti není vůbec nekonečná, ale kvůli zakřivení prostoru se nám tak jeví. Pořád dokola chodíme po stejné části cesty a mohli bychom tak chodit donekonečna."

"Takže tohle je ta cesta, kterou jsme opustili?" nechtěl jsem uvěřit.

"Ano," přikývl. "Na Zemi se také vrátíš do stejného bodu, z jakého jsi vyšel, jenže tam je to způsobeno kulatým tvarem. Tady jdeš stále rovně a stejně dojdeš na to původní místo."

"Tak jak to, že žádné zakřivení není vidět?" napadlo Janet.

"Zaprvé, protože i my jsme součástí prostoru, a tudíž jsme také zakřiveni. Vidět by to mohl jen nezúčastněný pozorovatel. A zadruhé, určitým způsobem je vidět. Vždyť na obzoru sledujeme sami sebe, a to dokonce čtyřikrát, pokaždé z jiné strany."

Chvíli jsme mlčeli a pak jsem přetrhl ticho: "Takže jestli to správně chápu, nemá smysl snažit se někam dojít, protože nic kromě tohohle neexistuje."

William se pousmál. "Přesně tak," souhlasil. "Mimo to, co vidíme, v téhle realitě není nic."

Janet podotkla: "Ale moc si na tom záležet nedali, když skutečnost končí těsně za hranicí, kam ještě dohlédneme."

"Otázkou je, kdo?" zamyslel jsem se. Úkosem jsem kouknul na Williama, ale s tímhle problémem mi pomoci nemohl.

Vzdali jsme tedy snahy o hledání konce cesty a zůstali na jednom místě. Dny a noci ubíhaly, aniž bychom to mohli pozorovat. Zatímco já a Janet jsme trávili spousty času spolu, William se nás stranil.

Jednou se rozhodl, že se vydá na procházku. Vyrazil směrem doprava od cesty. Sledovali jsme jeho stále nejasnější obrys, dokud se nepřiblížil horizontu.

"Davide?" šťouchne do mě Janet a ukazuje na druhou stranu, než kam odchází vědec.

Otáčím se a ke svému překvapení vidím vzdálenou postavu, jak se k nám přibližuje. Obrátím se zpět a spatřuji totožnou postavu kráčející směrem od nás.

"To není možné," zašeptá Janet.

Od téhle chvíle jsem teorii o zakřivené rovné ploše bez výhrad věřil. Nic mě nemohlo přesvědčit lépe než pohled na jednoho člověka, jak se od nás vzdaluje a zároveň z druhé strany přichází. William pravděpodobně věděl, že demonstrací deformace prostoru nás nejlépe přinutí přijmout jeho teorii, ať byla sebevíce přitažená za vlasy.

Sedíme na cestě. William je opřen o osamocený strom poblíž stezky a nevšímá si nás. Oba jsme pohodlně uvelebeni bez jakéhokoliv pocitu studu. V prvních dnech jsme se možná občas cítili obnažení, nyní jsme si ale už na nahotu zvykli. Nejedná se o jediný rozhovor, který jsme spolu vedli. Většinou vzpomínáme na Zemi a zároveň se snažíme pochopit, co je tohle místo zač.

"Už uběhla spousta dnů," začíná Janet. "Zažil jsi tady někdy pocit hladu nebo žízně?" překvapuje mě otázkou, o níž jsem dosud nepřemýšlel.

"Ne," odpovídám se šokem ve tváři, neboť biologické potřeby mého těla jsem zatím úspěšně pouštěl z hlavy. Až nyní si uvědomuji, že si vystačíme bez nějakého zdroje energie, ale nepotřebujeme ani vylučovat. Ani odpočinek není spánkem v pravém slova smyslu.

"To není možné!" téměř vykřiknu.

"Není," souhlasí Janet. "Jenže vzpomínáš, co říkal William? Musíme se oprostit od představy reality, jakou známe. Tohle je místo nesrovnatelné s čímkoliv jiným."

Když intenzivně přemýšlím, často si rukou přejíždím po tváři. Nyní to udělám opět a poprvé si uvědomím, že něco není v pořádku. Jediné, co mé prsty cítí, je lehké, téměř neznatelné strniště, nic víc.

"Nerostou mi vousy," oznámím Janet překvapeně.

Poté, co si to pohledem zkontroluje, se zvědavým výrazem zvedne paže, aby odhalila skoro dokonale vyholené podpaží. Střelí pohledem ještě dolů, její rozkrok je ovšem také poměrně hladký.

"Uvědomuješ si, co to znamená?" obrátí se na mě najednou s vykulenýma očima. Cítím, že právě zjištěná skutečnost má nějaký hlubší význam, ten mi ovšem uniká, a tak musím zakroutit hlavou.

"Nestárneme," vysvětlí. "Naše těla se nemění. Navěky asi zůstaneme takoví, jací jsme se tady objevili."

Několik okamžiků mlčíme a snažíme se chápat. Jde to velice obtížně.

"Myslíš, že jsme mrtví? Že tohle je smrt?" napadne Janet.

"Ne," reaguji po chvilce uvažování. "Tohle není smrt. Tohle je věčnost."

"To je pravda," souhlasí. "Nejenže tu můžeme jít nekonečně daleko, ale i nekonečně dlouho. Nikdy tady nezestárneme."

Následuje okamžik ticha, kdy se na sebe pouze nesměle díváme a necháváme si na rtech pohrávat lehký úsměv.

"Vzpomínáš si ještě na Zemi?" začne nové téma Janet.

"Občas ano," vyhýbavě odpovídám.

Pravdou je, že prvních několik dní, alespoň bych řekl, že se jednalo o dny, pro mě bylo poměrně krušných. Trápily mě představy, jak padám nekonečnou dírou nicoty. Pravděpodobně šlo o vyjádření pocitu odtržení od jistot a všedních samozřejmostí - od Země, od domova. Ale poté, co jsme si začali s Janet povídat, tyto stavy úzkosti ustaly.

"Často mám stále pocit, že tohle není skutečné, že se musím probudit v posteli. Jak ráda bych šla do práce!" povzdychla si Janet.

"Co si ze Země pamatuješ jako poslední?" zajímá mě.

"Jak jdu spát. Nic víc. Ulehla jsem do postele a usnula. Probudila jsem se tady. Proč se na to ptáš?" diví se.

"Já jsem také šel spát," vzpomínám. "Jenže jsem nemohl usnout. Procházel jsem se po bytě. Mám dojem, že jsem si sedl do obýváku a pustil televizi. Něco jsem tam viděl, ale nemůžu přijít na to, co."

Janet viditelně pookřála nad nadějí přiblížit se k pochopení nastalé situace. "To by mohlo být důležité!" zvolala. "Hned potom, cos to uviděl..."

"Jsem se probudil tady," dopovídám za ni větu. "Ta televize je zcela jistě mojí poslední vzpomínkou."

Janet mě napjatě sleduje. Pokládám si hlavu do dlaní a snažím se vybavit si z paměti ten zdánlivě nedůležitý zážitek. Soustředím se na stále známý pocit, jak jsem uveleben v pohodlném křesle, jak cítím příjemnou ospalost, jak bezmyšlenkovitě přepínám kanály.

Nejprve jsem se zastavil u jakéhosi pornoprogramu, na nějž jsem pár minut koukal. Pak jsem ale přepnul na nějaký dokument. I u něj jsem vydržel pouhých několik chvil, abych nakonec skončil u stého opakování starého sitcomu s tisíckrát provařenými vtipy. Jenže právě když jsem začal usínat, bylo vysílání náhle přerušeno postavou moderátora.

"Právě došlo k jadernému útoku na Evropu," oznámil velice klidným tónem, jakým se sdělují opravdu závažné zprávy. "Během pár minut zasáhnou rakety i území Severní Ameriky, pravděpodobně přímo Spojených států amerických. Prozatím nemáme žádné informace o původci útoku, indicie ale ukazují buď na Ruskou federaci, nebo na Severní Koreu. Nezáleží na našem protiúderu, neboť síla výbuchu a následná radiace zcela jistě znemožní existenci lidstva a civilizace."

Snad poprvé v životě jsem se cítil být přímo součástí své vzpomínky. Zdálo se mi, že jsem ponořen do hlubin paměti, na jejímž dně pátrám po pokladu nedozírné hodnoty. Jako by mi vzpomínka chtěla vynahradit duševní soustředění, které jsem na její vyvolání potřeboval, ukázala se mi v křišťálově jasné podobě. Bezděky jsem zalapal po dechu a vzápětí prudce vyskočil z písečného povrchu cesty, na němž jsem dosud seděl.

"Co se děje?!" skočila ke mně Janet a chytila mě za ramena. Její levé ňadro se mi přitom jemně otřelo o pravou paži.

Nepřirozeně klidným hlasem, jenž byl téměř identický s projevem moderátora, jsem jí popsal, na co jsem se upamatoval.

"Jaderná válka?!" vykřikla Janet šokovaně a William poprvé za celý náš rozhovor vzhlédl a šokovaně se zahleděl naším směrem.

"Spíše vyhlazení," poznamenal jsem. Zdálo se mi, že můj strojově klidný hlas už nikdy nebude naplněn ani tím nejmenším odrazem emocí.

"Takže Země už není," zašeptala a v očích se jí zaleskly náznaky slz.

"A my tři jsme nejspíše posledními lidmi vůbec," uvědomil jsem si.

Tahle poznámka už byla přes čáru. Z Janetiných tmavých očí se vyvalily velké kapky slané vody a z jejích úst se vydralo zoufalé zaštkání. Naprosto jsem chápal, jak se cítí. Ve vteřině na mě rovněž dolehlo vše prožité v jediné, o to však silnější vlně.

Drásavý stesk po paprscích slunce na pastelově modré obloze, po pohledu na sytě zelenou trávu, po jemných kapkách osvěžujícího deště mě srazil na kolena. Nevzlykal jsem jako Janet, jejíž chvějící se nahé tělo jsem sevřel v náručí, z mých úst nevyšel žádný zvuk. Tváře mi ovšem vytrvale zkrápěly slzy. Některé stekly až na hrudník, kde se setkaly s Janetinými. Během následujících okamžiků jsem vnímal, jak se určitá velice důležitá část mě odtrhla a vytratila. Už nikdy jsem se uvnitř necítil stejně, už nikdy jsem si nedokázal připomenout hřejivý pocit jistoty.

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, co pro mě ten kulatý kus skály znamenal. Ještě dlouho se mi před očima, kdykoliv jsem je zavřel, točila modrozelená zeměkoule.

Nevím, po jaké době, ale nakonec přešel zármutek v tu podivnou relaxaci, jež nám tady nahrazovala spánek.

Po otevření očí jsem zaznamenal, že stále objímám Janet. Jindy by mi tento prožitek zcela jistě způsobil erekci, ale nyní jsem neměl chuť ani vůli zajímat se o záležitosti těla. Jemně jsem ji probudil a společně jsme vstali.

Rozhlédl jsem se. Pláň vypadala stále identicky, jednotvárná a protnutá písečnou cestou. Nic se nezměnilo, dokonce i William se stále opíral o totožný strom. Nevím, co jsem čekal, ale předpokládal jsem, že v reakci na naše zjištění se musí okolí drasticky proměnit.

"Co budeme dělat?" přetrhla ticho Janet.

"Nic," vyslovil jsem až přespříliš pečlivě. "Když už není Země, nic nemá smysl. Zůstaneme tady prostě sedět."

A během následujících dnů i týdnů jsme tento plán beze zbytku dodrželi.

"Jsi věřící?" ptá se mě jednou Janet.

"Ne," přiznávám se.

"Já také ne," souhlasí s mým názorem. "Ale už několikrát mě napadlo, jestli tohle není peklo."

Musím se usmát. "To určitě ne, vždyť peklo má být místem bolesti, muk a utrpení."

Janet ale pochmurně dodává: "Jenže pokud je tohle opravdu navěky, pokud naše těla skutečně nestárnou, bude tohle to nejhorší možné místo. Jak se budeš cítit, až tu budeš přežívat roky, desetiletí, století, tisíciletí bez jakékoliv naděje na konec?"

Poprvé se pokouším představit si tu propastnou velikost věčnosti. Samozřejmě se mi to nedaří.

"Můžeme si ale tu věčnost nějak zpříjemnit," poznamenávám.

Janet se vědoucně usměje, ihned jí došlo, jak jsem svou poznámku myslel. Touha po jejím těle u mě pořád přetrvává, a jestli před sebou máme celou věčnost, je jen otázkou času, kdy bude naplněna.

Alespoň nějaké pozitivum.

Naše zraky se opět setkají, jako už tolikrát předtím. Ze začátku jsme uhýbali, nyní si ale pohled do očí toho druhého náležitě vychutnáváme. Intimní okamžik je ale náhle přerušen. Poprvé od chvíle, kdy jsme se na planinu dostali, se zde začíná cosi dít.

Půda se otřásá a pohybuje jako při zemětřesení. Písek na cestě se za tichého ševelení přesýpá, v šedočerné zemi kolem se objevují malé praskliny.

A poté, bez jakéhokoliv předchozího varování, se půda pod našima nohama rozdroluje a my padáme skrz vzniklý otvor. Janet křičí, William užasle sténá a já ze sebe šokem nemůžu vydat ani hlásku. Nyní děravá planina rychle mizí nad námi a brzy nás obklopuje pouze syrově šedivá prázdnota.

Jedná se o jeden z nejděsivějších zážitků v mém životě, možná vůbec o ten nejhorší. Jímá mě nepřekonatelná závrať z nekonečného prostoru kolem. Jedinou jistotou jsou pro mě William s křečovitě staženou tváří a Janet, o níž se zřejmě pokoušejí mdloby, kteří padají vedle mě. Nicota na mě tlačí ze všech stran, mám pocit, že se zadusím, že budu bez milosti rozmačkán.

Nevím, jak dlouho jsme takhle letěli prázdnotou, ale mně to přišlo delší než ta slibovaná věčnost, jež nás zřejmě čeká. Kolem se neustále míhaly vrstvy šedivých oblaků, jenže pak najednou zmizely nad námi. Konečně jsem pod sebou mohl spatřit cosi hmotného a bylo to něco, co jsem naprosto nečekal, přestože jsem asi měl.

Neviděl jsem nic jiného než planinu, naprosto totožnou s naší původní, akorát bez té díry, kterou jsme propadli. Rychlost našeho pádu se zpomalovala, až jsme nakonec měkce přistáli na naprosto stejném místě, z jakého jsme spadli. Dokonce jsem zrakem našel i strom, o nějž se William opíral.

"Co to znamená?" zachrčel jsem, když jsem se trochu vzpamatoval.

William opatrně vstal, rozhlédl se a zašeptal: "To je naprosto úžasné."

"Vážně?" opáčila ironicky Janet, které jsem právě pomáhal vstát také.

"Ano," přisvědčil zasněně vědec. "Už jsme věděli, že tenhle prostor je zakřiven ve všech čtyřech stranách - ať se vydáme kamkoliv, dojdeme na místo, odkud jsme vyšli. A teď víme, že prostor je podobně deformován i ve směru nahoru a dolů. I když padáme stále stejným směrem, nakonec dopadneme na tu samou pláň, z níž jsme spadli."

"Tohle není ta samá pláň," upozornila vědce Janet. "Chybí tu ta díra. Mimochodem, proč se tu vůbec objevila?"

"Tohle je ta samá pláň," přesvědčivým tónem oznámil William. "A ta díra už tu není, protože ji během našeho pádu někdo zacelil."

"Kdo?" zareagoval jsem okamžitě.

"To nevím," zklamal mě vědec. "Ta samá bytost, která vytvořila tuhle pokřivenou realitu. Ta samá bytost, která se na nás zeshora dívá jako na laboratorní myši. Ta samá bytost, které nedělá problém vytvořit díru v zemi, vytvořit rovnou plochu ve vesmíru, kde se vše snaží být kulaté, manipulovat s prostorem, aby se zakřivil sám do sebe."

"Takže podle vás jsme součástí nějakého experimentu?" otázal jsem se.

"Možná," mlžil William. "Ta bytost, která tohle dokáže, musí být na úplně jiné úrovni myšlení než my. Skoro mám pocit, že nás pozoruje, že si s námi hraje. A když jsme zůstali příliš dlouho nečinně na jednom místě, rozhodla se nás potrestat, aby nás přinutila k dodržování jejích pravidel."

"Takže tohle nám způsobuje nějaká mimozemská inteligentní forma života?" ozvala se Janet.

"I to je možné," záhadně se usmál William.

"Ale jaká bytost by tohle dokázala?" namítl jsem, neboť jsem si nedokázal představit, jak by bylo možné zakřivovat samotný prostor.

"Já jednu znám," nečekaně prohlásil vědec. "Říká se jí Bůh."

Zážitek s pádem nicotou byl pro nás natolik traumatizující, že jsme se rozhodli raději nepokoušet trpělivost toho nepochopitelného tvora a opět jsme se vydali na cestu. Nedělalo nám ovšem pražádnou radost kráčet po nikdy nekončící stezce teď, když jsme věděli, že naše počínání nemá a nemůže mít žádný smysl.

"Poslední vzpomínka se týká začátku jaderné války, která zcela jistě vyhubila lidstvo," uvažuji jednou během odpočinku. "Jako bychom apokalypse unikli pouze my. Jako bychom byli vybráni z celého vzorku populace."

"Nemáš strach o Williama?" nenavazuje Janet na mé úvahy, protože nemá, co by k nim řekla.

"Trochu," přisvědčím, protože vědec se čím dál víc uzavírá do sebe a již téměř nekomunikuje.

Rozhovor vázne. Já stále přemýšlím o důvodu naší existence na planině, Janet si dělá starosti o Williama a vzpomíná na Zemi.

"Máš rodinu?" vytrhne mě náhle z úvah. "Tedy... Měl jsi rodinu?" opraví se vzápětí.

"Ne," zakroutím hlavou. "Nikdy jsem na seznamování moc nebyl."

"Já jsem žila také sama," svěří se Janet.

Nevím, co říct dál, a tak se na Janet jen plaše podívám. Ona, jako by na to čekala, okamžitě zachycuje můj pohled a brání mi jím uhnout svýma podmanivýma očima. Pomalu se ke mně přisunuje blíž.

"Copak, je ti zima?" napadá mě hloupá poznámka, protože na pláni panuje neustále stejná teplota, a to ani nízká, ani vysoká.

"Přímo se klepu," usměje se Janet a přítulí se ke mně.

V jediném výbuchu pudů, instinktů, hormonů, tužeb a vášní ji zvedám ze země do náručí a zuřivě si ji tisknu k sobě. Má ústa naleznou ta její a od toho okamžiku zavírám oči a soustředím se pouze na hmat, vůni a chuť.

Nezbývá než doufat, že William bude mít dostatek taktu, aby nám nechal alespoň částečné soukromí.

V průběhu následujících dnů se vznáším v nezřetelném opojení. Zánik Země, přežívání na podivnostmi přetékající planině, pravděpodobná přítomnost jakési vyšší bytosti, to vše je potlačeno intenzivní náklonností k Janet.

Jen tak mimochodem mě jednou napadá, že pokud jsou naše těla opravdu oprostěna od veškerých změn, nikdy nebudeme moci zplodit potomka. Janet přišla o svůj menstruační cyklus a já brzy vyplýtvám zásoby spermií. Ale nikterak mě to zatím netrápí.

Když si po nějaké době začneme zase všímat Williama, jsme doslova vyděšeni, jaká změna se s ním stala. Cele se uzamkl uvnitř svých představ a teorií. Je schopen si dlouhé hodiny mumlat pro sebe věty, které nám nedávají žádný smysl. Z útržků jeho monologů brzy pochopíme, že je nyní bezpodmínečně přesvědčen, že za naši současnou situaci je zodpovědný Bůh, který už to s lidstvem definitivně vzdal a uvrhl nás tři do věčného očistce, abychom pykali za hříchy všech minulých pokolení.

Kupodivu se jednou vytrhne ze své letargie a přijde k nám.

"Takhle už to dál nemůže pokračovat," oznámí. "Musíme se Bohu vzbouřit. Musíme mu dokázat, že nebudeme hrát jeho hru na cestu a planinu zakřivené samy do sebe. Potřebuji, abyste mi potvrdili, že do toho se mnou půjdete."

Oba po chvilce váhavě přikyvujeme. Rádi bychom sice opustili tuhle ubíjející jednotvárnost, zároveň si ale neumíme představit, co by poté mělo následovat. Na Zemi se už nemůžeme vrátit a nic jiného pro nás nemá smysl.

"Výborně!" usměje se vědec. "V tom případě potřebuji, abyste mě co nejsilněji uhodili tímto předmětem."

A vnucuje nám kámen veliký asi jako pěst.

Můj pohled se setká s Janetiným a i beze slov se oba shodneme na jednom - William se zbláznil.

"Williame...," začíná vemlouvavým tónem Janet, ale je vědcem přerušena.

"Já nejsem šílenec," tvrdí. "Jen se chci osvobodit z téhle pustiny a jsem ochoten pro to udělat cokoliv. Bůh zcela jistě chce, abychom zde trpěli až do skonání věků, proto jsme tady přestali stárnout. A aby to bylo splněno, nesmíme umřít. Potřebuji, abys mě mlátil co nejsilněji do hlavy. Tím bychom měli přinutit Boha k nějakému zásahu."

"To nemůžu," snažím se působit rozhodně, přestože určitým šíleným způsobem mě nastíněný návrh láká.

"Tak ty, Janet?" obrací se vědec na mou partnerku, ta však prudce zakroutí hlavou a nasadí naprosto odmítavý výraz.

"Davide, prosím," vkládá náhle William do hlasu mnoho emocí. "Musíme přece nějak dát najevo, že chceme být svobodní."

"Je mi líto," stoupám si a rychle se vydávám po cestě vpřed hledat její konec. Janet se ke mně ihned připojuje.

Když se po pár okamžicích ohlédnu, vidím Williama, jak se se sklopenou hlavou plouží za námi. Mám silné podezření, že pláče.

Kráčíme s Janet tak svižně, že nakonec dostihneme vědce zezadu.

A týdny ubíhají. Každým dnem se mi více a více zvedá žaludek, když se vytrhnu z toho podivného stavu, který nám tady nahrazuje spánek, a uvidím planinu, vždy stále stejnou, z níž není možno uniknout. Jediné, co mi ještě brání, abych se nestočil do klubíčka a letargicky nečekal na smrt, je silný citový vztah s Janet. Z jemných náznaků tuším, že ona se začíná cítit velice podobně.

"Neuvažovala jsi o...," nadhodím jednou, ale nechce se mi větu dokončovat. Místo toho střelím pohledem k do prázdna zírajícímu vědci.

"O Williamově návrhu?" dopoví za mě Janet. "Ano. A pořád víc mi připadá jako ta nejlepší možnost."

Poté, co se setkáme očima, v nichž se zrcadlí souhlas s děsivým experimentem, vstávám a kráčím k Williamovi. Cestou mě napadá, v co nás tohle místo dokázalo změnit. Jsem si zcela jistý, že před příchodem sem bych jakýkoliv projev násilí okamžitě zavrhl.

Na vrásčité tváři vědce se objeví potutelný úsměv, sotva se na mě koukne. "Tak jdeme na to?" zeptá se, zatímco vstává.

"Asi ano," snažím se vnitřně smířit s tím, co se chystám udělat.

"Výborně!" raduje se William a podává mi kámen, který si od něho nepříliš ochotně beru.

"A co se má potom vlastně stát?" ptám se, potěžkávaje improvizovanou zbraň.

"To je otázka," nepřestává se usmívat William. "Bůh zcela jistě chce, abychom vydrželi věčně, a když se začneme zraňovat, pravděpodobně bude muset zakročit."

"A co když nezakročí?" zajímá mě.

William neodpoví, jen se na mě podívá. Oba víme, že pokud ta vyšší bytost nezareaguje, budeme mít co dělat s těžce zraněným starým mužem, jehož nebudeme moci ošetřit.

"Hlavně nepřestávej," instruuje mě vědec. "Neboj se dotáhnout to až do konce."

Přestože značná část mého nitra se bouří, sevřu kámen pevněji a rozmáchnu se. První úder se mi příliš nepovede, zbraň pouze sjede po zbytcích vlasů a kůži na hlavě. Vědec se snaží usnadnit mi celý úkol co nejvíce, ale přesto se nedokáže vyvarovat bolestného zasyknutí.

Pokračuji a snažím se nevnímat drásající steny starce. Mám pocit, že jednou ze svých ran jsem rozbil lebku, a snažím se cílit na poškozené místo. Přestože se nenávidím, nyní už nejsem schopen přestat. Bojuji se stále děsivějším pocitem, že se nic nestane, ať budu sebevíce drastický, ale stále pokračuji.

A po pár nesmírně strašlivých okamžicích se začíná cosi dít. Planina poprvé ztrácí svůj neměnný ráz.

Až dosud bylo ticho přerušované jen mým hlubokým oddechováním, tupými údery kamene, bolestnými vzdechy Williama a tlumeným vzlykáním Janet. Nyní se ale ozve burácení větru, jehož prudké poryvy mě málem porazí, praskot pocházející odněkud zespoda, jako by se celá pláň začala bortit, a uši rvoucí zadunění hromu.

Překvapeně zírám na nepřetržitý proud jasných blesků spojujících planinu s šedivou oblohou a s ještě větším šokem zaznamenávám na své nahé pokožce dešťové kapky. Voda mi stéká po tvářích, po hrudi i po napřažené paži s kamenem, která náhle nedokáže vykonat další úder. Pohlédnu na Janet, která nyní nezvládá potlačit nevěřícný úsměv, zatímco jsou její vlasy zkrápěny velkými kapkami.

William se navzdory situaci hystericky rozesměje. "Vyšlo to!" volá šťastně. "Už tohle je obrovský úspěch! Děkuji! Děkujeme!" křičí směrem k nebi.

"Nemáte zač," ozve se náhle v odpověď tím nejmajestátnějším barytonem, jaký jsem kdy slyšel. Ihned si všímám, že blesky před námi tančí synchronně se zmíněným hlasem, jako by byly jeho vizuálním vyjádřením.

"Proč tady jsme?!" bez přemýšlení vyhrknu tu nejpalčivější otázku ze všech.

"Zničili jste sami sebe. Mně ale přesto bylo líto ztratit celý jeden druh, a tak jsem si vás odebral."

Tudíž se nám vlastně potvrdila hypotéza, že jsme něco jako vzorek veškerého lidstva.

"Můžeme se vrátit na Zemi?" zapojuje se i Janet.

"Ne," odpovídají tančící blesky. "Ze Země je jen mrtvá pustina."

"Ty nás trestáš?" zakřičí nahoru William. S podivem si všímám, že už nemá žádná zranění.

"Původně jsem chtěl, abyste trávili celou věčnost v zajetí nicoty téhle planiny. Zas a znovu mě ale přesvědčujete, jak strašně vzdorovití jste."

"Dáte lidstvu ještě jednu šanci?" položím spontánní dotaz, který nezakřičím jako ty předchozí, nýbrž jen zašeptám.

V reakci na mou otázku najednou zmizí blesky, přestane pršet a společně s poryvy větru ustane i ten velkolepý hlas. Planina opět naprosto zmrtví.

"To ne," pronese Janet a v jejím hlase se chvěje zděšení, že jsme přišli o jedinou šanci na vysvobození.

Ale pak se cosi stane. Nedokážu to slovy popsat, ale zdá se mi, jako by se náhle změnila perspektiva samotného prostoru.

William se rozesměje. "To je neuvěřitelné!" zvolá. "Sama realita se rozbaluje!"

Snažím se pochopit, co tím asi myslel, když si všimnu čehosi zvláštního. Stále jsme na nekonečné planině s naprosto rovnou cestou, ale nyní, ať se namáhám sebevíce, nejsem schopen vidět na horizontu obrazy nás samých způsobené zakřivením prostoru.

Janet, jež je obdařena mimo jiné i lepším zrakem, upřeně zírá před nás, směrem, kudy vede cesta.

"Ach můj Bože!" zašeptá šokovaně. "Pojďte!" vykřikne vzápětí a rozeběhne se po stezce.

Společně s Williamem beze spěchu kráčíme za ní. Jako už tolikrát musím obdivovat měkké křivky Janetina těla a vybavím si naši první výpravu po cestě, kdy jsem také schválně zůstával za ní.

Janet se před námi najednou zastaví a na její tváři se uhnízdí nelíčený úžas. Nevím, co viděla, ale musí se jednat o něco naprosto okouzlujícího.

Když ji dojdeme, snažím se rozeznat, na co Janet tak zírá. Nejsem toho ale schopen. Alespoň náznakem dokážu vidět akorát to, co spatřila již před chvílí. Již ale chápu, proč to u ní vyvolalo takové nadšení. Nevím, na co zaostřuje teď. Já ale konečně vidím důkaz, že náš rozhovor s Bohem měl výsledky.

Před námi je konec cesty.