UZLÍČEK STRASTÍ

Uzlíček strastí

Z dob ještě poživatelného světa

Z dob kdy ještě dialogu vládla věta

Z dob ještě projevované lidskosti

Z dob nepotlačované hrdosti

Co přinesli jsme si

Do dnešního světa odloučení

Kde člověk dávno lidským není

Kde se necháme ovládat médii

Kde bychom vraždili pro slevy

Kde neumíme oddělit zrno od plevy

A v dnešním světě plném pastí

Vláčíme ubohý uzlíček strastí

Nedokážeme v téhle době

I jen čelit sami sobě

Odpustit si nenávist a zlobu

Jež naplňují celou tuhle dobu

Kráčíme po ulicích ticha

Kde nezazní nevázaný smích

Kde žijeme každý ve vlastním vesmíru

Kde za celý den nelze slyšet vlídné slovo

Kde se bojíme pohlédnout druhým do očí

Chyceni ve vlastní bublině strachu

Dušeni neustálým přídělem prachu

V nějž se změnil celý tento svět

Během posledních několika let

Jsme součástí bezejmenného davu

V němž ztratili jsme myšlení i hlavu

Drceni mohutným přívalem svobody

Přinášejícím bolest namísto pohody

A v dnešním světě plném pastí

Vláčíme ubohý uzlíček strastí

Čekáme spásu

I když nejsme schopni vidět krásu

Od druhých chceme radu

A v každém slově cítíme zradu

A v dnešním světě plném pastí

Vláčíme ubohý uzlíček strastí

Snad ještě někdy spatříme duhu

Snad dojde k záchraně lidského druhu

Zanedlouho poté vznikla skladba Uzlíček strastí, ve které se zabývám hlavně odlidštěností současného světa neuznávajícího žádné hodnoty.

Na začátku celé básně byl refrén.

A v dnešním světě plném pastí

Vláčíme ubohý uzlíček strastí

Chtěl bych vyzdvihnout hlavně motiv ulice, po níž sice kráčejí spousty lidí, ale nikdo nepromluví ani se neusměje. A za absolutní vrchol a zároveň pointu považuji závěrečné dvojverší.

Snad ještě někdy spatříme duhu

Snad dojde k záchraně lidského druhu

Mimochodem, podobná výstavba veršů a slok, jakou jsem použil nejen v této básni, mi vyhovuje zdaleka nejvíce - střídání slok s pravidelným veršem s částmi s rozrušenou formální skladbou a volným veršem.