UMÍRAJÍCÍ
Umírající
Pamatuji si to, jako by se to přihodilo včera. Byl příjemný večer, ani zima, ani horko. Jel jsem domů z práce a už se těšil na známé prostředí, teplé jídlo a horkou sprchu.
Zrovna jsem projížděl malým lesíkem, když mi najednou auto vypovědělo službu. Po několika neúspěšných pokusech o nastartování jsem vylezl ven, abych se podíval pod kapotu, i když jsem věděl, že případnou závadu bych stejně neopravil. Ještě předtím, než jsem ji podrobně prohlédl, viděl jsem kouř prostupující škvírami a cítil pach spáleniny. Nevypadalo to tedy nijak nadějně.
A vtom jsem ho uviděl.
Šlo pouze o seschlého stařečka sedícího u krajnice, přesto se ale jednalo o výjimečný okamžik. Představil jsem si, jak zazněla oslavná óda na jeho počest. A on by si ji opravdu zasloužil - do širokého okolí z něj vyzařovala vstřícnost, autorita i další pocity, které nejsem schopen popsat. Náhle mi bylo blaženě, i když jsem ještě před pár vteřinami nadával na rozbité auto.
"Nesvezl bys mě, mladíku?" zavolal na mě takovým tím příjemným nakřáplým hlasem.
"Rád bych, dědo, ale porouchalo se mi auto," odvětil jsem v odpověď.
A skutečně bych ho vzal kamkoliv, dokonce bych mu i nechal auto, přestože jinak stopaře neberu. Udělal bych cokoliv, abych se mohl dál koupat v té neviditelné záři, co z něj vycházela.
A stařec se náhle zvedl a bez ostychu si vlezl na zadní sedadlo. Pohodlně se uvelebil a spokojeně se usmál bezzubými ústy.
"Ale dědo, říkal jsem, že mi to nejede," vysvětluji mu trpělivě.
Jenže on se usměje a sebejistě prohodí: "Pojede, synku, pojede."
A já jsem ani na sekundu nezapochyboval, nasedl za volant a zkusil jsem nastartovat. A to vše jen kvůli ujištění neznámého starce.
A ten spálený, kouřící, zničený a nefunkční motor naskočil. Samozřejmě že naskočil, vždyť to přece řekl ten děda. A co řekne, to platí.
"Tam kam to bude?" ptám se, jako by se právě nestalo nic neuvěřitelného.
"K tobě domů," ozve se zezadu.
O čtvrt hodiny později už vedu stařečka do svého domu. Nejprve nevím, kam ho uložím, ale pak si uvědomím, že já mohu bez problémů spát na zemi.
"Můj dům je váš dům," oznamuji mu, když překračuje práh.
Druhý den ráno zjišťuji, že se starcem je to velice zlé. Celé povlečení mi potřísnil vykašlanou krví. Zdá se mi, že se jednu chvíli zimničně třese a vzápětí dostane prudký záchvat horečky, dokonce i blouzní.
Přesvědčuji ho, ať si nechá změřit teplotu, to ale odmítá. Navrhuji, že ho odvezu do nejbližší nemocnice, jenže o tom nechce ani slyšet.
A tak dál leží v mé zakrvácené posteli a smutně se rozhlíží. Všiml jsem si, že mu pohled často ulpí na dřevěném vyřezávaném kříži na zdi.
"To je památka ještě po mé babičce," dodávám na vysvětlenou.
Dědeček jen pokývá hlavou, přesto z něj ale náhle cítím radost a veselí. I jeho stav se na pár hodin o dost zlepšil.
Další den je neděle. Ráno jsem byl velmi překvapen, když jsem viděl stát starce uprostřed kuchyně. Vyzařovala z něj taková síla, že jsem měl pocit, jako by se přede mnou tyčil dvacetiletý atlet plný síly.
"Pár věcí jsem ti tady opravil," oznámí spokojeně děda.
A skutečně, všechny drobné závady od vrzajících dveří až po neustálou vlhkost ve sklepě, to vše je opraveno a vylepšeno.
"Jak jste to dokázal?" divím se.
"Já dokážu věcí," dělá tajnosti stařeček.
I po zbytek dopoledne je veselý, jenže po dvanácté hodině opět musí ulehnout. Nechápu tak náhlou změnu jeho stavu, ale nezbývá mi nic jiného než o dědu pečovat.
Během následujících dnů už mohu říct, že stařec umírá. Není naděje, že neznámá nemoc snad ustoupí a zmizí. Každým okamžikem se blíží jeho konec.
Párkrát mi volali z práce a v posledním telefonátu už i začali vyhrožovat vyhazovem, pokud ihned nedorazím. Ale co je práce proti možnosti být v blízkosti toho úžasného stařečka!
Jednou večer mě děda pohnutím paže zavolá k sobě. Samozřejmě že okamžitě přiběhnu a napjatě čekám na jeho slova.
"Cítím, že umírám," oznámí až příliš silným hlasem. "A zároveň myslím, že bys chtěl znát můj příběh."
Horlivě přikyvuji a nevýslovně se těším.
"Víš, já žiji z víry. Už celé věky jsem zde a neustále sleduji, jak se naše planeta vyvíjí. Až donedávna se mi docela dařilo, ale teď...," povzdychne si a zakroutí hlavou.
"Copak se stalo, dědečku?" lekám se.
"Už se ve mě nevěří. A vzhledem k tomu, že právě víra mě držela naživu, tak nyní umírám," klidně odvětí.
"Ale... Co s námi bude, až odejdeš?" děsím se náhle nejisté budoucnosti.
"To nevím," kroutí hlavou stařec. "Ale můj konec se blíží dílem i proto, že v současnosti se k sobě lidé chovají odtažitě a odmítavě. Vím, že v tak nepřátelsky laděném světě už nemám místo."
Já ale stále nedokážu přijmout strašnou pravdu: "Jenže ty přece nemůžeš odejít! Jsi všemocný! Zabraň tomu!"
Děda však udělá odmítavé gesto: "Kdepak, synku. Jsem jen tak silný, jako ti, co ve mě věří. A poslední dobou ohromně slábnu. A kdo ví, třeba můj konec bude zároveň novým začátkem! Aby začalo něco nového, musí nejprve cosi starého skončit. Kdepak, můj čas už vypršel a nyní nadchází doba jiných. Budou dobří nebo zlí? Kdo ví...," uvažoval stařeček.
Cítil jsem, jak mě celého prostupuje nezměrný smutek. "Zůstaň," prosil jsem zoufale.
Jenže děda náhle začínal zářit. Teplé a příjemné světlo se rozléhalo všude po pokoji, ba i po domě.
"Většina lidí si vůbec nevšimne, že jsem nadobro pryč," poznamenal smutně. "V tomhle mě můj syn překonal, toho si alespoň pamatují."
Vzápětí světlo dosáhlo nevídaného jasu, až jsem si musel zaclonit oči.
A když jsem je po chvilce otevřel, stařec byl pryč.
Slzy mi tekly proudem. Kdo by taky netruchlil za něj? Zrovna za něj?!
Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatoval. Nakonec ale nezbylo nic jiného kromě zapojení se zase do normálního života.
A tak jsem po několika týdnech opět vyjel do málem ztracené práce. Raději jsem se ani nerozhlížel po okolí, neboť se mi zdálo, že všechny barvy vybledly.
A největšímu psychickému náporu jsem musel čelit, když jsem projížděl kolem místa, kde jsem ho poprvé potkal.
A teď si každý den říkám, jak strašlivě těžké je žít ve světě bez Boha.