TRANSPOZICE II

Transpozice II

Na ten večer budu vzpomínat do konce života. Běžný den na podzim. Škola, doma nějaká četba, seriály, běhání, hry... Naprosto normální a nudný den, kterých člověk za život zažije tisíce. Nic by mi z něho neutkvělo v paměti, nebýt té večerní události.

Už jsem se chystal spát. Plánoval jsem, že se s technikou nerozloučím ani v posteli, a ještě si před spaním budu hrát na mobilu, k tomu si poslechnu hudbu... Když jsem ovšem v pyžamu zalezl pod peřinu, dostal jsem chuť ještě na něco jiného.

A tak jsem si na mobilu vyhledal lesbické porno, připravil kapesník a oddal se své šťastné chvilce. Vše probíhalo standardně, vzrušení gradovalo až k tomu vrcholnému momentu. Několikrát jsem orgasmus oddálil, ale napočtvrté už jsem všemu nechal volný průběh. Připravil jsem si kapesník a neomylně jsem zamířil k těm slastným vteřinám vyvrcholení.

Jenže když opravdu přišlo, probíhalo nějak jinak, zvláštně. Jako by mě to příjemné napětí tentokrát celého prostoupilo a vetřelo se i do samé podstaty mého vědomí. Během těch pár okamžiků mě celého roztrhalo na kousky, znovu složilo dohromady, ale nějak odlišně. Respektive, byl jsem to pořád já, ale zároveň nějaký jiný. Ne jiný, ale... jinde.

Ze všech stran mě najednou zaplavily nové, neznámé vjemy. Neležel jsem v posteli, nýbrž ve sprše, jenže koupelna okolo mě vypadala naprosto cize. Také pach byl jiný, jako když přijdete na návštěvu k neznámým lidem a váš nos vám neustále připomíná, že tady prostě nejste doma.

V levé ruce jsem držel hlavici sprchy s úzkým pramínkem silně tryskající vody, která směřovala někam do oblasti rozkroku, a pravá ruka byla dvěma prsty v... v pochvě?!

Vzápětí mi došlo, že najednou vnímám jinak samotné svoje tělo, které získalo jiné proporce, pohybovalo se jiným způsobem, jinak reagovalo na dotyky a podněty. Když jsem zahlédl periferním viděním dlouhé hnědé vlasy, které mi visely kolem hlavy, a vzápětí sklouzl pohledem k výrazným prsům, musel jsem chtě nechtě přijmout myšlenku, že jsem se stal ženou.

Následně jsem však tuto domněnku zavrhl. Nebylo s ní totiž možné objasnit, proč jsem v koupelně, kde se mi vzala v ruce sprcha a proč nic okolo nepoznávám.

Okamžitě mi hlavou blikl lepší nápad - že jsem se převtělil. Že mé vědomí se přesunulo do jiného těla. Jednak jsem tím dokázal vysvětlit všechny rozdíly, jednak mi tahle možnost intuitivně připadala správná.

Zaznamenal jsem, že zrychleně dýchám. Srdce mi bušilo, po těle jsem cítil zvláštní jiskření, které jako by vycházelo z oblasti mezi mýma nohama. Podle pulzování, které jsem tam vnímal, a které bylo podobné mužskému orgasmu, ale přesto v lecčems odlišné, jsem pochopil, že také tohle tělo zažilo vyvrcholení, a to těsně před přesunem mého vědomí.

S každou další vteřinou jsem si byl jistější, že má mysl v okamžiku orgasmu přeskočila do jiného těla, které právě také dosáhlo vyvrcholení. Zároveň mi začínalo docházet, že v mém těle teď pravděpodobně sídlí vědomí této dívky a je stejně zmatené jako to moje.

Věděl jsem, že nemůžu napořád sedět ve sprše, nicméně nyní jsem nebyl schopen zvednout se a celou situaci zkusit nějak vyřešit. Bylo mi jasné, že setkání s její rodinou bude neuvěřitelně stresující. Oddaloval jsem tedy okamžik, kdy budu muset vstát, osušit se a postavit se nové realitě.

Mezitím jsem skoro bezmyšlenkovitě pomalu pohyboval prsty a hmatem se seznamoval s novou podobou mého rozkroku. Na jednu stranu mi to přišlo velice zajímavé, podnětné a vzrušující, na druhou stranu jsem měl silný pocit, že tam prostě něco chybí.

Nevím, kolik času uplynulo, když se ozvalo bušení na dveře.

"Ségra, otevři! Přestaň tam dělat prasárny a vylez! Už tam jsi zase celý hodiny!"

Takže mám zřejmě bratra. Mladšího bratra, vycítil jsem. Zároveň mi došlo, že před rodinou nemůžu nic předstírat, alespoň ne dlouhodobě. Nevím vůbec nic o chování té holky a nebudu schopen je imitovat.

"Nech mě bejt! Vždyť už jdu!" zakřičel jsem odpověď, která by snad mohla znít důvěryhodně. Bušení ustalo, takže jsem se zřejmě trefil.

Když jsem napoprvé vstával, málem jsem ztratil rovnováhu a spadl zpátky. Moje tělo mělo jinak položené těžiště, prsa mě tahala dopředu, rozložení svalové hmoty a tuku bylo odlišné... Druhý pokus naštěstí dopadl lépe - vstal jsem, natáhl se pro osušku a vytřel svou kůži dosucha. Asi nemusím dodávat, že jsem podrobně prozkoumával své nové tělo a zevrubně se osahával. Kromě evidentních rozdílů jsem zaregistroval, že najednou jsem mnohem měkčí, hebčí a poddajnější na dotek.

Vzápětí jsem se vrhl k zrcadlu. Z něj na mě hleděla vyplašeným pohledem asi osmnáctiletá dívka s dlouhými hnědými vlasy a kulatým obličejem. Nebyla v žádném případě ošklivá, nicméně bych ji za ideál krásy nepovažoval. Na můj vkus měla příliš mohutnou konstituci, příliš kulatý obličej, příliš velká prsa, příliš výrazný zadek... Znáte to, spousta detailů, které jsou na první pohled nevýznamné, ale nějak vám narušují celkový dojem o atraktivitě.

Přestože jsem nechtěl, nezbylo mi nic jiného než omotat si kolem sebe osušku - což se mi povedlo na třetí pokus - a s hlubokým nadechnutím otevřít dveře od koupelny. Hleděl jsem do chodby, ze které vedly vchody do dalších třech místností. Opatrně jsem prošel kolem prvních dveří, nahlédl do nich a poznal ložnici, zřejmě rodičů. Další dveře byly zřejmě vstupem do pokoje mě a mého bratra, který seděl u počítače v rohu místnosti a věnoval mi jen tolik pozornosti, aby zavrčel: "No to je dost," a na druhou stranu odbočovaly dveře do obývacího pokoje spojeného s malou kuchyňkou. V nich jsem zahlédl ženu, která musela být mou matkou.

Během pobytu v koupelně jsem si zkusil vše promyslet a dospěl jsem k několika závěrům. Za prvé, musím kontaktovat svoje původní tělo, kde s velkou pravděpodobností bude vědomí té dívky. Za druhé, nemůžu prostě zavolat na svůj mobil, protože její mobil bude mít určitě kód, na který nemám šanci přijít. Za třetí, zkusím se zeptat její mámy, jestli mi nepůjčí svůj mobil.

Když jsem vstoupil do pokoje, pohlédl jsem do očí ženě s uštvanou tváří a smutným pohledem. Přestože mi to bylo vrcholně trapné, snažil jsem se nedat nic znát a říct co nejpřirozeněji: "Mami, půjčíš mi mobil? Já zas nemám kredit a potřebuju se zeptat na něco do školy."

"Já myslela, že už si voláte přes internet," podivila se máma, čímž mi vzala vítr z plachet.

"No, ono to dneska nějak zlobilo, tak to zkusím postaru," vykoktal jsem.

"Aha, tak si ho vem," pokývla hlavou k lince, na níž ležel.

Sakra, takže se stejně nevyhnu zadávání hesla. V téhle rodině zřejmě znají PIN i k mobilům ostatních. Vzal jsem tedy roztřesenou rukou telefon a přemýšlel, jak se mám dostat dovnitř.

"Ehm, jaký máš zase heslo?" zkusil jsem to uhrát na zapomětlivost.

Máma se zarazila a poprvé se na mě pozorně podívala. Bylo mi jasné, že čím víc se snažím působit přirozeně, tím míň se mi to daří.

"Co je s tebou?" objevilo se v jejím hlase zděšení.

"Nějak se necítím dobře, mami," zkusil jsem tu nejobyčejnější výmluvu.

"A chceš zítra zůstat doma?" přešla máma okamžitě do ochranitelského módu.

"Asi by to bylo nejlepší," řekl jsem a snažil jsem se přitom znít nemocně. Zároveň jsem se hned rozhodl využít příznivou situaci k získání přístupu do mobilu. "Mohla bys mi tedy mobil odemknout?"

Přestože z jejího obličeje nezmizel trochu nedůvěřivý výraz, vzala mobil, odemkla obrazovku a podala mi ho.

"To jsou zase tajnosti!" zavolala za mnou, když jsem s ním odcházel jinam, abych našel soukromí.

Naštěstí se můj bratr mezitím odešel do koupelny umýt. V našem pokoji jsem tedy měl pár okamžiků, kdy jsem mohl mluvit nerušeně. Rychle jsem vytočil číslo svého mobilu a modlil se, ať to moje tělo zvedne.

"Mami? To je tvoje číslo, že jo" ozvalo se z telefonu. Sice mým hlasem, ale ten zároveň zněl jinak, neboť jsem jej poprvé v životě neslyšel rezonovat i uvnitř své hlavy.

"Ahoj, jo, volám z jejího mobilu, protože neumím odemknout ten tvůj," začal jsem ze sebe chrlit, protože jsem nevěděl, kolik času mi zbývá do návratu bratra. "Už ti to asi došlo, že jsme se nějak navzájem prohodili, že jo? Naše vědomí jsou najednou v těle toho druhého. Hele, musíme se sejít a domluvit se, jak to vyřešíme. Ty bys zítra měla jet na přednášku na vysoký, ale ten jeden den absence je v pohodě, a já už mám dohodnuto, že můžu zůstat doma, takže kdybychom se zítra sešli..."

A vtom mi došlo, že z druhé strany slyším hlasitý smích.

"Co se děje?" ztratil jsem nit.

"Hej, tak tohle je fakt hustý! Něco takovýho se mi snad ještě nikdy nezdálo!" ozvalo se mezi výbuchy veselí.

A sakra. Vůbec jsem nepomyslel na to, že domluva s vědomím dívky může být dost komplikovaná.

"Ne, tohle vůbec není sen, fakt se to děje, slyšíš?!" zvýšil jsem hlas. "Hele, brácha se za chvíli vrátí a pak už si spolu asi nepopovídáme, takže bych potřeboval, aby ses trochu soustředila, jo?"

Jenže jsem ji evidentně nepřesvědčil, protože záchvat smíchu nepřestával. "Cos to tady prováděl za prasárny?" zeptala se laškovně. "Teda, takhle se slušný hoch chovat nemá!" vyprskla znovu smíchy.

"Vždyť ty jsi dělala úplně to samý! Hele, já to tady vážně nedám, když mi neporadíš! Nevím, jak se k ostatním mám chovat, potřebuju se dozvědět něco o té škole, kam chodím, a spoustu dalších drobností, abych byl alespoň trošku schopný chovat se jako ty! A stejně tak budeš potřebovat pomoct i ty!"

"Hele, uklidni se, počkej, až se probudíš a všechno bude zase fajn, ne? Nevím, jak ty, ale já si to teda chci pořádně užít!"

"Jenže když mi nevysvětlíš, co mám dělat...," začal jsem, jenže mobil oněměl.

Až dosud jsem byl schopen tuhle absurdní situaci zvládat, protože jsem se upínal k telefonátu, od něhož jsem očekával podporu a vzájemné spojenectví. Jenže nyní, když tahle naděje zmizela a mně došlo, že jsem v tomhle novém životě absolutně bezradný, se přese mě přelily vlny úzkosti a můj rozum už nedokázal ustoupit všeobjímající panice.

A v tomhle stavu mě našel bratr, když se vrátil z koupelny. Ve stavu, kdy sedím na posteli pořád v osušce, protože jsem ještě nenašel sílu ani chuť převléknout se, a z každého mého pohybu i výrazu vyzařuje zoufalství.

"Nedívej se, ségra," prohlásil rezolutně, odhodil nedbale upevněný ručník a natáhl na sebe pyžamo. "Máma říká, že prej budeš zítra simulovat," nadhodil.

Vzápětí se na mě poprvé pořádně podíval a to, co spatřil, ho zřejmě dost vyvedlo z míry.

"Hele, co je s tebou?" vypadl ze své role škádlícího sourozence. "Ty jsi fakt nemocná?"

Když viděl, že se se mnou asi nedomluví, aspoň si přisedl ke mně a po chvilce váhání mě opatrně vzal kolem ramen. "Na tebe se vykašlal nějakej kluk, že jo?" zeptal se.

Když jsem zakroutil hlavou, začal nahazovat další možnosti, mně bylo nicméně jasné, že nemá nejmenší šanci na skutečnou situaci přijít. Zároveň jsem cítil extrémně silnou potřebu mít někoho jako spojence, někoho, kdo mi pomůže probít se celou touhle absurditou. Původně to mělo být vědomí holky v mém těle, ale teď jsem si říkal, že právě můj bratr - tedy vlastně její bratr - je tou nejlepší volbou.

"Já nejsem tvoje sestra," řekl jsem bezvýrazným hlasem. "Neptej se mě, jak se to stalo, ale nějak jsme se spolu prohodili. Ona je teď v mém těle a já jsem tady. Ve skutečnosti jsem kluk, který studuje na vysoké, bydlím v domě na vesnici a tebe ani nikoho dalšího tady neznám."

"No to si děláš prdel, že jo?" nechtěl mi samozřejmě uvěřit bratr.

"Kéž by," povzdechl jsem si. Při pohledu na něj jsem viděl, jak tuší podraz a nechce, aby ho jeho sestra nachytala.

"Je mi jasný, že mi to nevěříš," řekl jsem a vzápětí jsem zkusil to jediné, co mě napadlo. "Chápu to, nemusíš mi věřit. Jenom prosím na chvilku předstírej, že to tak je. Mohl bys mi nějak pomoct? Něco vysvětlit, poradit mi?"

Po chvilce ticha jsem začínal ztrácet naději. Navíc jsem zaregistroval, že bratr sundal ruku z mých ramen a odsedl si. Bylo vidět, že na jednu stranu odmítá uvěřit, na druhou stranu ale musel cítit, že se opravdu něco děje. Najednou se mu ale rozsvítilo.

Podíval se na mě a napjatým tónem se zeptal: "Co se stalo v páté epizodě Star Wars?"

"Jmenují se Impérium vrací úder, na začátku jsou na ledové planetě, možná se jmenuje Hoth, tam asi Luke přežije mráz tím, že se schová do břicha mrtvého zvířete, na konci jsou v nějakém městě v oblacích, tam se Luke dozví, že Darth Vader je jeho otec, v souboji s ním přijde o ruku, Han Solo je tam do něčeho zalitý, asi se to jmenovalo..."

"Karbonit," doplnil mě bratr. "Tak tohle by moje ségra v životě nedala dohromady."

Vůbec jsem nebyl schopen odhadnout jeho reakci. Napadlo mě, že může s křikem vyběhnout za rodiči, rovnou zavolá policii nebo blázinec, odmítne se mnou zůstávat v jedné místnosti, bude požadovat, abych vrátil jeho sestru zpátky... Ale kupodivu se zdálo, že bere nastalou situaci docela v klidu.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se po chvíli.

"Martin," řekl jsem.

"Já jsem Mirek," představil se. "Co teď budeš dělat?"

"No, třeba je to dočasný, takže zatím bych se snažil nějak fungovat jako tvoje sestra," nadhodil jsem.

"Tak to tě lituju," probleskla jeho vážným výrazem trocha sourozenecké škodolibosti. "Hele, jmenuje se Michaela, chodí na gympl do posledního ročníku, ale že bych se nějak extra zajímal, co dělá, to úplně ne. Vím, že chodí do nějakého hereckého kroužku a asi je ve studentské radě, ale kdo ví," poskytl mi tolik potřebné informace.

"Děkuju," zamumlal jsem.

"Hlavně nás nezkoušej vykrást nebo zabít, až budeme spát, jo?" řekl Mirek něco, co mě zatím ani ve snu nenapadlo. "A teď se převleč a jdi do postele. Zítra se nějak dostaneš do jejího života. Ale nehrab se mi ve věcech, jasný?"

Ujistil jsem ho, že budu co nejohleduplnější, a když se otočil ke stěně, podařilo se mi sundat osušku a obléknout si pyžamo.

"Jaký to je? Bejt holka?" zeptal se najednou.

"Věř mi, že je to fakt zvláštní."

"Už jsi se zkusil všude osahat, že jo? Hele, mohl by sis třeba ostříhat vlasy, to by ji trefilo!" rozesmál se.

"No jo, ale ona by zase něco provést s mým tělem," upozornil jsem.

Mirek se zarazil. "No jo, ona je vlastně u tebe," došlo mu. "Myslíš, že je v pohodě?"

"Neboj, už jsem s ní mluvil, zatím si myslí, že je to sen. Zkusím to zase zítra."

Mirek byl vážně skvělý, protože mě ještě před spaním uklidňoval, že to vyřešíme. Možná si užíval, že najednou je to on, kdo zná moje tajemství a může mi poskytovat informace, nicméně jsem mu byl velice vděčný.

Už jsem skoro spal, když se otevřely dveře, protože máma hledala svůj mobil.

Druhý den ráno jsem se vzbudil až hlukem, který způsobil Mirek, když se chystal do školy. Evidentně nestíhal, takže mi jenom na odchodu řekl, že to bude dobrý, že mi zkusí pomoct se vším, co budu potřebovat, a byl pryč. Když se za ním zabouchly dveře, v domě se rozhostilo ticho. Rodiče zřejmě odešli už dřív.

Naplněn svíravým pocitem jsem vylezl z postele a v pyžamu jsem zamířil do kuchyně. Na stole jsem našel připravenou snídani, z košíku v rohu místnosti na mě hleděl pes, hodiny tiše tikaly, na ledničce byl připnutý papírek s instrukcemi, kde najdu oběd... Prostě idylka.

Jenže já místo toho, abych se věnoval poznávání svého nového života, což pro mě bylo nyní vrcholně důležité, jsem se uprostřed místnosti svezl k zemi, objal se rukama a jenom ležel. Většinou přemýšlím docela racionálně, ale teď jsem nebyl schopen uniknout před vlnami paniky, které mě zalévaly.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ztratil jsem pojem o čase. Z apatie mě vytrhlo až naléhavé zazvonění.

Trvalo mi dlouho, než jsem se vrátil do reality. S mírným překvapením jsem zjistil, že na tvářích mám stopy zaschlých slz, oči mě pálily. Zvonek se musel ozvat ještě dvakrát, než jsem konečně dorazil ke dveřím a otevřel.

Na chodbě jsem stál já. Tedy moje tělo. Jeho postoj byl trochu odlišný, pohyby končetin i obličejových svalů neseděly, takže mi okamžitě došlo, že uvnitř tohoto těla je Michaela.

Na okamžik jsme na sebe zírali. Když jí došlo, že z mé strany žádná iniciativa nepřijde, sama vešla dovnitř, zavřela dveře, hodila na zem tašku, zula se a zamířila do ledničky, kde si vzala jogurt. Zatímco ho jedla, otočila se a pozorně se na mě zadívala.

"Ahoj," ozvala se. "Tys brečel, že jo?"

Opět jsem se u dveří sesul k zemi. Vnímal jsem jediné - že je mi všechno úplně jedno.

"Taky jsem brečela," pokračovala a v jejím obličeji - mém obličeji - se objevil soucit. "Došlo mi to brzo po tom, cos mi zavolal. Pak jsem probrečela celou noc."

Chvíli čekala na odpověď, ale já jsem nebyl schopen nic říct.

Najednou přišla přímo ke mně, klekla si přede mnou a dotkla se mého obličeje. "Zvládneme to," zašeptala. "Uděláme to, jak jsi říkal včera, navzájem si pomůžeme."

Podíval jsem se na ni a pocítil jsem takovou smršť pocitů - až zuřivou touhu vrátit se do vlastního těla, které mi přece výsostně patří, ohromnou vděčnost, že se Míša chová tak vstřícně, a náhle i příval povzbudivé naděje, že se celá tahle situace dá nějak zvládnout. Ona zřejmě cítila něco podobného, protože když se naše oči setkaly, přímo jsme se na sebe vrhli. Objali jsme se, jogurt spadl na zem, ale naštěstí zůstal uvnitř kelímku, a my jsme se k sobě zoufale a zuřivě tiskli. Nebylo v tom nic sexuálního, jenom jsme potřebovali cítit toho druhého a být co nejblíže u našich těl.

Ta chvíle trvala dlouho. Ani jeden z nás se nechtěl toho druhého pustit. Nakonec se Míša vyvinula z objetí, popadla z podlahy jogurt, jednu lžičku strčila do pusy sobě, druhou mně a oznámila, že teď musíme zabrat.

Bylo už dlouho po poledni, když jsme skončili. Během těch uplynulých hodin jsme toho stihli strašně moc, navzájem jsme se poučili o všem možném, dozvěděli jsme se o kontaktech, které máme, a jak se k nim chovat, navzájem jsme si vysvětlili, co nejdeme ve svých nových mobilech, dohodli jsme se, jak budeme řešit školu a jak si budeme pomáhat s učivem... Stejně, jako jsem ji v noci zatracoval, jsem teď obdivoval její přístup a zápal. Když odešla, konečně jsem věřil, že to půjde.

Zbytek dne uběhl, ani nevím jak. Mluvil jsem s Mirkem, když se vrátil ze školy, večeřeli jsme u kuchyňského stolu, bezmyšlenkovitě jsem utíral nádobí, čistil jsem si zuby, myl jsem se... Ale co pro mě bylo nejdůležitější, zbavil jsem se toho extrémního strachu. Usínal jsem v úplně jiném rozpoložení než včera.

I pár dalších dnů uběhlo v poměrně příjemném duchu. Odvážil jsem se do školy, kde jsem s úlevou zjistil, že s učivem nebude problém. Přímo tohle gymnázium jsem totiž navštěvoval sám, takže jsem se v budově dokázal rychle zorientovat, a co bych sám nenašel, s tím mi na dálku poradila Míša. S učivem taky nebyl problém, zjistil jsem, že si ledacos pamatuji. Bylo mi jasné, že co se týče školy, Míša bude mít mnohem větší problémy.

Rychle jsem si zvykl na spoustu drobných detailů. Bál jsem se, že nebudu schopen mluvit o sobě v ženském rodě, ale když jsem se vžil do role, neměl jsem s koncovkami problémy. Stejně tak jsem se poměrně rychle naučil pracovat s dlouhými vlasy a svazovat si je do jednoduchého, ale slušivého ohonu.

Paradoxně největší problém jsem měl se svými přednostmi. Na jiné rozložení váhy jsem si zvyknout dokázal, ale prsa mi prostě překážela. Typická situace vypadala tak, že jsem se chtěl zvednout ze židle a málem jsem se převážil dopředu. I při práci v lavici mi prsa vadila, prostě toho přede mnou bylo nějak moc. Naštěstí jsme první hodinu tělesné výchovy měli až třetí den ve škole, takže jsem si zatím stihl uvědomit, že se svými ňadry asi nebudu kamarád. Míša zřejmě nebyla ve sportu premiantkou, ale teď musel učitel nad jejími výkony kroutit hlavou. Pro mě ovšem hodina skončila úspěšně, protože mým hlavním cílem bylo, abych si neopatrným pohybem nevyrazil zuby.

Mirek se smál mým problémům, ale zároveň uznal, že i jeho sestra si občas stěžovala, že se jí hůř sportuje. Když jsem se ovšem se svým prsním problémem svěřil Michaele, zdála se dost naštvaná a asi se urazila. Obecně jsem získával pocit, že zatímco já se začínám dostávat do role, ona se svým novým životem bojuje mnohem víc. Snažil jsem se jí pomáhat se školou, ale evidentně vůbec netušila, která bije. Zřejmě ji také ubíjelo, že najednou bydlí na vesnici bez svých sociálních kontaktů, bez restaurací, kaváren, obchodů a městského ruchu.

Brzy se však vyskytl nový problém - Sandra. Holka, se kterou Míša seděla v lavici. První den jsem byl natolik soustředěný na vyrovnání se s novými situacemi, že jsem ji vůbec nebral v potaz, a ona sama řekla jen pár bezvýznamných poznámek k hodinám a probíranému učivu. Jenže už druhý den jsem začal vnímat, že Sandra se podle všech měřítek chová divně.

Nejdříve jsem přemýšlel o tom, jestli nemá nějakou poruchu, a ptal jsem se večer Mirka, ale ten překvapeně odvětil, že o ničem neví. Jenže třetí den mi došlo, že Sandra se chová divně jenom tehdy, když interaguje se mnou. Zároveň se mi zdálo, že až příliš sleduje moje reakce. Jako by posuzovala, jestli se chovám dostatečně normálně.

Docvaklo mi to během hodiny matematiky. Seděly jsme ve čtvrté lavici a matikářka nad mnohým přivírala oči, takže jsem se rozhodl zeptat se Sandry hned.

"Víš, že je se mnou teď něco jinak?" začal jsem opatrně.

Ze způsobu, jakým sebou Sandra škubla, jsem okamžitě pochopil, že opravdu všechno ví. Napadl mě jenom jediný způsob, jak se něco takového mohlo stát.

Během nepatrné chvilky mi hlavou prolétl celý příběh. Michaela ráno nastupuje do autobusu a jede do svého města. Píše Sandře, že s ní musí akutně mluvit. Ta nejdřív nechápe, navíc jí zpráva přijde z jiného čísla, ale nakonec je přesvědčena. Školu asi moc neřeší, protože už je plnoletá a omluvenku si může napsat sama.

U samotného setkání ovšem moje fantazie selhávala. Nebyl jsem s to představit si tu zcela absurdní situaci, když k Sandře přijde cizí kluk a začne jí všemožně tvrdit, že je její nejlepší kamarádka, akorát v jiném těle. Myslela si, že je to hloupý vtip? Považovala to za nevhodné obtěžování od nadrženého úchyla? Nebo na chvilku skutečně začala uvažovat, jestli na celé historce něco není?

Sandra evidentně úplně ztratila řeč. Okamžitě jí došlo, že vím, že ví. Bylo mi jí až líto, že je vystavena tomu všemu, když si s nastalou situací neumí poradit snad ještě víc než Michaela a já.

"Došlo mi, co se před pár dny stalo, jak jste se setkali," zašeptal jsem naléhavě. "Jak ta schůzka skončila?"

Trvalo, než Sandra dokázala zformulovat souvislou větu. Pak odpověděla: "Nejdřív jsem si myslela, že je to sranda. Pak jsem se vyděsila, že to myslí vážně, že mu přeskočilo. Nakonec jsem si řekla, že je to debil, a poslala ho pryč."

A následně Michaela pochopila, že nemůže jen tak přijít za lidmi ze svého původního života, protože jí nikdo nebude věřit. Nezbylo jí než vydat se za mnou. Vzpomínal jsem si, jak jsem byl tenkrát na dně a jak suverénně Michaela působila. Teď už jsem jí její postoj moc nevěřil. Možná si spíš uvědomila, že jsem jediný, s kým může opravdu mluvit.

Sandře to v hlavě evidentně taky šrotovalo. Předpokládám, že se trápila, že své kamarádce neposkytla pomocnou ruku, z mého pohledu to ovšem bylo naprosto omluvitelné. Zároveň si spojovala všechny informace do uceleného, i když absurdního obrazu.

Co si asi musela myslet těch posledních pár dnů? Na jednu stranu pořád seděla v lavici se stejnou dívkou, ale určitě si všímala, že je něco špatně. Během hodin zřejmě znovu a znovu promýšlela, jestli na tom nesmyslu, který slyšela od cizího kluka, nemůže být něco pravdy.

Chtěl jsem říct povzbudivé věty o tom, že přicházím v míru a určitě to spolu zvládneme, ale nějak mi to nešlo. Cítil jsem, že Sandra není typ, který by mi vyšel vstříc a byl mi nápomocen. Pokud jsem mohl odhadovat, vyzařovala z ní vůči mně jen odtažitost a nedůvěra.

"My dva nebudeme kamarádi, co?" zeptal jsem se. Její mlčení bylo všeříkající.

"Hej, přestaň už dávat věci na mou postel!" vypěnil jsem.

Mirek mě poslední dva dny začínal docela vytáčet. Dřív mi to nepřišlo, ale teď mě rozčiloval tím, jak se smál, jak si broukal, jak bubnoval prsty do stolu, když se mu načítala hra... Přičítal jsem svou podrážděnost především faktu, že poprvé v životě trvale bydlím s další osobou v jednom pokoji.

"Chováš se, jak kdybys měl krámy," odpověděl nevzrušeně Mirek.

A mně vzápětí došlo, že má pravdu. Že jeden z aspektů, který s sebou přináší bytí v ženském těle, je pravidelná menstruace. Měl jsem tuhle myšlenku někde vzadu v hlavě, ale vždycky jsem řešil důležitější věci, takže jsem jí nevěnoval žádnou pozornost. Navíc se mi moc nechtělo zaobírat se zrovna jí.

Všechno do sebe najednou zapadlo. Pochopil jsem, proč se cítím zvláštně nafoukle, proč jsou moje prsa najednou citlivější, proč mě už druhý den pobolívá hlava. Spousta drobností, které jsem každou zvlášť považoval za podružnosti, ale dohromady mi vytvořily komplexní obraz těla, které to brzy dostane.

"Co s tím mám dělat?" vyjekl jsem a zhroutil jsem se na postel. Do očí se mi draly slzy. Zase mě zasáhla vlna nepříjemných pocitů, z nichž vyčnívala nechuť k mému novému tělu, které se chová jinak, než by se tělo chovat mělo.

Mirka prudkost mé reakce překvapila. Mě by asi dřív překvapila taky, ale teď jsem se cítil emocionálně plný a pocity se projevovaly mnohem snadněji než předtím.

"Ehm, cože?" vypravil ze sebe zmateně.

"Já to dostanu, chápeš?" vyrážel jsem ze sebe plačtivě. "Poprvé v životě! Už teď je mi divně, a to ještě nic nezačalo! Co až ze mě poteče krev? Jak to sakra poznám, že už začala téct?!"

Mirek vypadal znechuceně. "Mě se na to neptej! Jak to mám vědět? Musíš za mámou, ne?"

"No jasně, a máma se bude divit, proč se jí na to ptám znovu, a ještě jí budu muset vysvětlit, že nejsem její dcera! To určitě chci, zrovna teď!" odsekl jsem.

Mirek zavrčel: "Tak to zvládneš sám. Míša na to ještě nikdy neumřela."

"Ty teda umíš člověka povzbudit!" vyčetl jsem mu, ale Mirek se se mnou hádat nechtěl, a tak mě prostě ignoroval a věnoval se hře.

Pokusil jsem se kontaktovat Michaelu, která ovšem řešila něco se školou, kterou zvládala pořád hůř, a neměla chuť mě utěšovat.

"Tampony snad poznáš, ne?" odbyla mě. "Plno je jich v koupelně, nějaký si dáš do tašky, když budeš někde mimo domov, ale většinou se to dá ve škole v pohodě zvládnout."

"Ale...," vypravil jsem ze sebe. Měl jsem tolik otázek a pocitů, že se všechny navzájem přetahovaly, kdo má větší důležitost, a ve výsledku jsem neřekl nic.

"Hele, na netu máš spoustu návodů, co máš dělat, bude to v pohodě," ujistila mě Michaela. "A měl by ses trošku víc hlídat, abys nebyl na lidi kolem sebe zbytečně zlej. A prášky si neber, pokud to nebude nutný, jasný? Prej jsou špatný na játra a tak," dodala.

Zbytek večera jsem strávil zoufalou přípravou na tu hrůzu, která mě měla v příštích dnech potkat - hledáním na internetu, přípravou tamponů a nervózním popocházením. Máma na mě hleděla podezřívavě, ale naštěstí se na nic neptala, Mirek mě většinu času ignoroval, popřípadě mě opatrně sledoval, jako by se bál, abych nezačal přímo před ním prakticky zkoumat, jak se používá tampon.

Ze zřejmých důvodů se mi nespalo příliš dobře. Druhý den ráno jsem si na záchodě preventivně zastrčil dovnitř tampon, což bylo ze začátku dost nepříjemné, a pak jsem se vydal trpět do školy. Hlava mě pořád bolela, zdálo se mi, že se to ještě zhoršuje. V podbřišku jsem cítil... něco, takový svíravý pocit, jako klid před bouří. Ze školy jsem si ten den neodnesl v podstatě nic.

Doma jsem ze sebe se směsí obav, znechucení i trochy zvědavosti vytahoval tampon jen proto, abych zjistil, že je pořád čistý! Připadalo mi to všechno jako špatný vtip - vzhledem k pocitům, které jsem přes den měl, jsem čekal, že skoro vykrvácím, a přitom nic. Moje tělo si se mnou hrálo, naznačovalo mi, že se s ním děje něco hrozného, a přitom ve skutečnosti ani kapka! Naštvaně jsem hodil tampon do mísy, i když jsem někde vzadu v hlavě tušil, že něco takového do záchodu nepatří, a šel jsem do pokoje.

Seděl jsem na posteli a prohlížel jsem se. Neměl jsem se rád. Nenáviděl jsem se. Štvala mě neustálá bolest hlavy, o nepříjemných pocitech v dolní části břicha a zad ani nemluvě. Všechno bylo tak zbytečně citlivé! Prsa se ozývala jenom kvůli kontaktu s látkou, vůbec jsem se jich nemusel dotýkat. A pořád ještě k ničemu nedošlo?!

Zároveň jsem vnímal nechuť žít jiný život, než jsem byl zvyklý. Máma byla v práci, otce jsem v podstatě neviděl, protože v hospodě trávil mnohem víc času než doma, a Mirek byl někde venku, asi hrál fotbal nebo něco na ten způsob. Já jsem seděl sám v pokoji, jenom se svým podivně se chovajícím tělem, a bylo mi mizerně.

Nejen, že jsem nebyl ve známém prostředí, neměl jsem u sebe žádné své oblíbené knihy, hry, můj pokoj byl personalizovaný pro někoho úplně jiného. Neměl jsem v okolí známé ani přátele. Nechtěl jsem se snažit o předstírání, že žiju život někoho jiného, ale do toho svého jsem se vrátit nemohl. Mé původní tělo bylo tak předvídatelné, tak klidné, tak přátelské. Tohle naproti tomu procházelo výkyvy. Jako bych byl zvyklý plavit se na hladině malého jezírka a najednou jsem se ocitl na rozbouřeném moři.

V hlavě se mi míhalo jedno slovo, pořád dokola, a nyní jsem konečně v plné síle pochopil jeho význam.

Vykořeněný.

Mirek se ke mně choval jako k nevybuchlé bombě, kterou by mohl odpálit jediným slovem. Máma na mě hleděla podezřívavě, ale nic neřekla. Nebyla ten typ, který by všechno hned řešil nahlas. Říkal jsem si, že pokud se mě na něco bude ptát, bude to opatrné dotazování a rozhodně neproběhne v brzké době. Nejprve budu z její strany podroben důkladnému pozorování, jestli se chovám dostatečně normálně. Byla to ovšem moje máma - tedy Michaelina máma, prostě máma tohohle těla -, takže jsem si nedělal iluze, že ji budu schopen oklamávat dlouho. Matka u svého dítěte určitě pozná, že je něco špatně.

Večeře mi nechutnala, přestože jindy mám rizoto docela rád. Dnes se mi ale břicho svíralo, trochu se mi zvedal žaludek a neměl jsem na nic chuť. Co hůř, svíravý pocit přešel v křeč. Skoro se mi chce říct v Křeč s velkým K. Něco takového jsem ještě nikdy v životě necítil. Chvilku jsem se bál, že jsem se někde uvnitř úplně roztrhal, cukl jsem sebou a se zoufalým zaúpěním jsem se zkroutil.

Tohle nedávám, blesklo mi hlavou a vstal jsem od nedojedeného jídla. Máma mě ustaraně sledovala, ale nic neřekla, Mirek nevěděl, kam s očima.

Chtěl jsem se vydat do pokoje a tam se zhroutit na postel, ale po pár krocích mi došlo, že mezi nohama se něco děje. S neblahým tušením jsem zabočil na záchod a rychle začal zjišťovat škody. Červená skvrna, kterou jsem viděl na svých bílých kalhotkách, mě okamžitě ujistila, že moje trápení se konečně přesunulo do další fáze.

Následujících pár dnů bylo jednou dlouhou noční můrou. Od rána do večera jsem měl vzadu v hlavě uhnízděnou myšlenku, že mi mezi nohama vytéká krev, že si musím dávat pozor, aby nic nebylo vidět, že si musím hlídat tampony a po čase je měnit. Navíc mi pořád bylo mizerně, břicho se mi svíralo v křečích, všechno mě bolelo, hlava mi třeštila. Nebyl jsem schopen se na nic ve škole soustředit, test, který jsme psali, jsem sotva zvládnul, přestože by mi za normálního stavu nedělal žádné potíže. Nechtěl jsem vkládat do Michaelina těla nežádoucí látky - přece jenom jsem se pořád považoval za dočasného nájemníka, který by měl být k hostitelskému tělu co nejvíc ohleduplný -, takže žádné léky, jenom si to pěkně užij.

Velice brzo jsem zjistil, že to, co ze mě teče, není obyčejná krev. Teoreticky jsem věděl, že při menstruaci z těla odchází i část děložní sliznice, prakticky to pro mě ovšem znamenalo jediné - už nikdy si nedám horké maliny.

Druhý den už bylo krve o něco míň, třetí den mě přestala pobolívat hlava, dokonce i břicho se umoudřilo, čtvrtý den už jsem nemohl říkat, že ze mě něco teče, protože jsem jenom špinil, a pátý den večer jsem si mohl blahopřát, že to mám za sebou. A zároveň jsem se začal děsit, že za tři týdny všechno začne nanovo.

Uběhl měsíc a půl. Druhá menstruace, která přišla, už pro mě byla jenom nepříjemností, navíc jsem se vykašlal na nějakou ohleduplnost k hostitelskému tělu a nadopoval jsem se prášky. Ve škole už jsem se úplně chytnul, žádný předmět mi nedělal problémy a při varovných zmínkách o maturitě, kterými nás častovali učitelé, jsem se jen posměšně šklebil. Zkoušku dospělosti jsem už jednou absolvoval a věděl jsem, že poznámky vyučujících nás mají především vystrašit a přinutit k poctivější přípravě. Dokonce i se Sandrou jsme uzavřeli jakési chladné příměří, a i když v našem vztahu nebyla ani špetka vřelosti, věděli jsme, že ten druhý nám poradí a pomůže, když bude potřeba.

Se svým tělem jsem se dokázal docela sžít. Prsa mi sice pořád překážela, nicméně jsem se začal cítit příjemně, když mi došlo, jakou pozornost poutají u kluků, zvlášť když si vezmu výstřih. Jako kluk jsem nikdy takovou dávku zájmu od opačného pohlaví nezažil a rychle jsem zjistil, že se mi velice líbí vyvolávat zaujetí.

Když jsem byl jednou sám doma, neodolal jsem a zkusil jsem, co se stane, pokud se budu dráždit mezi stehny. S pomocí videa, kde dívka explicitně prováděla to samé, co jsem zkoušel poprvé v životě i já, jsem metodou pokus omyl rychle našel správný způsob, jak své prsty využít na co nejpříjemnějších místech, a s napětím jsem se propracovával k orgasmu.

Počítal jsem, že pocity, které zažiju, se budou odlišovat od těch, na které jsem zvyklý, přesto mě vyvrcholení zaskočilo. Bylo... jiné. Delší, intenzivnější a takové víc vnitřní. Nesoustředilo se na jedno konkrétní místo mezi nohama, ale rozprostřelo se po celém podbřišku, zvýšenou citlivost jsem navíc vnímal i na jiných částech těla. A co bylo nejvíc epické, zjistil jsem, že po prvním vyvrcholení nepřichází únava, naopak jsem se cítil nabuzen na pokračování. To, že jsem nemusel mít pro orgasmus přichystaný kapesník, už byl jen příjemný bonus.

Všechno bylo vlastně docela fajn, alespoň načas. V pátek v podvečer jsem ale jednou našel u stolu v kuchyni mámu s nervózním výrazem. Okamžitě mi došlo, že mám malér.

"Musíme si promluvit," použila máma tu nejvíc děsivou větu, jakou lze začít rozhovor.

"Já jsem něco provedla?" zeptal jsem se. Pořád jsem ještě předpokládal, že jde o nějaký přestupek ve škole nebo o porušení domácích pravidel. Když jsem se však pořádně podíval na mámin výraz, začínalo mi docházet, že tohle bude horší.

"Já nevím, co se s tebou děje, Michaelo," řekla po chvilce. Snažila se mluvit vyrovnaně, ale hlas se jí třásl a zdálo se mi, že v koutcích očí má nějak moc vlhko. "Nejdřív jsem si myslela, že je v tom nějaký kluk, ale už si to nemyslím. Ty... jsi prostě jiná, Míšo. Jako bys to ani nebyla ty."

Po poslední větě mě zamrazilo. Ano, přesně o tohle tady šlo. A já jsem si během uplynulých týdnů naivně říkal, že se chovám dostatečně normálně a nic na mně není poznat. Hrubě jsem podcenil, jakou intuici vykazuje matka, když jde o její milovanou dceru.

Zatímco já jsem si liboval ve falešném pocitu bezpečí, máma spřádala katastrofický scénář. Nemohla samozřejmě vědět, co se stalo, ale z tuctů vodítek si odvozovala horší a horší varianty, co se děje s její holčičkou. A teď přišla chvíle zúčtování. Když jí budu usilovně lhát, mám šanci se ještě vykroutit? Ale neztratím všechnu její důvěru, když mé lži prohlédne?

"To je asi puberta, mami," zkusil jsem celou záležitost zahrát do autu. "Vždyť to znáš, hormony a tak."

"Tohle není puberta," nenechala se máma odradit. Vyndala na stůl papír popsaný jmény a čísly. "Pátrala jsem na internetu a dala jsem dohromady kontakty na odborníky. Nevím, co se děje, ale musíš mi slíbit, že někomu z nich zavoláš! Jsou tu psychologové, psychiatři, tenhle se specializuje na návykové látky... Prostě, ať se s tvou hlavou děje cokoliv, pomůžou ti! Já pochopím, že jsi do něčeho spadla, nebudu se zlobit, že máš nějakou psychickou nemoc nebo cokoliv. Jenom chci, abys s tím něco zkusila dělat."

Cítil jsem se fakt mizerně. Michaelině mámě tekly po tvářích slzy, hlas se jí lámal, až mi to trhalo srdce. Nedokázal jsem procítit, jaké musí být pro matku, když milované dítě není v normálu, ale skrz nějakou základní empatii jsem vnímal její zoufalství. Na pravdu jsem se ale necítil.

"Mně vážně nic není, mami," zkusil jsem to ještě jednou, ale už v ten okamžik mi bylo jasné, že moje prázdná fráze určitě nezabere.

"Tobě se líbí holky?" zkoušela máma další možnosti. "Nebo... bys chtěla být kluk? Já to všechno pochopím, Míšo. Vlastně ti budu moct říkat pořád stejně, Míša může být i klučičí jméno," usmála se přes slzy. "Nechodíš do divadla na nácviky, učitelé si stěžovali, že jsi nebyla na studentské radě, psa musím venčit sama... Jako bys najednou žila jiný život než dřív."

Byla určitým způsobem docela blízko, a přece tak daleko. Sebral jsem veškerou svou odvahu a začal: "Jsem někdo jiný. V těle vaší dcery jsem se ocitl náhodou, nevím jak ani proč. Ona je zase v mém těle. Nebojte se, nic jí není, jenom tu prostě právě není. Já... omlouvám se, že jsem vám to neřekl dřív."

Byl jsem připraven na záplavu dalších slz nebo nechápavé dotazy, ale místo toho matčin obličej ztvrdl. "Tak já se tě tady snažím podporovat ve všem možném, co by se ti mohlo stát, a ty si ze mě akorát děláš srandu?!" zvýšila hlas.

"Já...," začal jsem, ale nevěděl jsem, co mám říct, abych všechno ještě nezhoršil. "Když se zeptáte Mirka, určitě vám potvrdí...," zkusil jsem využít podporu Michaelina bratra, jenže máma už se nedala zastavit.

"Míru do toho laskavě netahej!" přerušila mě, teď už skoro křičela. "S ním jsi se taky domluvila, ať tě kryje?!"

Už jsem se nesnažil odpovídat, docházelo mi, že jsme zašli v emocích příliš daleko a nic racionálně nevyřešíme. Vnímal jsem výraznou ambivalenci pocitů - na jednu stranu mi vadilo, že mě peskuje cizí osoba, která ke mně nemá žádný blízký vztah, jenže na druhou stranu jsem byl vetřelcem v její rodině a ona měla plné právo chovat se agresivně.

"Takže, jsou tu dvě možnosti," shrnula máma tišším hlasem, který ale vyzníval mnohem nebezpečněji. "Buď jsi na moje prosby a snahu reagovala výsměchem a drzostí, a v takovém případě jsem hrozně zklamaná, Míšo. Anebo mluvíš pravdu, jenže v tom případě jsi cizinec, který se mi naboural do života a ukradl mi mojí vlastní dceru. Každopádně jdi pryč, nemůžu tě teď ani vidět."

Když jsem vstával od stolu, cítil jsem se pořádně otřesený. Později mi došlo, že moje emoce vyplývaly z celého předchozího období, kdy jsem věnoval spoustu energie na zapadnutí do svého nového života, a nyní jsem získal pocit, že všechno přichází vniveč. Křehká představa bezpečí, kterou jsem si v uplynulých týdnech pracně budoval, se právě rozpadla. Nezbývalo mi než zamířit do pokoje, tam se zhroutit a poddat se vlnám úzkosti a paniky, kterým jsem čelil v prvních hodinách převtělení.

Už jsem stál přede dveřmi, když mi hlavou proletěla zbloudilá myšlenka. Další řešení existovalo. Bylo sice extrémně špatné, nevhodné, nebezpečné a já nevím, jaké ještě, navíc ani nešlo o řešení v pravém slova smyslu, spíše jen o oddálení očekávaného kolapsu. V daném okamžiku ovšem vypadalo docela přijatelně.

Otočil jsem se na podpatku a vydal se ke vchodu do bytu. Bez zaváhání jsem si obul boty, zhodnotil svůj vzhled v zrcadle, hodil na sebe bundu a zamířil ven z domu.

"Michaelo!" ozývalo se za mnou. "Můžeš mi vysvětlit, co to zatraceně děláš?!" Jenže když máma vyběhla na chodbu, já už jsem vyběhl ven, rychle zabouchl dveře a utíkal pryč, aby mě nemohla vidět a sledovat.

Neměl jsem s sebou naprosto nic. Nevzal jsem si mobil, peníze, ani ťuk. Měl jsem jenom svoje oblečení a šílenou touhu udělat něco, čeho budu litovat. Alespoň prozatím jsem přijal roli, ve které si nic nevyčítám a neřeším důsledky svých činů. Šel jsem hlavní ulicí a musím přiznat, že jsem se cítil skvěle. Tak nějak svobodně. Předchozí dva měsíce jsem se každý den pokoušel zapadnout do života, jenž mi nepatřil, a teď přišla moje odměna za celé to nesmyslné snažení.

Překvapivě snadno jsem se vžil do myšlenky, že jsem hezká holka, která může opačnému pohlaví nabídnout všelicos jako protislužbu. S takovým pocitem pro mě nebylo obtížné přijít ke trojici kluků na lavičce a bez okolků se zeptat: "Ahoj, nemám peníze a dostala jsem hlad. Pozvete mě na jídlo?"

Jasně, prvotní reakce byla předvídatelná - udivené pohledy, nervózní zachechtání i potutelné úsměvy. Chvilku si mezi sebou šeptali, jestli se můžou složit na porci navíc, co jsem vůbec za holku a tak, ale nakonec souhlasili. Jak snadné mi připadalo být holkou v klučičím světě!

Dal jsem si jedno z nejdražších jídel a bavil jsem se jejich vyděšenými pohledy. Chudáci kluci objednávali co nejlevnější položky, aby trochu vyvážili moje utrácení. Tomu s nejvíc zoufalým pohledem dokonce stačila k jídlu voda z kohoutku. Během večeře si povídali mezi sebou a mně čas od času pokládali obecné otázky. Upřímně, nudilo mě to. Dnešní noc jsem chtěl být někým jiným, někým, kdo si užívá života plnými doušky, a s touhle společností jsem takový pocit neměl. Podařilo se mi alespoň posunout hovor u stolu k zajímavějším tématům, když jsem se jich ptal, jestli už s někým spali, jaké jsou jejich sexuální fantazie a tak. Odpovídali sice vyhýbavě, ale jasně jsem viděl, jak je fascinuju a přitahuju. Dost možná jsem pro ně byl holka, která v jejich fantaziích zaujme přední místo.

Rozdělili si mezi sebe účet spravedlivě - moje útrata tvořila skoro polovinu z celkové částky - a opravdu za mě zaplatili. Moje svědomí mi našeptávalo, že bych se jim měl nějak odvděčit, a tak jsem řekl: "Díky moc za večeři, jsem vám strašně vděčná. Nebudu s vámi spát, to nejde, navíc jste tři. Ale když zalezeme do nějaký temný uličky, můžete si mě osahat, kde budete chtít. Samozřejmě za podmínky, že z toho nebude nic dalšího a já budu moct kdykoliv říct dost. Tak co, berete?"

Bylo mi jasný, že budou souhlasit. Povedlo se mi omotat si je kolem prstu, dynamika naší interakce jasně naznačovala, že mě ve všem poslechnou, takže se nemusím bát znásilnění v temné uličce od třech nadržených kluků. Ani jsem se necítil nervózně - na rozdíl od nich.

Za restaurací jsem je nechal pátrat rukama pod bundou i po kalhotách. Dva se spokojili s povšechným osaháním prsů a zadku, ale třetí byl výrazně neodbytnější. Troufnul si zajet i pod tričko, i do kalhot. Dovolil jsem mu na chvilku zajet i pod spodní prádlo a vychutnat si svou expedici do neprobádaných míst, ale pak jsem se napřímil, a dal tak najevo, že je konec. Sice neochotně, ale přijal mé gesto. Usmál jsem se na vykulenou trojici tím nejsvůdnějším úsměvem, který jsem byl schopen vyplodit, a na odchodu jsem se ještě zeptal, jestli je v okolí nějaký lesbický bar. Prý není, což jsem vzhledem k velikosti města čekal. Budu si tedy muset vystačit s normálním podnikem a zkusit štěstí tam. Zamával jsem jim a poděkoval za večeři. Jejich děkování bylo ale mnohem procítěnější.

Příhodný podnik jsem našel snadno. Bylo mi jasný, že bude někde v centru, ale ne na hlavní třídě, aby nepoutal pozornost starší generace a příliš horlivých pochůzkářů. Stačilo mi pár minut bloumání uličkami kolem náměstí, abych si všiml několika puberťáků, kteří mířili na jedno konkrétní místo.

Too young to die, svítilo nade dveřmi, zevnitř se linula hlasitá hudba bez smysluplného textu, prostě typický bar pro mladou generaci, která se chce ztřískat. Uvnitř se tlačilo dost lidí, a to byl všední den. O víkendu tu musí být narváno k prasknutí.

V první chvíli mi trochu zatrnulo a začal jsem se cítit zranitelný. Je dost velký rozdíl, když na tebe úkosem kouknou tři neškodní kluci a když na tebe zírají podnapilí muži v nejlepší fyzické kondici. U několika z nich jsem vycítil pohled lovce, který právě zavětřil kořist. Jasně, byly tu i jiné holky, ale držely se spolu ve své části baru, a navíc už je místní muži asi znali. Já jsem naproti tomu byl čerstvé maso, neprobádaná půda.

Už už jsem chtěl zapadnout mezi holky a schovat se v jejich společnosti, když na mě najednou zavolal známý hlas. V rohu seděl můj spolužák ze třídy, Marián. Sympatický kluk, kterého jsem vnímal jako určitou kombinaci kamaráda a milence - dokáže holku zaujmout a zabavit a zároveň ze sebe vyzařuje i maskulinitu vhodnou do postele. Do vztahu asi ideální. Kdybych byl na kluky, určitě bych ho neodmítnul. Takhle se mi aspoň ulevilo, že vidím povědomou tvář, a s úlevou jsem si k němu přisedl.

"Tebe bych tu nečekal," vypravil ze sebe poněkud zastřeným hlasem. Už měl dost upito. "Co máma, pustila tě?"

"Pohádaly jsme se, jsem tady natruc," oznámil jsem.

Marián překvapeně hvízdl. "Co si dáš?" zeptal se následně.

"Šla jsem narychlo, nechala jsem doma peníze," vysvětlil jsem a doufal v pozvání.

"Tak to vypadá, že dneska pijeme na mě," nezklamal Marián. "Co si dáš?" opakoval svou otázku.

"Já nevím," plácl jsem. "Prostě se chci opít."

Marián s pochopením přikývl a zamířil k baru s objednávkou pro dva.

Po dvou hodinách jsem v sobě měla tolik panáků, že jsem ztrácela všechny zábrany. "Chtěla bych to zkusit s holkou," zamumlala jsem.

"Ty jo, nevěděl jsem, že jsi lesba," zadrmolil také notně podnapilý Marián.

"Nejsem," bránila jsem se. "Je to složitý, víš? S tebou bych klidně spala taky," mrkla jsem na něho, zatímco jsem se zvedala ze židle.

"Počkej!" křikl za mnou. "Vážně ti to připadá jako dobrej nápad?"

Jestli jsi někdy byl pořádně opilý, tak asi chápeš, že v té chvíli mi to tak rozhodně připadalo. Jasně, za střízliva jsi si vědom, že když sedí heterosexuální holka mezi svými kamarádkami a připotácí se k ní opilá cizinka, asi nebude skákat nadšením. Ale ve stavu alkoholového opojení máš pocit, že můžeš všechno a že ti všechno vyjde.

Netroškařila jsem a došla k té nejhezčí ze všech. Seděla v čele stolu a působila jako nepsaná vůdkyně celé skupiny kamarádek. "Ahoj, moc se mi líbíš," pokusila jsem se o svádivý úsměv, ale asi se mi vzhledem k mému stavu povedl spíš podivný úšklebek. "Můžu si s tebou zatancovat? Určitě se ti to bude líbit."

Nevšímala jsem si smíchu, který vybuchl kolem celého stolu, a upírala jsem svoje oči přímo na ni. Vnímala jsem, že každou vteřinou, kdy se mé zraky vpíjí do jejích, mě to k ní přitahuje víc a víc. Když jsem přecházela skrz bar, chtěla jsem jenom pocítit úspěch lovce, jenž dokázal polapit vysněnou kořist, ale teď mě její odmítnutí skutečně zabolelo na citové úrovni. Nesmála se mi ani mě neposlala někam, jenže o to bylo její stanovisko upřímnější, a tudíž více zraňující. Nechala si ode mě napsat na ubrousek telefonní číslo, ale obě jsme věděly, že nezavolá. Po cestě zpátky jsem své ponížení skrývala pod hranou povzneseností, usmívala jsem se a mrkala na kluky, kteří se mi líbili. Někteří nereagovali, jeden se usmíval a jeden ze svalovců na mě naopak zíral se zamračeným a tak nějak výhružným pohledem.

"Ty jsi fakt šílená," oznámil mi Marián po mém potupném návratu k našemu společnému stolu. "Co sis od toho slibovala? I kdybys byla její typ, stejně by to nemohla před ostatníma holkama přiznat!"

Já jsem už ale ztratila soudnost a přesunula svou pozornost k němu. Před pár hodinami by mě nenapadlo uvažovat o sexu s klukem. Byla jsem ve vypůjčeném těle a neměla jsem právo je takhle zneužít. Navíc jsem se po celou dobu vnímala jako mužské vědomí, sice v nesprávném těle, ale pořád přitahované k ženskému pohlaví. Teď jsem se dokázala popsat jediným slovem - nestálá. Mužský princip, ženské tělo - co na tom záleží? Toužit po ženách, toužit po mužích, spát se ženami, spát s muži - kde je rozdíl? Všech se přece můžu dotýkat, všichni mě můžou dovést k vrcholu blaha!

V posledních vteřinách klidu jsem si pohrávala s myšlenkou, že Mariánovi navrhnu vášnivý sex bez závazků. Zpětně vím, že kdybych dostala ještě pár okamžiků, svou touhu bych jistě zformovala do slov. Kdybych se kvůli svým posledním zbytkům vštípené morálky, které jsem ještě neutopila v alkoholu, nezdráhala a vyslovila se ihned, všechno mohlo ještě dopadnout relativně dobře. Jenže nastala zcela jiná situace. Vyžvejknout se včas jsem prošvihla a na další rozmýšlení mi nezbyl čas. Uvízla jsem přesně uprostřed, v mezičasí.

Dopadl na mě stín a Marián zároveň vzhlédl. Z jeho výrazu se dalo vyčíst všelicos, ale nic příjemného. Když jsem se otočila, za mnou stál svalovec se svými kumpány. Klid, jsem holka, říkala jsem si v duchu. Nebudou mě chtít zmlátit. V tom jsem aspoň měla pravdu.

"Tak ty ses rozhodla, že budeš balit mou holku?" zeptal se svalovec. Rozhodla jsem se, že se jednalo o řečnickou otázku, a tudíž jsem se nenamáhala odpovídat. "Kdybys byla kluk, rozbil bych ti hubu," pokračoval, když se nedostavila žádná reakce na jeho předchozí slova.

"Třeba jsem kluk, akorát uzavřený v holčičím těle," plácla jsem asi nejhorší větu, jakou jsem mohla vyplodit.

"Jo, to jsme si všimli, že máš trochu pomotaný, co seš zač a koho bys měla balit. Ale neboj, s tím ti můžeme pomoct," pokračoval už s neskrývaným chtíčem. Až nyní mi došlo, co mi mohou provést, ale bylo pozdě.

Snažila jsem se bránit, když mě vlekli na záchody, jenže co zmůže jedna opilá holka proti třem namakaným chlapům nebo kolik jich vlastně bylo? Nevím, a nevím ani další věci. Většinu si vybavuju jako v mlze. Třeba si nejsem jistý, jestli mě zatáhli na pánské, nebo dámské toalety. Ani nemůžu přesně říct, kolikrát se na mně vystřídali. Vím, že jsem nejdřív křičela, ale hudba byla moc hlasitá, nikdo mě nemohl slyšet. Když mi něco nacpali do pusy, už jsem mohl akorát přidušeně řvát bez artikulace. Pokoušela jsem se kopat, když ze mě rvali oblečení, ale marně. První šel na řadu samozřejmě svalovec a mě to dole strašlivě zabolelo. Bál jsem se, že mě tam roztrhnul - dnes už mi došlo, že jenom porušil panenskou blánu. Vzpomínám si na jeho nadšený výkřik: "No jasně, pořádnej rytíř má mít svůj meč od krve!" Potom už to bolelo míň a brzy jsem se naučila nepříjemné pocity zezdola ignorovat. Ještě jsem občas zkoušel klást odpor, ale veškerá moje naděje pohasla, když jsem si všimla, že jeden z nich je i Marián, který se sice nepřidával k jejich smíchu a hláškám, ale neodolal zúčastnit se mého zneužití. Poté už jsem vzdal všechnu aktivitu a prostě jsem čekala, až skončí.

Z milosrdného stavu mezi spánkem a mdlobou mě probral teprve hlas barmana, který mi oznamoval, že už zavírají a že musím odejít. Dodnes nevím, nakolik byl do celé záležitosti zasvěcen. Netuším, jestli jeho netečnost byla způsobena tím, že nic nevěděl, nebo naopak tím, že věděl všechno. Každopádně mě ale dotáhl do ztemnělé místnosti bez hostů, podal mi jedinou bundu, která zbyla, počkal, až se obleču, a vyprovodil mě na ulici. Vzápětí po mém překročení prahu dveře zavřel a zamkl. Nebylo v tom žádné nepřátelství, jenom lhostejnost člověka, který už nějakou dobu provozuje noční bar a dávno pochopil, že do záležitostí svých zákazníků se nemá plést.

Aniž bych byl schopen souvisle myslet, zamířil jsem směrem k domovu. Když jsem však uviděl při přecházení křižovatky slepou uličku, neodolal jsem, vydal se do ní a se svou hanbou a ponížením jsem se sesul do rohu ke zdi. Byla mi strašlivá zima, a to nastala jedna z teplejších nocí. Teploměr zcela jistě neklesl pod nulu, nefoukal vítr, navíc jsem byl schován v závětří, měl jsem teplou bundu i zateplené boty, ale stejně jsem se klepal mrazem. Zpětně jsem přesvědčen, že ten chlad vycházel z mého nitra, a proto se ho nešlo zbavit.

Vzbudilo mě odbíjení kostelních hodin, když udávaly devátou ranní. V mé uličce nikdo nebyl, nikdo se mě nepokoušel vyrušit - alespoň v tomhle jsem si vybral dobře. Chápal jsem, že musím domů, že nemám kam jinam jít. A tak jsem procházel městem a snášel pohledy kolemjdoucích, kteří jako by viděli ten obří balvan ponížení, jenž jsem táhnul za sebou. Neměl jsem s sebou ani klíče od bytu, takže jsem zvonil na zvonek a doufal, že mě někdo pustí dovnitř. Domovní dveře se opravdu vzápětí otevřely, což ale zároveň znamenalo, že na mě čekají. V tuhle hodinu by totiž normálně doma nikdo nebyl.

Vyvlekl jsem se po schodech k našemu bytu a připravoval se na další ponížení, kterého se mi dostane od Michaeliny mámy. Bylo mi jasné, že právě ona raději odřekla službu v práci, aby zcela jistě neprošvihla návrat své nezdárné dcery. Když se ale dveře nad schody otevřely, stála v nich postava, na kterou jsem ani nepomyslel. Stál jsem tam já. Tedy moje tělo s Michaeliným vědomím uvnitř.

"Proboha, co se ti stalo?!" nevydržela pohled na mě Michaela. Na odpověď naštěstí nečekala. Vtáhla mě dovnitř a přijala za svou povinnost ve všem se o mě postarat. Svlékla ze mě bundu a dotáhla mě do kuchyně k přichystané snídani.

"Je tady někdo?" vypravil jsem ze sebe.

"Ne, dohodli jsme se, že tu počkám sama. I máma souhlasila, že to bude nejlepší."

"Co se vlastně stalo?" vynořila se z mé apatie jiskřička zájmu.

"Když jsi odešel, máma šílela, chtěla volat na policii a tak. Nejdřív ale zburcovala Míru, aby jí vysvětlil, co se děje. Ze začátku tě kryl, ale pak mu došlo, že jde do tuhýho, a tak všechno řek. Na důkaz mi zavolal a já jsem to mámě potvrdila. Když jsem slyšela, jak vyšiluje, skočila jsem do posledního nočního autobusu a přijela za ní."

Trvalo mi, než jsem se s novou situací naučil pracovat. Zdálo se mi, že od mého včerejšího odchodu se všechno změnilo - a vlastně to tak opravdu bylo.

"Co moje máma?" překvapilo mě, že se Michaela prostě sebrala a uprostřed noci šla na autobus.

"Tvojí mámě jsem to řekla asi čtrnáct dnů po prohození, bylo jí to ale jasný skoro od první chvíle," opáčila. Zastyděl jsem se, že jsem nevěděl ani takhle zásadní událost z jejího života, že jsem řešil hlavně sebe.

"Co bude dál?" uvažoval jsem nahlas.

"Hele, máma ti vzkazuje, že všechno chápe a omlouvá se a tak. Ať na to zapomeneš. Bere, co se stalo, a společně přijdeme na to, co dělat."

Michaela asi nečekala, že na její ujištění zareaguju hysterickým smíchem.

"Co je?" zamračila se překvapeně.

"Tak jo, tak já zapomenu na to, že jsem zařídil odpanění její jediný dcery tím, že jsem šel do baru, kde mě znásilnilo několik chlapů," řehtal jsem se, ale někdy během věty se mi smích nepozorovaně změnil v pláč.

Čekal jsem, že mě Michaela zmlátí, prokleje do desátého kolena - což by bylo trochu riskantní, protože by vlastně mluvila o vlastním koleně - nebo něco ještě horšího. Ona nejprve strnula, bylo vidět, že nemá slov. Pak prudce vstala, rázným krokem vyběhla z místnosti a práskla dveřmi.

Pořád jsem se cítil dost rozhozeně a v určitém smyslu apaticky, takže jsem nedokázal prožívat empatii s její situací a zároveň mi bylo celkem jedno, že přicházím i o posledního spojence, ke kterému jsem se právě upnul. Když se Michaela vrátila, tvářila se ovšem překvapivě klidně.

Položila mi jedinou otázku: "Už jsi s tím byl na policii?"

Teď jsem beze slov zůstal zase já. Zatím mě totiž vůbec nenapadlo, že šlo o trestný čin, o kterém by se měla ruka zákona dozvědět. Jednoho z nich jsem ovšem znal jménem a věděl jsem, že on zase práskne ostatní, takže s vypátráním pachatelů by problém být neměl. "Ale... chápeš, co jsem ti způsobil?" upozornil jsem sebemrskačsky na osobní rovinu.

"No, je to pro mě šok, ale mně se nic nestalo. Jenom mému tělu, ale pokud se do něj vrátím, aspoň si nebudu muset dělat starosti s prvním sexem. Prej to holku někdy dost bolí. Jinak jde hlavně o zkušenost, ale tu jsem nezažila, tu jsi zažil ty. Takže jo, jsem trochu naštvaná, žes prostě vzal moje tělo do pochybnýho podniku a nechal je znásilnit, ale hlavně je mi tě líto," vysvětlila Michaela. "Nevím, co se v takových chvílích dělá. Co bys teď chtěl?"

Odpověď pro mě byla jasná: "Chci umýt." Smýt ze sebe pach pochybného podniku, pach mužských těl, pach krve, pach ponížení a hanby. Vybavilo se mi, jak jsem včera kráčel po náměstí s pocitem, že můžu cokoliv a nemusím se ohlížet na následky. Stejně jsem se jim ale nevyhnul, ulpěly na mě jako zapáchající povlak.

Nevím proč, jestli kvůli zvláštnímu vztahu, který mezi námi existoval, nebo kvůli mé zkušenosti z minulé noci, ale cítil jsem k Michaele důvěru a... Lásku? Sounáležitost? Vděčnost? Bez ohledu na pojmenování to ovšem byl hrozně osvobozující pocit.

Napustila mi vanu, svlékla mě - při pohledu na krvavé skvrny na kalhotkách vydala přidušené zaúpění - a pomáhala mi s očistou. Všechno probíhalo naprosto beze studu, vždyť jsme svá těla navzájem detailně znali - v určitém smyslu Michaela umývala sama sebe. Vypověděl jsem jí o svých pocitech ohledně pošpinění a následné očisty. Asi úplně nechápala, co se snažím vyjádřit, ale pořád mi naslouchala a pečovala o mě.

"Tak co, očištěn?" usmála se po důkladné koupeli.

Srdce se mi rozbušilo, stejně jsem se však odhodlal pronést: "Ne docela. Potřebuju s tebou spát."

Kde se to ve mně vzalo? Kdo ví. Jsem přesvědčen, že šlo o projev našich absurdních zážitků s převtělením a o snahu vyrovnat se s nastalou situací. Zdravý rozum mi našeptával, že na takovou žádost druhá strana většinou reaguje odmítavě, ale zároveň jsem někde hluboko uvnitř cítil, že Michaela pochopí mé důvody. A proto můj návrh přijme.

Celý náš kontakt mohu popsat jediným slovem - očišťující. Ve spojení našich těl bylo něco výjimečného. Přijímali jsme toho druhého a tím jsme přijímali i sami sebe. Každý citlivý dotek, každý opatrný polibek, každý zatajený vzdech, všechno směřovalo k uspokojení druhé osoby - a tím i nás samých. První sex bývá hrozný, říkáte si, tohle jsou kecy. Jenže se zcela mýlíte. Proč? Protože nešlo o sex, ten nebyl podstatný. Šlo o navázání kontaktu na té nejniternější úrovni, kde jsme dosud byli osamoceni.

Asi jsme dosáhli společného orgasmu právě díky hlubokému propojení, které jsme napůl vytvořili, napůl objevili. A když vyvrcholení odeznělo a my jsme se nacházeli zase ve svých původních tělech, kruh se uzavřel.

Dokud ho zase neotevřeme dalším společným vrcholem.