TRANSPOZICE
Transpozice
Poprvé se mi to přihodilo jednoho pochmurného rána během jízdy autobusem do školy. Seděl jsem přibližně v polovině vozidla na levé straně po směru jízdy. Do uší mi proudily agresivní tóny rockové a nu-metalové hudby. Sledoval jsem líně mávající stěrače, které řidič zapnul, přestože venku pouze mírně poprchávalo. Když se náš autobus míjel s protijedoucím, se zájmem jsem pozoroval, jestli se řidiči navzájem pozdraví.
Náhle jsem začal pociťovat lehkou nevolnost nebo závrať. Nelze to přesně popsat, ale jednalo se o velice zvláštní pocit. Zamžily se mi oči, a ať jsem mrkal sebevíc, nedokázal jsem zaostřit. I skladba, již jsem právě poslouchal, se nějak vytrácela do dáli a jednotlivé tóny najednou splývaly do nepříjemné kakofonie zvuků.
Nenápadně jsem potřásl hlavou, pevně zamhouřil oči a po pár vteřinách je opět doširoka otevřel, ale vše se ještě zhoršilo. Navíc jsem získal děsivý a šokující dojem, do zvuků hudby i do rozmazaného obrazu se mi začíná mísit cosi nepatřičného. O další okamžik už nemohlo být pochyb - slyšel jsem i tóny, které neodpovídaly žádné písni na mém mobilním telefonu, a viděl nezřetelné obrysy čehosi, co jsem prostě vidět nemohl.
Samozřejmě mě v první chvíli zachvátila panická myšlenka, že trpím halucinacemi, následovaná úvahou nad možným výskytem schizofrenie. Skutečně jsem se snažil, ale nebyl jsem schopen ty rušivé vjemy vytěsnit ze své mysli, naopak se mi zdálo, že se ještě zesilují.
Postupně začaly nabývat jasnějších obrysů. Místo pouhého nepříjemného šumu jsem uslyšel zatím nevýrazné tóny nějaké country písničky a místo pohledu na řady poloprázdných sedaček přede mnou jsem začínal vidět ruce položené na volantu, špinavé přední sklo s líně se pohybujícími stěrači, přestože venku jen mírně poprchávalo, a detailní pohled na nepříliš kvalitní vozovku.
Během pár dalších vteřin už bylo vše jasné - moje smyslové vjemy byly postupně nahrazovány smyslovými vjemy řidiče autobusu.
Zdálo se, že to funguje i naopak, protože vozidlo náhle začalo zpomalovat. Oba pohledy - můj i řidičův - se navzájem překrývaly a u muže za volantem se zřejmě dělo to samé. Jenže v jeho případě byly moje smyslové vjemy těmi nepřátelskými.
Country hudba a pohled přímo z čelního skla získávaly stále více navrch, přebíjely mé původní smysly a rvaly mě ven z mojí vlastní identity. Najednou jsem pod nohama ucítil pedály, náhle mé ruce svíraly až moc velký a nevhodně usazený volant - v autoškole jsem byl zvyklý na jiný - a mé oči vytřeštěně zíraly na silnici z nepříliš kvalitního asfaltu. Moje tělo výrazně ztěžklo.
Náhle jsem se stal řidičem autobusu.
Vozidlo už v tu chvíli téměř stálo, takže jsem jen došlápl brzdový pedál až na podlahu a úplně zastavil. Nemohl jsem se pohnout, každá moje buňka se vzpírala proti nynějšímu stavu. I když ono už se vlastně nejednalo o mé buňky a to byl právě ten problém.
Nevím, jestli stresem, šokem nebo fyzickou přítomností v jiném těle, ale začal jsem se nekontrolovatelně třást. Pohlédl jsem do zrcátka. Spatřil jsem v něm kus postarší tváře s povislými tvary, výraznými vráskami i lalokem pod bradou. Do téhle tváře jsem se letmo podíval, když jsem řidiči platil a trhal si lístek. Zkusmo jsem se usmál, zamračil, povytáhl obočí. Část obličeje v zrcátku všechna má gesta přesně napodobila - byl jsem to já.
V zrcátku jsem si všiml, že někteří lidé, převážně studenti, se začínají vyklánět do uličky, aby zjistili, proč autobus stojí. Najednou jsem ale zahlédl něco, tedy vlastně někoho, jak se zvedá ze svého místa přibližně v polovině vozidla na levé straně po směru jízdy. Byl jsem to já.
Moje tělo, které bylo nyní pravděpodobně ovládáno řidičem autobusu, za sledování ostatními pasažéry dokráčelo až ke mně. Několik nekonečných vteřin jsme na sebe jen beze slova zírali. Ve tváři Rostislava Sládka se zrcadlil naprosto nevěřícný a nechápavý výraz. Předpokládám, že já jsem ve tváři řidiče autobusu vykouzlil když ne totožný, tak alespoň velice podobný.
Po těch pár sekundách, jež byly jedny z nejdelších, jaké jsem kdy prožil, Rostislav Sládek promluvil. Sám jsem si připravoval nějakou větu, kterou by bylo vhodné pronést, i když popravdě mě žádná nenapadala, pravděpodobně proto, že v podobné situaci snad ani žádná taková neexistovala. Mé tělo, které mi už nepatřilo, položilo otázku, jakou bych čekal ze všech nejméně, i když ze současného pohledu se mi zdá velice logická - možná právě proto bych ji nečekal, neboť naše situace rozhodně logická nebyla.
"Mohl bych ten autobus odřídit? Před tři čtvrtě musíme být v Domažlicích," uslyšel jsem svůj vlastní hlas, jenž zněl ovšem jinak, než jsem byl zvyklý, protože teď jsem jej poprvé v životě nepronášel já.
"Samozřejmě," vykoktal jsem po pár vteřinách hloupého zírání s pootevřenými ústy. Neohrabaně jsem se vymotal z místa řidiče a sedl si do první sedačky vpravo po směru jízdy.
Rostislav Sládek zaujal místo řidiče. Musel si sice trochu upravit sedačku i zrcátka, ale vzápětí již sáhl na volant, sevřel řadící páku, zkusmo s obojím zahýbal, poté nastartoval a zkušenými chvaty uvedl autobus opět do pohybu.
Zezadu jsem uslyšel pár projevů překvapení, několik nervózních zasmání a pár sprostých slov. Všechny musel jistě šokovat pohled na sotva plnoletého studenta, který náhle v polovině jízdy vstal, aby odřídil autobus pohyby natolik sebejistými, jako by se je učil po celý život.
V Domažlicích vozidlo zastavilo na obvyklém místě, dveře se otevřely a poslední studenti vystoupili. V autobuse jsme zůstali jen my dva - já a řidič, řidič a já.
"Doufám, že se tohle ututlá. Asi by z toho byly problémy, kdyby se tohle dostalo k policii," poznamenal Rostislav Sládek.
Opět jsme na sebe pohlédli. Z našich tváří stále nezmizel bezmezný šok a překvapení.
"Co teď budeme dělat?" nadhodil jsem opatrně a vzápětí sebou trhl při poslechu, jak zvláštně hluboce můj hlas zní.
"No, teď budeme dělat to, že všechno dáš zase do pořádku, a pak na tohle zapomeneme!" ozvala se v hlase Rostislava Sládka agresivita vyvolaná strachem z neřešitelnosti situace.
"Jenže já to nedokážu dát do pořádku," opáčil jsem nepřirozeně klidně.
"No to snad nemyslíš vážně?!" nechal se Rostislav Sládek zcela ovládnout vztekem. "Najednou jsem se objevil v těle nějakého puberťáka, do uší mi řvaly tyhle nesmysly," uhodil rukou do kapsy, v níž se skrýval mobil i se sluchátky, která tam zřejmě ihned po svém přemístění do těla Rostislava Sládka schoval, "a teď mám jako jít do školy a sednout si do lavice?! No to v žádném případě! Koukej to vrátit zpátky!"
"Já to...," chtěl jsem opakovat svoji větu s informací, že nastalou situaci nejsem schopen vyřešit, když jsem si všiml, že začínám vidět rozmazaně - dnes už podruhé.
"Výborně!" rozesmál se Rostislav Sládek. Po pár vteřinách se ovšem smích změnil na hluboký, téměř chraptivý. Řidič se vrátil do svého těla.
A já jsem zase existoval uvnitř těla Rostislava Sládka, uvnitř té důvěrně známé schránky, sice se spoustou chyb a nedokonalostí, ale výsostně mé.
"Tohle už na mě nikdy nezkoušej!" pohrozil mi řidič, ale zároveň se spokojeně usmíval.
Popadl jsem svou školní tašku a rychle odešel z autobusu, stále se neúspěšně snaže pochopit, co jsem právě prožil. Musel jsem protáhnout krok, abych do školy dorazil včas.
Po cestě jsem zjistil, že řidič během pobytu v mém těle sice strčil sluchátka do kapsy, ale nevypnul přehrávání skladeb, což jsem musel napravit.
Ten den byl snad ještě nudnější než ostatní.
K druhému přemístění došlo o několik dnů později, o víkendu.
Trávil jsem část odpoledne v posilovně, kde jsem ten den cvičil nohy. Jednalo se o pro mě nejnáročnější trénink, a proto jsem si jej schoval až na konec týdne, kdy mu budu moci věnovat mnohem větší pozornost než ve všední dny. Právě jsem se připravoval na poslední sérii dřepů se zátěží. Postavil jsem se pod činku, vhodně si ji umístil na ramena a zvedl ji ze stojanů. Upravil jsem si postoj a chystal se vložit veškerou zbývající sílu do deseti dřepů.
Zvuková kulisa v podobě rádia se ale náhle začala vytrácet do dáli a před očima mi postupně vytanul blízký pohled na napůl vyplněnou křížovku.
Celý proces trval výrazně kratší dobu než poprvé. Než jsem stihl vrátit činku zpět do stojanů, ocitl jsem se v těle mé matky.
Nevěděl jsem, jak se zachová moje matka v mém těle, obával jsem se, že než stihne nějak zareagovat a zapřít se, tíha činky přinutí tělo Rostislava Sládka zhroutit se k zemi. Na případné poškození páteře - během dřepů spočívá veškerá váha činky na zádech, která musí během celé série zůstat zpevněná - jsem se bál i jen pomyslet.
Než jsem se ovšem vůbec mohl nějak připravit na zpáteční přesun, z dálky se ke mně opět blížila rocková hudba, v nose jsem znovu ucítil pach potu a před zrakem se mi zase zhmotnila posilovna. Na zádech jsem náhle vnímal drtivou tíhu činky, jíž jsem se stihl přizpůsobit v posledním okamžiku. A pak jsem stál na stejném místě, ve stejné pozici jako před přesunem. Matka zřejmě dokázala udržet mé tělo zpevněné, než se však zmohla na něco jiného, ocitla se opět ve svém vlastním těle.
Celý přesun tam i zpátky netrval více než pár sekund.
Měl jsem před sebou poslední sérii dřepů se zátěží, do níž jsem se chystal vložit veškerou zbývající sílu. Nezbývalo mi než začít s prvním opakováním, s první desetinou té poslední série.
Kontrolovaným pohybem jsem pokrčil nohy a nutil stehenní svalstvo k výkonu na hranici možností.
Když jsem po tréninku přijel domů, procházel jsem kolem matky, která seděla u napůl vyplněné křížovky. Zdálo se, že od přesunu nedopsala jediné písmeno. Naše pohledy se setkaly.
"Když jsi byl pryč, něco se mi stalo," oznámila mi vážným tónem.
"Hlavně že jsi tu činku nepustila," dal jsem najevo, že vím, o čem chce mluvit.
"Jak je to proboha možné?!" zeptala se emocemi podbarveným hlasem.
Během následujících minut jsem byl zahlcen dalšími otázkami, jenže ani na jednu jsem neuměl odpovědět. Sám jsem o pravidlech přesunu nic moc nevěděl.
Nakonec si i matka uvědomila, že vyptávání nemá smysl. "A necvič s takovými těžkými váhami," napomenula mě na závěr našeho rozhovoru.
Další přesun se odehrál během spánku. Zdál se mi jakýsi neurčitý sen z nějaké pláže či koupaliště - za normálních okolností bych si jej ráno vůbec nepamatoval. Postupem času z nicneříkajícího sledu absurdních událostí začal čím dál výrazněji vyvstávat erotický podtext. Jenže právě v téhle fázi, kdy se sen mohl vyvíjet mnohem zajímavěji, byl náhle něčím narušen.
Poprvé v životě se mi do snu začala promítat hudba, která byla vzápětí následována i rozmazanými zrakovými vjemy. V uších mi zněla velmi hlasitá rocková skladba, již jsem důvěrně znal, neboť patřila mezi mé oblíbené, vize poklidného vodního břehu byla narušena blikáním spousty až příliš zářivých světel. Přesun byl tentokrát poněkud trhaný, což bylo ovšem pravděpodobně způsobeno změněnou mozkovou aktivitou během spánku, přesto jsem se za pár vteřin ocitl v těle, které by mě napadlo až jako poslední možnost mého dočasného hostitele.
V uších mi zněly nějaké anglické pokyny, ty ovšem posléze umlkly a zůstaly jen úvodní tóny písně, jež byly tlumeny speciálními sluchátky. Když jsem se vzpamatoval z oslepení agresivně blikajícím světlem, spatřil jsem před očima tisíce lidí namačkaných před pódiem, na němž jsem stál, a dychtivých slyšet své oblíbené skladby naživo.
Stal jsem se frontmanem mé nejoblíbenější hudební skupiny právě ve chvíli, kdy tato pořádala jeden ze svých koncertů.
Během prvních pár vteřin mnou protekla drtivá vlna paniky. Nikdy v životě jsem nečelil takovému davu, vůči němuž jsem měl obrovskou zodpovědnost. Pak jsem si ovšem uvědomil, jak ohromující mám vlastně štěstí, že jsem se přesunul do těla člena skupiny, jejíž tvorbu důvěrně znám.
Mezitím druhý, podpůrný zpěvák začal s první slokou. Věděl jsem, že v téhle písni na mě zbývají pouze refrény, a než nadešel čas zazpívat ten první, už jsem byl vnitřně v pohodě a dokonce přesvědčen, že tohle si mohu náležitě užít.
Mimochodem, k navození takového klidu přispěl hlavně fakt, že pokud způsobím něco ostudného, nebudu to já, kdo ponese následky.
Úvodní verš refrénu zněl trochu nejistě, ale poté jsem získal pevnou půdu pod nohama, co se týká rytmu i melodie, a další řádky jsem odzpíval nejlépe, jak jsem s novými hlasivkami dokázal, stejně jako zbývající dva refrény. Když dozněly poslední tóny skladby, zbytky obav z neúspěchu rozbil intenzivní jásot diváků. V té chvíli jsem naprosto cíleně vytěsnil myšlenku, že většina z nich se spokojí víceméně s čímkoliv.
Tóny další písně mě však vyděsily - u ní už jsem si nebyl jistý ani slovy, ani rytmem. Velice se mi tedy ulevilo, když se jako na zavolanou začal obraz vytvářený mýma očima rozplývat. Hudba odplouvala do dáli a já se vzápětí ocitl ve svém pokoji.
Nyní v něm ovšem bylo rozsvíceno. Frontman skupiny zřejmě očekával přesun stejně jistě jako já.
"Děje se něco?" otevřela náhle dveře rozespalá matka. "Slyšela jsem tu nějaký hluk..."
Po chvilce ticha jsem odvětil: "Jenom jsem šel na záchod."
Jak bych mohl také vyprávět, že jsem právě měl možnost zažít koncert mé nejoblíbenější skupiny z pozice, o níž se ostatním fanouškům může jen zdát?
O pár dnů později se na internetu objevil záznam z toho koncertu, který jsem si samozřejmě pustil. A jen já jsem věděl, proč se při začátku jedné skladby frontman zděšeně rozhlíží kolem sebe a kolik síly a odhodlání poté vložil do tří refrénů.
Rozhodl jsem se navštívit psychologa. Cítil jsem, že potřebuji ohledně svého problému s přesuny osobnosti poradit, a pochyboval jsem, že by návštěva praktického lékaře mohla přinést nějaké výsledky.
Vstoupil jsem do pracovny zařízené tak, aby umožnila pacientům uvolnit se a usnadnila rozbor jejich potíží. Potřásl jsem si rukou s psychologem a usadil se do pohodlného křesla. Na otázku, co mě trápí, jsem bez dlouhých průtahů detailně popsal veškerou historii mých přesunů.
"Promiňte, ale myslíte to vážně?" optal se psycholog po dlouhé chvíli ticha.
"Ano, myslím," přikývl jsem. "A rozhodně se nejedná o halucinace, schizofrenii nebo něco takového. Prostě se mi to skutečně stalo."
Psycholog se na okamžik zamyslel a pak se otázal: "A jak jste se cítil, když jste poprvé zažil pocit toho přesunu?"
V ten okamžik mně z tónu dotazu i z výběru slov, která psycholog použil, došlo, že mi neuvěří a bude mě považovat za duševně chorého. Napadlo mě, že bych mohl zavolat matce a požádat ji o potvrzení přesunu. Řidiče autobusu by bylo pracné shánět a o frontmanovi mé oblíbené skupiny jsem raději ani neuvažoval.
Jenže v té chvíli snad poprvé zapracoval přesun v můj prospěch - před očima jsem náhle viděl rozmazanou siluetu, v níž jsem stále zřetelněji rozpoznával sám sebe, a za pár vteřin jsem se ocitl v těle psychologa.
Zatímco psycholog v těle Rostislava Sládka se začal divoce rozhlížet kolem sebe, já jsem seděl naprosto klidně, abych dokázal, že mám situaci plně pod kontrolou.
"Vraťte to zpátky!" uslyšel jsem vlastní hlas naplněný šokem a strachem.
"Před chvílí jsem vám říkal, že to nejsem schopen ovládat. Vše se děje pouze dílem náhody," oznámil jsem.
"A jak dlouho to trvá?!" ptal se psycholog a do jeho hlasu - do mého hlasu - se promítla panika.
"Ani doba se nedá odhadnout," vysvětlil jsem. "Jeden přesun trval jen pár vteřin, další několik minut a zatím nejdelší asi čtvrt hodiny."
"Dobře," kývl psycholog hlavou a zdálo se, že se trochu uklidnil.
Okamžik bylo ticho. Pak chtěl psycholog cosi říct, ale já jsem ho přerušil: "Už začíná zpáteční přenos. Měl byste vidět rozmazaný obraz toho, co teď vidím já. Mimochodem, hodně zajímavé to je, když se během přesunu mění i zvuková kulisa."
Za pár sekund jsme oba ovládali to správné tělo.
"Omlouvám se," zamumlal za okamžik kajícným tónem psycholog.
"Že jste mi nevěřil?" zeptal jsem se trochu posměšně.
"Jak to, že došlo právě k přesunu mezi námi dvěma?" zamyslel se psycholog, který opět našel pevnou půdu pod nohama a začal se chovat čistě profesionálně. "Sice říkáte, že to neovládáte, ale možná podvědomě..."
S tím jsem však nemohl souhlasit. "Rozhodně jsem ani podvědomě nechtěl, abych se ocitl v těle řidiče autobusu. Abych ohrozil své zdraví přesunem během cvičení v posilovně. A přenést se do slavného zpěváka, to by mě ani ve snu nenapadlo."
"Všechny ty lidi, s nimiž jste přesun sdílel, jste znal. Každého jinak, ale znal jste je," konstatoval psycholog.
V tomhle měl absolutně pravdu.
"Necítil jste těsně před některým z přesunů nějaké vyhrocené emoce?" zkoumal dál psycholog.
Zakroutil jsem hlavou. "Poprvé jsem cítil nervozitu před školním dnem, podruhé námahu a fyzické vyčerpání, potřetí jsem spal a počtvrté lehkou frustraci, že mě okolí není schopné pochopit," neodpustil jsem si malé rýpnutí.
Podobné otázky na mě pršely ještě další minuty, nakonec to ale psycholog vzdal.
"Promiňte, ale ať se snažím sebevíc, nedokážu mezi jednotlivými přesuny najít žádnou souvislost. Jako by se děly pouze náhodně," rezignoval.
"Takže mi nemůžete pomoct?" ujistil jsem se, že budu muset břemeno přesunů táhnout zcela sám a bez ulehčení.
"Ve vašem případě žádný lékařský postup neexistuje," oznámil mi psycholog.
Rozloučili jsme se. Už jsem byl na odchodu, když vtom mě doktor zastavil.
"Osobně myslím, že tyhle podivné přesuny jsou důsledkem pocitu nezakotvenosti v realitě. Jedná se o jakýsi zvláštní projev krize identity. A co se týká řešení, možná bude to nejjednodušší také nejlepší. Až příště zase přijde přesun, snažte se soustředit na celistvost sebe sama, uvědomte si svou osobnost propojenou s vaším organismem. A prostě zůstaňte ve vlastním těle."
Rada psychologa nezabrala, právě naopak. O pár dnů později jsem večer ucítil jemné mravenčení, které vždycky předcházelo přesunu, a o okamžik později se mi obraz monitoru začal rozplývat stejně jako tóny nově objevené písně.
Pokusil jsem se sebrat veškeré své duševní síly a plně se soustředit na své tělo, na svou osobnost, na svou identitu, na sebe. Představil jsem si, jak jsem připoután ke svému tělu, jak jsem s ním neodmyslitelně spjat. Objal jsem se kolem hrudníku, abych i fyzickým dotykem posílil dojem celistvosti.
Přesto jsem byl vzápětí vytržen ze svého těla ven. Poprvé za celou historii přesunů jsem se ale ihned neobjevil v jiném organismu. Několik děsivých chvil jsem měl pocit, že létám v prázdnotě, do níž se mi prolínají spousty různých osobností najednou. Před očima se mi překrývaly stovky výjevů, vnímal jsem tolik zvukových projevů, že mi splynuly do nejasného šumu.
Tento stav ovšem trval jen pár vteřin, poté jedna osobnost převládla nad ostatními a já jsem se ocitl v jednom konkrétním těle.
Zaujímal jsem uvolněnou polohu na široké posteli. Kolem panovalo intimní šero. Ale já jsem téměř hned po přesunu zažil silný šok, přestože se nastalá situace dala dříve či později logicky očekávat - ocitl jsem se v ženském těle.
Poblíž se otevřely dveře a mužský hlas tlumeně zavolal: "Ještě vydrž, miláčku, už budu u tebe. Můžeš zatím pustit nějakou romantickou hudbu," a dveře se zavřely.
Po pár chvílích, jež jsem potřeboval na vyrovnání se s nynějším stavem, jsem se důkladně prohlédl. Následně jsem se odvážil i opatrně osahat. Nevím, co pro mě bylo zvláštnější - přítomnost naděr nebo problém s rozkrokem, kde něco nezbytného naopak citelně chybělo.
Dveře opět bouchly a vzápětí vstoupil do ztemnělé místnosti jakýsi muž. "Tak už jsem jenom tvůj, zlatíčko," oznámil.
I když jsem byl stále velice šokovaný, věděl jsem jedno - nesmím dovolit, aby se tahle situace přirozeně vyvíjela. Proto jsem se rozhodl okamžitě vyložit karty na stůl, přestože jsem si vůbec nebyl jistý mužovou reakcí.
"Já nejsem vaše přítelkyně," promluvil jsem příliš vysokým hlasem. "Došlo k nějakému zvláštnímu přesunu, který nelze ovládat. Jmenuji se Rostislav Sládek a do tohohle těla jsem se dostal náhodou."
Okamžik bylo ticho. Pak se muž zasmál a škádlivě se zeptal: "Tak ty si dneska chceš hrát?"
"To, co říkám, je pravda. Nevím, jak se jmenujete ani v jakém těle jsem se to vlastně ocitl. Ale vím, že se s vámi milovat nechci."
Teď už muž viditelně znejistěl.
"Dám vám telefonní číslo. Zavolejte tam a uslyšíte svoji přítelkyni." Vzápětí jsem odříkal své telefonní číslo.
Muž jen zíral.
"Zavolejte tam!" zvedl jsem hlas. Zabralo to.
"Haló?" zašeptal muž do mluvítka.
Z přístroje jsem zaslechl hlas Rostislava Sládka, ale nemohl jsem porozumět tomu, co říkal.
"Ale to přece není možné!" vzpíral se muž. Pohlédl na mě zděšeným pohledem a vzápětí rychle odvrátil zrak.
"Já ti ještě zavolám," ujistil svou přítelkyni a hovor ukončil.
"Nedá se to vrátit na povel. Nijak to neovládám, přichází to náhodně. Ale myslím, že ke zpátečnímu přesunu dojde každým okamžikem. Nejdelší doba přesunu se zatím pohybovala kolem čtvrt hodiny," nastínil jsem situaci.
Muž otevřel ústa, ale pak se zarazil a pouze pokýval hlavou. Posadil se na kraj postele a zdálo se, že bude jen nečinně čekat. Nezbývalo, než ho napodobit.
"Tohle zažíváte často?" otázal se však po pár okamžicích.
"Poslední dobou ano," přikývl jsem.
"A jak to zvládáte?" podivil se.
Nad odpovědí jsem se musel zamyslet. "Musím si držet co největší odstup. Poprvé jsem byl strašně vyděšený, teď už alespoň vím, co očekávat," vysvětlil jsem nakonec.
Muž už poté mlčel a já jsem musel přemýšlet nad tím, že poslední má věta byla lež, neboť s těmi několika vteřinami prázdnoty během dnešního přesunu jsem rozhodně nepočítal.
"Už je to tady," oznámil jsem o asi pět minut později. "Omlouvám se za všechny potíže," chtěl jsem ještě dodat, ale druhou část věty jsem už vyslovil ve svém pokoji.
Tentokrát nedošlo k žádné podivné přestávce při přenosu, vše proběhlo velice rychle.
"Co to zase mělo znamenat?" ozvala se najednou matka, jíž jsem si zatím nevšiml.
Následující vysvětlování bylo mnohem více vyčerpávající než samotný přesun.
Během dalších dnů jsem o zákonitostech přesunů často uvažoval. Asi nejzajímavější ze všech myšlenek se týkala přenosu do zvířete. Zřejmě i to mohlo být možné, alespoň jsem nenašel jediný argument, který by tomu bránil. Dospěl jsem k závěru, že moje osobnost by se do zvířecího mozku nevešla, a tudíž by se značná část mě - paměť, charakterové vlastnosti - ztratila. Zpět do svého těla bych se vrátil bez vzpomínek, mentálně zaostalý, víceméně na úrovni dotyčného zvířete.
Také jsem se rozhodl, že s dalšími přesuny budu aktivně bojovat. Snažil jsem se co nejúčinněji nacvičit techniku, již mi navrhl psycholog. Napoprvé sice úplně nefungovala, byl jsem ovšem přesvědčen, že pilným tréninkem se to dá hravě napravit.
Byla sobota, schylovalo se k večeru. Právě jsem došel do svého pokoje, když jsem ucítil povědomé mravenčení. Okamžitě jsem se posadil na kraj postele a nutil si úpornou myšlenku, že patřím jen a pouze do tohoto těla. Představil jsem si, že jsem se svým organismem propojen silným lanem a celou svou myslí jsem se jej pokoušel držet.
Pokoj se mi začal rozplývat před očima, ale já jsem se nevzdal, právě naopak. Čím více jsem byl rván pryč od sebe samého, tím silněji jsem se bránil. Po pár okamžicích jsem přímo hmatatelně cítil napětí vzniklé z mé neochoty podvolit se přesunu. Nebál jsem se jej ale stupňovat až k nekonečnu.
Celá situace došla ke kritickému bodu. Proces přenosu osobnosti mě napínal až k prasknutí. Cítil jsem každý jeden zaťatý sval, jenž mi měl pomoci zůstat v tom správném těle. Zdálo se mi, že mě ten neúprosný tah přesunu nakonec musí roztrhnout, přesto jsem ale nepovolil.
A vtom jsem vnímal, jak síla přenosu slábne, jak se napětí spontánně uvolňuje. Zůstal jsem v těle Rostislava Sládka. Vyhrál jsem.
Konečně jsem mohl ulevit své zoufalé snaze o udržení se. Jenže to byla obrovská chyba. Přestal jsem se snažit příliš brzo a napětí způsobené tahem přesunu se vrátilo v plné moci.
Tentokrát jsem nedokázal rychle sebrat dostatek duševních sil, abych byl schopen čelit jeho bestiální mocnosti. V okamžiku mě roztrhal, v jediné vteřině mě navždy oderval od mého bezbranného těla tím silněji, čím jsem mu předtím vzdoroval.
Potácel jsem se v prázdnotě. Šlo o podobný stav, jaký jsem zažil již během předešlého přesunu, přesto se ovšem výrazně lišil. Netrval jen pár okamžiků, nýbrž nikdy neměl skončit. Nemohl jsem se upnout k jednomu konkrétnímu tělu a přesunout se do něj. A co víc, zřejmě jsem viděl, slyšel a cítil zážitky veškerého lidstva - možná i jiných živočichů - na planetě Zemi.
Více než sedm miliard překrývajících se obrazů mě společně s odpovídajícím počtem sluchových vjemů drtilo svou nedozírnou objemností.
Věděl jsem, že tohle je konec. Nikdy nebudu schopen vymanit se z téhle prázdnoty mezi myslemi, už nikdy se neocitnu v jednom konkrétním těle, natož pak v tom svém. Navěky budu zážitky jen vnímat a sledovat, nikoliv prožívat.
Postupem času jsem zapomněl, kdo jsem. Stal jsem se každým a zároveň nikým.
Tělo Rostislava Sládka upadlo jednoho sobotního podvečera spontánně do hlubokého kómatu. Jeho mozek nevykazuje žádnou mozkovou aktivitu. Je velice nepravděpodobné, že se ještě někdy probudí.
Proč jsem tuhle povídku napsal? Mé důvody popisuje psycholog ve své poslední promluvě. Sám jsem ovšem nečekal, že dílo budu tolik subjektivizovat.
Mimochodem, zazpíval jsem si skladbu Wastelands (Pustiny) od skupiny Linkin Park.