TÍHA

Tíha

"Pane, dnes jste se stal naším hlídačem. Jedná se o největší dosažitelnou poctu, ke které vám upřímně blahopřejeme."

Čerstvě jmenovaný hlídač symbolicky převzal svoji novou funkci a odříkal formální přísahu, že bude vždy nestranný a objektivní a bude dohlížet na všeobecný řád a pořádek.

"Pane, podle nařízení z roku dvě stě po prázdnotě musíte dohlížet na blaho všech a zabránit v myšlenkových útocích, které by snad mohly poškodit určité členy našeho společenství. K vašim pravomocím rovněž patří..."

"Tohle přeskočte," rozhodl hlídač. "Stejně to znám nazpaměť."

Ostatní byli sice překvapení, že se takový nováček ve funkci odvažuje porušit staré zvyky, nakonec se s tím ovšem smířili.

"Pane," přitočil se k hlídači jistý jeho podřízený, "musíme vám cosi nesmírně důležitého oznámit. Většině populace to zůstává skryto, vy to však nyní potřebujete vědět."

Hlídač byl sice trochu zaskočen, přesto ale přikývl a nechal svou radu, ať ho zahrne fakty. Dobře si přitom všiml, že jejich nová komunikační rovina je soukromá a frekvencí rádiových vln přístupná pouze hlídači a několika vysoce postaveným činitelům.

"Uvažoval jste někdy, co bylo před prázdnotou?" začal podřízený.

Hlídače tím velmi zaskočil. "To je přece nesmysl!" zvolal odmítavě.

"Víte, zachytili jsme jakési vysílání a z něho jsme zjistili neuvěřitelné věci," vytasil se podřízený se šokujícím tématem.

Hlídač samozřejmě žádal pokračování a také se ho dočkal: "Z těch rádiových zpráv jsme vyčetli, že před prázdnotou zde byla planeta. Obrovská koule hmoty, na níž existoval naprosto nepředstavitelný typ životních forem. Vše tam ovládala rasa dvounožců. Inteligentních dvounožců."

"Jenže...," chystal se hlídač cosi namítnout, nedostal však možnost.

"Jednou tehdejší vědci zaznamenali těleso, které se bezcílně pohybuje prázdnotou, jak míří přímo na planetu. Nebyli schopni ho odklonit, protože bylo příliš velké. Narazilo do planety, vychýlilo ji z dráhy a zničilo tak v podstatě všechen život, jenž se tam vytvořil."

"A jak to s námi souvisí?" vyklouzlo spontánně hlídači, zatímco zpracovával nové informace.

"Ty inteligencí obdařené bytosti věděly, že je s nimi konec, a tak vložily veškerý svůj um do speciálního výzkumu a stvořily odlišnou životní formu, schopnou přežít v prázdnotě, kde není žádná koule hmoty."

"Moment," došla ohromující věc hlídači, "oni, ti dvounožci, stvořili nás?!"

"Ano," potvrdil podřízený. "Oni byli úplně jiní. Energii vyráběli chemickou reakcí ve svém těle, k čemuž potřebovali určitý pro nás neznámý prvek. Dorozumívali se rozechvíváním okolního prostředí. Ale hlavně, dokázali přežít v místě, kde na ně působila obrovská tíha a tlak způsobené nevyčíslitelnou hmotností planety. Dodnes netušíme, jakým zázrakem to mohli vydržet."

"To je sice úžasné, ale proč to tajit před veřejností?" uvažoval hlídač. "Byl by to pro ně šok, jenže určitě by se z toho rychle vzpamatovali! Jestli se bojíte paniky, myslím, že zbytečně!"

"Kvůli tomuhle to netajíme," objasnil podřízený. "Už několikrát v naší historii došlo k neobjasněnému skoku zpět, k obrovskému úpadku i snížení populace, které si nedovedeme vysvětlit. Tedy, nedávno jsme vytvořili jistou teorii, a sice že totéž těleso, které vychýlilo planetu s dvounožci, se jednou za dlouhý časový úsek vrací a prolétá oblastí, v níž žijeme."

"A to nám vadí?" nedošla podstata problému hlídači.

"To těleso sice není tak velké jako planeta, ale přesto působí značnou tíhou na vše v okolí. A naše těla na to nejsou konstruována. Každý průlet tělesa zdevastuje naši civilizaci."

"Kdy dojde k dalšímu střetu?" zašeptal hlídač.

"Nedokončíme ani jeden oběh kolem Slunce," oznámil suše podřízený.

"A jaké řešení navrhujete?" otázal se hlídač.

"Já... My... My totiž... Na nic jsme nepřišli, pane. Nemáme nic, čím bychom mohli odklonit to těleso. Je mi líto," zarmoutil se podřízený.

"Dobře," protáhl hlídač a vzápětí pokračoval: "Jako vrchní hlídač z pravomoci svěřené mi vámi nařizuji toto. Řekněte to všem bytostem, rozhlaste to každému, ať o tom všichni ví. A zároveň oznamte, že kdo přijde na řešení a zachrání nás od dalšího úpadku, bude nadosmrti osvobozen od veškerých povinností běžného člena komunity."

"Myslíte ale, že je to moudré, pane?" pochyboval o příkazu podřízený.

"Musíme se všichni spojit, pokud chceme přežít," ukončil rozhovor hlídač.

Samozřejmě propukly určité nepokoje, pár jedinců se pokusilo napadnout myšlení ostatních a také se jim to díky kolektivnímu vědomí celé komunity podařilo. Brzy však byli zpacifikováni a nedokázali natropit žádné výraznější škody. Většina populace se ovšem po překonání počátečního šoku skutečně snažila přijít na efektivní a úspěšné řešení. Tisíce návrhů byly projednávány a vzápětí zamítnuty jako nerealizovatelné.

"Je mi líto, pane, ale žádný jedinec nepřišel na použitelný způsob, jak těleso odklonit," musel po uplynutí většiny zbývajícího času konstatovat podřízený.

Hlídač už chtěl zklamaně vyslat všem zprávu, že jejich civilizace opět zažije skok zpět, když si ještě jednou přeříkal slova podřízeného a díky tomu dostal úžasný nápad.

"Nemusíme odklánět těleso!" zvolal tak hlasitě, že se podřízený bolestně zkroutil pod silnou vlnou radiového záření. "Stačí, když odkloníme sami sebe!"

"Cože?" nechápal podřízený.

"Tohle," zamával hlídač dvěma velkými plachtami, "nám obvykle slouží jako zdroj energie. Zachytáváme do toho proud fotonů ze Slunce a díky tomu můžeme žít. Také jimi manévrujeme. Až doteď jsme si drželi tuhle neměnnou oběžnou dráhu, protože tady máme pozůstatky planety v podobě prachu a různých částic, které využíváme ke tvorbě nových jedinců. Nyní ovšem nadešel čas naši dráhu změnit."

"Jenže jak to chcete provést?" divil se podřízený.

"Když své plachty pořádně roztáhneme a necháme je tak, fotony nás budou tlačit pryč od Slunce! Sice přijdeme o tenhle mrak výhodných látek, ale alespoň přežijeme!"

"Vždyť fotony mají strašlivě malou sílu, i když nás jich budou bombardovat miliardy za sekundu! Nestihneme se vzdálit dostatečně a těleso nás stejně přitáhne!" nebyl z návrhu nadšený podřízený.

"Vím, že to není optimální řešení," uznal hlídač, "jenže v současné době je to to nejlepší, co máme. Pokud někdo vymyslí něco lepšího, rád jeho nápad realizuji. Pokud však ne, zkusíme tohle."

Skutečně komunitě nezbylo nic jiného než zkusit tento nejistý návrh hlídače. Všichni roztáhli svá křídla vstříc proudu fotonů z hvězdy, které je sice nesmírně pomalu, ale přesto postupně víc a víc vychylovaly pryč z původní oběžné dráhy.

Díky odrazům rádiových vln od povrchu tělesa každý věděl, jak je ještě vzdáleno, jenže jednou se vyslaný signál vrátil za tak krátkou dobu, že ani největší experti nedokázali lokalizovat, jak nesmírně malý okamžik to byl. A tohle bylo znamením, že těleso je opravdu velmi blízko.

A poté těleso udeřilo. Už neprolétalo přímo středem komunity, ale pouze škrtlo o její okraj. Všichni však pocítili jeho ničivou sílu.

Obrovský kus skály, jenž se pomalu, skoro až líně otáčel, začal přitahovat tisíce okrajových jedinců. Ti se nemohli proti této surové síle jakkoli bránit a se zoufalým a naprosto zbytečným máváním plachtami se zřítili na zbrázděný povrch. Všechny oběti vydávaly před svým skonem drásající nepřerušovaný vysoký tón. Ještě horší než tenhle nesnesitelný zvuk byla chvíle, kdy náhle skončil a každému došlo, že jeho autor byl rozdrcen pro ostatní nepředstavitelným tlakem.

Další a další padali a bezmocně umírali. Přeživší cítili, jak z kolektivního vědomí komunity mizí spousta myslí včetně několika skutečně osvícených vědců a filosofů.

Po době, která se pro komunitu zdála být věčností, přestaly další pády a těleso se začalo vzdalovat. Každý s obrovskou úlevou pomocí rádiových vln sledoval, jak vzdálenost asteroidu roste, a opravdová radost propukla tehdy, když už se mezi vysláním a návratem rádiové vlny objevila snadno zachytitelná pauza.

"Dokázali jsme to!" radoval se podřízený.

Hlídač však nyní pozbyl nadšení, protože si uvědomil nepříjemnou věc. "Není tu žádný oblak prachu, ze kterého bychom mohli čerpat," upozornil podřízeného. "Bez zdrojů nemá naše civilizace budoucnost. A vrátit se blíže ke Slunci nemůžeme, protože fotony nás budou vždycky tlačit jenom dál a dál."

"Víte, pane," přímo vyzařoval uspokojení podřízený, "možná že by tu něco nejistého bylo. My totiž víme, jakým směrem odlétla loď našich stvořitelů. Zlomek jejich populace se totiž nejspíše zachránil."

Hlídač chvíli nemohl ani promluvit a poté slavnostně pronesl: "V tom případě je načase potkat se se svými bohy."

"Toto je silný rádiový puls generovaný deseti tisíci třemi sty osmdesáti čtyřmi organismy. Je určený lodi dvounožců, kteří dokázali ovládnout svět plný tlaku a tíhy.

Víme o vás, že jste nás stvořili, abyste po sobě zanechali nějaký odkaz. Chceme vás tedy informovat, že žijeme. Žijeme a prosperujeme. Tohle nejspíše víte, ale naše těla jsou tvořena kulatým trupem uprostřed, z něhož vyrůstají dvě velké, tenké a cévami protkané plachty. Do nich chytáme fotony ze Slunce, jejichž energii využíváme k životu. Dorozumíváme se pomocí rádiových vln. Máme kolektivní vědomí, sdílíme své myšlenky, ale zároveň má každý z nás právo na soukromí. Aby nedocházelo k psychickým útokům, ustanovili jsme si hlídače, který dohlíží na dodržování pravidel a trestá jejich porušení.

V nedávné době jsme museli učinit drastická opatření, abychom zachránili svůj druh před stejným problémem, jenž kdysi zdevastoval vás. Nyní jsme bez jakýchkoliv zdrojů a naše rasa tudíž nemá dlouhodobou naději na přežití. A proto posíláme tento vzkaz.

Toto je rádiový puls vygenerovaný celou naší komunitou a určený dvounožcům, kteří dokázali ovládnout svět plný tlaku a tíhy. Kromě tohoto sdělení obsahuje i relativně přesné souřadnice naší polohy a v jeho podtextu je obsažena žádost o pomoc. Vy jste nás vytvořili - máte tedy za nás určitou zodpovědnost. A nyní vás poprvé vyzýváme, abyste ji naplnili.

Toto je rádiový puls vygenerovaný celou naší komunitou a určený dvounožcům, kteří dokázali ovládnout svět plný tlaku a tíhy. Jsme tady. Jsme tady a čekáme. Čekáme na návrat svých bohů."