TÁBOR

Tábor

Dne 17. 4. dostal policista Ká na služebně neoznačenou obálku, v níž nalezl rozkaz od svých nadřízených. S okamžitou platností se dotyčný přesouvá na nové pole působnosti, a sice do nápravného tábora v oblasti Brd pro speciální delikventy.

Během víkendu vše oznámil své manželce, sbalili si potřebné oblečení, toaletní potřeby a pár dalších maličkostí a v pondělí v osm hodin ráno spořádaně čekali před svým bytem. Přijelo pro ně černé auto bez poznávací značky a s neprůhlednými skly, do něhož oba nasedli.

Po dobu jízdy panovalo ve voze tíživé ticho, bylo slyšet jen nevýrazné hučení motoru. Pasažéři neviděli do řidičova obličeje. Policista Ká sice na začátku jízdy pozdravil, nedostalo se mu ovšem žádné odpovědi. Jízda trvala přibližně hodinu a v 9:07 auto zastavilo na neudržované cestě před zašlou uvítací cedulí. Řidič mlčky počkal, až oba vystoupili, na rozloučení opět nereagoval a okamžitě odjel.

Ká úslužně vzal i manželčin kufr a cestou ke komplexu budov, které viděli před sebou a které zřejmě měly tvořit ten nápravný tábor pro speciální delikventy, se zastavil u cedule a pokoušel se přečíst na první pohled nerozpoznatelný nápis. Po chvilce jej s vypětím všech sil ovšem dokázal rozluštit.

"Práce osvobozuje," oznámil Ká vesele manželce, která s úlevným výrazem přikývla.

Po výstupu na mírný kopec se před nimi tábor rozevřel v celé své kráse. Napravo stálo několik poměrně honosných domků, tedy alespoň na místní poměry. Zřejmě se jednalo o ubytování pro dozorce. Na levé straně se naopak tyčily oprýskané baráky s depresivně malými okny. Zdálo se, že musí pojmout mnohem více vězňů, než na kolik byly původně konstruovány.

Uprostřed i směrem dál do lesa se nacházelo jakési otevřené prostranství, na němž se pohybovaly desítky lidí. Ká odhadoval, že vězni jsou rozděleni na několik částí. Každá sevřená skupinka se pod vedením několika dozorců věnovala specifické činnosti.

Ká se nejprve pokoušel rozpoznat více detailů, po chvilce se ale vzdal a zamířil k luxusním domům napravo. I když zatím naprosto nevěděl, kam bude zařazen a co ho vlastně v táboře čeká, od začátku si chtěl podvědomě vsugerovat, že patří na stranu pravých pohodlných domů a ne do levých špinavých baráků.

Na travnatém plácku mezi vchodem a udusaným prostranstvím stál v pozoru policista a se zakloněnou hlavou upřeně zíral do slunce.

"Promiňte," oslovil ho Ká opatrně. Když muž nereagoval, pokračoval: "Jsem tady nový a nevím, co zde mám dělat."

Muž pomalu sklonil hlavu a podíval se na Ká. V jeho očních bulvách byly zřetelně vidět naběhlé žilky, pohled měl znatelně rozostřený.

"Pojďte," vyzval je a zamířil do prvního domu, ve kterém se ukázaly být kanceláře.

Během chvil, kdy procházeli chodbou, nahlížel Ká do okolních místností a svým zběžným průzkumem zjišťoval, že každá kóje je podobná ostatním jako vejce vejci. Vše působilo velice strohým a neosobním dojmem.

Muž je uvedl do poslední kanceláře na samém konci chodby a vzápětí odešel. Za stolem tam seděl postarší policista a procházel hromadu popsaných a potištěných papírů.

"Policista Ká se hlásí do služby, pane!" ohlásil se vzorně Ká. Manželku nechal i s kufry stát ve dveřích.

Muž zvedl ke Ká zrak a přestal se věnovat stohu spisů.

"Vítejte," pokusil se o vřelý úsměv, podařil se mu ale jen odpudivý škleb. "Do zdejšího tábora jste byl vybrán na základě pečlivé úvahy. Budete dohlížet na vězně a zasloužíte se o jejich převýchovu."

Tón i obsah sdělení působil dojmem, že velitel tábora, jímž muž bezesporu byl, totožnou řeč pronášel již nespočetněkrát.

"V našem táboře platí velmi přísná pravidla. Na první pohled se vám některá mohou zdát bezúčelná, vězte však, že každé má svůj nepostradatelný a nenahraditelný význam. Pokud budete tato pravidla bez výjimky dodržovat, významnou měrou přispějete k rozkvětu tábora i životní úrovně jeho obyvatel. Na druhou stranu, jestliže budete pokyny svévolně ignorovat či porušovat, narušíte místní mír a harmonii a za to budete přísně a tvrdě potrestán."

Vedoucí sáhl do šuplíku u stolu a vyndal z něj útlou knížečku, kterou předal Ká. Nesla název Zavazující pravidla a pokyny nutné pro správné fungování tábora, jakožto i pro budování harmonie a solidarity.

"Nezapomeňte, že cokoliv, co zde učiníte, děláte nikoliv pro sebe, nikoliv pro vězně, nýbrž pro dobro celku," oznámil ještě vedoucí, načež se vrátil ke svým spisům.

Asi po minutě znovu vzhlédl, a když viděl, že Ká před ním stále stojí, kývl hlavou: "Čekáte na první rozkazy. Tak je to správné."

Ká ve skutečnosti spíše doufal v zodpovězení otázek týkajících se ubytování, volného času a možností soukromého života, neodvážil se ovšem žádnou z nich nadnést.

"Před budovou naleznete muže. Pošlete mi ho sem a zároveň ho vystřídáte v jeho činnosti," přikázal vedoucí. "Vaše manželka se zatím ubytuje v přízemí domu číslo šest."

"Ano, pane," přikývl Ká a obrátil se k odchodu.

Muž před budovou dál plnil stejnou funkci jako před příchodem Ká - upřeně zíral do slunce. Když mu Ká oznámil, že se má hlásit u velitele, neprojevil žádnou radost z konce nepříjemného a zraku nebezpečného úkolu a vyrovnaným krokem odkráčel.

Ká zaujal jeho místo a pokusil se napodobit zvláštní postoj. Do slunce se ale ani při nejlepší vůli dívat nedokázal. A tak raději těkal očima po vyklizeném prostranství mezi domy a baráky a pokoušel se odhadnout, co přesně vězni ve skupinkách vykonávají.

Když druhý den ráno dorazil do kanceláře vedoucího, setkal se tam ještě s jedním mužem.

"Tohle je váš průvodce," vysvětlil stroze vedoucí. "Ukáže vám veškeré zákonitosti a zvyky našeho tábora. Můžete se ho na cokoliv zeptat."

Ká přidělený průvodce ihned poté, co vedoucí ztichl, zamířil rázným krokem ke dveřím a Ká nezbylo nic jiného než pospíchat za ním.

"Využíváme zde takzvaný rotační systém," informoval muž. "Je zde celkem dvanáct činností, při nichž je třeba na vězně dohlížet, a policisté vykonávají každý den dohled někde jinde. Úspěšně se tím předchází nudě a stereotypu. A v důsledku to pomáhá k navození nezbytné harmonie."

To už dorazili na prostranství uprostřed tábora a Ká mohl konečně se všemi detaily vidět, jaké práce vězni vykonávají. Na první pohled se mu zdály všechny poněkud absurdní, zřejmě byl ale jediný, koho něco takového napadlo. Vězni vše vykonávali velice svědomitě a strážní je při tom neméně svědomitě hlídali.

Skupinka nejblíže měla za úkol přenášet osekané kmeny stromů z jedné hromady na druhou. Když byly všechny klády přemístěny, začali je vězni skládat zpět na místo původní hromady.

"Proč to dělají?" nechápal Ká význam takové zbytečné práce.

"Protože je to nezbytné k jejich převýchově a začlenění zpět do normální společnosti," opáčil průvodce překvapeně, jako by vůbec netušil, jak se na něco tak zřejmého vůbec někdo může ptát.

Poblíž se druhá skupinka hrabala v zemi. Vězni měli za úkol vytvořit napříč táborem jakýsi příkop, jenže nedostali žádné nářadí, a tak si museli vystačit jen s rukama. Někteří měli prsty rozedřené do krve, přesto však s vervou pokračovali v hloubení příkopu.

"Jak dlouho to musí dělat?" zeptal se Ká.

"Celý den, samozřejmě," odpověděl průvodce. "Noční směna vězňů poté vše zasype, aby bylo možné pokračovat v začleňování zpět do společnosti i další den."

Ká cítil, že nemá slov, a tak jen opatrně přikývl.

Muž ho po chvilce odvedl zpět k pravé řadě domů a oznámil mu: "Velitel vám přidělil první směnu na dnešní noc. Dohlédnete, aby vězni pečlivě zahrabali ten výkop, který dnes přes den vzniká."

"Co mají dělat, když už budou hotovi s tím zasypáváním a ještě neskončí směna?" zajímalo Ká.

Průvodce se zarazil. Bylo zřejmé, že na takový případ nejsou v táboře připraveni.

"Musíte prostě zajistit, aby k tomu nedošlo," vykroutil se nakonec z rozpaků.

Poté vytáhl z kapsy jakousi příručku, kde byly popsány čas, průběh a náplň jednotlivých směn, aby se alespoň ze začátku měl Ká čím řídit. Ten tedy rozpis přijal a chystal se odejít, když ho průvodce ještě zarazil.

"Ve vaší skupině pracuje i nejstarší vězeň v táboře, který zde strávil podstatnou část života. K němu se chovejte s úctou a respektem. Dobře poslouchejte, co vám řekne."

Ká přikývl a raději co nejrychleji odešel, dřív, než se dozví další absurdity.

Ve 22.00 přivedl strážce na prostranství, kde už čekal trochu nervózní Ká, skupinku vězňů. Vykřikl rozkaz, načež se všichni postavili do pozoru, a poté odešel a nechal tam Ká samotného.

"Takže," začal Ká. "Budete zahrabávat tenhle příkop," ukázal na zem.

Přestože se snažil, aby zněl co nejautoritativněji, do hlasu se mu promítla nejistota, což mu mohlo v očích vězňů naprosto zničit postavení. Ti ale i přes nervozitu svého hlídače poslušně začali plnit zadaný úkol.

Ukázalo se, že Ká nemá v průběhu služby téměř nic na práci. Stačilo, aby jen postával poblíž a pohledem své svěřence kontroloval.

Jen jednou si všiml, že starý vězeň pracuje velice pomalu, a cítil, že by měl nějak zakročit. Přišel tedy k němu a hlasem, do nějž se pokusil vložit co nejvíce přísnosti, se zeptal: "Jak se jmenujete?!"

"Vězeň A Jedna," odpověděl tázaný pokorně.

Ká se nejprve zarazil nad podivným jménem, pak si ale uvědomil, že vězni jsou zde zřejmě označováni písmeny a čísly. Zdálo se pravděpodobné, že se tak děje podle abecedního pořádku a zároveň podle vzestupné posloupnosti čísel. To by ovšem znamenalo, že dotyčný je nejstarším vězněm, čemuž by odpovídal i věk a celkové vzezření. Ká si vzpomněl na radu svého průvodce a rozhodl se, že ji bude respektovat.

"Jste v pořádku?" zmírnil trochu hlas.

Všichni vězni se náhle zarazili v práci a s napětím čekali na odpověď.

"My jsme ti šťastlivci, kteří nikdy nečelili hrozbě zbraně," odvětil A Jedna pomalu a s důrazem na každou slabiku.

Všichni ještě pár vteřin čekali, a když muž mlčel, pustili se zase do zasypávání příkopu. Ká nevěděl, jak zareagovat, a tak jen přikývl a opět ustoupil stranou.

Zbytek směny proběhl bez zvláštních událostí a ráno Ká předal vězně jinému dozorci.

"Tak jak probíhala vaše první služba?" ptal se ho ráno velitel tábora ve své kanceláři.

"Bez problémů, pane," ujistil ho Ká.

"Ano," pokývl velitel. "Jistě jste si všiml, že vězni jsou zde velice pokorní a spořádaní. Jejich náprava a možnost zařazení zpět do společnosti probíhá uspokojivě."

Ká se rozhodl položit veliteli otázky, které ho tížily kvůli zvláštním poměrům v táboře: "Co ti muži vlastně provedli?"

"Oni rozvraceli společnost," vysvětlil velitel. "Představovali hrozbu pro správný vývoj našeho státu."

Ká však takovou odpověď slyšet nechtěl, a tak se zkusil zeptat jinak: "A podle jakého zákona byli odsouzeni?"

"Podle zákona proti rozvracení republiky," odvětil velitel.

"O takovém zákoně jsem nevěděl," podivil se Ká. "Ten tedy není obsažen ve sbírce zákonů?"

"Jen ve speciálním vydání," objasnil velitel.

"Kdy budou vězni propuštěni?" zeptal se Ká na další věc, která ho velmi zajímala.

"Až budou schopni začlenit se zpět do společnosti," pronesl velitel nevěřícným tónem, jako by se nezměrně podivoval, jak se někdo na tak jasnou záležitost vůbec může ptát.

"Ale jak se to pozná? Kdy jste naposledy propustili nějakého vězně na svobodu?" nedal se i přes klesající ochotu velitele odbýt Ká.

"Bohužel, zatím nebyl žádný vězeň uznán za schopného pobytu v normální společnosti," zakroutil hlavou velitel.

"Ale za jakých podmínek budou uznáni?" nevzdával se Ká.

"Až dojde k jejich nápravě a budou schopni začlenit se do společnosti," vrátil se velitel ke svému původnímu argumentu.

"Jak dlouho už tenhle tábor funguje?" zeptal se ještě Ká.

"Přes deset let," usmál se velitel, že Ká přechází na méně hloupé a nesmyslné otázky, než jaké pokládal před chvílí.

"Měli jste tady nějaký pokus o útěk, nějakou vzpouru?" zkoumal Ká dál.

"Ne," pyšně zamítl otázku velitel. "Za celou dobu fungování tábora jsem nemusel do spisů zanést jediné porušení kázně a pořádku," chlubil se.

"Ale jak to?" nechápal Ká. "Jak to, že se vězni, kteří podle vás nejsou schopni začlenit se do společnosti, chovají tak disciplinovaně? To jsou natolik odevzdaní osudu?"

Podle změny výrazu tváře bylo vidět, že teď definitivně došla veliteli trpělivost. Vstal a zabodl svůj zrak do náhle nervózního Ká.

"Zdá se mi, že máte velice nevhodné otázky, policisto," pronesl výhrůžně s důrazem na každém slově. "Chtěl jste svým posledním dotazem snad naznačit, že vězni už jsou způsobilí k návratu do společnosti a my je zde držíme neprávem? Nebo si možná myslíte, že dobré chování vypovídá o jejich nevině? Moc se ptáte, Ká. Měl byste si uvědomit, že tábor vedu já a mí nadřízení. Vy jste zde teprve chvíli a jediné, co vás má zajímat, je plnění rozkazů. Teď odejděte a už sem s podobně hloupými otázkami nechoďte."

"Ano, pane," zamumlal Ká a co nejrychleji opustil místnost.

Po neúspěchu v rozhovoru s velitelem se Ká zapřísáhl vzdát podobných debat a pokusit se plně začlenit do chodu tábora. Během několika následujících dní svědomitě vykonával veškeré zadané příkazy a pozorně dohlížel na vězně. Již je hlídal při přenášení kmenů z jedné hromady na druhou a zpět nebo při bezvýznamném obíhání celého tábora. Stále ho překvapovalo, že vězni vše plní naprosto do puntíku a bez odmluvy.

Nepochopení poměrů v táboře mu nedávalo spát, a tak se jednoho dne během oběda přitočil k jinému policistovi. Normálně strážci obědvali uvnitř v prostorné jídelně, zatímco vězni museli jíst ze špinavých misek venku. Ká měl ovšem toho poledne ještě s jedním mužem vykonávat nad trestanci dozor, což mu dávalo i jistotu, že jeho dotazy neuslyší velitel nebo někdo, komu by se mohly zdát nevhodné.

"Mohu se na něco zeptat?" začal Ká opatrně.

Policista jen stroze pokývl hlavou.

"Proč se vězni chovají tak vzorně?"

"Čekají na opětovné zařazení zpět do společnosti."

"A kdy do ní budou zařazeni?"

"Až nebudou představovat žádnou hrozbu."

"A vy si myslíte, že nějakou hrozbu představují?"

Po téhle otázce policista šokovaně pozvedl pravé obočí. "Na tom přece nezáleží."

"Na čem nezáleží?"

"Na tom, co si myslím."

"A myslíte si vůbec něco?" pronikly Ká do hlasu vztek a frustrace.

"Občas," odpověděl muž, v jeho hlase ovšem nezazněla žádná ironie, sarkasmus nebo výsměch.

"Vy osobně jste s přístupem k vězňům spokojen?" zkusil to ještě Ká.

"Samozřejmě," přikývl policista. "Ten bude nakonec příčinou jejich opětovného začlenění do společnosti."

"Jistě," kývl Ká a vzdal další dialog.

Manželka Ká měla sice za úkol pracovat v kanceláři na evidenci a klasifikaci vězňů, to ji však nemohlo zabavit na celý den, a tak Ká očekával, že postupem času bude stále více znuděná. Nic takového se ovšem nedělo a žena zůstávala veselá a plná energie.

"Co říkáš na tenhle tábor?" zeptal se jí jednoho večera Ká.

"Je to tu skvělé," usmála se spokojeně manželka. "Konečně mám pocit, že jsem součástí něčeho užitečného."

"A souhlasíš se zdejšími metodami?" vyzvídal Ká dále.

"Samozřejmě," kývla rozhodně žena. "To je přece nejlepší cesta k tomu, aby se vězni opět zařadili do společnosti."

Ká cítil, jak se mu odlévá krev z tváří. "Kdo ti tenhle argument řekl?" zeptal se přidušeným hlasem.

"Nikdo," odpověděla klidně manželka. "Vždyť je to úplně jasné. Přece se jedná o tu nejzákladnější funkci celého tábora."

"A myslíš, že ji zde vykonávají dobře?" nadhodil Ká pochybovačným tónem.

"Jistě," dostalo se mu odpovědi.

Uvnitř Ká se během posledních dnů zdvihala nechuť vůči metodám používaným v táboře a nyní vše probublalo na povrch.

"Tohle přece není možné!" vybuchl. "Copak si to nikdo neuvědomujete? Činnosti vězňů nemají vůbec žádný význam, stejně tak naše povinnosti! Proč při našem příjezdu sem jeden z policistů upřeně zíral do slunce? Jaký je důvod k neustálému přenášení klád z místa na místo nebo k vyhrabávání a následnému zahrabávání příkopu uprostřed tábora? To jsem vážně jediný, který v tom nevidí žádný smysl?!"

Manželka na něho okamžik zírala s nesouhlasným výrazem a poté odmítavým tónem prohlásila: "Je mi líto, že to nedokážeš pochopit. Možná že nejsi na tuhle práci ten pravý."

Vzápětí odešla.

Ká už zbývala jediná možnost - promluvit si přímo s vězni.

Druhý den ráno byl Ká předvolán k veliteli.

"Co se děje, pane?" zeptal se co nejbezstarostnějším tónem, cítil se však nervózně.

"Jak se vám zde v táboře líbí?" zeptal se místo vysvětlení velitel.

"Je to skvělé místo," vyřkl Ká předpokládanou větu. "Jsem tu moc spokojený."

"Tak proč se snažíte zasít mezi své kolegy pochybnost o smyslu tohoto zařízení?" dostal se k jádru věci velitel.

Ká první vteřinu netušil, o čem důstojník mluví, pak si ovšem uvědomil, že policista, s nímž si povídal během hlídání vězňů při obědě, ho udal.

"To snad nebyly nijak závadné otázky, pane," pokusil se ospravedlnit Ká.

"Vy byste hlavně neměl klást žádné otázky, policisto," odsekl velitel. "Plníte rozkazy, nic víc. Pokud se to bude ještě opakovat, vyhodíme vás."

Poté si sedl za stůl a začetl se do nějakých papírů, což byl pro Ká signál, že má odejít.

Ká dospěl k názoru, že pokud si má skutečně o situaci pohovořit s některým z vězňů, vybere si k tomu účelu A Jedna, nejstaršího muže v táboře. Vzhledem k chování všech ostatních by se ani nedivil, kdyby ho i sami vězni udali veliteli. Doufal, že u A Jedna je ta možnost mizivá.

Vše si naplánoval na noční směnu. Přikázal trestancům, ať zahrabávají příkop vyhloubený předešlého dne, a když viděl, že jsou všichni zaujati prací, došel k A Jedna a poklepal mu na rameno.

"Pojďte se mnou," spíše navrhl, než přikázal.

Vězeň ihned uposlechl. Společně došli na okraj prostranství, stranou od zbytku mužů. Ká se nebál, že mu nějaký vězeň uteče, byl si jistý, že se všichni budou chovat vzorně.

"Co potřebujete, pane?" zeptal se A Jedna, když Ká mlčel a urovnával si myšlenky.

"Nevím, co si mám o tomhle táboře myslet," poznamenal Ká jakoby mimochodem. "Opravdu všichni ostatní bezmezně souhlasí se vším, co se tady děje? Jsem vážně jediný, kdo cítí ve zdejších nařízeních a rozkazech nesmyslnost? Nevím, proč musíte vykonávat tak stupidní úkoly jako třeba zahrabávání příkopu. Nechápu, proč bych nemohl pokládat otázky týkající se fungování tábora. Nejde mi do hlavy, proč se právě v této chvíli žádný z vězňů nepokusí o útěk, když zůstali bez dozoru. A neumím si představit, čím jste se provinili, že musíte být internováni zde."

"Žijeme ze slitování bolesti a strachu. Dokud to nezničíme, dokud to nezapomeneme, dokud se to všechno nevytratí," odpověděl tiše A Jedna.

"Vy to víte, že ano?" prozřel náhle Ká. "Vidíte všechny ty absurdity, ale neřeknete to otevřeně, protože byste měl problémy. Místo toho pronášíte takové zvláštní věty, jejichž význam zůstane většině utajený."

"Čekám, až přijde konec. Přeji si mít sílu, abych ho ustál. Takhle jsem si to neplánoval. Je to mimo moji kontrolu," odvětil A Jedna.

"Za co tady vlastně jste?" zeptal se Ká.

"Pojď dolů. Hluboko dolů. Čekali jsme, abychom posbírali věci, které jsi znal," poznamenal A Jedna.

"Nemohl byste mluvit trochu jasněji?" požádal ho po chvilce Ká, neboť z odpovědi nebyl ani trochu moudrý. "Znamená to snad, že vás uvěznili kvůli nějakým důležitým informacím, které jste neměl znát?"

"Až si pro mě přijdou, budu pryč," dodal A Jedna, načež se otočil a pomalu odcházel zpět k příkopu, aby mohl pokračovat v jeho zasypávání.

Ká ještě chvilku uvažoval. Z poslední věty, kterou vězeň pronesl, si vyvodil, že A Jedna souhlasí s útěkem, a definitivně se rozhodl, že mu k němu pomůže.

Když se vrátil k příkopu, vše našel v dokonalém pořádku. Trestanci tiše pracovali, nikdo se nepokusil utéct.

Ká v následujících dnech podruhé vystřídal všechny pracovní směny a setkával se stále se stejnou odevzdaností. Po přibližně dvou týdnech měl opět v noci dohlížet na vězně zahrabávající příkop. Byl rozhodnut, že při téhle příležitosti pomůže vězni A Jedna dostat se na svobodu.

Opět si ho odvedl na kraj prostranství a vysvětlil mu: "Tudy můžete utéct. Tímhle směrem leží silnice. Jděte po ní na západ, pro jistotu ukázal paží, a za hodinku nebo dvě dorazíte k městečku. Tam si můžete sehnat odvoz nebo počkat na autobus. Tady máte nějaké šaty a peníze," podával mu připravený batoh.

A Jedna okamžik mlčel, ale pak zakroutil hlavou: "Všechno, co mi říkáš, mě vede o jeden krok blíže k okraji. Chystám se na zhroucení," odmítl nabídku.

Ká ovšem s touhle variantou počítal a naplánoval si i náhradní postup.

"Výborně," usmál se na vězně. "Tohle byla poslední zkouška. Prošel jste a tím jste dokázal, že už jste schopen začlenit se do společnosti. A proto můžete okamžitě odejít."

Opět nastalo ticho. Ká se přistihl, že se v duchu modlí, ať A Jedna uvěří, nebo alespoň předstírá, že uvěřil, a odejde. Jenže se tak nestalo.

A Jedna se beze slova vrátil k příkopu a jal se jej zasypávat. Plán Ká neuspěl. Ale policista se rozhodl, že svou snahu nevzdá a nějakým způsobem vězně osvobodí.

O dva dny později museli ráno všichni vězni nastoupit a jejich počty byly pečlivě zkontrolovány, což se dělo každý měsíc. U této přehlídky byl přítomen každý zaměstnanec tábora a na celou proceduru dohlížel sám velitel, který se obyčejně do běžných záležitostí nepletl.

Po skončení sčítání - všechna čísla do puntíku souhlasila - se ještě velitel zeptal: "Má některý z vás nějakou věc, kterou by mi chtěl oznámit?"

Pár vteřin bylo ticho, a pak se k nezměrnému úděsu Ká ozval vězeň A Jedna: "Musím nahlásit, že jsem v předcházejících dnech vážně pomýšlel na útěk a chtěl jsem se svévolně začlenit zpět do společnosti."

V tichu, jež následovalo, si Ká uvědomil, že A Jedna vůbec poprvé nemluvil v hádankách, nýbrž se vyjádřil přímo a jasně.

"Víte, vězni, jaký je za myšlenky na útěk trest?" otázal se poté velitel.

Vězeň přikývl.

Velitel sáhl do pouzdra u pasu a vytáhl odtamtud pistoli. Zkontroloval, zda je nabitá, a odjistil ji. A Jedna vyrovnaným krokem vystoupil z řady a postavil se čelem k veliteli, který na něho zbraň namířil.

Ká každou vteřinou věřil nastalé situaci méně a méně, ale nebylo pochyb - velitel se chystal vězně na místě zastřelit. Policista se zoufale rozhlédl kolem sebe, ale na žádné tváři - dokonce ani na tvářích manželek strážců, včetně té své - nespatřil jedinou emoci. Všichni, i velitel a vězeň A Jedna, se tvářili naprosto lhostejně. Když samozvaný kat zacílil, Ká pochopil, že jedině on může popravě zabránit.

Rázně dokráčel až k veliteli a co nejdůraznějším tónem oznámil: "Tohle přece nemůžete udělat!"

Velitel i všichni ostatní na něho šokovaně zírali, jako by nemohli uvěřit té troufalosti. Ká využil všudypřítomného ticha a pokračoval: "Zákony našeho státu neumožňují vykonat trest bez řádného soudu. Navíc v České republice není dovolen trest smrti. Pokud nyní stisknete spoušť, dopustíte se vraždy, za níž budete souzen. Vězeň A Jedna se přiznal a ničeho špatného se nedopustil, takže by měl být potrestán co nejmírněji, pokud vůbec."

Velitel ještě okamžik mlčel a Ká napadlo, že snad obrátí pistoli na něho a popraví ho místo vězně. On však namísto toho promluvil: "Omlouvá vás snad jen vaše krátká přítomnost zde. Ale vaše neznalost je i přesto neuvěřitelná. Pro zařízení tohoto typu byl totiž vydán speciální dodatek, který vkládá veškerou soudní i výkonnou moc do mých rukou. Dále je dáno, že i za pouhé myšlenky na útěk či jiné porušení pravidel tábora je uložen trest smrti, jenž má být vykonán co nejdříve."

Ká ještě zoufale zavolal: "Ale tohle přece nemůže být v demokratickém státě možné!"

"Právě naopak, policisto," otočil se zpět ke klidnému vězni velitel. "Takováto nařízení umožňují, aby demokracie fungovala."

"Bože, požehnej nám všem. Jsme zlomení lidé žijící pod nabitou zbraní," pronesl poslední slova A Jedna.

V příští vteřině stiskl velitel spoušť a mrtvé tělo vězně A Jedna s malým krvavým kroužkem na čele se sesulo k zemi.

Vzápětí nástup skončil a všichni se začali rozcházet. Nadcházející den byl neobyčejný snad jen v tom, že několik náhodně vybraných vězňů se nemohlo zúčastnit obvyklých prací kvůli kopání hrobu.

Ká si sehnal ten speciální legislativní dodatek a skutečně zjistil, že oficiální české zákony přestávají na území tábora a jemu podobným zařízením platit. Stále však nemohl pochopit význam tohoto i spousty jiných nařízení, která se k táboru vztahovala. Slíbil si, že bude i nadále usilovat o útěk vězňů, a to i přes jejich nechuť spolupracovat.

Jenže druhý den byl předvolán k veliteli.

"Ká, prozatím jsme k vám byli shovívaví, ale nyní jsme zjistili, že jste se dopustil prohřešku, pro který není omluvy," oznámil nesmlouvavým tónem.

Ká se chtěl zeptat, co vlastně spáchal, ale velitel ukázal na židli, kde byl přes opěradlo přehozen vězeňský stejnokroj.

"Z moci mi svěřené vás zbavuji vaší hodnosti i identity. Vzhledem k tomu, že narušujete společnost a snažíte se značnou měrou přispět k rozvratu našeho státu, musíte podstoupit převýchovu."

Ká náhle pocítil strašnou touhu rozesmát se, ale navenek zůstal lhostejným. Vzal si nové oblečení - v koutku mysli si uvědomil, že patrně patřilo A Jedna - a z posledních psychických sil se zeptal: "Ale co konkrétně jsem vlastně udělal?"

Velitel kupodivu odpověděl bez vytáček: "První den jste nesplnil rozkaz, nedíval jste se přímo do slunce a uhýbal jste očima. Je mi líto, ale takové chování zde nestrpíme."

Ká mechanicky pokývl hlavou a převlékl se ze své uniformy do vězeňských hadrů.

Z velitelovy kanceláře už vyšel jako vězeň K Devatenáct.