SE ZÁPADEM SLUNCE
Se západem slunce začalo ve městě ráno. Stromy šuměly uprostřed asfaltových promenád. Liduprázdnými ulicemi pospíchaly postavy, každá za svým cílem. A do budovy přímo ve středu města z různých stran mířilo šest lidí, mužů i žen.
Muž s nejkratším jménem z celé šestice - Alexander - se pohyboval rychlými, důraznými kroky, proto vždycky přicházel na setkání jako poslední. Jeho vytáhlá postava v dlouhém bílém plášti působila dojmem, jako by se snažila dorůst až do nebe. Alexander na schůzích působil vždy jako rozhodný hlas, který usměrňuje diskuzi. Na pronášení svých názorů byl skoupý, o to více ovšem jeho slova rezonovala, pokud se vyjádřil.
Z jižní strany, přímo naproti zapadajícímu slunci, kráčela Diana, věčně smutná a usměvavá. Z její utrápené tváře vyzařovala radost, její šouravá chůze působila energicky. Upřímně, Diana vlastně neviděla v setkáních žádný smysl a myslela si, že jsou ve své podstatě bezvýznamná. Především z tohoto důvodu se na schůzi vždy pečlivě připravila a považovala svoji účast za jednu z nejpodstatnějších událostí v životě.
Hlavní ulicí mířil Tom. Ukecaný chlapík podsadité postavy, který se oblékal jen na dva způsoby - buď do malého obleku, který zdůrazňoval jeho nadváhu a přitahoval pozornost ostatních k překvapivé pevnosti knoflíků, nebo do vytahaného trika s krátkými rukávy, jež naopak dokázalo úspěšně skrývat většinu nadbytečných tukových zásob. Veselé pohvizdování svědčilo o tom, že jeho tvůrce se nachází v příjemném rozpoložení.
Čtvrtá, Amálie, šla popsat velice stručně - koketní, se vším dobrým i špatným, co s sebou taková vlastnost přináší. Dokázala na sebe v prvním okamžiku strhnout pozornost především mužské části osazenstva. Nesmála se, jenom se usmívala. Netančila, jenom se pohupovala. Nepila, jenom usrkávala. I za tím se skrývala koketnost - jako by ostatním dávala neustále najevo, že právě jejich neschopnost ji nedokáže naplno rozesmát, že s takovými nemá potřebu tancovat, že kvůli takovým se neodváže. I uvnitř byla polovičatá - to, co vyzařovala navenek, jí chybělo pro ni samu. Měla v sobě prostě příliš prázdného místa na to, aby se mohla cítit naplněně. Říkalo se o ní, že nejvíc ze všeho nesnáší, když si lidé pletou písmena v abecedě a nahrazují je podobně znějícími hláskami.
Enen směřoval na setkání jako zástupce menšin. Jeho vystupování odpovídalo jeho exotickému jménu, jeho pohyby jako by vířily vzduch ještě tři metry od něho. Enen se cítil v pasti svého úřadu - když zastupujete deset různých menšin, je téměř vyloučeno, aby se jejich zájmy shodovaly. Enen vnímal neustálé pnutí, jak se zoufale snažil vyhovět všem.
Šestý člen uskupení se jmenoval Ę. Nikdo si ho nevšiml, nikdo nevnímal věty, které pronášel, nikdo nevěděl, jak vypadá. Z těchto důvodů vlastně nikdo nebyl schopen říci, jestli setkání vůbec navštěvuje.
"Víte všichni, proč se tady dnes nacházíme?" zeptal se Alexander, který se sotva vešel na největší židli, již pro něho mohli v obrovské hale najít.
Tom, který se naopak na svoji židličku vešel bez potíží, oznámil: "Samozřejmě!" a zároveň všichni ostatní přikyvovali takovým způsobem, že Alexander pochopil, že bude muset celou záležitost obšírně vysvětlit.
Hala byla zcela prázdná, což patřilo k tradici. Šlo o nejstarší budovu města, proto všem dávalo smysl, že nejdůležitější záležitosti se mají řešit právě zde. Ve městě se vyskytovaly dvě kliky - jedni chtěli, aby se budova vyzdobila a luxusně zařídila, jak patří k její majestátní historii, druzí zase prosazovali zbourání, aby se uvolnilo místo pro výstavbu nové, krásné radnice. Jak už to tak bývá, vliv obou přibližně stejně početných skupin se navzájem rušil a ve výsledku se s halou nic nedělo.
Alexander zprovoznil moderní projektor a na stěnu promítl záběry na naprosto zaměnitelné místo kdesi ve městě. Konkrétně šlo o nejdůležitější křižovatku, v níž se potkávalo hned dvanáct městských ulic.
Jediný Ę si povšiml skutečně důležité věci a zavolal: "Slunce křičí!" Jenže nikdo mu jako obvykle nevěnoval pozornost.
Ostatní se zabývali jiným, mnohem lépe patrným problémem. Uprostřed křižovatky se nacházelo zvláštní místo. Auta, která potřebovala odbočit jenom do protější ulice, mohla manévr provádět bez potíží. Ovšem auta, která projížděla celou křižovatkou, uprostřed narážela na neviditelnou bariéru a ta je odkláněla na všemožné strany. Žádné vozidlo nemohlo projet přímo skrz. Jediná šance, jak se dostat na protější polovinu křižovatky, spočívala v opatrném objíždění podivného prostoru - jako na kruhovém objezdu.
Tom, který měl rád své pohodlí a nikam se mu nikdy nechtělo, prohlásil: "Rozhodně bychom se měli vydat do terénu a provést měření přímo na místě!"
Amálie, která naopak vždy chtěla během schůzí něco podnikat a nebavilo ji, když se během setkání jenom sedí v jedné místnosti, oponovala: "Nepotřebujeme provádět měření, důležité je přijít na vhodné řešení. A to není problém vymyslet na místě."
Dříve, než se mohla situace vyhrotit ve zničující hádku, Alexander zasáhl: "Za jiných okolností bychom samozřejmě měření provedli, nicméně data už pro nás získal tým odborníků."
Zatímco byl pevně usazen na židli, pro lepší soustředění se procházel sem a tam po místnosti a shrnoval poznatky, které byly k dispozici.
"Celá situace je velice zmatená, ovšem naše data zaručují, že zároveň bude naprosto jasná," začal na úvod, aby uklidnil nervozitu ostatních. Povedlo se.
"Jak jistě chápete, kdo chce víc, nemá nic, zvláště když chodí se džbánem pro vodu nebo kope jámu. Protože jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Samozřejmě za předpokladu, že mluviti stříbro, ale mlčeti zlato," pokračoval po zralé úvaze. Všichni už nyní byli naprosto klidní a vnímali, že díky své intelektuální převaze problém s křižovatkou rychle vyřeší.
"K situaci samozřejmě nejdřív zamířili policisté," zakončil svůj výklad Alexander. "Když zjistili, že se jedná o vrchol celé evoluce podivností, přivolali na místo vědecké odborníky. Ti provedli spoustu měření a přišli na zajímavou věc - když k bariéře někdo přijede nebo přiběhne příliš rychle, bariéra ho odkloní stranou. Když se ovšem objekt pohybuje dostatečně pomalu, bariéra ho propustí dovnitř. Na důkaz mohu pustit záznam se zajícem a želvou," uvedl svoji řeč.
Všichni přítomní dávali bohorovným klidem najevo nesmírný úžas, který v nich událost vyvolala. Tom, který od začátku do konce schůze neřekl jediné slovo, uvažoval nahlas: "Mohli bychom se dovnitř podívat dálkově ovládanou kamerou, že?"
Alexander, který se rovněž rozhodl, že už během setkání nepromluví, odpověděl: "Zkoušeli jsme to, ale bohužel, skrz bariéru žádný signál nepronikne, takže nikdo nemůže zjistit, co se nachází na druhé straně."
Ę vyřkl opět velice důležitou větu: "Nezáleží ani tak na tom, kde se bariéra vzala, ale jak ji můžeme využít."
Přestože jeho slova nikdo nevnímal, zůstala takříkajíc viset v prostoru a zaryla se do mozků všech přítomných. Další směřování diskuze bylo jasné.
"Jsem si jistá, že turisté by byli nadšení! Vysoká návštěvnost by nám zvýšila prestiž i rozpočet," vyhrkla Amálie.
Všichni věděli, že nejde o dobrý návrh. Byl tedy beze slova zavržen, pouze Ę pronesl kvůli čtenáři vysvětlení nahlas: "Lidé z města by nebyli rádi, že jim kolem domů chodí spousta turistů a ruší jejich klid."
Vzápětí se ozval Tom: "A co sem pozvat vědce? Víte, jaký průlom v lidském poznání bychom mohli způsobit?!"
Nikdo se neobtěžoval říci, proč se jedná o hloupou myšlenku, akorát Ę opět vyšel čtenáři vstříc: "Lidé z města by asi nebyli příliš rádi, že se v ulicích pohybuje spousta výstředních individuí a provádí nepochopitelné experimenty."
Další nápad přišel až po chvilce trapného ticha. Diana zašeptala: "Co když z druhé strany může přijít něco strašného? Měli bychom celou bariéru zabetonovat!"
Samozřejmě opět nesouhlasné ticho. Pro zvláště nechápavé čtenáře se potřetí ozval Ę: "Občané by nebyli rádi, že křižovatku blokuje betonový kvádr. Na ně musíme myslet především."
Enen myslel jiným směrem: "Co poslat skrz bariéru pozdravné vysílání? Třeba nahrají odpověď!"
Ę lakonicky oznámil, co všichni stejně věděli: "Taková zpráva se šíří rychlostí světla. Tedy příliš rychle na to, aby mohla projít skrz bariéru. Odrazí se zpět."
Po těchto absurdních návrzích se ozval Alexander: "Obyvatelé města ocení nejvíce to, co jim prakticky usnadní život. Do bariéry bychom mohli vhazovat odpad, zločince odsouzené k trestu smrti, nechtěné dárky a podobně."
Ozvalo se další ticho, kterým ovšem nyní všichni přítomní oceňovali genialitu posledního návrhu. Netřeba dodávat, že byl jednomyslně přijat.
Schůze mohla skončit. Alexander se vydal na svoji směnu do stripbaru, Diana se u řeky radovala z krásy života plného trápení, Tom zamířil do fast-foodu, aby konečně zhubl, Amálie jako vždy trávila čas u knihy v klidu domova, Enen musel smířit dvě rozhádané menšiny a Ę zmizel, jako by nikdy ani neexistoval.
Ve městě se obnovil běžný život. Alespoň dokud nepřijde další záhada, kterou sdružení jistě vyřeší ke spokojenosti všech.
Slunce právě vycházelo, za pár
okamžiků se zcela setmělo a začala noc.