RYCHLEJŠÍ NEŽ BLESK
Rychlejší než blesk
Nikdy nepředvídejte budoucnost. Nezáleží na tom, zda jde o zítřejší počasí, vývoj politické situace v příštích letech nebo konečný osud lidstva. Každá predikce vás může ztrapnit, protože budoucnost se předpovědět nedá. A pokud se na základě vašeho chybného odhadu stane něco špatného, ponesete zodpovědnost.
Chybné předpovědi se objevují neustále. Například, když se na konci šedesátých let dvacátého století objevil první Star Trek, ukázal divákům spousty futuristických zařízení a principů. Vědci tenkrát odhadovali, co je v budoucnu reálné a co zůstane navždy pouhou fikcí. Třeba komunikátory už nás dnes vůbec nepřekvapí, mobilní telefony je v mnohém předběhly. Někteří doufají, že i cestování rychleji než světlo je možné.
Téměř všichni vědci se ale shodli na jednom - pokud je něco ze Star Treku nereálné, je to teleportace. Počítač, který by dokázal přesně analyzovat každou jednu lidskou molekulu, uložit si veškeré informace do paměti a znovu dotyčnou osobu vyvolat na jiném místě, by totiž musel být neskutečně složitý.
A jen o pouhých pár desetiletí později se ukázalo, že právě teleportaci můžeme uskutečnit bez konstrukce vyspělých přístrojů, protože nám to umožňuje sama příroda. Na začátku dvacátého prvního století se postupně podařilo teleportovat foton, následně i elektron a atom.
Nevím, jak obsáhlé znalosti kvantové fyziky máte. V tomto případě se bez ní rozhodně neobejdeme, protože právě ona umožňuje teleportaci provést. V jejím rámci existuje podivná vlastnost hmoty a energie nazvaná kvantové provázání. Kvůli němu takoví velikáni jako Einstein nebo Schroedinger kvantovou fyziku úplně zavrhli, neboť se jim zdálo až příliš nepochopitelné, nevysvětlitelné a odporující logice.
Dvě libovolné částice (A a B) jsou charakterizovány kvantovými stavy a vlnovou funkcí. Pokud tyto veličiny upravíme, aby nabyly totožných hodnot, podařilo se nám částice kvantově provázat a ony se začnou chovat naprosto stejně. Překvapení nastává v okamžiku, kdy od sebe částice oddělíme. I když budou vzdálené miliardy světelných let, provázání přetrvá, a pokud změníme chování jedné z částic, druhá ji ihned napodobí. Zdánlivě - a to se Einsteinovi nejvíce nelíbilo - kvantové provázání překonává rychlost světla.
Princip samotné teleportace spočívá v tom, že na jednu z částic navážeme opět pomocí kvantového provázání třetí částici C. Tím dojde k vytvoření nové, čtvrté částice D u druhé částice v důsledku původního provázání. Nově vzniklá částice bude mít totožné vlastnosti se třetí částicí.
Třetí částice je tímto procesem nenávratně zničena, ale pro nás je důležité, že kvantové provázání umožnilo vznik nové částice, která je přesnou kopií té zničené. A záleží jen na umístění původních dvou částic, kde se nově vzniklá částice vytvoří.
Již jsem zmínil, že dosud se podařilo teleportovat dokonce i celý atom. To jsou však jen oficiální údaje, ve skutečnosti jsme mnohem dál. Vzpomínám si, že jsem se dosud nepředstavil, a tak mi dovolte, abych to napravil. Jmenuji se Stephen White a jsem asistentem Williama Blacka. V suterénu jednoho z domů na Manhattanu máme pronajatou malou laboratoř, v níž se věnujeme experimentům s teleportací.
Pokud si říkáte, proč se tak důležitý výzkum neprovádí v nějaké oficiální laboratoři, hned pochopíte. Doktor Black je sice jedním z největších světových odborníků na kvantové provázání, možná vůbec ten největší, je s ním však velice těžké vyjít. A právě jeho přístup způsobil, že ho postupně vyhazovali z každého týmu, kam byl původně s poctami přijat.
Toho dne jsem si dal opravdu záležet, abych dorazil do laboratoře včas. Věděl jsem, že právě dnes se profesor chystá k důležitému, možná i přelomovému experimentu.
Již z chodby jsem slyšel hlasitou hudbu, neboť William si při práci vždy vytvářel velice specifické prostředí. Když jsem tedy vstoupil, do uší mě naplno udeřily tóny Bachovy Osudové. Poslední dobou se z ní stala profesorova oblíbená skladba. William si pobrukoval do rytmu a pokoušel se nepopsatelným způsobem tančit po laboratoři. S rozcuchanými vlasy, nepěstovaným strništěm a rozevlátým bílým pláštěm vypadal opravdu směšně.
Jako obvykle si mě vůbec nevšiml, dokud jsem nepřešel k přehrávači a nevypnul hudbu. Jeho reakce byla totožná s těmi, které předváděl v jiné dny.
"Vy mě prostě nenecháte užít si ani jednu malou radost, že ne, Petere?" obvinil mě zdánlivě popuzeným tónem.
"Přinesl jsem vám koblihu, Williame," usmířil jsem si ho a nabídl mu jeho nejoblíbenější jídlo. "A jmenuji se Stephen," zopakoval jsem jako kterýkoli jiný den, aniž bych ještě doufal, že mé upozornění bude mít nějaký účinek.
"Ale vždyť já vím," odbyl mě netrpělivě.
"Máte dnes dobrou náladu?" zeptal jsem se, přestože odpověď byla víceméně jasná.
"Samozřejmě, Petere, dnes nás přece čeká důležitý experiment," projevoval až dětinskou radost William.
Začali jsme společně připravovat pokus. Jeho základem byly dva průhledné uzavřené kvádry, každý v jiném rohu místnosti a každý napojený na složitý přístroj, který ovládal a usměrňoval teleportaci. Na profesorově stole stála zavřená sklenice od jogurtu s nejdůležitější částí celého experimentu - mouchou, kterou včera profesor několik hodin soustředěně lovil a následně se ji pokoušel krmit a ochočit.
"Věděl jste, Petere, že když má tasemnice hlad, začne požírat sama sebe?" otázal se mě profesor znenadání. Podobnými zajímavostmi mě zásoboval neustále.
"Ne, to jsem opravdu netušil," přiznal jsem se.
"To by mě zajímalo, jestli ta tasemnice tloustne, nebo hubne," zamyslel se profesor.
Vložili jsme sklenici s mouchou do jedné z krabic. Zatímco já jsem vše vizuálně kontroloval, profesor spustil sekvenci.
V obou kvádrech byla na dně připevněna malá černá kulička, u níž byly posíleny kvantové vlastnosti hmoty, které se obyčejně s rostoucí velikostí objektu vytrácejí. Nejnáročnější část projektu bylo právě kvantové provázání dvou těchto kuliček.
"A je to tady," poznamenal William a konsternovaně těkal očima z jedné krabice na druhou.
Cítil jsem, jak mi zrychleně buší srdce. Po profesorově větě nastalo ticho rušené pouze téměř neslyšitelným hučením přístroje dodávajícího energii a dvojnásobně tlumeným bzučením mouchy.
A pak došlo ke kvantovému provázání sklenice a první černé kuličky. V důsledku toho se ve druhé krabici objevila identická sklenice s identickou mouchou a zároveň původní sklenice i původní moucha zmizely, neboť se kompletně rozpadly a přeměnily v energii. To vše se odehrálo v jediném neměřitelně krátkém okamžiku, přesně podle pravidel provázání.
Moucha se v době teleportace nacházela poblíž víčka v horní části sklenice a právě tam se také objevila. Jenže vzápětí spadla dolů a zůstala nehybně ležet na dně sklenice.
"To ne!" zvolal hlasem až neuvěřitelně přetékajícím panikou a zoufalstvím William. Vrhl se ke sklenici, pokusil se odšroubovat víčko, ale nedokázal vyvinout potřebnou sílu, a tak jen smutně zíral dovnitř.
"Je mrtvá," podíval se na mě nevěřícně.
Přešel jsem k němu, položil mu ruku na rameno a také si prohlédl nehybnou mouchu. Profesor měl zcela jistě pravdu.
"Vždyť se nám zatím všechno dařilo," kroutil hlavou William. "Všechno jsme přenesli bez potíží."
Pokusil jsem se ho utěšit: "Ale vždy se jednalo jen o předměty, dnes jsme poprvé teleportovali živý organismus. A živá hmota na to zřejmě není stavěna, neumí se po provázání správně poskládat."
"Ne, ne, ne," vzpíral se profesor. "Atomy se vždy objeví úplně ve stejné konfiguraci jako u originálu. Tahle moucha je stejná jako ta, kterou jsem včera chytil. Musí být. Tak proč není naživu?" rozkřikl se plačtivě.
I mě samotného úmrtí mouchy velice mrzelo, protože znamenalo obrovskou překážku ve vývoji funkčního a použitelného teleportu. Zdálo se mi ovšem, že do profesorova žalu se promítají i osobní motivy - tu mouchu měl opravdu rád.
Vtom jsem zaznamenal zvuk, jehož si William nevšiml. Přísahal bych, že jde o bzučení, a tak jsem znovu stočil zrak na nebohou mouchu. Točila se na dně sklenice, neboť zuřivě vířila křídly, aby se opět vznesla. To se jí vzápětí podařilo a ona opět zaútočila na víčko a stěny sklenice v nesmyslné snaze osvobodit se.
"Profesore," upozornil jsem Williama a ukázal na sklenici.
Profesor začal skákat jako šílený a hlasitě se rozesmál. Několikrát si spokojeně tleskl. Celý záchvat radosti trval více než pět minut.
"Pusťte ji, Petere," přikázal mi, když se vzpamatoval. "Budu moc rád, když mě bude celý den otravovat."
Pro jednou jsem chápal profesorovu absurdní prosbu, a tak jsem mu vyhověl.
Kolem poledne mu došla trpělivost a mouchu dobře mířenou ranou zabil.
Po analýze i prosté úvaze jsme dospěli k závěru, že živé organismy potřebují několik okamžiků, aby se z teleportace vzpamatovaly. Profesor mi přikázal koupit několik myší a připravil si další experimenty.
"Berry se dnes zdá nějaká smutná, Petere," hlásil mi jednoho rána, ale já jsem ho téměř neslyšel skrz řvoucí hudbu - tentokrát si pustil moderní instrumentální skladbu Rekviem za sen. "Rozhodl jsem se, že ji dnes přeneseme. Snad by ji to mohlo rozveselit, co myslíte?" navrhoval.
Vypnul jsem hudbu, jen tak mimochodem jsem poznamenal, že se jmenuji Stephen, a udělal pár kroků ke krabici s myšmi.
"Která z nich je Berry?" zeptal jsem se.
"Ale Petere!" zvolal pateticky profesor. "Jak ji můžete nepoznat? Vždyť je to ta nejvíce bílá, co tak ráda piští!"
Jeho popis seděl na všechny myši, a tak jsem jednu z nich náhodně popadl a odnesl ji do teleportační krabice.
"No vidíte, že jste ji nakonec poznal!" pochválil mě profesor.
Zatímco jsme spouštěli experiment, lámal jsem si hlavu, jestli jsem opravdu šťastnou náhodou vybral Berry, nebo ani profesor myši od sebe nerozezná.
Zahájili jsme pokus. Myš spokojeně očichávala krabici, když náhle zmizela a objevila se ve druhé krabici, kde okamžitě padla k zemi.
Tentokrát ani jeden z nás nesledoval myš, nýbrž jsme oba upírali zrak na monitor. Před experimentem jsme totiž k myši připevnili kapesní bezdrátové zařízení na sledování životních funkcí. Samotná teleportace proběhla v nulovém čase, takže ani nedošlo k přerušení signálu. Vzápětí poté ale všechny křivky spadly dolů nebo se vyrovnaly. Myš byla naprosto mrtvá.
Stejně jako v případě mouchy ale po pár desítkách vteřin ožila. V jediný okamžik se veškeré ukazatele vrátily na standardní úroveň a myš opět zvědavě čichala k neznámé krabici.
"Dvacet jedna vteřin, padesát setin," poznamenal profesor a výsledek zapsal.
Nebyla to zrovna nejkratší doba, ale rozhodně nebyla tak dlouhá, aby živočicha ohrozila na životě nebo mu způsobila újmu. Zdálo se, že vývoj teleportace pokračuje bez větších potíží.
Když jsem jednoho rána dorazil, na stole seděla černá kočka, zřejmě toulavá. Spokojeně se myla a profesor se občas odtrhl od monitoru počítače, aby ji roztržitě pohladil.
"Není skvělá, Petere?" přivítal mě.
Neřekl jsem nic. Nezmínil jsem se o svém názoru na používání toulavé kočky jako pokusného subjektu ani jsem neupozornil, že se nejmenuji Peter. Nějak jsem na to neměl po ránu sílu, a navíc jsem věděl, že by profesor nic z toho nevzal na vědomí.
William po chvilce vstal, popadl kočku a odnesl ji do krabice. Zdálo se, že jí to vůbec nevadí, od profesora jako od svého zachránce před životem na ulici si nechala líbit cokoliv.
"Asi jí budu říkat Micka," uvažoval profesor. "Tedy pokud to není kocour," zarazil se vzápětí. "Budu se muset podívat."
Já jsem na rozdíl od něho přemýšlel potichu a říkal jsem si, že za chvilku budeme potřebovat větší krabice, pokud tedy bude profesor u pokusných živočichů zvyšovat měřítko stejným tempem jako doposud.
Vše probíhalo podle očekávání - kočka náhle zmizela a zároveň se objevila ve druhé krabici, kde vzápětí padla k zemi. Po dvaceti sekundách se vzpamatovala a zvedla se.
Čekal jsem, jestli profesor skutečně bude kontrolovat pohlaví subjektu, jak si před experimentem plánoval, ale zdálo se, že na to již zapomněl, neboť si sedl k počítači a začal vyhodnocovat pokus.
Opřel jsem se o stůl a pozoroval kočku. Přemýšlel jsem o dalších výdajích za krmení a napadlo mě, že místo abychom kupovali jídlo pro myši z předchozích pokusů i pro kočku, mohli bychom šalamounsky zabít dvě mouchy jednou ranou - zbavit se myší a zároveň nasytit kočku. Tušil jsem ale, že u Williama s tímhle návrhem tvrdě narazím.
Vtom jsem si všiml, že kočka už se zdaleka netváří tak spokojeně. Opět padla k zemi a z tlamy jí začal téct pramínek krve. Také jsem zaregistroval, že jednu nohu má celou pokřivenou.
"Profesore!" zavolal jsem.
"Teď nemám čas, Petere," odpověděl. "Raději se podívejte, jestli je to kocour."
Kočka byla během pár okamžiků mrtvá. Došel jsem k Williamovi a násilím mu otočil hlavu, aby viděl závěr svého pokusu. Ihned vyskočil, doběhl ke krabici a zoufale ji obcházel. Cosi si pro sebe šeptal a mně se skoro zdálo, že pláče.
"O tomhle jsme uvažovali, Williame," promluvil jsem po chvilce. "Na samém začátku výzkumu jsme si řekli, že vše může skončit neúspěchem. Věděli jsme, že kvantové provázání je přirozené pouze na úrovni těch nejmenších částic a pokud se je pokusíme uplatnit na větší objekty, nemusí to fungovat."
Profesor mě ale zřejmě vůbec neposlouchal. Otevřel krabici, prohlédl tělo subjektu a srdceryvným hlasem oznámil: "Byla to kočka. Byla to Micka."
Začal jsem se cítit opravdu nepatřičně, a tak jsem ustoupil zpět ke stolu s první krabicí, abych Williamovi dopřál soukromí. Jenže když jsem se opřel, ucítil jsem pod rukou mokro - po celém stole i na podlaze bylo rozlité kafe. V duchu už jsem lamentoval nad nešikovností profesora, když jsem si všiml čehosi divného.
Kafe vyteklo, protože část hrnečku, který stál asi deset centimetrů od krabice, byla jakoby vykousnuta. Řez byl naprosto čistý a navíc zakřivený, takže nemohlo jít o mechanické poškození. Veden neblahým tušením jsem se vrátil ke druhé krabici, kde jsem opravdu našel část hrnečku i s troškou kafe. Přesně zapadala do výřezu a ležela deset centimetrů od krabice.
"Profesore, máme tu problém!" upozornil jsem ho zvýšeným hlasem. "Pokud přenášíme příliš velké objekty, pole se stane nestabilním. Objekt je poté poskládán špatně, což má v případě živé tkáně fatální následky. A navíc, pole se rozšiřuje za hranice krabice a přenáší i předměty, u nichž to není žádoucí! Například nyní došlo k přenosu i části hrnečku na kafe!" ukázal jsem nejdříve na teleportovanou část a posléze i na zbytek předmětu.
"Úžasné," zašeptal profesor. "Neuvěřitelné. To úplně mění naše představy o povaze pole."
"To ale hlavně znamená, že nikdy nebude možné využívat teleportaci v masovém měřítku!" zdůraznil jsem. "Lze přenášet pouze malé předměty, lidi tedy v žádném případě!"
William se rychle vzchopil a překonal zármutek ze ztráty kočky. Zdál se plně zaujat novými objevy.
"Pole bude možné stabilizovat, pokud použijeme větší množství energie," začal plánovat. "I když možná jej to ještě více destabilizuje, protože čím více energie, tím více nepřesností. Takže třeba naopak pomůže omezit energii pole na minimum."
"Tak co tedy?" zeptal jsem se.
"To se nedá předem určit," zamyslel se profesor. "Přesnou povahou pole si přece ještě stále nejsme jisti. Bude nutné zkusit obě varianty. A budu potřebovat nějaký další subjekt, který je dostatečně velký, aby se mohla projevit nestabilita. Máme tu už jenom myši, Petere, a ty jsou příliš malé. I když kdybych se je pokusil přenést všechny najednou, šlo by to také."
A profesor si sedl k počítači a začal měnit hodnoty elektrické energie, která byla zařízení dodávána.
"Williame!" téměř jsem vykřikl. "To rozhodně neuděláte! Nejdříve si sednete a vše pečlivě vypočítáte! Nemůžete přece připravovat pokus, když absolutně nevíte výsledek! Kdybychom stáli během posledního experimentu blízko té první krabice, byla by to část našeho těla, co by bylo přeneseno!"
Zvláště poslední informace profesora vyděsila. "Dobře," přikývl. "Nejprve spočítám, jestli navýšení energie povede k větší stabilitě či nestabilitě."
Napadlo mě, že klidně může platit obojí. Pohybovali jsme se totiž v oblasti kvantové fyziky, kde není nic pevně dané. Mohlo by se tudíž stát, že při navýšení energie by se systém začal chovat absolutně nepředvídatelně, což mě ještě více znepokojilo.
Profesor byl natolik zabrán do výpočtů, že večer odmítl jít domů. Nedovedl jsem ho přesvědčit, stále jen opakoval, že zde zůstane a bude ověřovat výpočty. Nakonec jsem se vzdal a sám se chystal k odchodu.
"Williame," oslovil jsem ho mezi dveřmi, "hlavně mi slibte, že nebudete uprostřed noci provádět žádný experiment s přenášením myší. Počkáte, až ráno přijdu a vše po vás zkontroluji, ano? Následky by mohly být katastrofální."
"Dobře, Petere, počkám na vás," kývl profesor. "Ale nebojte se. Všechno vyjde a vytvoříme jeden z největších vynálezů historie, který ovlivní život každého na téhle planetě," dodal.
Vzpomínáte, o čem jsem mluvil na samém začátku? Tady to platilo dvojnásob. Ale to jsem tenkrát ještě netušil.
Druhý den ráno jsem kráčel do naší improvizované laboratoře. Měl jsem to k ní jen pár bloků, takže jsem chůzi dával často přednost před taxíkem. Zbývala mi ještě spousta času, ale nemohl jsem doma vydržet - cítil jsem, že dnes vyřešíme ten problém s nestabilitou pole a posuneme se ve vývoji funkčního transportéru o pořádný krok kupředu.
Z úvah mě vytrhly stále hlasitější neartikulované výkřiky. Také jsem si všiml, že zácpy jsou mnohem větší než normálně. Zdálo se, že na ulici, kde se nacházela naše pracovna, se cosi děje.
Přidal jsem do kroku a v duchu mě napadla nepříjemná myšlenka, jestli profesor třeba nějakým neopatrným pokusem nepřetížil obvody nebo rovnou neodpálil celou laboratoř. Jenže když jsem na rohu křižovatky zabočil a uviděl prostranství před naší pracovnou, zatočil se se mnou svět.
Okamžitě mi došlo, co se zřejmě odehrálo. Profesor buď provedl špatný výpočet, nebo byl prostě příliš netrpělivý. Dodal systému buď mnoho, nebo málo energie, v důsledku čehož se pole stalo vysoce nestabilní. Jednak nedokázalo nic teleportovat správně, jednak se rozšířilo daleko za hranice své předpokládané působnosti. Na vlastní oči jsem viděl následky a mohl jsem odhadnout, že pole se nezvětšilo jen o pár centimetrů jako poprvé, nýbrž o desítky, možná i stovky metrů - obsáhlo velkou část ulice včetně budov na druhé straně.
Uprostřed vozovky ležela asi tři patra, jež byla čistě vykrojena z nedalekého mrakodrapu podobně jako část hrnku na kafe. Několik aut zaparkovaných původně na okraji silnice bylo náhodně rozházeno po okolí. Překvapilo mě, že někdy byla při teleportaci propojena dvě, jednou dokonce i tři auta dohromady.
Nejbizarnější výtvor byl modrozelenožlutý. Ve střeše byly zazděny dvě pneumatiky, které asi z poloviny vyčnívaly ven. V předním okně byl zasklen typický hranol s nápisem TAXI.
Chtěl jsem k téhle napodobenině avantgardního umění zamířit a prozkoumat ji zblízka, jenže jsem si všiml něčeho mnohem více šokujícího a neskutečného. Pole totiž špatně přeneslo nejenom auta, ale i náhodné chodce, kteří měli tu smůlu, že v době pokusu šli kolem laboratoře. Většina jich zůstala ležet na chodníku, ale následky přenosu byly strašlivé.
Z normálních lidských těl se staly beztvaré masy tkáně. Z jednoho trupu trčela kolmo vzhůru paže, u níž bylo podle barvy pleti jasné, že původně patřila někomu úplně jinému. A co hůře, druhá paže vyrůstala přímo z obličeje. Na dalším torzu se vedle sebe objevilo několik tváří s bolestně pokřivenými výrazy. Jiné pozůstatky měly odhalené orgány či kosti, někdy byla z břišní dutiny část vnitřností odstraněna, aby se ocitla o několik metrů dále.
Naprostá většina rozebraných a následně špatně poskládaných lidí byla již mrtvá, přesto jsem si se zděšením všiml těla bez nohou, zato však se šesti pažemi, jak se snaží plazit ulicí.
To už jsem dorazil až k laboratoři. Celá stěna zmizela neznámo kam, takže jsem mohl bez potíží vejít přímo dovnitř. Tam vše vypadalo relativně v pořádku, zdálo se, že pole napáchalo největší škody až dál od svého zdroje. Profesor stál u druhé krabice a smutně zíral na červenou kaši, z níž místy osaměle trčela myší packa či ucho.
"To je strašné, Petere," podíval se na mě zoufale. "Vždyť mi umřely všechny myši!"