ROZHOVOR

Rozhovor

"Dobrý den."

"Dobrý, dobrý."

"Tak co, čekáte?"

"To víte. A vy?"

"Taky, taky."

"Myslíte, že se vůbec dočkáme?"

"Tak uvidíme."

"Ano, ano, nedávno jsem si pořídil nové brýle, takže já to uvidím dokonale."

"Jistě, to máte pravdu."

"Ano, ano. To bych řekl."

"Ano. Já rovněž."

"Koukám, že máte nový mobil."

"Ano, vy jste si všiml?"

"No samozřejmě."

"Možná, že ho používám až příliš, ale to víte..."

"Já vím, to je dneska úplně normální."

"Ano, to máte pravdu."

"Víte, co si myslím?"

"No..."

"Že jak se říká, že co dělá většina, to je normální. Dneska každý dělá něco, co se vymyká tomu normálnímu chování, takže je to nenormální. Ale když to dělá každý, mělo by to být normální, ne?"

"Ano, ano, takže dneska je normální být nenormální."

"Ano! To jsem rád, že mě chápete."

"No samozřejmě."

"To jsou paradoxy, viďte?"

"No jo, to máte pravdu. Vždyť celý dnešní svět je paradoxní."

"Ano, přesně tak. Ani nevíte, jestli se ještě probudíte."

"Ano, ano. Ani nechápu, jak může každý den znovu vyjít slunce."

"Když bychom si zasloužili věčnou tmu, myslíte?"

"No asi tak."

"Víte, co si myslím?"

"To nevím."

"Opravdu ne?"

"Obávám se, že opravdu ne."

"No tak já vám to tedy řeknu."

"Tak prosím."

"Já si myslím, že každý by měl alespoň jednou za život v noci, když vstane z postele, zakopnout o křeslo, co stojí uprostřed pokoje."

"Víte, co si myslím já?"

"Jenom tak matně tuším."

"Tak schválně!"

"Ale ne..."

"Ale no tak!"

"Vy byste se mi smál..."

"Já bych se vám nesmál, ani kdybyste řekl nějakou hloupost, pane, to se nemusíte bát."

"No dobře..."

"No jen se nestyďte a povídejte!"

"Myslíte si něco o kočkách a ohňostrojích?"

"To jste úplně mimo, pane!"

"Aha, tak to se omlouvám..."

"Ale to je v pořádku!"

"Ano?"

"Ale jistě."

"Tak to jsem rád."

"Myslel jsem si, že každý by si měl alespoň jednou za život vyzkoušet, jaké to je vlastnit nějaké město."

"Ano, ano, to máte úplnou pravdu!"

"Že ano! Já jsem věděl, že mě pochopíte!"

"Víte, co si často říkám?"

"To nevím."

"Opravdu ne?"

"Opravdu ne."

"Skutečně?"

"Skutečně."

"Ale trochu tušíte, ne?"

"No, možná malinko."

"Chtěl jsem říct, že si často říkám, jestli by náš příběh, popis našeho života, všechno, co jsme prožili, někdo četl, kdyby to bylo sepsané v knize."

"Myslíte, jestli by náš příběh mohl být pro někoho zajímavý?"

"Přesně tak! Já věděl, že mě pochopíte!"

"No ano, to je snad samozřejmost!"

"Víte, já myslím, že náš příběh už není dost zajímavý ani pro nás."

"To máte pravdu. Na světě je poslední dobou hrozně smutno."

"Ano, ano. Lidé už si ani nerozumí."

"Ano, to máte pravdu."

"Ani už si nepopovídají."

"Ano, ano."

"Všichni žijí jenom uvnitř vlastní bubliny starostí a nezajímají se o ostatní. Neumí naslouchat."

"To je svatá pravda."

"Ale víte co?"

"Nevím."

"Opravdu ne?"

"Opravdu ne."

"Chci říct, že o větší je to radost, když se sejdou dva lidé, kteří si mají co říct, a krásně si popovídají."

"Jako my dva."

"Ano, ano! Vzal jste mi to přímo z úst!"

"To jsem rád. Já myslel, že se třeba nebavíte."

"To ne, to rozhodně ne! To já se bál, že se třeba nudíte!"

"Chraň bůh! Já a nudit se s vámi! Už dlouho jsem si takhle hezky nepopovídal!"

"Ano, ano, to jsem rád."

"Ano, já také."

"Víte, musím se vám k něčemu přiznat."

"Tak prosím."

"Ale nebudete si o mně něco myslet, že ne?"

"Samozřejmě."

"Aha."

"Samozřejmě, že ne, chci říct!"

"Jo tak, to je jiná."

"No jen klidně povídejte."

"No, víte, občas, vlastně dost často zírám do monitoru nebo displeje, dokud mě ta zářící obrazovka celého nepohltí."

"Ale za to se přece vůbec nemusíte stydět!"

"Ne?"

"Ne, já zase zírám na nějaký text, dokud se mi písmenka nerozsypou po celé stránce."

"Aha! Tak to se mi vážně ulevilo."

"A víte, že mně také?"

"Ano, vím."

"Asi bych se měl stydět, ale já prostě nechci zemřít."

"Já bych chtěl zase být v pokročilém stádiu těhotenství."

"Často vzpomínám na to, co mi řekl můj otec, víte?"

"Jen se nebojte, vůbec se nemusíte bát, protože já vás dovedu zpátky domů bez ohledu na místo, kde budete."

"Snad to bude dříve, než obloha zazáří a pak uvrhne celý svět do temnoty!"

"Ano, a pak za sebou spálíme všechny mosty."

"Je to všechno moje vina, víte?"

"No dobře, u těch kovových se nám to asi nepodaří..."

"Měl bych ztratit všechno, co si nezasloužím."

"Nebojte se, pane, tyhle vzpomínky nikdy neskončí."

"A gravitace bude taky věčná, já vím."

"Tohle se ale slovy nedá popsat..."

"Jen nemějte strach, ona si vás gravitace nakonec stejně přitáhne."

"Dá-li Bůh..."

"Skoro bych řekl, že Bůh byl vytvořen z betonu."

"Já bych zase řekl, že tohle je skoro čekání na Boha. Ale to by člověk musel umět anglicky, aby ten vtip pochopil."

"Nebojte, pane, já se kvůli vám anglicky naučím."

"Teď jste ale velmi krutý!"

"Záleží stejně jen na tom, že hvězdy jsou vypařující se slzy vesmíru."

"Mluvte, pane, rychle, mluvte! Jenom váš hlas mě může udržet zde na této planetě!"

"A budeme žít šťastně až do smrti."

"A já zemřu jen proto, abych vám ublížil."

"Každý si někdy připadá jako vlny rozbíjející se o útes."

"Už jsem to říkal a řeknu to znovu: Teď jste ale velmi krutý."

"Jste si jistý, že jsem to neříkal já?"

"Nejsem."

"Já ano."

"Cítíte, jak se vaše plíce plní celým tímhle světem? Na vašem místě bych si je vlastnoručně vyřezal ven z těla."

"Ano, já vím, plánuji to už dlouho."

"Tak se obávám, že již budu muset odejít..."

"Ano, ano, já také. Ale určitě se zde zítra zase potkáme."

"Ano, ano, už se těším."

"Ano, já také."

"Tak nashledanou."

"Nashledanou."

"Těším se zítra."

"Já také."

"Ano, ano."

"Ano."