ROZCESTÍ
Rozcestí
Černé mraky tahají břicha po zemi
Vyprahlá půda
Příliš vyschlá i na prostou prosbu o pár krůpějí
Lepivá černota se plíží dál
Veškerá živá hrdla zadušena
Jen černé labutě vyřezávají do nebes kruté rýhy
Temné krvácení oblohy
Vše pohlceno tmou
Však rozcestí zůstalo netknuté
Spojnice dvou spřátelených stezek
Hlinitá těla se slévají v jedno
Otazník v podobě ypsilonu
Kudy dál
Nalevo cesta zmaru
Napravo cesta rozkladu
Stín čeká na políbení zamilovaných stezek
Celá jedna lidská duše
A přece tak malá
Pokřivená vnějším světem
I sama sebou
Břemeno rozhodnutí spočívá na zoufalých bedrech
Ze stínů vystupuje zánik sám
Kosti útržky masa útržky kůže kosa
Záblesk v temnotách
Elektrický výboj setinové věčnosti
Stínové vypálení na stínové sítnici
Temný hukot černý šum
Kdo uchopí úder hromu
Chrastot kostí svistot kosy
Pach křičící bolestí
Prosící o holý život
Poryvy nehybného větru
Hurikán osamění
Stojím na rozcestí
Nalevo cesta zmaru
Napravo cesta rozkladu
Za mnou kosti útržky masa útržky kůže kosa
Tak už si vyber mládenče
Ale jak může duše rozhodovat za tělo
Už není co ztratit
Už není co získat
Už nelze zvítězit
Už nelze prohrát
Rozhodni se ty pokřivená duše
Ty útržku reality
Dušený vlastní imaginací
Utlačovaný sedmi miliardami kostí útržků masa útržků kůže kos
Kdo mi pomůže zvolit
Vybrat správnou cestu
Nalevo cesta zmaru
Napravo cesta rozkladu
Za mnou kosti útržky masa útržky kůže kosa
Snad ty všemohoucí
Můj modrý bůh mě opustil
Požádej za odpuštění
Tak kudy
Pravá
Levá
Pravá
Levá
Otazník ve tvaru ypsilonu
Otočka o polovinu ničeho
Pokřivená duše
Neschopna rozhodnutí
Neschopna života
Neschopna existence
Tváří v tvář kostem útržkům masa útržkům kůže kose
Záblesk tajemna
Záblesk neurčita
Svistot děsu
Svistot smíření
Závan očekávání
Závan rozrušení
Hurikán veselí
Hurikán extáze
Nějaká poslední slova
Teď se stávám
Ničitelem světů
Poezie ve mně poprvé probudila nějaký zájem již na základní škole, kde mě zaujala avantgarda se snahou o nové způsoby vyjádření a dokonce o nové vnímání reality. Jednalo se ovšem jen o chvilkový rozmar, který brzy zapadl v zapomnění.
Na podzim roku 2014, ve třetím ročníku gymnázia, se vše opakovalo, akorát s tím rozdílem, že nyní jsem byl fascinován již i modernou, která avantgardě předcházela. Můj zájem byl také mnohem hlubší než poprvé. Líbila se mi snaha impresionistů zachytit krásu prchavého okamžiku, obdivoval jsem složitost symbolistních veršů, ale nejvíce mě jako vrozeného pesimistu oslovila dekadence se svojí zálibou v úpadku, zániku, smrti, rozkladu, ve všem ošklivém.
Když jsem tedy ke konci října kráčel od zastávky autobusu domů, vynořilo se mi v hlavě spontánně několik velice podivuhodných spojení, mnohem poetičtějších než vše, co jsem dosud vymyslel. Většinou se jednalo jen o matné záblesky, ale jedno či dvě mi utkvěla v paměti a donutila mě uvažovat o sepsání mé první básně.
Již jsem zmínil, že tohle se událo v době, kdy jsme ve škole probírali dekadenci, roli navíc sehrálo i pochmurné podzimní počasí, ale největší zásluhu na povaze spojení měl můj vnitřní pesimismus. Vesměs šlo totiž o fráze oslavující smrt, zánik, vyžívající se v rozkladu a apokalypse.
Má nově nabytá, nebo spíše konečně objevená, schopnost tvořit zajímavá spojení slov mi nešla po zbytek dne z hlavy, a tak jsem si vzal do postele mobilní telefon s troufalým úmyslem pokusit se učesat všechny chaotické nápady do podoby básně.
A tak vznikla báseň Rozcestí.
Netušil jsem, kde vzít tu pravou lyrickou inspiraci, a proto jsem se v duchu vrátil k té přelomové cestě od autobusu. Začátek této skladby je tím velmi silně ovlivněn.
A vzápětí mě poprvé pohltila vlna nezměrné představivosti a já jsem spatřil svoji fantazii v celé kráse. Naprosto nic jsem nepromýšlel dopředu, nemazal jsem nic, co jsem napsal, neboť vše jsem v té chvíli považoval za součást sebe sama. Proto dnes v této básni nacházím několik ne úplně vhodných veršů.
V básni poměrně obsáhle rozvíjím téma duše, která si neví rady se svou budoucností, v níž nevidí žádný smysl, a nemůže se rozhodnout, jakou cestu životem má zvolit. Zároveň je k volbě nucena asociativním ztělesněním smrti. Vše je samozřejmě zasazeno do přímo apokalyptického prostředí.
Duše nakonec své rozhodování vzdává a vydává se na pospas smrti. Báseň i přesto končí vesele - duše ve smrti spatří vysvobození z tíže žití a spásu před rozhodnutím.
Rád bych vyzdvihl zvláště popis smrti bez použití interpunkce, což by mimochodem mělo ovlivnit i způsob recitace.
Kosti útržky masa útržky kůže kosa
Dále musím vysvětlit konec. Když je duše tázána ohledně posledních slov, zvolí tuto větu:
Teď se stávám
Ničitelem světů
Tohle jsem ukradl ze skladby skupiny Linkin Park, jež nese název The Radiance (Záření) a je parafrází na slova Roberta Oppenheimera na počest prvního atomového výbuchu. On sám tato slova převzal z eposu Máhábharáta.
Jistě vám již došlo, že s duší jsem se v této skladbě ztotožnil. V okamžicích, kdy jsem tvořil konec Rozcestí, jsem byl naprosto fascinován tím dosud neznámým světem imaginace, jejž jsem náhodou objevil. A právě proto zní poslední věta duše - mě - takhle. Cítil jsem tenkrát totiž, že pokud bych měl zemřít, bylo by mi strašlivě líto toho úžasného světa představivosti, který by zemřel se mnou. A vzhledem k tomu, že duše se pro odchod rozhodla dobrovolně, vědomě se stala ničitelem všech svých fantazijních světů.