PUD SEBEZÁCHOVY

Pud sebezáchovy

Pětičlennou posádku vesmírné lodi vzbudilo vysoké pištění alarmu a mohutné otřesy celého plavidla. Všichni co nejrychleji vylezli ze svých hibernačních boxů a běželi na můstek.

Problémem však bylo, že i kdyby šlo jen o lehkou závadu, pravděpodobně by ji neuměli opravit. Všichni na palubě byli totiž vědečtí pracovníci, kteří věděli o lodních systémech pouze to nejzákladnější.

Cestovali na kosmickém korábu s poetických názvem Probuzení třetího slunce. Šlo o tu nejmodernější loď vůbec - byla plně automatizovaná, veškeré úkony vykonával autopilot a hlavní počítač, dokázala sama opravit většinu závad a podle všech statistik by měla bez nehody fungovat stovky let. Přesto došlo k potížím hned na její první cestě.

Narlu, nejzkušenější vědec a vedoucí projektu, se na můstku vrhl k počítači a jal se zjišťovat podstatu problému. Společně s ním studoval údaje o nehodě i druhý zkušený vědec Ljuki. Zbylí tři pracovníci se jakožto nováčci jen nervózně krčili u stěny a divoce těkali očima po okolí.

Jak oba vědci brzy zjistili, porucha postihla tu nejsofistikovanější část lodi - její pohon. Říkalo se mu Kirksenovo zakřivení a jednalo se o zdaleka nejpropracovanější mechanismus ve známém vesmíru, jehož vývoj trval stovky let.

Kirksenovo zakřivení obcházelo jeden ze základních fyzikálních zákonů o tom, že rychlost světla je nedosažitelná a nepřekonatelná. Dokázalo totiž ohnout časoprostor okolo lodi takovým způsobem, aby jím plavidlo mohlo proletět téměř neomezenou rychlostí. Velice zjednodušeně lze říct, že loď sama téměř stála na místě, ale pomocí Kirksenova zakřivení pohybovala okolním prostorem tak, aby dosáhla svého cíle.

Tento převratný typ pohonu se již běžně používal několik desítek let a nikdy nedošlo k jedinému problému. Byl tedy považován za absolutně bezpečný. Jenže nyní tohle pravidlo přestalo platit.

Narlu i Ljuki ze záznamů vyčetli, že došlo k naprosto nepravděpodobné události, o níž nikdo během vývoje ani testování neuvažoval. Zrovna v tom nejmenším zlomku vteřiny, během něhož plavidlo prolétávalo v těsné blízkosti mladé hvězdy, došlo na jejím povrchu k obrovské explozi plazmatu a biliony tun žhavého vodíku zasáhly loď. Normálně by něčemu takovému snadno odolala, ale protože cestovala v bublině ohnutého časoprostoru, byla mnohem zranitelnější. Zakřivení mnohonásobně posílilo účinek plazmatu, v důsledku čehož došlo k narušení všech hlavních systémů, nenapravitelnému poškození Kirksenova zakřivení a spálení zadní části plavidla, kde se nacházela většina zásob, téměř na popel.

Loď se nyní nekontrolovatelně řítila vesmírem a nechávala za sebou cestu z trosek, které postupně odpadávaly ze zadní části. Každou chvíli navíc vysadil další z důležitých systémů.

"Co budeme dělat?!" zeptal se Ljuki mnohem méně vyrovnaným hlasem, než chtěl.

"Nemůžeme dělat nic," promluvil Narlu, klidný a lhostejný jako vždy. "Nebude trvat dlouho a selže i podpora života. Poté se udusíme."

Vtom ale lodní počítač v posledním záchvěvu života vydal nesmírně důležitou informaci - kolem mladé hvězdy, která zapříčinila nehodu lodi, obíhají planety. Nejbližší z nich se zároveň jevila i jako nejpříhodnější k nouzovému přistání. Z posledních sil počítač nepatrně upravil kurs lodi a nasměroval ji k planetě.

Za normálních okolností by bylo přistání hračkou, ale nyní byly tlumiče poškozené. Loď se nekontrolovatelně hnala hustou atmosférou a divoce sebou zmítala. Nikdo nestihl včas zasednout do křesla a připoutat se, takže všech pět členů posádky létalo z jedné strany můstku na druhou a každý se zoufale pokoušel zachytit něčeho, o co by se mohl zapřít.

V polovině pádu přestal znít lodí pronikavý alarm, ne však proto, že by situace již nebyla nebezpečná, nýbrž proto, že stejně jako většina ostatních systémů už dále nemohl fungovat.

Náraz plavidlo poškodil ještě více. Obyvatelný zůstal pouze můstek v přední části a laboratoře za ním, vše ostatní včetně skladišť a kajut bylo děsivě mocnými silami rozerváno na kusy.

Na můstku všichni jako zázrakem přežili. Jeden z nováčků, o němž Ljuki ani nevěděl, jak se jmenuje, byl sice zraněn, ale nešlo o nic vážného. Liesr, jediná žena v posádce a také jediný, kdo se vyznal v medicíně, se ho jala ošetřovat. Druhý nováček, jehož Ljuki rovněž neznal, se jí snažil horlivě pomáhat.

Zraněný patřil k velmi vzácnému třetímu pohlaví, označovanému jako neutrálové. Tato informace Ljukiho jako jediná při čtení příslušné složky zaujala natolik, že si ji zapamatoval. Tenkrát, ještě před začátkem cesty, doufal, že v rámci budoucí spolupráce se s neutrálem seznámí blíže a možná naváže i intimní kontakt.

Z myšlenek ho vytrhl Narlu, který se ho zezadu dotkl. Setkali se očima a oba se němě shodli, že půjdou obhlédnout škody.

"Zvládnete to tady?" zeptal se Ljuki nováčků, a aniž počkal na odpověď, zamířil společně s Narlem do dalších částí lodi.

Aparatury v laboratořích za můstkem byly sice poškozené, místnost jako taková však vypadala v pořádku. Šlo o nejdůležitější část lodi, bez níž by nemohli dokončit svou misi.

Mířili totiž na neobyvatelnou planetu, na níž měli uměle podpořit vývoj vhodného rostlinstva, aby se postupem času stala dalším světem, na nějž bude moci jejich rozvíjející se civilizace expandovat. Za své působení už pozměnili desítky nehostinných planet a ze zázraku rozvoje života se jim postupně stala jen rutina. V rámci téhle mise měli poskytnout praxi třem nováčkům. Dva z nich ještě nikdy na podobné výpravě nebyli, Liesr ale už jednu podobnou absolvovala a měla tedy nějaké zkušenosti.

Když Narlu neopatrně otevřel dveře do útrob lodi, byli překvapeni prudkým odsáváním vzduchu ven. Dál už totiž bylo plavidlo narušeno a docházelo proto k vyrovnávání tlaku mezi umělým prostředím uvnitř laboratoří a venkovní jedovatou atmosférou, která pronikla do poničených částí lodi.

Narlu rychle dveře uzavřel, což nebylo vzhledem k proudícím plynům nijak snadné. Poté si oba vědci nasadili dýchací masky a Narlu dveře znovu otevřel. Oba jimi prošli a co nejdříve je opět zapečetili, aby neztratili příliš životně důležitého vzduchu.

S každým dalším metrem byla devastace lodi rozsáhlejší a uprostřed kajuty Ljukiho bylo plavidlo roztrháno úplně. Vše, co se nacházelo za ní, chybělo.

Oba vědci se zastavili za koncem zkrácené lodi a zahleděli se na svět, kde nedobrovolně přistáli. Přístroje na dýchacích maskách jim sdělovaly, že atmosféru tvoří převážně oxid uhličitý a dusík, tudíž nedýchatelné plyny. Slunce nebylo vidět kvůli těžkým mrakům plujícím po obloze. V dálce bouřily sopky a vytrvale chrlily do ovzduší spousty popela. Ještě neztuhlá láva zářící načervenalým světlem vyvolávala dojem hlubin pekelných.

"Můj bože," zašeptal Narlu a v záchvatu slabosti se musel opřít o odtrženou část pláště lodi, která ležela poblíž. "Tohle je konec."

"Ale to určitě ne," snažil se ho utěšit Ljuki.

"Ale ano," nedal se Narlu. "Začnou nás hledat až za několik měsíců, když nedorazíme na místo určení. A i potom jim bude trvat věky, než narazí na tuhle planetu. Možná je ani nenapadne podívat se sem. Tuhle loď už nikdy nedáme dohromady. Nemáme žádné zásoby a na téhle planetě se nedá přežít. Už teď jsme mrtví."

Ljuki mlčel, shrnutí jejich situace naplnilo bezútěšností i jeho.

Po chvilce chtěl odejít zpět na můstek, ale Narlu odmítal jít také. Ljuki ho tedy nechal zhrouceného u poničené lodi a hledícího na smutnou planetu bez života.

"Tak jak je na tom?" zeptal se, když dorazil na můstek.

"Je stabilizovaný," uklidnila ho Liesr. "Za pár dnů bude v pořádku."

"Dobře," usmál se Ljuki.

"Co budeme dělat?" zajímalo Liesr.

Ljuki několik vteřin váhal, než se odhodlal k odpovědi: "Nebudu vám lhát, jsme na tom špatně. Tahle loď už nikdy nebude fungovat, takže se odtud nedostaneme. A venku to nevypadá kdovíjak úžasně."

"Ale jsme naživu," namítla Liesr.

"To je pravda," přikývl Ljuki a ženin optimismus ho trochu povzbudil.

Neutrál byl ve stavu nevědomí, oba zbývající nováčci na Ljukiho ovšem hleděli v očekávání, co po nich bude vyžadovat. Ten se tak vůbec poprvé zamyslel nad možností, že vydrží až do příletu záchranné mise. Začal si sestavovat seznam všeho, co mohou využít pro přežití.

"Můžeme provizorně bydlet zde nebo v laboratořích," uvažoval. "Ale rozhodně budeme potřebovat zásoby. Mezi troskami jsem nějaké viděl, takže bychom jich měli shromáždit co nejvíce."

Liesr a druhý nováček přikývli a zamířili směrem k laboratořím.

"Může tu takhle zůstat?" otázal se Ljuki ohledně neutrála, a když se mu dostalo kladné odpovědi, doprovodil dvojici ke dveřím oddělujícím obyvatelnou část lodi od nepřátelské planety.

"Musíte si vzít tohle," podal jim dýchací přístroje a sám si rovněž jeden nasadil. "Zásoby budeme skládat před dveře a přeneseme je všechny najednou, abychom nevyplýtvali moc vzduchu."

Když vyšli ven a nováčci se překvapeně rozhlíželi po nehostinné planetě a troskách lodi, Ljuki v souvislosti se svou poslední větou přišel na další důležitou věc, kterou museli udělat, aby měli šanci na přežití. Potřeboval vědět, v jakém stavu jsou lodní systémy, kolik jim zbývá vzduchu a energie, jestli není poškozená podpora života. A v těchhle věcech se z posádky vyznal zdaleka nejlépe Narlu.

Ljuki ho našel v téměř stejné poloze vyjadřující beznaděj, v jaké ho zanechal. Šetrně mu poklepal na rameno.

"Potřebujeme pomoct," téměř zašeptal.

"Proč?" zeptal se bezbarvým hlasem Narlu. "Abychom protáhli naše umírání?"

"Nemusíme zemřít vůbec," oponoval Ljuki. "Ale musíme vědět, jak jsou na tom lodní systémy."

Narlu se však stále odmítal vzpamatovat.

"Podívej se," ukázal na vzdálené aktivní sopky. "Není to úchvatné? Nádherné ve své úděsnosti."

"Ano, to je," přikývl Ljuki. "Ale my tě potřebujeme na můstku."

"Stmívá se," poznamenal Narlu. "Jak dlouho tu vlastně trvá den? Zdá se, že jen několik hodin."

"Narlu! Na tohle bude čas později! Teď musíš na můstek!" zvýšil hlas Ljuki, až se oba nováčci, pilně pátrající po zásobách, s tázavými výrazy ohlédli.

Narlu poprvé skutečně zaostřil svůj zrak na Ljukiho a zdálo se, že konečně pochopil. Pomalu se napřímil a chtěl zamířit k lodi, když vtom se s uneseným pohledem zarazil a zíral na východní část oblohy, které si předtím nevšímal.

"To je neskutečné," zašeptal a Ljuki nemohl než beze slova přikývnout.

Nad planetou totiž právě vycházel obrovský měsíc, jehož mrtvolné světlo zalilo okolí mrtvolně bledým svitem a přebilo téměř všechny hvězdy.

Narlu se na můstku pokoušel zprovoznit lodní počítač, ten ale odmítal spolupracovat. Rozhodl se, že zkontroluje přívody energie, aby zjistil, jestli nějaký z nich není poškozený. Když už nic jiného, dobrou zprávou bylo alespoň to, že se vytrhl ze své netečné letargie a začal se aktivně podílet na přežití posádky.

Ljuki si všiml, že neutrál se probírá, a přisedl si k němu.

"Jste v pořádku?" zeptal se účastně.

Neutrál si opatrně ohmatal trup, zkřivil tvář bolestí, ale se snaživým úsměvem přikývl.

"Víte, že si z celé vaší složky pamatuji jenom, že jste neutrál? Nevím ani, jak se jmenujete," přiznal se v náhlém záchvatu pravdomluvnosti Ljuki.

"Aplio," usmál se neutrál.

"Ljuki, těší mě," pokusil se Ljuki celou záležitost obrátit v žert.

Aplio se skutečně zasmálo, vzápětí si ale přiložilo ruku na břicho a na obličeji se mu objevila bolestivá grimasa.

"Přežijeme to?" zašeptalo napjatě.

"Věřím, že ano," povzbuzoval je Ljuki. "Musíme jen dát dohromady systémy a počkat na pomoc."

"Jak to vypadá venku?" zajímalo se dál Aplio.

"Nic moc," odpověděl Ljuki. "Sopky, jedovatá atmosféra, žádný život."

"Ale je tam pěkný měsíc," poznamenal Narlu, který celou dobu zkoumal funkčnost počítače. Zatím se mu zdálo, že vše v místnosti je v pořádku, a chyba tedy musí být v nějaké jiné části lodi. Plány nijak podrobně neznal, a tak jen doufal, že zdroj energie nebyl na zádi, protože v tom případě by pro ně byl navždy ztracený. Rozhodl se odejít z můstku a hledat zdroj problémů jinde.

"S tou planetou by neměl být žádný problém, ne?" ozvalo se po chvilce ticha Aplio.

"Jak to myslíte?" nechápal Ljuki.

"Jsme přece výprava, která měla přeměnit neobyvatelnou planetu v příhodné místo k životu. Sice jsme se dostali jinam, než jsme měli, ale to nic nemění na tom, že můžeme splnit svůj úkol tady. Pomůžeme tím hlavně sobě, ne?"

Ljuki se nejprve útrpně usmál, protože ho napadlo mnoho důvodů, proč by něco takového nešlo. Ocitli se na planetě s jinými podmínkami, než očekávali, a osvědčené postupy zde tudíž zřejmě nebudou účinné. Navíc se zdálo nepravděpodobné, že se jim někdy podaří zprovoznit zařízení v laboratoři, bez kterého nebyly jakékoliv změny vůbec možné.

Jenže právě v okamžiku, kdy chtěl Apliův nápad šetrně smést ze stolu, se znovu rozsvítila světla, spustil se alarm a obrazovka hlavního počítače se rozzářila.

Pohlédli na sebe a oba se rozesmáli. Pokud potřebovali nějaký náznak, že věci se mohou měnit k lepšímu, nyní jej dostali. Ljuki vzápětí vstal a vypnul otravný řev alarmu.

"Možná to půjde," potěšil v záchvatu nekritičnosti Aplio.

O chvíli později šel pomoct dvojici nováčků odnést nalezené zásoby dovnitř lodi a pak už se všichni uložili na můstku a usnuli. Sice cestovali několik měsíců v hibernačních boxech, ale nezvyklý stav strnulosti nedokázal ani zdaleka simulovat skutečný spánek. Jejich únavu navíc samozřejmě násobily všechny proběhnuvší události.

Spali více než den a noc, ale to bylo dáno tím, že planeta, na níž ztroskotali, se otočila kolem své osy za pouhých několik hodin.

Po probuzení si dopřáli chudou snídani a vystřídali se v malé koupelně přitisknuté k laboratořím, která přežila nehodu. Zjistili, že zkáze odolaly i další menší místnosti, například sklad chemických látek potřebných k transformaci planety v obyvatelný svět.

Po absolvování ranní hygieny se všichni sešli na můstku, aby si pořádně ujasnili svoji situaci a vyhlídky do budoucna. Narlu byl velice zasmušilý a nejevil žádnou ochotu vést poradu, a tak se tohoto úkolu ujal Ljuki jako druhý nejzkušenější vědec.

"Takže, dobré ráno," začal trochu nervózně.

Všichni mu odpověděli, někdo jen cosi zašeptal, jiný mluvil hlasitě, pouze Narlu se pro sebe ironicky ušklíbl a neřekl nic.

"Měli bychom si ujasnit, jak na tom vlastně jsme," pokračoval už jistějším tónem Ljuki.

"Špatně," zamumlal Narlu.

Ljuki ho ignoroval a nejprve se zeptal Aplia: "Jak se cítíte?"

"Lépe," usmál se neutrál.

Ljuki se podíval ještě na Liesr, která dodala: "Za pár dnů bude úplně v pořádku."

"Výborně," kývl hlavou Ljuki a navázal: "Zatím máme zásoby minimálně na několik týdnů, ale musíme jimi šetřit. Bude nutné vše, co máme k dispozici, roztřídit a připravit přesný rozpis, kolik můžeme sníst, abychom vydrželi co nejdéle."

Trochu během své řeči pošilhával po nováčcích, a muž, o němž stále nevěděl, jak se jmenuje, opravdu odvětil: "O to se postaráme."

"Dobře," souhlasil Ljuki. "Narlu," obrátil se poté na pesimistického vědce, "jak je na tom počítač?"

"Funguje jenom tak tak," oznámil Narlu. "Stejně jako podpora života. Většina ostatních systémů neběží vůbec. Asi největším problémem je zatím poškozená ventilace, kterou je nutné opravit, jestli se nechceme udusit."

"Postaráš se o to?" zeptal se Ljuki a náhle pocítil nával strachu, že Narlu veškerou snahu o přežití vzdá a odmítne dělat cokoli jiného než nečinně čekat na smrt.

Vědec ale po pár vteřinách ticha přikývl a sedl si k lodnímu počítači. Zdálo se, že další průběh porady ho už nezajímá a že ji přestal sledovat.

"Fajn," odškrtl si v duchu Ljuki další položku. "Nevíme, jak dlouho tu zůstaneme. Možná, že záchranná výprava nás nikdy nenajde, protože to, co se nám stalo, je nesmírně nepravděpodobné. Uvažoval jsem a myslím, že pokud modifikujeme přístroje v laboratoři, budeme moci vyrábět syntetické potraviny. Samozřejmě to ani zdaleka nebude ono, ale mohlo by nám to pomoci přežít. Chci s tím hned začít a doufám, že mi také pomůžete," obrátil se s tázavým výrazem na nováčky.

Všichni přikývli. Narlu vydal zvuk, který si Ljuki vyložil jako uznalé zabručení.

Ljuki se zhluboka nadechl, protože to, co se právě chystal navrhnout, znělo na první poslech nesmírně obtížně, až nemožně. Šlo o nápad, na který ho včera přivedlo Aplio.

"Zřejmě tu zůstaneme delší dobu a měli bychom si to tu co nejvíce vylepšit. Mohli bychom se pokusit využít přístroje k přeměně planety na obyvatelné místo, jako jsme to měli udělat v cíli naší původní mise."

Nováčci vypadali překvapeně, ale zdálo se, že nápad nezavrhují. Od počítače se ale ozval výsměšný řehot, Narlu se otočil od obrazovky počítače a zapojil se do porady.

"To je naprostá hloupost," oponoval návrhu. "Vyplýtváme i to málo energie, které nám zbývá. A nepřinese to žádný výsledek."

"Nemluvím o kompletní přeměně celé planety, to bychom určitě nezvládli, ale jen o zlepšení podmínek, abychom mohli přežít i mimo loď," obhajoval návrh Ljuki. "Světy jsme měnili už stokrát, zvládneme to i teď."

Narlu však kroutil hlavou. "Každý svět, kam jsme letěli, byl předem schválen jako vhodný k transformaci. Viděl jsi vůbec, jak to vypadá venku? Tahle planeta je na samém počátku vývoje, bouřlivá a neklidná. Něco takového by komise nikdy neschválila."

"Můžeme se alespoň pokusit," ozvala se nečekaně Liesr.

"Jistě," nasadil ironický tón Narlu. "Máme sice polovinu přístrojů rozbitých, ale stejně vrhneme veškeré síly i energii do náročné přeměny prostředí, která by zřejmě nebyla úspěšná ani s prvotřídním vybavením!"

"My tu máme prvotřídní vybavení!" reagoval Ljuki.

"Ne, to nemáme," opět se zasmál Narlu. "Měli jsme je před tou nehodou. Teď jsou z něj trosky. Opravím počítač a zkusím rozběhnout i zbytek lodi, ale nebudu podporovat tohle bláznoství!" dodal a vrátil se ke zkoumání údajů na obrazovce, aby dal najevo, že další debata je už bezpředmětná.

"Tak vzhůru do práce," ukončil po chvilce ticha rozpačitě poradu Ljuki.

Po prvních pár dnech mohli trosečníci sebevědomě říct, že jejich naděje na přežití se podstatně zvýšily. Zásoby měli roztříděné tak, aby jim vystačily na několik měsíců, navíc se jim opravdu podařilo vyrobit nějaké náhražky i uměle, za pomoci opravených přístrojů v laboratoři. Narlu se všemožně snažil obnovit co nejvíce systémů a také vyřešil potíže s ventilací. Zdálo se, že prvotní pesimismus ho nadobro opustil.

Stalo se zvykem, že se večer sešli před troskami lodi a sledovali východ obřího měsíce.

"Počítač ukazuje, že se v budoucnu bude od planety vzdalovat," poznamenal jednou Narlu. "Už nikdy nebude tak velký jako teď."

Často noční oblohu rozzářil padající meteor či kometa. V dálce navíc tajemně světélkovala žhavá láva, neustále chrlená spoustou sopek. Celá zdejší sluneční soustava byla teprve na samém začátku svého vývoje, a tak se nikdo nemohl neklidným podmínkám podivovat.

Ukázalo se, že počasí první den po pádu bylo výjimečné, protože jinak téměř neustále pršelo. Těžké mraky zakrývaly většinu oblohy a slunce nebylo často celý den vidět. Několikrát překazily i úchvatný východ měsíce, který byl ovšem tak obrovský, že jej dokázaly schovat jen stěží.

Ljuki jednoho večera seděl v laboratoři a uvažoval, když si k němu přisedl Narlu.

"Opravil jsem senzory," poznamenal. "Několik kilometrů východně se nachází rozlehlá vodní plocha, zřejmě celý oceán."

"Někdy se tam zajdeme podívat," navrhl po chvilce Ljuki, protože se mu zdálo, že Narlu čeká na jeho reakci.

"Ale je tady problém," navázal Narlu.

"S oceánem?" zeptal se Ljuki.

"Ne, s energií," vysvětlil Narlu. "Všechny články na zádi byly zničeny a i ty zbývající na přídi jsou poškozené. Energii zatím sice máme, jenže není možné zjistit, kolik jí zbývá. Až dojde, přestane fungovat naprosto vše. Včetně podpory života. Pak zemřeme."

"A může k tomu dojít víceméně kdykoliv, třeba už v příští minutě," shrnul informace Ljuki, aby se ujistil, že je pochopil správně.

Narlu na znamení souhlasu přikývl.

"Nedá se alespoň hrubě odhadnout, kolik máme času?" zeptal se Ljuki.

"Bohužel," řekl Narlu. "Ale na tom zase tak nezáleží, protože i kdyby energie vydržela, sopky jsou podle senzorů stále aktivnější. Nebude trvat dlouho a loď pohltí láva."

Po pár minutách ticha Ljuki promluvil: "Víš, pořád musím myslet na naše možnosti, co se týká přístrojů na přeměnu planety."

Než mohl pokračovat, Narlu netrpělivě oponoval: "Ale vždyť ti je určitě jasné, že tady nic takového není možné. Chybí tu ozónová vrstva, takže tady prostě nemůžeš vysazovat rostliny. I my jsme naživu jenom díky ochrannému plášti lodi. Jakýkoliv život zanikne, snad kromě toho nejjednoduššího, ale ten by pro nás stejně neměl význam."

"Já vím," souhlasil Ljuki. "Ale co kdybychom zde vysadili jen primitivní život a nechali jej, aby se vyvíjel bez dalších zásahů?"

"A k čemu by nám to bylo? Takový vývoj by trval miliony let, ne-li více," nechápal Narlu.

"Byl by to náš odkaz," roztřásl se Ljukimu hlas. "Pokud nám nezbývá než zemřít, rád bych zde zanechal nějakou stopu."

Narlu se nevěřícně rozesmál. "To myslíš vážně? Chceš si hrát na Boha?"

"Hráli jsme si na něho už mnohokrát," namítl Ljuki.

"Ne, to bylo jiné. Vždy jsme jen mírně upravili podmínky, vysadili pár kytek a dohlédli na první generaci zvířat. Ale tady by nic obvyklého nepřežilo. Museli bychom založit úplně nový život, a to už na mikroskopické úrovni."

"Ale něco by tu po nás zůstalo!" obhajoval se Ljuki.

"Jenže ty budeš v tu dobu už mrtvý. Takže ti ten nový život může být ukradený, protože stejně nebude k ničemu."

Ljuki už žádné další argumenty nevznášel, ale napadlo ho, že zkusí svůj nápad přednést nováčkům, kteří by pro něj mohli mít větší pochopení.

Apliu, které se již plně uzdravilo, se poté, co Ljuki představil svůj plán nováčkům, rozzářily oči. Liesr i zbývající muž, o jehož jméně Ljuki stále neměl ponětí, se tvářili spíše skepticky.

"To bychom nezvládli," vyslovil pochybnosti muž.

"Vždyť jsme už zprovoznili většinu přístrojů," namítl Ljuki.

"O to nejde," přidala se na stranu odpůrců návrhu Liesr. "I když budeme mít k dispozici přístroje, museli bychom vytvořit něco od základů odlišného. Na to bych si nikdy netroufla."

Ljuki se rozhodl vyslovit nahlas i věty, které zřejmě nikdo z jeho posluchačů nechtěl slyšet: "Šance na naši záchranu je mizivá. Dochází nám energie a tahle planeta je velice neklidná. Copak nechcete, aby po nás alespoň něco zůstalo?"

Muž a Liesr se na sebe pochybovačně podívali a svorně zavrtěli hlavou.

"Přece nevyplýtváme drahocennou energii na výrobu umělého života, který nám bude k ničemu," shrnula nedůvěru v projekt Liesr.

"To je asi pravda," musel uznat Ljuki. V duchu už se začal svého nápadu vzdávat.

Zatímco muž s Liesr odcházeli, Aplio fascinovaným tónem poznamenalo: "Ten život bychom stvořili úplně od začátku. Rozpouštědlem by byla určitě voda. Základem bychom udělali řetězce z kyslíku a křemíku."

Ljuki se pousmál nadšeným úvahám, ale odvětil: "Na tom nezáleží. Energii potřebujeme na důležitější věci."

A když odcházel, definitivně se vzdal svého nápadu.

O několik dnů později šli všichni poprvé na procházku. Potřebovali se již oprostit od stísněných prostor lodi. Počítalo se totiž s tím, že naprostou většinu cesty posádka stráví uvnitř hibernačních boxů, a tak nebylo plavidlo uzpůsobeno pro dlouhodobý pobyt. Jenže o boxy přišli během nehody společně s vybavením, které by jim umožnilo přežít delší dobu na povrchu téměř jakékoliv planety. Jediné, co mohli použít, byly dýchací masky, díky nimž jim bylo umožněno alespoň opustit loď.

Zamířili k velké vodní ploše na východě, neboť na západě bouřily sopky, a to každým dnem intenzivněji. Neušli ani čtvrtinu cesty a spustil se prudký a hustý déšť. Spolu s ním padaly k zemi i kousky popela z neustálých erupcí.

Moc si spolu během cesty nepovídali. Ljuki kráčel zamyšlen vzadu, když vtom se k němu přitočilo Aplio.

"Přemýšlelo jsem o vašem nápadu," oznámilo.

Ljuki se sice pousmál, ale opáčil: "Asi to byla vážně hloupost. Potřebujeme energii na důležitější věci."

Aplio ale pokračovalo: "Řeklo bych, že rozpouštědlo pro chemické reakce je v tomhle případě jasné, musí jím být voda, které je tu dostatek."

"To máte pravdu," potvrdil Ljuki s pohledem na temné mraky, z nichž neustále pršely provazce deště.

"Problémem ale zřejmě budou základní prvky," vzbudilo Aplio vědcův zájem.

"Jak to myslíte?" zeptal se zaujatě Ljuki.

"Sloučeniny kyslíku a křemíku, jaké normálně používáme, zřejmě nebudou vhodné. Zdejší atmosféra by pro organismy vytvořené z těchto prvků byla jedovatá."

"To ale určitě nějak obejdeme, ne?" nechal se Ljuki vtáhnout do plánování nového života, aniž si to uvědomil.

"Možná ano, ale napadají mě další potíže s metabolismem a vývojem takových tvorů. Třeba bychom mohli použít uhlík jako základní prvek," navrhlo Aplio nejistým hlasem.

Ljuki věděl, proč je neutrál tak nervózní, ale stejně vyslovil svou námitku nahlas: "Uhlík vytváří příliš mnoho kombinací, které se velice těžko regulují. Takový život by byl chaotický a dlouho by nevydržel."

"Ale už jsme život založený na uhlíku viděli!" zvýšilo hlas Aplio.

"Jistě, jenže vždy šlo jen o velmi jednoduché organismy. Cokoliv složitějšího doplatilo na to obrovské množství variací, které uhlík umožňuje, a zaniklo. Méně někdy znamená více," dodal Ljuki.

"Ale co kdybychom vytvořili nějaký mechanismus, něco, co by dokázalo kontrolovat všechny ty možnosti a zvolit jen několik správných?" navrhlo Aplio.

Ljukiho a Apliovy oči se setkaly a i beze slov se shodli na jednom - že vytvoření takového mechanismu je zcela jistě nad jejich síly.

"Nemám vůbec představu, jakou podobu by takový mechanismus měl mít," řekl pro jistotu Ljuki. "Museli bychom stvořit něco úchvatně složitého, něco zcela se vymykajícího naší představivosti."

"Já vím," přisvědčilo tiše Aplio.

Když dorazili k oceánu, nejprve se marně pokoušeli dohlédnout na druhý břeh, následně hledali nějaké ostrovy a poté pocítili překvapení a údiv, když jim došlo, že tenhle oceán ani žádný z ostatních na planetě není slaný, protože zdejší svět ještě nestihl zestárnout natolik, aby se do moří spláchl dostatek solí.

Na zpáteční cestě je zastihla noc s obřím měsícem, jenž jim ozařoval zem podobně jako slunce.

"Senzory mi tvrdí, že rotace planety se bude v dalších milionech let zpomalovat, takže den i noc se postupně prodlouží," poznamenal Narlu, když již téměř došli k troskám lodi, jež pro ně ovšem byly jediným útočištěm.

Během následujících dnů se jim podařilo upravit laboratorní přístroje užívané při přeměně planety tak, aby vyrobily téměř libovolnou potravinu, a zachránili se tak od smrti hladem, neboť zásoby získané z rozpadlé zádi už rychle docházely.

Narlu se stále věnoval počítači, každý den byl ale o něco sklíčenější, protože nedokázal přijít na žádný způsob, jak zabránit ztrátě energie a prodloužit tak život posádky. Liesr s mužem s neznámým jménem se často procházeli mimo loď, i když byli ostatními varováni před nebezpečným zářením.

Ljuki společně s Apliem pracovali převážně v laboratoři a upravovali přístroje, aby dokázaly vyrábět syntetické potraviny. Aplio tam trávilo mnohem více času a velice se o něco snažilo. Ljuki trochu tušil důvod a jeho domněnky se mu brzy potvrdily.

Ljuki byl zrovna na můstku s nevrlým Narlem, když ho Aplio zavolalo do laboratoře. Zamířil tam tedy a neutrál ho dovedl k hlavní výzkumné platformě.

"Vypadáte nervózně," poznamenal s úsměvem Ljuki, načež Aplio jen mlčky přikývlo.

Ljuki přistoupil k přístrojům a na obrazovce uviděl více než tisíckrát zvětšené záběry z výzkumné nádoby. Ve vodě obohacené o mnoho prvků se chaoticky pohybovaly malé kuličky. Byly jasně ohraničené vůči okolí a Ljuki po chvilce spatřil, jak si jedna z nich vtáhla dovnitř sebe zbytek poškozené kuličky, aby jej využila k získání energie.

"Tohle jste vytvořilo?" zašeptal po chvilce ticha Ljuki a s úctou pohlédl na Aplio.

"Nebylo to nic těžkého," bránilo se chvále. "Stačilo navodit ve vodě vhodné prostředí a molekuly se začaly samy spojovat, až vytvořily tohle," vysvětlovalo.

Ljuki kývl: "Je pravda, že podobné primitivní struktury už jsem viděl na několika planetách. Jen bych nečekal, že vzniknou tak rychle."

"Já také ne," přisvědčilo Aplio. "Ale potíž je, že nevím, co dál."

"Ony už se dál nevyvíjejí?" chtěl se ujistit Ljuki.

"Ne, jsou to v podstatě jen prázdné schránky," oznámilo smutně Aplio. "Nemají žádné pudy sebezáchovy, nemnoží se ani aktivně nehledají potravu. Prostě jen samovolně vzniknou z vhodných látek a pak se jen tak vznáší. Vlastně asi ani nejsou opravdu živé."

Ljuki Aplio povzbuzoval: "To nevadí, důležitý je už jenom tenhle první krok. Teď můžeme z něčeho vycházet. Je možné, že časem se ty struktury začnou zdokonalovat."

Aplio se však nezdálo přesvědčeno: "Jenže pak se objeví ty problémy s obrovským množstvím možných sloučenin, které znemožní organizovaný život a vznik složitějších organismů."

Náhle sebou oba vyděšeně trhli, protože se za nimi ozval přísný hlas: "Můžete mi vysvětlit, co to tady vyvádíte?"

Narlu, který opustil lodní počítač i můstek v důsledku zvědavosti, se zaujatě zadíval na obrazovku a podrobně zkoumal zobrazené struktury. Netvářil se příliš nadšeně a obořil se na oba vědce: "Tak vy tady plýtváte energií na tvoření umělého života?" Naklonil se blíže k monitoru a dodal: "Navíc založeného na uhlíku? Vždyť je to hloupost!"

Ljuki chtěl začít obhajovat své stanovisko o odkazu, který by měli na planetě zanechat, ale Aplio se prostě a jednoduše zeptalo: "Proč?"

"Protože podobné pokusy s životem na bázi uhlíku už před vámi zkoušela spousta lidí. Všichni ztroskotali na té chaotičnosti, k níž dojde u složitějších konfigurací. Dál než k tomuhle," ukázal na obrazovku, "se už nedostanete."

"Není to nemožné," oponoval Ljuki. "Potřebujeme jen nějakou složitou strukturu, která bude řídit procesy v těch organismech a vytvářet pouze potřebné látky."

"Silně pochybuji, že by vůbec něco takového mohlo existovat," zakroutil hlavou Narlu, ale bylo na něm zároveň vidět, že tomu podivnému nápadu snad začíná trochu věřit, neboť nedokázal odtrhnout oči od ohraničených kuliček na monitoru.

"Jsme nejlepší v oboru," pokusil se ho navnadit Ljuki. "My máme největší šanci na úspěch."

Narlu samozřejmě takové průhledné přesvědčování prokoukl, ale přesto se pustil do spekulací: "Musela by to být obrovská molekula. Nejspíše nějaký velice dlouhý řetězec. Nemohl by být ale příliš složitý, protože se bude muset replikovat při dělení buněk a rozmnožování, při čemž by mohlo vzniknout mnoho chyb a poškození. Zároveň však musí obsáhnout naprosto vše, co tenhle život potřebuje, od vývoje nového jedince přes kontrolu metabolismu i ostatních pochodů až po samoopravné mechanismy, aby se zabránilo replikaci poškozených částí molekuly."

Aplio i Ljuki jen fascinovaně sledovali vědcův monolog. Oběma zároveň došlo, že s Narlovou pomocí by skutečně mohli celý ten nelehký úkol zvládnout. Jenže vtom se vědec zarazil, z tváře mu zmizel nadšený výraz a on se vzpamatoval ze svého chvilkového unešení.

"Nic takového nemůže existovat," zavrhl své myšlenky. "Buď by to bylo příliš jednoduché, takže by to neobsáhlo všechny potřebné úlohy, nebo až příliš složité, takže by při kopírování docházelo k obrovskému množství chyb."

Nevesele se zasmál, chvilku neklidně těkal očima z Ljukiho na Aplio, ale když ani jeden nezareagoval, nakonec se vrátil zpět k hlavnímu počítači.

"Ten nápad je úžasný," zašeptalo Aplio. "Řetězec by měl nějaký stále se opakující motiv, střídaly by se tam stejné molekuly. A jejich pořadí by bylo jakýmsi kódem pro to, jaké látky mají vznikat."

Ljuki jen zakýval hlavou, ještě chvilku věnoval zatím neživým kuličkám, které přesto, co se týká vnitřní struktury, vyhlížely velice organizovaně, a odešel.

Celý zbytek večera i celou bezesnou noc mu fantastické představy naprosto nového života narušovala utkvělá myšlenka - musí za každou cenu přesvědčit Narla, aby se přidal k výzkumu.

Věděl, že nemají času nazbyt a musí s vývojem života začít co nejdříve, takže na můstek zašel hned druhého dne ráno. Narla samozřejmě našel u lodního počítače, kde se snažil upravit fungování systémů, aby ušetřil co nejvíce energie.

"Jak se vede?" začal Ljuki zdvořile konverzaci.

"Co asi myslíš?" zeptal se ironicky Narlu a ukázal na obrazovku, kde se mu jakási křivka blížila červeným hodnotám.

"Co říkáš na Apliův výzkum?" přešel raději Ljuki rovnou k věci, protože pochopil, že každá další zdvořilost by vědce jen více vytočila.

"Působivý nápad, ale jinak plýtvání časem a energií," odsekl stručně Narlu.

"Je to naše jediná šance na přežití," pustil se do přesvědčování Ljuki.

"Blbost," nesouhlasil Narlu. "My už nemáme žádnou šanci na přežití."

"My sami možná ne, ale můžeme žít navždy díky svým výtvorům," vysvětlil svou myšlenku Ljuki.

Narlu se na něho překvapeně podíval a poté se zasmál: "V tom nevidím žádný smysl."

"Sám jsi řekl, že už jsme vlastně mrtví," zkusil to Ljuki z jiné strany. "Energie nám dříve nebo později stejně dojde. Tam proč ten zbytek nevyužít k vývoji něčeho úžasného? Není důvod, proč zbytečně prodlužovat naše umírání," zopakoval větu, kterou pronesl Narlu po ztroskotání, když hleděl na pustou planetu a odmítal se věnovat snahám o záchranu.

Narlu si to uvědomil a pobaveně se pousmál: "Ty mladé budeš přemlouvat stejně jako mě?"

Ljuki mu úsměv oplatil a oznámil: "Kdepak, těm to prostě přikážu."

Narlu se zvedl a zamířil do laboratoře, následován nadšeným Ljukim.

"Stejně je to hloupost," dodal po cestě. "Na takovou práci bychom potřebovali celý život."

"Kdepak," hádal se Ljuki. "Stačí jen první krok, zbytek se bude vyvíjet sám."

To, čemu se Ljuki dříve ani neodvažoval byť jen na vteřinu uvěřit, se stalo skutečností. Celá posádka se začala věnovat tvorbě umělého života založeného na uhlíku. Narlu hlavně vymýšlel samotnou podobu struktury, Ljuki a Aplio zaváděli v laboratoři postupy, jak v praxi řetězec vytvořit, a na Liesr a neznámého muže zbyla úmorná práce se zapisováním kódů do molekul a manipulace se strukturami ve snaze vytvořit jediný celek. I všichni ostatní ale využili každou volnou chvíli, aby pomohli s tvorbou velice dlouhého řetězce.

Narlu i přes svůj přínos stále nahlížel na celý plán skepticky a nevěřil v jeho úspěch. Ljuki a Aplio projevovali ze všech nejvíce nadšení, ale i zbylí nováčci byli realizací něčeho tak výjimečného uchváceni.

Nejprve pečlivě prozkoumali kuličky samovolně vzniklé ve vhodných podmínkách a z nich poté vycházeli. Narlu společně s Ljukim se poměrně dlouho trápili nad složením řetězce. Nakonec převzali primitivní strukturu z kuliček tvořenou pětiuhlíkatým sacharidem ribózou a kyselinou fosforečnou a neustálým střídáním těchto dvou látek vytvořili dlouhý řetězec. Z boku pak na molekuly ribózy navazovali čtyři různé druhy bílkovin, jimž začali říkat báze. Právě pořadí bází použili jako základní kódovací klíč.

Aplio bylo nejprve nespokojeno s tvarem řetězce, protože pro správné kódování se musely spojit dvě báze a to bylo možné jen při ohnutí struktury a vytvoření jakési kličky. Kódování se tedy nemohly zúčastnit všechny báze, ale jen ty na správném místě kličky. Apliu se zdálo, že v důsledku toho je celý řetězec příliš primitivní a nebude stačit pro vznik komplexního života.

Velice brzy po začátku stavby řetězce zjistili, že se musí omezit jen na ty nejjednodušší příkazy, protože zápis všech detailů by jim trval dlouhá léta a tolik času zdaleka neměli. Nezbylo jim než nechat veškeré zdokonalování na dalším vývoji. Starali se tedy pouze o instrukce nezbytné pro přežití, jako pud sebezáchovy, snaha o zachování druhu a podobně.

Asi po týdnu měli dlouhý řetězec víceméně připravený, i když byl mnohem primitivnější, než původně chtěli. Měli ale problém s časem i s energií, a tak se museli smířit s velice drsným kompromisem.

Mezi všemi vládlo obrovské napětí, když Narlu opatrně zaváděl obří molekulu, které říkali kyselina ribonukleová, do samovolně vzniklých, avšak neživých kuliček. Děsivě dlouhou chvíli se nic nedělo, poté ovšem část organismů začala hledat potravu aktivněji, což bylo první známkou vylepšení. Opravdový výbuch nadšení ale nastal, až když se asi o půlhodiny později některé struktury rozdělily na dvě menší, které byly rovněž schopné existence.

Druhý den po dlouhé době opět opustili loď. Výpravy se zúčastnili všichni, vždyť se chystali k památnému okamžiku, který by si nikdo nenechal ujít.

Málem již zapomněli, že na planetě téměř neustále prší. Vytrvalý déšť však zdaleka nebyl největším z jejich problémů.

Sopky západně od lodi totiž bouřily mnohem silněji, než když je před několika dny viděli naposledy. Oblaka prachu zakrývala téměř celou západní část nebe a proudy lávy se staly mohutnějšími. Navíc zřejmě směřovaly přímo k trosečníkům. Dřívější či pozdější pohlcení trosek se zdálo být jisté.

Posádce však nyní nic nemohlo zkazit náladu. Se svým koncem již byli skoro smířeni a pociťovali uspokojení, že jejich výtvory přežijí nejen je, ale možná i celou jejich civilizaci.

"Je to úžasné," poznamenal nadšeně Ljuki po cestě k Apliu. "Chtěl bych vědět, v co se ten život vyvine za pár milionů nebo i miliard let."

Neutrál však jako jediný nebyl nikterak unesen. "Nelíbí se mi to," oznámil Ljukimu. "Kyselina ribonukleová možná zvládne základní životní pochody, ale neumím si představit, že by někdy iniciovala vznik složitějších organismů."

Ljuki se ovšem nenechal znepokojit: "Toho bych se nebál, Aplio. Vždyť i samotná kyselina ribonukleová se bude zdokonalovat a s každou další generací bude komplexnější. Pak už mnohobuněčné organismy i daleko víc nebude žádný problém."

A i Aplio projevilo radost a uspokojení, když Narlu s téměř rituální úctou vylil do místního oceánu nádobu naplněnou základními kameny nového života založeného na uhlíku.

"Bude jim tu dobře," zadoufal, než odešli. "Lepší prostředí k vývoji si ani nemohli přát. Ne že se vyvinete a pak zaútočíte na naši rasu," dodal v žertu, bez sebemenší stopy dřívější mrzutosti.

Když odcházeli, mnohokrát se ohlédli zpět k břehům mělkého, teplého moře, kde zanechávali svou naději na věčný život.

Senzory, které v oceánu zanechali, je během následujících dnů informovaly, že primitivní život relativně prosperuje. Zdálo se, že se rozhodně nemusejí obávat zániku všech organismů a konce svých nadějí na zanechání odkazu.

"Teď už můžeme v klidu umřít," shrnul jejich úspěch Narlu s nádechem pýchy v hlase.

O pár dnů později ale Aplio zavolalo Ljukiho ke svému výzkumu v laboratoři. Použilo k němu jednak počítačové simulace, jednak zbytek struktur, do nichž vložily základní řetězec života, a nyní chtělo seznámit vědce s výsledky.

"Neuspěli jsme," začalo temně.

"Cože?" zasmál se odmítavě Ljuki.

Aplio spustilo nějakou simulaci a zároveň na druhou obrazovku promítlo záběry z nádoby se zkoumanými kuličkami.

"Nejprve jsem uměle urychlilo vývoj organismů," ukázalo na kuličky, "ale sám vidíte, že vypadají pořád stejně. Kyselina ribonukleová je příliš jednoduchá, nedokáže přenášet komplexní informace o živém tvorovi. Nedochází k žádnému vývoji, nevznikají složitější struktury."

Ljuki stále nebyl přesvědčen: "Ale evoluce se může výrazněji projevit až za spousty milionů let. Dříve nebo později ke změnám dojde."

Aplio přesunulo pozornost na počítačovou simulaci, na níž bylo vidět křivku, která sice ze začátku trochu stoupala, ale brzy směřovala vodorovně a pak se dokonce zlomila zpět směrem dolů: "To jsem si také říkalo, tak jsem provedlo teoretické pokusy na počítači. I když měním vstupní parametry, dostávám stále to samé - kyselina ribonukleová je prostě od základů příliš primitivní a na udržení života nestačí. Postupem času budou zdejší organismy upadat, až nakonec zaniknou. Nikdy nevzniknou mnohobuněčné formy života."

Nyní Ljuki konečně uvěřil. Ani na okamžik však nepomyslel na lítost a vztek, ihned začal uvažovat, co musí udělat jinak, aby stvořený život prosperoval. Došel k jasnému závěru.

"Potřebujeme lepší řetězec," rozhodl.

Aplio souhlasně přikývlo.

Ljuki už byl v úvahách daleko vepředu: "Způsob kódování je skvělý, ten rozhodně zachováme. Potřebujeme ale jinou základní strukturu. Pouhý řetězec schopný vytvářet kličky nestačí, je neefektivní."

"Logický krok by byl spojit dohromady dva řetězce," navrhlo Aplio.

"To je pravda, ale snadno by se zase roztrhly," přemýšlel Ljuki. "Co kdybychom je zatočili tak, aby byly propletené jeden s druhým? Ztížilo by to sice proces replikace při dělení, protože by se celý řetězec musel rozplést, ale zároveň by to rapidně snížilo výskyt chyb i nestabilitu struktury."

Aplio nadšeně sledovalo myšlenkové pochody uneseného vědce, který během chvilky dokázal vytvořit smysluplnou alternativu k jejich nepovedenému prvnímu pokusu. I Ljuki však cítil, že na tohle sám nestačí.

"Musíme to říct ostatním," utnul tok nápadů a zamířil na můstek.

Narlu však odmítl zúčastnit se nového výzkumu a ani po důkladném vysvětlování nezměnil názor. "To, co jsme stvořili, naprosto postačuje," tvrdil neustále a Ljuki ho prostě nebyl schopen přesvědčit o opaku.

Nakonec se vzdal a raději se vydal vstříc mladé dvojici, která si opět vyšla na procházku. Jenže se vrátila jen nešťastná Liesr. Přerývaně vyprávěla Ljukimu o zemětřesení, které způsobilo otevření zlomu, do něhož muž spadl.

"To zemětřesení jsme tady pocítili také," nenapadlo Ljukiho nic lepšího, co by řekl, a tak alespoň přitiskl Liesr k sobě.

"Ani nevím, jak se jmenoval," přiznal se po chvilce. "Ze složky jsem si to nepamatoval a styděl jsem se ho zeptat."

"Trax," zašeptala v odpověď Liesr.

S novým výzkumem začali až druhý den, ale o to usilovněji.

Narlu se stále odmítal podílet na něčem, co považoval za zbytečné, a navíc i za znesvěcení již vytvořeného života, a tak musel roli hlavního vědce převzít Ljuki. Bez Traxe zůstali na výzkum jen tři, takže jim práce odsýpala o dost pomaleji, na druhou stranu již měli na čem stavět.

Při spojování kyselin do propletených řetězců ale začali zjišťovat, že musí upravit základní stavbu molekul, protože jinak spojení nebude z prostorových důvodů možné. Odstranili tedy ze sacharidu ribózy jeden atom kyslíku. Výsledkem byl řetězec, který se dokonce sám od sebe stáčel do kýžené podoby dvoušroubovice.

Aplio jednou udělalo chybu a začalo připevňovat na základní řetězec místo jedné báze jinou. Když se ale ukázalo, že nová sloučenina nijak nezhoršuje funkci řetězce, dokonce spíše naopak, nechali ji ve všech dalších kopiích molekuly.

Sacharid s odebraným kyslíkem se nazýval deoxyribóza a po něm dostal nový řetězec pojmenování kyselina deoxyribonukleová.

Nová sloučenina nemusela vytvářet žádné kličky, báze byly spojeny díky tvaru dvoušroubovice a díky tomu mohla pojmout mnohonásobně více informací a efektivněji je uchovávat. Čím dále se ve svém výzkumu dostali, tím více si uvědomovali, že jestli existuje struktura schopná regulovat obrovský počet sloučenin uhlíku, musí to být právě tahle.

Pracovali téměř bez přestávky, přesto ale žili ve strachu, že svůj úkol nestihnou uzavřít. Vše kolem jim totiž dávalo najevo, že jejich čas se chýlí ke konci. Proud lávy ze sopek na západě stále mohutněl a pomalu, ale jistě se blížil k troskám lodi. Navíc i vnitřní systémy přestávaly fungovat. Osvětlení již nevydávalo ani polovinu původní záře a Ljuki byl stravován nepřetržitými obavami, že přístroje v laboratoři přestanou být schopny pracovat a oni tak nebudou moci dokončit svůj výzkum.

Ljuki a Aplio i s částečným přispěním Liesr postupně načrtávali podobu budoucího života. Věděli, že rozvinuté organismy založené na uhlíku potřebují ke své existenci kyslík, takže nejprve musely vzniknout rostliny, které díky fotosyntéze změní charakter místní atmosféry. Shodli se také na tom, že život založený na uhlíku bude již sám o sobě hodně komplikovaný, a proto by měla existovat pouze dvě pohlaví. Aplio muselo být sice nějakou dobu přesvědčováno, nakonec ovšem i ono neochotně uznalo, že třetí neutrální pohlaví by spíše vnášelo do procesu rozmnožování zmatek.

Všechny tyto úvahy trpělivě zapisovali do dvoušroubovice a tím se snažili usměrnit pozdější vývoj zdejšího života tak, aby měl co největší naději na přežití.

Až nyní si opravdu uvědomovali, jak primitivní a zbyteční by byli tvorové řízení kyselinou ribonukleovou.

Již se blížili ke konci realizace svých plánů. Zajistili téměř vše, co mohli - řetězec se uměl bezchybně rozdělit, zreplikovat a znovu spojit do dvoušroubovice. Přidali ovšem i opravné mechanismy, které dokázaly odstranit naprostou většinu náhodných chyb v řetězci. Měli trochu problémy s transportem látek uvnitř živých buněk, ale nakonec je vyřešili vskutku šalamounsky - pro podpůrné činnosti použili původní primitivní řetězec kyseliny ribonukleové.

Jen pár dnů před úplným koncem výzkumu ale najednou v laboratoři zhasla světla a veškeré přístroje se zastavily. Kvůli tomu přišli o nově kódované informace, jež ještě nestihli uložit, to však zdaleka nebyl jejich největší problém. Bez energie totiž laboratorní nádoby nedokázaly uchovat vzorky v životaschopné podobě a hrozilo, že během několika chvil dojde ke ztrátě podstatné části výzkumu. Informace by sice zůstaly v počítači, řetězec by ale museli vytvářet téměř od začátku.

Všichni si toto nebezpečí uvědomovali. Ljuki ihned vyrazil na můstek, kde podle svého očekávání nalezl Narla u monitoru lodního počítače.

"Co se děje?!" vykřikl s nádechem zoufalství.

"Loď ztrácí poslední zbytky energie," odpověděl nevzrušeně Narlu. "Vypíná tedy všechny nepotřebné systémy."

"Potřebujeme energii v laboratoři!" nedokázal se uklidnit Ljuki.

"Máte smůlu," odvětil tiše Narlu.

"Ale něco přece ještě zbývá!" ukázal Ljuki na stále svítící obrazovku počítače.

"Ano. Stále funguje podpora života a lodní počítač, abychom měli přístup k informacím a mohli zasahovat do automatických procedur."

"Tak zasáhni a převeď nám energii do laboratoře!" vetřel se do Ljukiho hlasu vztek nad vědcovou netečností.

"To bych musel vypnout podporu života," oznámil Narlu.

"Nemůžeš ji třeba jenom omezit? Nevadí nám jakkoliv spartánské podmínky, hlavně abychom přežili!" nabyl Ljukiho hlas prosebný tón.

"Jestli nebude v laboratoři energie, většina našeho výzkumu bude nenávratně ztracena," ozvalo se Aplio, o němž Ljuki nevěděl, že také přišlo na můstek. Když se otočil, viděl, že i Liesr napjatě čeká u dveří na výsledek.

"To vám na tom tak záleží?" podivil se Narlu. "Vždyť už tu jeden život máme."

"Ten je nedostatečný," pronesl přesvědčeným hlasem Ljuki. Za sebou cítil němou podporu svých spolupracovníků.

Narlu se kysele usmál. "Zkusím to," zavrčel, "ale nic neslibuju."

O pár minut později se v laboratoři opět rozsvítila světla a přístroje se rozběhly. Nedošlo k žádné ztrátě dat ani experimentálních struktur.

Konečně nadešel čas, kdy byl jejich výzkum hotov. Respektive, hotov zdaleka nebyl, ale organismy obdařené kyselinou deoxyribonukleovou dokázaly přežít a přizpůsobit se měnícím se podmínkám, což muselo bohužel stačit.

Večer zašel Ljuki do potemnělé laboratoře, kde spíše tušil Aplio. Veškeré systémy včetně osvětlení totiž vypnuli ihned po skončení práce, aby vydrželi ještě několik posledních dní.

"Těšíte se na zítřek?" zkusmo pronesl do éteru Ljuki.

"Samozřejmě," potvrdilo svou přítomnost Aplio.

Ljuki konečně alespoň částečně rozeznal neutrála, jak sedí u hlavního ovládacího pultu. Zdálo se mu ovšem, že se netváří příliš šťastně, spíše naopak.

"Mohli jsme toho ještě tolik udělat!" vybuchlo Aplio najednou. "Upravit řetězec tak, aby tady vznikl inteligentní život do několika tisíc let! Takhle bude vše záležet jen na náhodě, takže se dočkáme až za miliardy let, pokud vůbec!"

Ljuki chtěl namítnout, že prostě neměli dostatek času, ale pochopil, že Aplio tohle ví, a tak jen mlčel.

"Myslíte, že nám budou podobní?" zeptalo se po chvilce ticha.

Mimochodem si oba vzápětí vzpomněli na zvláštní formu života, již potkali na jedné měněné planetě. Byla tak naprosto odlišná od všeho, co znali, že ji ani přístroje nezachytily. Dodnes nikdo netušil, na jakých základech tamější civilizace stála. Další výzkum byl přerušen a planetu raději urychleně opustili.

Ljuki již o téhle otázce trochu přemýšlel, ale nyní neodpověděl hned a raději si nechal vše ještě jednou projít hlavou. Až s uspořádanými myšlenkami řekl: "Nemohou nám být podobní po fyzické stránce, protože budou vyrůstat v jiném prostředí a na úplně jiných principech. Po psychické stránce ovšem budou alespoň částečně jako my, protože veškerý vývoj se bude odvíjet od základního řetězce, který jsme vytvořili my. Možná si ani neuvědomujeme, kolik ze sebe jsme do něj vložili."

Aplio přikývlo a vzápětí se tiše přiznalo: "Včera večer, když už jsme ustali v práci, jsem do řetězce přidalo část se vzkazem pro inteligentní bytosti, aby věděly, kdo je stvořil."

Ljuki překvapeně zamrkal: "To je úžasné! Udělat to tak, aby našli zprávu přímo uvnitř vlastních těl!"

Aplio ho však zchladilo: "Vzhledem k tomu, že vývoj bude trvat miliardy let, ten vzkaz už bude příliš poškozen náhodnými chybami v řetězci a zřejmě jej nerozluští. Ale nevadí," pronesl spokojeným tónem nad svým nápadem.

"Ten řetězec už nikdy nebude tak dokonalý jako teď," dodal Ljuki. "Během milionů let se v něm budou hromadit chyby, které sice nebudou moci nic způsobit, ale nikdy se z něj neztratí. Zůstanou v něm jako nepotřebný balast."

Aplio již neodpovědělo. Oba se ještě chvíli upřeně dívali na nádobu přechovávající velmi cenný náklad, který zítra vypustí do místního oceánu a ponechají jeho vývoji volnou ruku, a pak šli spát.

Druhý den ráno se vydali na výpravu k blízkému oceánu na východě, kde hodlali vypustit vytvořené organismy na svobodu. Přidal se k nim i Narlu, přestože stále nebyl přesvědčen o smyslu druhého výzkumu.

Po opuštění lodi se jim ještě naléhavěji připomnělo, co už několik dnů věděli - že jejich dny na mladé planetě jsou sečteny. Proud lávy z aktivních sopek se nezadržitelně sunul k troskám. Již byl natolik blízko, že se na vnějším plátování trupu odrážela zlověstná načervenalá záře a vzduch se znatelně oteplil.

"Zbývá nám maximálně pár dnů, ale spíše méně," poznamenal k tomu Narlu.

Během cesty k oceánu se k němu Ljuki přitočil a zkusil z něho vymámit alespoň trochu nadšení. Narlu však zareagoval prohlášením, že v budoucnost nového života nevěří.

"Proč? Vybavili jsme jej vším potřebným, aby mohl přežít," podivil se Ljuki.

"Protože tam nebude sám," vysvětlil Narlu. "V oceánu už plavou naše původní organismy fungující na základě kyseliny ribonukleové. Zřejmě dojde k tvrdé konkurenci, jež může veškerý vývoj života překazit."

Ljuki se na pár vteřin v šoku zastavil, protože na původní organismy zcela zapomněl. Až nyní si v hlavě shrnul pravděpodobný důsledek smíchání dvou podobných, přesto zásadně odlišných forem a došel k jasnému závěru, který Narlu přehlížel, neboť nevěřil v primitivnost prvního života.

"Když se nezvládnou vyvíjet, bude pro ně nejvýhodnější parazitovat na svých složitějších příbuzných," uvědomil si Ljuki. "Budou znepříjemňovat jejich život, vyvinou se do forem, které budou schopny i zabíjet."

Narlu vypadal rozpolceně, jako by nevěděl, zda věřit Ljukiho hypotéze.

"Stvořili jsme nejenom úspěšný život, stvořili jsme i jeho největšího nepřítele," ozvalo se zezadu náhle Aplio, které zřejmě celý rozhovor poslouchalo.

Přesto o pár chvil později s chvějivě hrdým pocitem vylili do mělkých pobřežních vod mladého oceánu zárodky s nadějí na složitý vývoj zakódovanou uvnitř svého základního řetězce kyseliny deoxyribonukleové.

Po chvilce ticha se ozval Ljuki: "Jediná otázka, kterou ještě musíme vyřešit, zní, jakým způsobem zemřeme."

O den později pohltila trosky lodi téměř přesně ve chvíli, kdy přestala fungovat podpora života, žhavá láva.

Asi po měsíci proletěla soustavou pátrací loď, ale většinu planet jen zběžně prohlédla a na nic nepřišla. Osud nejmodernější vesmírné lodi se vzletným pojmenováním Probuzení třetího slunce zůstal navěky záhadou.

A na třetí planetě mladého slunečního systému právě začaly primitivní zárodky miliardy let dlouhou cestu evoluce.

Spirála vývoje měla v jejich případě tvar pravotočivé dvoušroubovice.

V rámci této povídky jsem se rozhodl obrátit naruby hypotézu většiny vědců, že veškerý složitý život kdekoli ve vesmíru by musel být založen na uhlíku. Vzhledem k tomu, že vycházíme jen ze znalosti pozemského života, nemusejí být naše domněnky správné. V mé povídce je tedy život na Zemi zřejmě jediným inteligentním životem založeným na uhlíku v celém vesmíru, a to jen díky tomu, že byl stvořen uměle.

Uvědomuji si samozřejmě, že ke vzniku přežitíschopných organismů nestačí jen vytvoření řetězce DNA, ale pro potřeby povídky jsem přijal toto zjednodušení. Nechtěl jsem sklouznout k přílišné odbornosti.

Líbí se mi, že mimozemské bytosti založené na křemíku jsou popisovány jen velmi zběžně a čtenář si musí sám domýšlet, jak vypadají a fungují jejich těla. Při cestách mimo loď si například berou pouze dýchací přístroj, což vypovídá o velké odolnosti jejich kůže vůči výkyvům teploty nebo jedovatým chemickým látkám.