PŘÍTELKYNĚ

Přítelkyně

Jen ty se ke mně nikdy neobrátíš zády

Jen ty mi zůstaneš navždycky věrná

Jak světlo záříš ač jsi pořád černá

Jsi moje přítelkyně

Jsi moje smrt

Čekáš

Až se vydám na konec černého tunelu

Až se povznesu nad bělavé mraky

Jsi tam stále jsi tam taky

Děsíš boha děsíš ptáky

Vytáhni mě odtud někam ven

A zazpívej poslední rekviem

Jak vysát z tváří zdravou pulzující růž

Nenabízej kosu vezmu radši nůž

Seznámím se blíže s chladnou ocelí

Jednou večer jednou v neděli

Osvoboď mě z vězení rozbitého těla

Vezmi mě tam kam jsi vždycky chtěla

Vezmi mě tam kam jsem vždycky chtěl

Do božského ráje nebo do pekel

A pokud má nůž vskutku ostré hrany

Tak vykveteš uvnitř otevřené rány

Budeme jen spolu budeme tu sami

Promiňte mi lidé promiň mi to mami

A nakonec nezbyde než ohlásit světu

Že místo duše mrtvé tělo je tu

Již velice dlouho jsem nestvořil nic tak depresivního jako báseň Přítelkyně. Název sice vyznívá pozitivně, jenže tou přítelkyní je ve skladbě myšlena smrt.

Volbou tématu mi tato báseň připomíná moji prvotinu Rozcestí, v níž jsem rovněž rozpracovával motiv sebevraždy jako útěku a vysvobození z reality. Nyní jsem však vše mnohem více konkretizoval a zaměřil se na podřezání zápěstí.

Částečně mě při tvorbě inspirovala píseň od skupiny Hollywood Undead s názvem Bullet (Kulka), která má poukázat na vzrůstající počet sebevražd dětí a mladistvých.