PŘÍŠERA V DOMĚ

Příšera v domě

Stojí přede mnou. Chlap, obrovitý, s vymakanými svaly a propaluje mě pohledem. Když jsem nabízel podkroví k pronajmutí, takového podnájemníka jsem si v žádném případě nepředstavoval.

"Je mi líto, už vám nemohu vyhovět," říkám nepříliš pevným hlasem.

"Tak nemůžete, jo?" zaburácí hromově. "Možná že se vás přijdu zeptat ještě v noci a uvidíme, jestli to přežijete vcelku!"

Nevím, proč jsem nezavolal policii. Něco v jeho hlase mi v tom zabránilo. Vycítil jsem jakousi zvířeckost, necivilizovanost. Už tehdy si část mého já uvědomovala, že tohle není obyčejný člověk.

"Vlastně byste tu mohl bydlet... Ale jen tak provizorně, ano?" ustupuji tomu do morku kostí pronikajícímu hlasu.

"No proto," zabručí on. "Věděl jsem, že se dohodneme. Nastěhuju se zítra." A odchází.

Prý se jmenuje Jarloch. Zvláštní jméno pro zvláštního muže.

O týden později musím konstatovat, že jsem se v Jarlochovi poněkud zmýlil. Obával jsem se bujarých večírků a opilecké agresivity, můj nový podnájemník je však klidný a tichý. Vlastně se s ním ani příliš nevídám.

Přesto si stále myslím, že to nemůže být normální člověk. Ještě jsem ho neviděl jíst ani pít. Rezolutně odmítá jakoukoli potravu a v žádném případě se mnou nechce stolovat. Ve dne se zavírá u sebe a něco tam provádí - nechci vědět, co. V noci odchází neznámo kam, tuším ale, že do práce ne.

Rozhodl jsem se, že se jeho životem nebudu vůbec zabývat a budu se starat jen a pouze o to, abych dostal včas zaplaceno.

Přesto mi ale Jarloch nedával spát. Moje zvědavost byla ještě umocněna, když jsem jednou uslyšel z podkroví jakási podivná slova, kterým jsem přes veškerou snahu neporozuměl. Připomínalo mi to zaříkávání nebo zaklínání.

Tu noc jsem se odvážil nahlédnout do jeho pokoje. Vyčkal jsem, až jako obvykle odejde pryč, a pak jsem odvážně zamířil do podkroví.

Očekával jsem ledacos, byl jsem však šokován. Všude po stěnách byly nalepené papíry s údaji. Datum, mapa okolí s vyznačenými adresami a prapodivné klikyháky. U dnešního data byl označený dům jedné staré a opuštěné paní. Pokoj vyhlížel jako doupě sériového vraha, který si plánuje své další oběti. Jenže pokud jsem věděl, nikdo v okolí nezemřel. Proč si tedy Jarloch značí různá bydliště?

I když jsem se hodně snažil, nepřišel jsem na nic, jen na to, že na všech adresách žijí samotné ženy, maximálně s malými dětmi. Zapamatoval jsem si adresu, která patřila k zítřejšímu datu, a rozhodl se, že se tam příští noc vydám a pokusím se zjistit, co Jarloch dělá.

Ten ráno dorazil zpátky, ani mě nepozdravil a hned zamířil k sobě do pokoje. Nevšímal jsem si ho, šlo o obvyklé chování. Jenže vzápětí se zeshora ozvalo uši drásající zavytí, následované podivnými vrčivými zvuky.

Rozklepala se mi kolena. Okamžitě mi bylo jasné, že Jarloch poznal, kdo v noci navštívil jeho pokoj. Byl jsem připravený utéct ven, nastartovat auto a ujet, kdyby si se mnou chtěl ten tvor (nebyl jsem schopen uvažovat o něm jako o člověku, teď už ne) vyřídit mou troufalost. Proklínal jsem den, kdy mě napadlo pronajmout podkroví. Ale naštěstí zůstal Jarloch uvnitř a uklidnil se.

Když můj strach opadl, nedalo mi to a vyplížil jsem se na schody. Pozorně jsem poslouchal Jarlochovo zaklínání, přesto jsem však nedokázal porozumět slovům. Napadlo mě, že čte ty klikyháky, co měl rozvěšené po stěnách. Ale pak se mi zdálo, že se často zadrhává, jako by ta zaříkávadla teprve vymýšlel.

A náhle bylo ticho, už žádný Jarlochův hlas. Než jsem si stihl uvědomit, co se děje, dveře od jeho pokoje se otevřely a on stál ve veřejích.

Bylo to strašné. Poprvé ve svém životě jsem skutečně pocítil sílu nenávisti. Vyzařovala z něj na kilometry daleko a propalovala se skrz mě. Trvalo to pouze pár vteřin, já bych ale řekl, že každá sekunda byla delší než rok.

"Co tady děláš?" pronesl Jarloch nelidským hlasem, ze kterého se mi zvedl žaludek. Vůbec nezáleželo na tom, že mi tyká.

"Já... Já jsem jenom... Ehm... Přišel jsem... Abych se ujistil, jestli třeba něco nepotřebujete... No, vidím, že ne, takže vás už nebudu rušit," vykoktal jsem a rychle vypadl.

Nemohl jsem se na nic soustředit, v hlavě mi stále zněl ten hlas. Kdyby na dnešní adrese nebydlela moje dobrá přítelkyně, nikam bych nešel. Já jsem ale nechtěl dopustit, aby jí Jarloch cokoli udělal.

Nezvládal jsem setrvávat v blízkosti toho tvora, a tak jsem odpoledne vyrazil do knihovny. Tam jsem zkoušel vypátrat, co přesně má být Jarloch zač. Už jsem se vzdával naděje, že něco objevím, když jsem narazil na staré pověsti. A tak jsem konečně zjistil, co je můj podnájemník ve skutečnosti.

Jarloch byl jakýsi kříženec mezi hadem a vlkem. Nepřijímal potravu ani vodu, živil se energií osamělých žen. Ve dne si tvořil zaklínadla pro vysávání síly, v noci se krmil. Teď už mi bylo jasné, co znamenají všechny ty údaje na stěnách - Jarloch plánoval, kde najde další zdroj energie.

Šokován jsem snad hodinu seděl v autě a uvažoval, co mám dělat. Nakonec jsem ovšem dospěl k rozhodnutí - vzhledem k tomu, že by mi pravdu nikdo nevěřil, musel jsem příšeru zastavit sám. Nakoupil jsem tedy deset kilo moučkového cukru. Ten je prý proti Jarlochovi tou nejúčinnější zbraní.

Domů už jsem se nevrátil. Schován v autě jsem čekal, co se bude v Anetině domě dít. Zaparkoval jsem tak, abych měl dobrý výhled na ložnici. Přesto jsem ale přes záclony příliš neviděl.

Přišel přibližně v půl dvanácté. Postavil se před vchod, dlaní se dotkl kliky, vyšlehl oslnivý záblesk a dveře se otevřely dokořán. Jarloch se okamžik opíral o stěnu domu, než vešel dovnitř. Zřejmě ho zdolání zámku unavilo a on potřeboval novou energii.

Vylezl jsem z bezpečí svého auta a zamířil za příšerou. Rychle jsem se plížil tam, kde jsem předpokládal ložnici. Přesto mi to nějakou dobu trvalo, a když jsem dorazil, Jarloch už stál nad postelí bezmocné ženy a mumlal neznámá slova - zaříkávání. Po skončení tohoto rituálu se on i spící žena rozzářili. Světlo z Anety vzápětí začalo proudit do Jarlocha. Ten vydával zvuk podobný kočičímu předení a nabyl svou pravou podobu - odporné monstrum se šupinatou kůží a chomáči řídkých chlupů.

Musel jsem něco udělat, cokoli. Sebral jsem veškerou svou odvahu. Sebral jsem také balení cukru, přiskočil k Jarlochovi a osladil mu život.

Příšera zařvala bolestí. Tam, kde se cukr dotkl její kůže, vytvořil rudé spáleniny a puchýře. Jarloch okamžitě přestal vysávat energii z Anety a otočil se ke mně, tvář zkřivenou nezměrnou nenávistí. Byl jsem si naprosto jistý, že mě zabije. Pokoušel jsem se utéct, ale jeho pohled mě zmrazil na místě.

A pak promluvil. Řekl ovšem cosi, co jsem vůbec neočekával: "Teď víš, kdo jsem. Měl bych tě vysát jako ji," trhl hlavou ke spící ženě, "jenže já to neudělám. Žiji tady už několik set let a jsem strašně sám. Budeš mi dělat společnost!"

A vzápětí ke mně natáhl jeden pařát a dotkl se mé hrudi. Tím mě absolutně paralyzoval. A pak do mě z něho začala proudit energie.

Mé tělo se měnilo. Pokožka mi praská a je nahrazována šupinami. Cítím, jak mi zakrňuje žaludek. Plíce náhle nemusí dýchat stále, stačí jednou, dvakrát za hodinu. A také v mozku se něco změnilo, má instinktivní část získala navrch.

Podívám se do zrcadla a vidím dva Jarlochy. Ne, počkat! Jeden z nich jsem já!

"Cos to se mnou udělal?" řvu a bezmyšlenkovitě se vrhám na toho, kdo ze mě stvořil monstrum. Poháněn nově nabytou silou skočím na Jarlocha a jediným pohybem mu zlámu vaz. Ani se nestačil bránit.

Pohlédnu na Anetu. Najednou vnímám, jak jí pulsuje srdce. Zatoužím po té energii.

V koutku mysli vím, že je to špatné, to je ale jedno.

Přistupuji k posteli a hnán pudy začnu přijímat životní sílu.

Jarloch nezemřel. Jarloch jsem teď já.