PŘÍBĚH

Příběh

Všichni, každý jeden z nás, píšeme příběh. Příběh našeho života, soupis plný vzestupů i pádů, vítězství i proher. Některé příběhy přetrvají věky, jako by byly vytesané do kamene, jiné již pouhý okamžik po dopsání spláchne proud času jako prchavý vzkaz v písku, který vydrží pouze do příštího přílivu.

Jediný, ale zato obrovský problém je, že pro svůj příběh nemáme všichni stejné podmínky, že nemůžeme tvořit svobodně, nýbrž jsme neustále usměrňováni a omezováni.

Postupem času jsem dospěl k filosofii pragmatismu. Nevěřím v Boha, nevěřím v osud, nevěřím v nic, co nelze dokázat a poznat pomocí rozumu. Řídím se teorií, která říká, že se má vždy upřednostňovat ta nejjednodušší možná varianta, nikdy se neuplatní skutečnosti, jež nejsou nezbytné.

A já jsem zjistil, že vše se dá vysvětlit jen pomocí vědeckých poznatků, tudíž že Bůh nebo osud jsou nadbytečné skutečnosti, se kterými proto není nutné počítat.

Nevěřím v Boha. Současná kosmologie umí perfektně popsat celý vývoj vesmíru, vznik Země. Biologie a biochemie zvládne vysvětlit vznik života a jeho evoluci až do dnešních dnů. Existence Boha jako katalyzátoru je zbytečná.

Náboženství přece vzniklo jako důsledek toho, že člověk nedokázal pochopit spousty jevů od přírodních úkazů typu zemětřesení nebo hromů a blesků, jimž začal přičítat nadpřirozený význam, až po úvahy o konci světa, o velikosti, tvaru a povaze vesmíru. Postupně přerostlo v absurdní mocenský aparát, z něhož se lidstvo vymaňovalo stovky let. Přesto i dnes, v době, kdy jsme již všechny dříve obávané a nechápané skutečnosti vysvětlili, se neumíme odpoutat od potřeby věřit a hledat oporu v neuchopitelném. Náboženství jsme potřebovali, abychom překonali ten svíravý strach z neznámého. Nyní již přišel čas oprostit se od něj. Svoji úlohu již splnilo.

Nevěřím v osud. Život není nic jiného než souhra těžko předvídatelných náhod. Podle jedné teorie zažíváme každý měsíc asi milion událostí, takže jedna či více z nich nám budou připadat velice nepravděpodobné a budeme mít tendenci přiřknout je zásahu osudu. Při takovém počtu je ovšem přímo nevyhnutelné, že se občas setkáme s něčím takzvaně osudovým.

Nevěřím v duši. Naše osobnost, to, čím jsme, je cele uloženo v našem mozku. Jsme omezeni fyzickou kapacitou lebky a usměrněni naší genetickou informací, která již v okamžiku početí určí naše základní rysy. Duše je opět pouhým nadbytečným, a proto i zbytečným pojmem. Nejsme nic jiného než specifické uspořádání neuronů, síla spojení mezi nimi a neustálé elektrické výboje.

Nevěřím v posmrtný život. V okamžiku smrti dojde k přerušení dodávky kyslíku do mozku a k odumírání neuronů. Ve chvíli, kdy již nebude mozek schopen generovat elektrické výboje a z nervových buněk se stane mrtvá tkáň, naše osobnost, vše, čím jsme byli, je nenávratně ztraceno. Logicky předpokládám, že smrt se bude podobat spánku nebo ztrátě vědomí, až na to, že se již neprobudíme. Prostě už nebudeme vnímat okolní svět a následně ani sebe sama. Zanikneme.

Nevěřím ve smysl života. Současná biologie si není zcela jistá, ale předpokládá, že život vznikl pouze náhodným pospojováním chemických látek v řetězce. I jeho další vývoj byl náhodný a neřízený. Ve své podstatě nejsme nic víc než hromada uhlíku, vodíku a kyslíku spojená specifickým způsobem. I základ naší osobnosti, který pochází z DNA, vyplývá pouze z uspořádání zmíněných prvků. Snad jediným smyslem života by mohlo být naplňování našich geneticky podmíněných potřeb, které odlišují živé od neživého - chránit se před zánikem a rozmnožovat se. Žádný hlubší smysl život nemá a ani mít nemůže, protože vznikl náhodně a bez zásahu vyšší moci.

Nevěřím v jednu absolutní pravdu. Realita je přece subjektivní, neboť ji každý vnímáme trochu jinak, a tak ani pravda nemůže být jen jedna. Okolní svět jsme schopni poznávat pouze pomocí svých smyslů, které se ale dají s pomocí technologie snadno ovlivnit. A pokud někdo ovládne naše smysly, ovládne náš pohled na realitu.

Nemůžete mít jistotu, že právě teď skutečně držíte v prstech tento spis a čtete jej. Co když jste uvnitř nějaké dokonalé virtuální reality? Písmena, která vidíte, mohou být napodobena stimulací sítnice a pocit, že se dotýkáte papíru, lze snadno nahradit umělým podrážděním nervových zakončení v prstech. Kde berete jistotu, že vaše okolí je skutečné? Jak víte, že opravdu vlastníte fyzické tělo a nejste jen vyspělým programem stvořeným vyspělou civilizací?

Ale to trochu odbíhám od původního tématu. Během psaní našeho příběhu nemáme volnou fantazii, nýbrž se musíme podřídit všem podmínkám, které nás v průběhu času determinovaly.

Již při narození - a vlastně ještě před ním - je rozhodnuto, jací budeme. Naprostá většina rysů osobnosti je vrozená, a tudíž neměnná. Podobné je to i s inteligencí, emočním nadáním, talentem. Vůlí sice můžeme něco málo změnit, jenže i síla naší vůle je vrozená.

Dalším důležitým faktorem jsou vnější podmínky. K čemu je člověku extrémně vysoké IQ, když vyrůstá uprostřed občanské války nebo živoří v chudobě? Proč ze středověku známe tak málo vědců a badatelů? Protože tehdy nebyla inteligence rozvíjena. Ze stejného důvodu dnes známe tak málo vědců z oblastí (nejen) Afriky. Jistě i tam existuje spousta geniálních lidí, ale nemohou svůj talent nijak projevit. Možná že někdo z nich by dokázal vyřešit největší problémy moderní matematiky i fyziky, s nimiž si nevíme rady. Jenže to by je nejdříve musel znát.

Náš život není spravedlivý, a to už od samého začátku. Co nám však zbývá jiného než snažit se napsat co nejlepší příběh i se všemi omezeními?