PREZIDENT

Prezident

Nezáleží na tom, o jakou válku se jednalo. Mohl to být konflikt lokálního významu, světová válka nebo bitva o celé společenství planet s galaktickými nepřáteli (nedoufejte, že to poznáte podle použitých jmen - ta byla totiž změněna).

Důležitá je pouze skutečnost, že jedna strana, jak už to ve válkách bývá, navzdory odvaze a nasazení svých mužů prohrála. Vítězové - a vězte, že právě oni boje rozpoutali ve snaze rozšířit své impérium - okamžitě začlenili získané území do říše, nechali své armády slavnostně pochodovat skrz zdevastovaná města a vyhlásili jedinou a absolutní nadvládu.

Samozřejmě došlo k obměně téměř celé místní politické scény, většina poslanců byla tajně popravena a posty obsadili lidé loajální novému režimu.

Jenže nedlouho po kapitulaci se objevil problém. Obyvatelé dobytého státu pociťovali nesmiřitelnou - a plně pochopitelnou - nenávist ke svým novým vládcům a zdálo se jen otázkou času, kdy vypukne povstání. Imperátoři se nebáli ztráty moci, ale tušili, že na potlačení vzpoury by byla nutná spousta času i prostředků, což by výrazně pozdrželo plány na dobytí dalších zemí.

A tak imperátoři udělili jednomu muži v cele smrti milost a přikázali mu, aby se vrátil k vykonávání své předchozí práce.

Tímto mužem byl Richard Wallace a před dobytím byl prezidentem, jehož si všichni v zemi nesmírně vážili. Imperátoři správně pochopili, že jedině jeho všeobecně uznávaná osobnost může uklidnit rozzuřené davy hrozící povstáním.

Thomas Deichman seděl pohodlně rozvalený v prezidentském křesle. Prohlížel si dokumenty, které nalezl v šuplících, a činil tak s nedbalostí člověka, jenž si je jistý svou absolutní mocí nad situací. Občas se pro sebe potichu uchechtl, když narazil v tajných zprávách na skutečnosti, které ho zaujaly či překvapily.

Na dveře pracovny kdosi zaklepal.

"Dále," řekl bezbarvým tónem hlasu Thomas.

Do místnosti vstoupil voják oblečený v perfektně padnoucí uniformě a postavil se do dokonalého pozoru.

"Přivedli jsme vězně," oznámil.

Thomas ho opravil: "Ale kdeže, není to žádný vězeň. Je to sám pan prezident, asi nejdůležitější osoba celého tohoto státu."

"Jistě, pane, promiňte," zamumlal voják v odpověď hlasem, který napovídal, že podobnou frázi má zautomatizovanou a používá ji velice často.

Po uplynutí několika sekund se voják odvážil zvednout oči a krátce pohlédnout na Thomase. Tomu pohrával na rtech povýšený úsměv, což muže znatelně vyděsilo. Rozhodl se, že nejvhodnější bude otočit se a prezidenta uvést do místnosti.

Richard Wallace se potácel na hraně vědomí, takže viděl vše v okolí zahalené závojem mlhy. Jen částečně dokázal vnímat, že ho dva muži vlečou do jeho pracovny, kde před několika dny přijal delegaci válečných vítězů s připravenou nabídkou kapitulace. Tehdy ještě netušil, že dobyvatelé na podobná prohlášení neberou sebemenší ohled.

Thomas si Richarda pozorně prohlédl a zakroutil hlavou.

"Potřebuji, aby tento muž vystoupil co nejdříve v televizi a pronesl tam důležitý projev. A vy mi ho přivedete takhle zřízeného," poznamenal směrem k vojákům, kteří oba viditelně znejistěli.

"Usaďte ho do křesla a vypadněte," vkradla se do Thomasova hlasu podrážděnost, jež výrazně urychlila vykonání jeho příkazů.

Když už voják zavíral dveře, Thomas za ním zavolal: "A ihned mi sežeňte kompletní propagandistický tým!"

Zároveň také pokynul rukou muži, který za ním přišel s oznámením o příchodu prezidenta a nyní nevěděl, zda může rovněž odejít. Thomasovo gesto ho přinutilo zůstat, což zcela jistě nechtěl. Ustoupil tedy alespoň do rohu pracovny a pokusil se splynout se stěnou.

Thomas chvíli pozorovat netečného prezidenta, pak popadl ze stolu sklenici s vodou a chrstl mu ji do tváře. Richard sebou vyděšeně trhl, zdálo se ale, že studená tekutina mu pomohla vzpamatovat se.

Thomas prezidentovi v několika větách shrnul situaci. Celé sdělení odříkával strojově a jakoby znuděně, monotónně.

"Ve vaší zemi vypukly lokální nepokoje, které hrozí přerůst v celkovou vzpouru. Musíte tedy vystoupit v televizi a přednést projev, v němž občany uklidníte, řekněte jim, že spolu jednáme o míru a o vzájemném válečném vyrovnání, a vyzvete je, aby se uklidnili."

Richard na zlomek vteřiny pozvedl zrak a jeho oči se střetly s chladným pohledem Thomase.

"Jak dlouho trval váš výslech?" zeptal se po tomto kraťoučkém očním kontaktu Thomas.

"Jak dlouho trval váš výslech?" opakoval o asi deset vteřin otázku znovu, tentokrát již mnohem nebezpečnějším tónem.

Prezident však stále mlčel.

"Jak dlouho trval váš výslech?!" doprovodil své třetí opakování stejného dotazu rázným úderem pěstí, který srazil prezidenta na podlahu.

Voják přiskočil a se značným úsilím opět usadil Richarda do křesla.

Thomas položil otázku počtvrté a opět k ní přidal pěstní útok.

"Pane...," odvážil se ozvat voják, když podruhé zvedal zhroucené tělo prezidenta ze země, ale po mrazivém pohledu, kterým ho Thomas okamžitě počastoval, zmlkl.

Kdo ví, zda kvůli vojákově odvážné snaze o záchranu Richarda před dalšími tresty nebo kvůli zbytkům vlastního svědomí, ale Thomas opravdu s mlácením prezidenta do tváře přestal. Posadil se naproti němu a dlouze se na něho zahleděl.

"Podle vašeho stavu to musel být velice umírněný výslech," poznamenal po chvilce ticha.

"Vždyť mě zbili skoro do bezvědomí," poprvé od příchodu promluvil chrčivým hlasem prezident.
"Ano, proto mluvím o umírněném výslechu," přikývl Thomas. "Zřejmě ani nemáte nic zlomené, stačí vám setřít krev a zamaskovat rány na obličeji a můžete vystoupit v televizi."

Richard na Thomase pohlédl, jako kdyby se zbláznil, ale on se jen pousmál a odmlčel se.

Vzápětí se po zaklepání otevřely dveře a dovnitř vstoupilo pět lidí s kufříky a taškami. Ihned pochopili, o koho se mají postarat, přistoupili k prezidentovi a pustili se do práce.
Jeden stíral vlhkým kapesníkem z Richardova obličeje stopy krve, druhý se staral o jeho účes, další si připravoval make-up na zamaskování několika podlitin, jiný sundaval prezidentův oblek a košili a měnil je za čisté. Naprostá sehranost svědčila o dlouhodobé praxi.

Thomas jejich činnost se zájmem pozoroval a prohodil: "Dorazili jste skoro dvě minuty po stanoveném limitu."

Všichni členové propagandistického týmu na zlomek vteřiny ztuhli v záchvěvu strachu.

"Bohužel nemáme čas na hledání nových členů, takže budete potrestáni pouze snížením přídělů," dodal Thomas medovým hlasem, který zněl v jeho podání vskutku děsivě.

Dotčení se rozhodně netvářili nijak vesele, přesto na nich bylo však patrné určité uvolnění a úleva. Zatímco čtyři z nich pečovali o prezidenta, pátý vyndal z kufříku několik listů papíru a předložil je Thomasovi.

Ten si všechny pozorně přečetl a zvolil z nich vítěze. Člen týmu úlevně přikývl - zřejmě byl velice šťastný, že se alespoň jeden připravený projev Thomasovi líbil - a začal chystat promítací zařízení a kameru.

O pár okamžiků propagandistický tým skončil svou práci. Prezident v čistých šatech, s vrstvou make-upu a pečlivým účesem působil dojmem dokonalého elegána, na němž nebyly znát žádné následky předchozích výslechů a mučení. Respektive, nebyly by znát, nebýt ztrhaného pohledu a beznadějného výrazu, které nedokázaly ani sebelepší úpravy vzhledu zakrýt.

Thomas na prezidenta zkoumavě pohlédl, zhodnotil práci týmu, s níž byl pravděpodobně docela spokojen, ale při delším pohledu na Richardovu tvář se nesouhlasně zamračil.

"Tvařte se spokojeně," zavrčel nevraživě. Bylo přímo cítit, že by nejraději pokračoval v úderech pěstí, ale krotí se, aby nerozmazal make-up a nezničil tak dílo propagandistického týmu.

Prezidentovi proběhl po tváři krátký úsměv, který ale působil zoufalým dojmem a výraz obličeje ještě zhoršil.

"Pokud nepromluvíte do televize, lidé budou pokračovat v nepokojích a my jich velké množství zabijeme," oznámil ledově klidným tónem Thomas. "Váš projev je může uklidnit a tím pádem i zachránit před smrtí. Ale aby vám uvěřili, musíte vypadat sebejistě a spokojeně."

Tentokrát se Richard opravdu snažil, ale Thomas i ostatní v místnosti z jeho tváře stále četli hlavně strach a zoufalství.

"Fotku," přikázal Thomas po okamžiku, kdy opět zkoumal prezidentův pohled.

Člen týmu vytáhl z kufříku kus papíru a podal jej svému nadřízenému. Ten si snímek nejprve prohlédl a poté podržel před Richardem, jenž na něj šokovaně vytřeštil oči.

Na fotografii byla spoutaná žena se dvěma dětmi. Všichni měli v puse roubíky a v očích nepopsatelně vystrašený výraz, který hraničil až s nepříčetností.

"Ty svině!" zařval náhle prezident a s nečekanou razancí se vrhl na Thomase. Během zlomku sekundy ho udeřil do tváře a povalil na podlahu, kde přidal další rány pěstí. Celkem jich stihl asi pět, než ho voják s pomocí členů propagandistického týmu od Thomase odtrhl.

Tomu z pohmožděného nosu tekla proudem krev, již se ani nepokoušel zastavit. Změřil si pohledem Richarda, opět usazeného v křesle, a hlasitě se rozesmál.

"Tohle je prezident, jak má být," prohlásil. "Takže tady je můj návrh: ty teď do televize přečteš ten projev, který ti budeme promítat na zeď, a budeš se při tom tvářit jako sluníčko. Pokud to neuděláš dostatečně přesvědčivě a nepokoje neskončí, tvé ženě i tvým dětem se stane něco mnohem horšího, než co prožili dosud."

"Ty svině," procedil v odpověď Richard skrz zatnuté zuby.

"Za minutu vám začíná velice důležitý projev, pane prezidente," přešel Thomas do chladného, profesionálního tónu, který v jeho podání zněl jako výsměch. "Měl byste se raději připravit."

O minutu později se ve všech velkých městech v zemi rozsvítily obří obrazovky umístěné na nejvyšších mrakodrapech a přenesly do ulic projev prezidenta Richarda Wallace. V té chvíli také přestaly vysílat rozhlasové stanice a veškeré pásmo bylo vyhrazeno pro zmíněný proslov.

"Vážení občané," zazněl po většině měst nad hlavami vzbouřenců proti novému režimu silný hlas. "Stojíme na prahu nové éry. Éry, kdy se dva mocné národy spojí, aby společně odolaly veškerým zkouškám své síly i vzájemné věrnosti. Považovali jsme je za dobyvatele, kteří přišli drancovat a plenit. Ukázalo se však, že jde spíše o spojence ochotné se s námi podělit o veškeré své zdroje a technologie. Vyzývám vás proto: ukončete ihned své protesty, neboť jsou naprosto nepodložené. Přece se nebudeme bouřit proti novému příteli! Ano, začátky mohou být těžké, ale nakonec z našeho spojenectví povstane impérium tisíckrát lepší než náš současný stát. Jistě nechcete takový významný pakt narušit nepokoji a demonstracemi. Složte tedy zbraně a oslavte raději dnešní den, první den nových zítřků! A pamatujte: společně jsme silnější!"

Mnohým se takové prohlášení zdálo nanejvýš podivné. Někteří tvrdili, že na pozadí projevu několikrát zaslechli vskutku zlověstný smích. Jiní zase, že na levém rohu prezidentského stolu byly jasně patrné stopy krve. Ale všichni nakonec s boji přestali.

Protože prezident zněl při svém projevu tak spokojeně a sebejistě.

Následujících několik dnů strávil Richard Wallace v pohodlí prezidentského apartmá. K ruce měl spoustu sluhů, mohl si kdykoliv požádat o jídlo, pití či libovolnou formu zábavy. Jeho život ovšem měl pár zádrhelů - nemohl vyjít ze svého pokoje, před nímž neustále hlídala ozbrojená stráž, a hlavně musel stále myslet na svou rodinu. V duchu se ujišťoval, že se jim nikdo neodváží nic udělat, aby nenarušil jeho ochotu spolupracovat, ale zároveň si uvědomoval, že ve skutečnosti nemá na stav svých blízkých pražádný vliv.

Po čtyřech dnech od projevu vstoupil do pokoje Thomas Deichman. Začal přecházet po místnosti, bral věci do rukou, jako by mu patřily - což byla víceméně pravda.

"Výborně, víno!" zaradoval se při pohledu na tác plný šťavnatých hroznů, které Richardovi přinesl sluha, a hned začal trhat a polykat sladké kuličky. Richarda napadlo, že Thomas nechal víno přinést schválně, aby je mohl následně během své návštěvy jíst.

"Předpokládám, že se máte dobře," ozval se po chvilce Thomas.

Prezident po něm vrhl takový pohled, že o jeho názoru nemohlo být pochyb.

"Strašně rád bych organizoval vaše mučení," oznámil Thomas samolibě. "Ale musíte zatím zůstat použitelný pro ovlivnění veřejného mínění, takže bohužel..."

Richard útočným tónem vystřelil otázku: "Jaké plány máte s mou rodinou?"

"Nechat je naživu, dokud to bude vhodné," pronesl hrozivým hlasem Thomas.

"Chci je vidět," řekl prezident.

"Já vás chci umučit k smrti," kontroval Thomas. "Ale zatím ani jeden z nás na své přání nedosáhne."
"Jednou tě zabiju," zašeptal si téměř spontánně Richard.

"Zrovna jsem chtěl říct úplně to samé," opáčil Thomas. "A musíš uznat, že u mě je ta šance přece jenom větší," dodal.

"Proč jsi sem vůbec přišel?" zavrčel prezident.

"Popovídat si," vykouzlil Thomas na tváři jeden ze svých pokřivených úsměvů.

"O čem?" zeptal se neochotně Richard, neboť nechtěl být takto vtažen do podobného rozhovoru, z nějakého důvodu však nemohl jednat jinak.

"O téhle zemi," odpověděl Thomas s nádechem pýchy. "Řekni, Richarde, sledoval jsi v posledních dnech zpravodajství?"

Richard zatnul zuby a mlčel. Pravda byla taková, že často čelil pokušení zapnout televizi, ale vždy odolal, protože se děsil toho, co by mohl vidět.

Thomas ještě okamžik čekal na odpověď, a když nepřišla, zapnul přístroj na stolku sám.
Richard měl sto chutí stisknout oční víčka, vrazit si prsty do uší a hlasitě prozpěvovat, aby mohl dále žít v blažené nevědomosti. Obrazovka však ihned přitáhla jeho pozornost bez možnosti úniku.

"Tenhle kanál je určen jen pro nás, víš? Obyčejní lidé se k němu nedostanou, pro ně jsou určené nějaké propagandistické kecy," vysvětlil Thomas.

Na obrazovce běžely záběry zástupů unavených dělníků, nad kterými stáli vojáci s puškami a dohlíželi na ně. Ve tvářích pracujících, kteří většinou vyráběli a konstruovali válečné stroje a zbraně, bylo patrné značné vyčerpání, ustat v činnosti však nemohli. Pokud někdo polevil ve svém tempu, stráže ho nemilosrdnou ranou přinutili nezahálet. Občas kdosi padl k zemi, kde do něho vojáci chvíli kopali, než ho odtáhli pryč a okamžitě nahradili dalším.

"Samozřejmě asi chápeš, že takováhle situace morálce tvých lidí příliš neprospívá," konstatoval Thomas a k Richardově úlevě vypnul televizi. "Už jsi plně zotaven, takže pro tebe nebude problémem přednést svému národu dvakrát týdně projev o naší vzájemné spolupráci, o spoustě výhod a tak dále."

Richardovi bylo naprosto jasné, že nemůže odmítnout, proto rezignovaně přikývl.

Thomas se povýšeně usmál - byl si plně vědom své moci a patřičně si ji užíval.

"Začneme zítra, ano?" zeptal se, ale na odpověď nečekal. "Proslovy samozřejmě připraví propagandistický tým, ty je pouze přečteš. Samozřejmě s pořádnou dávkou nadšení!" dodal ironicky.
Richard se rozhodl využít příležitosti a pokusil se nasadit výhrůžný tón: "Pokud chcete, abych to udělal, musíte mi ukázat moji rodinu."

Thomas zřejmě na podobný projev vzdoru přímo čekal. Ve své reakci si vychutnal každý výraz a vše pečlivě zdůraznil: "Dobře, umožníme ti vidět rodinu. Pustíme ti přímý přenos z jejich mučení, budeš poslouchat, jak prosí o smrt, ale bude to trvat spousty a spousty nekonečných hodin, než se jim té pocty dostane. Zvlášť u dětí to bude velice zajímavé, s jejich mučením nemáme moc zkušeností. A nesmím zapomenout na to, že tě připoutáme tak, abys nemohl odvrátit hlavu, a podáme ti naši speciální drogu, která výrazně zostří všechny tvoje smysly. Pak se ti celé to dlouhé mučení tvých blízkých vryje tak hluboko do paměti, že se té představy už nikdy v životě nezbavíš."

Thomas se odmlčel, pár okamžiků si užíval nastalé ticho a bavil se výrazem, jenž pokryl bledou tvář Richarda. Když získal pocit, že mlčení již trvá příliš dlouho, oznámil: "Takže se uvidíme zítra ráno v osm hodin ve vaší pracovně, pane prezidente. Doufám, že dorazíte vhodně ustrojen a příjemně naladěn, abyste mohl sebevědomě reprezentovat svůj národ."

A se škodolibým úsměvem odešel.

Následující týdny se pro Richarda staly pokřivenou napodobeninou doby, kdy skutečně vykonával svůj prezidentský úřad. Každý den docházel do pracovny, kde se věnoval svým povinnostem - četl projevy, vystupoval v televizních přenosech a podepisoval dokumenty. Jenže zároveň si uvědomoval, že vše, co veřejnosti vzkáže, jsou jen prachsprosté lži, a papíry raději ani nečetl, aby nevěděl, s jakými hrůzami vlastně souhlasí.

V jeho kanceláři byl často přítomen Thomas Deichman a sledoval, jak prezident plní úkoly. Většinou mlčel, občas ovšem začal konverzaci.

"Vám se asi diktatura příliš nezamlouvá, že?" zeptal se jednou, když Richard přečetl projev o oficiální změně politického uspořádání a i přes veškerou snahu se přitom nedokázal tvářit nadšeně.

"Celý život jsem zasvětil boji za demokracii," odvětil možná trochu namyšleně prezident.

"Demokracie je jenom nechutný paskvil," zasmál se Thomas.

"Proč?!" neudržel se Richard, zvýšil hlas a nasadil útočný tón, ale Thomas měl dnes smířlivou náladu, a tak nezačal se svými obvyklými výhrůžkami.

"Protože už naši staří filosofové dospěli k závěru, že demokracie bude mít v dlouhodobém měřítku za následek snižování kvality politiky, až nakonec dojde k úpadku společnosti a nastane vláda lůzy, která je tou nejhorší možností vůbec. Protože demokracie klade důraz na jednotlivce a upřednostňuje jeho zájmy před zájmy celku, což opět vede k úpadku. Protože když jsou lidé svobodní, začnou se chovat nezvladatelně."

Prezident očekával od Thomase nějaké propagandistické kecy, ale dostal odpověď, která dávala smysl. Matně si vzpomínal, že i on se kdysi dávno učil, že podle spousty filosofů je demokracie cestou k záhubě.

"Co tedy má být nejlepší forma vládnutí?" otázal se.

Thomas vysvětlil: "Většina filosofů se shodla na tom, že pro společnost se zdá nejvýhodnější, pokud je u moci skupina moudrých, která má absolutní moc. Na nich leží veškerá zodpovědnost i pravomoce."

Richard se zamyslel, ale než stihl něco namítnout, Thomas pokračoval: "Samozřejmě, taková forma vlády je v reálu nedosažitelná, protože pokud někdo získá absolutní moc, nebude se chovat tak, aby prospěl celku, ale tak, aby prospěl sobě. Tak, aby si mohl moc vychutnávat a udržet navždy. To je jeden ze základních rysů povahy všech lidských bytostí, důsledek evoluce a přirozeného výběru, kdy přežije pouze nejsilnější. Proto diktatury nedopadnou podle představ zúčastněných."
Richard si během těchto úvah uvědomil jednu šokující pravdu a nyní ji musel vyřknout: "Vy to víte! Víte, že tohle všechno je strašlivě špatně, ale to vám nebrání celý systém podporovat!"

"Samozřejmě," rozesmál se Thomas. "Když se zamyslíte, zjistíte, že žádný způsob vládnutí není vhodný. Během diktatury lidé trpí, během demokracie se sice cítí dobře, ale postupem času se začne společnost hroutit. Já jsem na rozdíl od spousty dalších funkcionářů alespoň schopen tuhle skutečnost pochopit, přijmout a využít. Stejně jako každý, i já toužím mít moc. A v rámci našeho impéria se mi jí dostává vrchovatou měrou."

Richard stále seděl jako opařený: "A to vás nikdy nenapadlo, že i obyčejní lidé mají právo žít si podle svého? Myslel jste někdy..."

Ale Thomas ho rázně přerušil: "Ano, zvážil jsem otázku svědomí a tak dále. Jenže skutečně důležitý je pouze základní zákon života: Přežije ten nejsilnější. Převedeno do současné situace: Přežije ten, kdo má moc. A to jsem já."

Richard strnule seděl na židli a nebyl schopen slova.

"Přesně vím, co se vám teď honí hlavou," dodal Thomas. "Chcete mě přesvědčovat, abych začal dělat správnou věc. Ale to se nikdy nestane. Protože stejně jako kdokoliv jiný jsem sobec. Další důsledek základního pravidla evoluce. A vždycky budu pomáhat pouze sám sobě."

Thomas se zvedl a chystal se k odchodu. "Měl byste se připravit, pane prezidente," nasadil opět svůj obvyklý výsměšný tón. "Čeká vás další velice důležitý proslov a vaší rodině by se jistě nelíbilo, kdybyste projevil podobně malé nadšení jako minule."

Po několika dalších týdnech, které se pro Richarda slily v jednotvárnou rutinu projevů a podepisování, na něho v pracovně jednoho rána čekal Thomas Deichman.

"Půjdeme se projít," oznámil prezidentovi.

Richard počítal s lecčíms, rozkaz ho však vyděsil mnohem více, než by očekával.

"Ne," zakroutil zoufale hlavou.

Thomas se rozesmál. "Zdá se mi to, nebo jste příliš zbabělý na to, abyste vyšel ze své ulity a uviděl, jak se změnil váš stát pod naší nadvládou?"

"Tohle nezvládnu," zamumlal prezident, kterému se před očima míhaly děsivé záběry z televize, jež se mu ani po spoustě týdnů nepodařilo dostat z hlavy. Věděl, že potřebuje žít v iluzi pohodlí a není vůbec připraven čelit všem zvěrstvům, která ho dozajista venku čekají.

Thomas se pár okamžiků zlostně mračil a uvažoval. Pak se zřejmě rozhodl, rázně pokývl hlavou a vydal krátký příkaz směrem k vždypřítomnému vojákovi: "Vezmi ho."

Muž popadl Richarda v podpaží a rázně ho přinutil zamířit za Thomasem chodbou vedoucí k východu z budovy.

Ještě uvnitř dostal prezident také vysvětlení tohoto nápadu: "Lidé už ti totiž nevěří, víš? A je jedno, jak moc se u projevů křeníš. Ale nedá se nic dělat, čekali jsme, že se nenechají klamat věčně. Takže vyrazíš mezi dělníky, budeš je povzbuzovat a říkat jim, jak skvělou práci dělají a tak dále. Všechno je pečlivě naplánováno, stačí se jen držet předepsaných vět a ty dokola opakovat. Za zády ti bude stát televize a všechno samozřejmě natáčet. Té si vůbec nevšímej. Pokud bude nějaký dozorce trestat dělníky, klidně mu řekni, ať je shovívavý nebo tak něco. Budu stát vedle tebe, takže se na tebe nikdo neodváží."

A pak už vystoupili z budovy do jasného denního světla. Připojila se k nim skupina vojáků, která měla sloužit jako ochrana i doprovod, a všichni zamířili do blízké továrny na výrobu elektroniky, z níž se - podobně jako z většiny podobných závodů - stala továrna na výrobu zbraní a zbrojních systémů.

"Jste přece prezident, pane Wallace," zašeptal Richardovi do ucha Thomas svým typickým výsměšným hlasem. "Chovejte se podle toho. Musíte kráčet hezky zpříma a se sebevědomým výrazem. Nezapomeňte, že už nyní vás snímají kamery. A zdá se, že i kolemjdoucí si uvědomují, kdo jste. Tak koukejte nasadit co nejmilejší úsměv!"

Kráčeli po ulici jen pár minut - podnik, do něhož mířili, se nacházel nedaleko -, ale Richard si stihl všimnout jednak špinavých chodníků a poničených budov, které se nikdo nepokusil zrekonstruovat, a hlavně tváří těch několika málo občanů, jež potkali. Byly totiž ztrhané a hleděly z nich smutné oči bez jasu. Většina lidí prezidenta poznala, avšak pohlédla na něho jen velice plaše a rychle přešla na druhou stranu silnice, aby se vyhnula vojenskému doprovodu i zlověstně se tvářícímu Thomasovi. Richard dokonce získal nepříjemný pocit, že v pár obličejích se objevil i záblesk odporu a nenávisti. Došlo mu, že pro mnohé se stal spojencem utlačovatelů.

Jeho negativní dojmy nezmizely ani uvnitř samotné továrny, ba právě naopak. Když měl pronést projev, hlas se mu zadrhl v hrdle a on nebyl schopen vydat ani hlásku. A tak pouze procházel mezi dělníky, pokoušel se tvářit alespoň trochu pozitivně a občas zamumlat povzbudivá slova, jenže věděl - a všichni ostatní rovněž -, že se jedná jen o prázdné fráze.

Součástí návštěvy byl i oběd v místní kantýně, kde prezident seděl přímo mezi pracovníky a jedl stejné jídlo jako oni.

Po prvním soustě se Richard ovšem hrozivě zakuckal - pokrm byl opravdu strašný. Kvalita potravin, které normálně dostával od vojáků, sice také v porovnání s předválečnými časy výrazně klesla, se stravou obyčejných lidí se to však nedalo ani zdaleka srovnávat.

Richard dostal v jednom okamžiku chuť vyzvat všechny přítomné k povstání, ale snad ani na vteřinu neuvěřil, že by šlo o dobrý nápad s nadějí na úspěch.

V kantýně si také poprvé od vstupu do továrny všiml výrazu Thomase - ten zatím vždy kráčel za ním, takže na něho Richard neviděl. Teď spatřil v jeho tváři odstín pobavení nad prezidentovou reakcí na jídlo zaměstnanců, který ovšem vzápětí zanikl v masce studeného vzteku a zuřivosti. Až nyní si Richard uvědomil, že nevyhovující představení, jež sehrál, bude mít zcela jistě následky.
Když vyšli z továrny, Thomas vydal stručný rozkaz: "Vracíme se."

Velitel oddílu namítl: "Ale co ty další dvě továrny..."

Když však uviděl výraz Thomasova obličeje, rychle zmlkl a v čele vojáků zamířil k prezidentskému sídlu.

Až do kanceláře, kde Richard vykonával svůj úřad, dorazili bez jediného slova.

"Odejděte," řekl následně Thomas vojákům. Poslal ven i stráž, která jinak v místnosti zůstávala neustále.

I po zabouchnutí dveří pokračovalo zlověstné ticho. Thomas jen upřeně zíral na Richarda, který dokázal vnímat snad jen hlasité bušení vlastního srdce.

Po několika vskutku děsivých chvílích už prezident nevydržel a klid narušil: "Potrestejte jenom mě, moji rodinu nechte na pokoji."

Thomas se krutě usmál a opáčil: "Kdybys znal naše metody, na kolenou bys prosil, ať potrestáme tvoji rodinu a ne tebe."

Pak se prudce otočil a odešel.

"Ne!" zakřičel Richard, jenže Thomas už byl pryč a v pokoji ho nahradil obligátní voják.

Hůře se Thomas zachovat nemohl - svým odchodem zanechal prezidenta v nejistotě a ve strachu, jaké následky má očekávat.

Během následujících týdnů prezident Thomase ani jednou nespatřil. V kanceláři se dál věnoval svým povinnostem a snažil se je vykonávat co nejlépe, aby vyrovnal svůj katastrofický výlet mezi dělníky. Vytvářel projevy, rozhovory, podepisoval dokumenty, aniž je vůbec četl, a nikdy ani slůvkem nezaprotestoval.

Asi měsíc po nezdařené cestě do továrny trávil opět hodiny v pracovně. Kupodivu toho dne ztratil pojem o čase - jindy sledoval ručičky hodin neustále, protože ve své práci nenacházel žádné potěšení -, takže mu voják musel úsečně připomenout: "Za minutu bude poledne, pane. Zamíříme spolu na oběd."

"Ano, samozřejmě," přikývl Richard a ještě si na stole urovnával listiny.

Když vstával, aby společně s vojákem odešel do jídelny, celou budovou otřásl masivní výbuch. Prezident měl co dělat, aby se udržel na nohou, ale když se mu podařilo znovu získat rovnováhu, objevil se vedle něho voják, který ho přirazil k zemi a chránil vlastním tělem. Pustil ho až po více než minutě, když už začínalo být jasné, že exploze byla ojedinělá.

Richard chtěl dojít k oknu, jenže voják mu v tom zabránil.

"To není bezpečné, pane," vysvětlil.

"Předpokládám, že na oběd se asi nejde," poznamenal Richard, odpovědi se ovšem nedočkal.
Po hodině, již strávili neproduktivním čekáním, vrazil do pokoje Thomas, na němž bylo už na první pohled jasně patrné vysoké rozčilení. Okamžitě se vrhl k prezidentovi a chytil ho pod krkem.
"Co s tím máš společného?!" zavrčel.

"Nic," zakroutil hlavou Richard. Překvapilo ho, že jeho hlas zní naprosto vyrovnaně a klidně.
"Dnes jsi zůstal v pracovně déle než obvykle, dokonce tě musel voják upozornit na čas oběda," konstatoval Thomas. "Jaký mělo tohle chování důvod?!"

"Žádný, prostě se to stalo. Je to pouze náhoda," bránil se Richard.

Thomas si pro sebe něco zamumlal, ale zdálo se, že se uklidňuje a došlo mu, jak nepravděpodobná by byla účast prezidenta na jakékoliv nelegální akci.

"Co se stalo?" odvážil se zeptat Richard.

"Sebevražedný atentátník se odpálil v tvé oblíbené továrně," nemohl si Thomas odpustit ironický tón. "Měl toho s sebou tolik, že v podstatě zničil celou budovu."

"Ale... Proč?" nechápal Richard - v hlavě měl obrázky nevinných pracovníků, kteří museli tvořit převážnou část obětí.

"Zrovna tam byla návštěva naší delegace," procedil skrz stisknuté zuby Thomas. "Ty jsi o ní věděl, podepsal jsi přece dokument, v němž jsi s jejím příchodem do továrny souhlasil," vkradl se najednou do jeho hlasu silný podezřívavý tón.

Richard se musel zasmát. "Já ty dokumenty nečtu," přiznal.

Od Thomase žádná reakce nepřišla, zdálo se, že vše pečlivě promýšlí. Nakonec vstal a zamířil ke dveřím.

Před odchodem ještě poznamenal: "Možná byste měl se čtením toho, co podepisujete, pomalu začít, pane prezidente. Dozvěděl byste se velice zajímavé informace."

Druhý den si Richard začal během podepisování pročítat obsah dokumentů. Většinou se jednalo o zbytečné souhlasy s přesunem zásob nebo personálu, které prolétl jen zběžně a neudělal si o nich žádnou konkrétní představu. Trochu pečlivěji studoval nové zákony a nařízení, jež se sice tvářily nenápadně, ale za košatými formulacemi prezident vycítil skrytý úmysl omezovat svobody a práva společnosti. Přesto se sebezapřením podepsal.

"Nevíte, kolik nových zákonů jsem už potvrdil?" zeptal se vojáka. Většinou s ním během celého dne nepromluvil, dnes ale tuhle zásadu porušil.

"To nevím, pane," byl muž jako vždy stručný a formální. "Předpokládám, že nejméně sto, pravděpodobně však mnohem více."

"Aha," přikývl trochu zaraženě prezident. V duchu se totiž vyděsil, s čím vším mohl souhlasit.

"Minulý týden jste třeba podepsal novou verzi ústavy," dodal voják a zdeptal tím Richarda ještě více.

Asi o hodinu později mu přinesli nové listiny k odsouhlasení. Opět šlo hlavně o podřadné a nudné záležitosti, kterými by se před koncem války vůbec nezabýval. Jenže když se propracovával skrze hromadu papírů, cosi mu padlo do oka.

Šlo o příkaz k popravě sto šestnácti odsouzenců, kteří se provinili těžkými zločiny proti impériu.
Prezident strnul a hodnou chvíli na dokument zíral. Přitom mu v hlavě hlodala vskutku děsivá myšlenka - že tento příkaz k popravě zcela jistě zdaleka není první. Nesebral ale dostatek odvahy, aby se znovu dotázal vojáka.

"Tohle nepodepíšu," oznámil poté roztřeseným hlasem.

"Prosím, pane?" zarazil se voják.

"Tohle nepodepíšu," opakoval silněji prezident.

"Pane, vy ten papír podepsat musíte," vkradlo se do vojákova hlasu zděšení.

"Ne," odmítl Richard v náhlém návalu odhodlání.

Voják evidentně nevěděl, jak by se měl zachovat. "Budu to muset oznámit, pane," rozhodl se nakonec.

"Prosím," ukázal Richard na telefon na stole.

Krátce poté, co muž vytočil číslo, se z mluvítka ozval Thomas. Prezident mu úplně nerozuměl, pochopil ale alespoň to, že vojákovi důrazně vyčítá, že se vůbec odvážil zavolat.

"Pane, pan Wallace odmítá podepsat jeden ze zaslaných dokumentů," oznámil voják během chvilky ticha.

Thomas položil sluchátko.

Voják pohlédl na prezidenta s výrazem, z něhož se dal jasně vyčíst soucit, a postavil se na své obvyklé místo.

Ani ne o minutu později vpadl do místnosti Thomas. Na první pohled bylo jasné, že nemá sebemenší náladu na debaty a pokusy o vzepření - působil velice rozčileně.

"Můžete mi, pane prezidente, vysvětlit, co se tady děje?" zeptal se s takovou dávkou ironie, jakou od něho Richard ještě nikdy neslyšel.

"Nepodepíšu příkaz k popravě," trval na svém.

Thomas se krátce zamyslel a pak natáhl ruku. "Mohu?" ukázal na hromadu dokumentů.

Richard mu papír podal a Thomas si jej zběžně pročetl.

"Podobných příkazů jste již podepsal čtrnáct," oznámil poté. "Poslal jste na smrt několik tisíc lidí. A podepíšete i tenhle."

Richard v duchu tušil, že bude mít na svědomí spoustu životů, ale přesto ho přesné informace hluboce zasáhly. Pokoušel se přesvědčit, že popravy by proběhly i bez jeho souhlasu, jenže pocit viny se mu tím zmírnit nedařilo.

"Tohle nepodepíšu," zopakoval jako automat.

"Tohle podepíšete," autoritativně řekl Thomas a položil před Richarda na stůl inkriminovaný list a pero.

"Ne," zašeptal prezident, přestože se děsil následků.

"Musím vám snad připomínat situaci vaší rodiny, pane prezidente?" Thomasův hlas zněl vskutku zlověstně.

"Já vím, ale nemůžu to podepsat," odvětil Richard nejistým hlasem. Celý se třásl.

"Pane. Prezidente. Podepište. Ten. Papír," odsekával Thomas slova.

Richard se již nezmohl na žádnou reakci, pouze zůstal strnule sedět.

"Stvrdil jste smrt tisíců, pane prezidente," připomněl Thomas. "Na dalších sto šestnácti už nezáleží."

Ale Richard v duchu věděl, že záleží. Že by záleželo i na životě jediného člověka.

"Takovou dobu jste spolupracoval," pokračoval Thomas. "To chcete všechno zahodit?"

Ale Richard mlčel. Mlčel a nepodepisoval.

Thomas okamžik čekal. Pak si pro sebe přikývl, vytáhl z pouzdra u opasku pistoli a přes stůl ji přiložil Richardovi k hlavě.

"Pane prezidente!" zakřičel zuřivě. "Podepište ten papír!"

Richard cítil, jak mu po tváři stékají slzy. Třásl se jako ještě nikdy v životě. Nedokázal vydat ani hlásku, ale podařilo se mu zakroutit hlavou.

"Pane prezidente!" vložil Thomas do oslovení důraznou výhrůžku.

Ale Richard stále kroutil hlavou.

"Podepište!" řval Thomas. "Podepište! Jinak vám vpálím kulku přímo do mozku! Zastřelím vás právě teď a tady! A vaši rodinu nechám chcípnout jako psy! Podepište!"

Richard vnímal, že se přestává třást. Najednou pocítil smíření se vším, co se může stát. Zvedl zrak z desky stolu a z příkazu k popravě a pevně se podíval do Thomasových očí.

Několik vteřin na sebe zírali rozšířenými a téměř nepříčetnými zornicemi. Jejich pohledy se vpíjely do sebe a ztrácely se jeden ve druhém. Po Thomasově tváři tekly kapky potu, po Richardově zase slzy.

Pak Thomas tuhle magickou chvíli přerval tím, že udeřil rukou s pistolí do stolu.

"Kurva!" zařval.

Ještě jednou vrhl děsivý pohled na prezidenta a vzápětí odešel z místnosti a práskl dveřmi.

Richardovi trvalo hodnou chvíli, než se alespoň trochu vzpamatoval. Snad ještě nikdy předtím nepocítil v pár minutách takové citové vypětí. Znovu se začal třást, tentokrát vyčerpáním.

Ale důležitá pro něho byla jediná věc - že vyhrál nad Thomasem.

"Pane prezidente," ozvalo se nad ním. "Odvedu vás na pokoj, pojďte."

Až nyní si Richard připustil přítomnost vojáka, který byl také svědkem celé předchozí situace. A také si uvědomil, že v jeho hlase zaznamenal vůbec poprvé náznak úcty.

Když procházeli chodbami, po dlouhé době se opět cítil jako prezident.

Když druhý den přišel do pracovny, okamžitě mu padl zrak na příkaz k popravě a pero, které stále ležely na stole jako němá připomínka včerejšího incidentu. Chvilku váhal, pak si ale sedl na židli a uchopil psací potřebu.

O minutu později vstal a s odhodláním oznámil vojákovi: "Mám důležitý dokument, který musím donést Thomasovi osobně."

Muž nedokázal skrýt překvapení. "Mohu jej vidět, pane?" natáhl paži a Richard mu do ní papír vložil.

Vojákovi zacukaly koutky, ale neodvážil se vystoupit z role a zasmát se. Slova v hlavičce byla přeškrtnuta a nahrazena ručně dopsaným nadpisem: Příkaz k omilostnění. Podobně prezident změnil znění celého následujícího textu. Dokument byl podepsán.

Voják dlouhou chvíli váhal. Uvědomoval si, jak riskantní je tento krok a co by mohl znamenat pro něho i pro prezidenta. Ale nakonec přikývl.

"Doprovodím vás, pane," rozhodl a vrátil listinu Richardovi.

Během cesty chodbou si i Richard připustil, že podstatná část jeho vědomí se ho snaží ze všech sil varovat, aby Thomase nedráždil. Jeden okamžik se dokonce otočil na vojáka s úmyslem požádat ho, aby zamířili zpátky. Mužův pohled ho však přesvědčil, že má pokračovat vpřed.

"Dále!" Thomasův hlas vypovídal o tom, že jeho majitel není v dobrém rozmaru - po včerejší události nebylo divu.

První věc, která Richarda napadla po příchodu do místnosti, se týkala toho, že Thomas nevypadá vůbec dobře. Měl kruhy pod očima a skelný pohled, zdálo se, že vůbec nespal. Ani se nepokusil dát svým výrazem najevo určité překvapení nad zvláštní delegací. Zatímco prezident uvažoval, jestli jde o dobrou či špatnou zprávu, podal mu předělaný dokument.

Thomas si jej pozorně prostudoval, soustředil se na každé slovo, často se vracel zpět a četl si jednotlivé pasáže textu ještě jednou. A čím déle si dokument prohlížel, tím více byl Richard nervózní. Za sebou zaslechl roztřesený nádech vojáka a došlo mu, že není jediný, který začíná pochybovat o správnosti svého jednání.

Konečně Thomas papír odložil a zadíval se do prezidentovy tváře.

"Víte, že jste se hodně změnil?" zeptal se tiše, po včerejší agresi nebylo ani stopy. "Když vás porovnám s tím mužem, kterého jsme první den přinutili spolupracovat..."

Richard byl takovouto úvahou zaražen, přesto ale řekl větu, již měl připravenou: "Přišel jsem požádat o omilostnění sto šestnácti odsouzených k smrti a očekávám, že má prosba bude vyřízena kladně a bez delších průtahů."

V odpověď čekal ironický smích, Thomas ale jen pomalu pokýval hlavou. "To se můžete spolehnout," zašeptal.

Richarda tato naprosto nečekaná reakce citelně rozhodila. Krátce se ohlédl na vojáka, na tom ale bylo vidět ohromné úsilí o netečný výraz a nezúčastněný pohled.

Thomas najednou vstal. Richard proti své vůli hlasitě polkl naprázdno.

"Pane prezidente, nastal čas, abyste opět viděl svoji rodinu," oznámil Thomas.

Při pohledu do šokovaného obličeje Richarda se mu na tváři objevil náznak dříve typického ironického úsměvu.

Richard si cestu do vězení pamatoval jen velice matně. Nejprve ho vojáci odvedli do limuzíny se zatemněnými okny, takže nebylo vidět dovnitř ani ven. Pak seděl vzadu a mlčky čekal, až dorazí na místo. A poté ho jiní vojáci zavedli do obrovské budovy a prováděli ho nekonečnými chodbami, až konečně zastavili před dveřmi, které se nijak nelišily od jiných. Richard dostal chuť zeptat se, jak se někdo může v takovém bludišti vyznat, vtom ale ze dveří vystrčil hlavu Thomas a naznačil mu, aby vešel.

Uvnitř to vypadalo jako v typické vyslýchací místnosti - uprostřed stál strohý stůl a židle.

Thomas se choval vskutku neosobně. Na Richarda ani nepohlédl a jen odrecitoval pokyny: "Zde se uvidíte se svojí rodinou. Setkání budou přítomni dva vojáci a my je budeme sledovat z jiné místnosti. Vy budete po celou dobu setkání sedět na této židli, vaše rodina bude stát na protější straně stolu. Nepokusíte se o žádný bližší kontakt, budete spolu pouze mluvit. Na rozhovor máte pět minut. Jakékoliv porušení daných pravidel bude potrestáno velice přísnými postihy obou stran. Rozuměl jste všemu, pane prezidente?"

Richard měl z neutrálního chování i z celé akce špatný pocit. Ten již dosahoval takové intenzity, že se prezident odvážil vůbec poprvé oslovit Thomase jeho křestním jménem. Jenže zatímco jindy by ho tím rozzuřil doběla, nyní nepřišla žádná reakce, Thomas jen zopakoval svoji předchozí otázku.

Richard rezignoval a přikývl.

Thomas vzápětí odešel z místnosti a nechal v ní prezidenta samotného.

Richard si po chvilce uvažování sedl na židli a čekal. Říkal si, že by měl vnímat nadšení a napjaté očekávání, že bude mít možnost vidět své blízké, místo toho v něm však převládal pocit strachu a nejistoty, k čemu má tohle setkání podle utlačovatelů vlastně vést. A co víc, na zádech za sebou přímo cítil zkoumavé oči Thomase i dalších, kteří ho zcela jistě pozorují skrz poloprůhlednou stěnu.

Po pár minutách vstoupili dva vojáci a přivedli s sebou ženu a dvě děti. Ukázali jim, že se mají postavit na opačnou stranu stolu než Richard, jeden z nich zavřel dveře a oba se pak postavili ke kratším stranám stolu a hlídali dění v místnosti.

Richard zkoumavě hleděl do tváří své rodiny, ale kromě ustrašených výrazů v nich nenašel žádnou známku prodělaného utrpení. Až po pár vteřinách si uvědomil, že nejjasnějším jeho důkazem je skutečnost, že všichni měli takové obavy z následků, že se ani nepokusili projevit nadšení.
Richard o této chvíli snil dlouho, nyní však nevěděl, co by měl říct. Veškeré kouzlo bylo zničeno vojáky i dalšími tušenými osobami za sklem.

Nakonec se zmohl na otázku: "Jste v pořádku?"

"Ano," zašeptala jeho žena.

Richard na sobě cítil přilepené zraky svých dvou dětí, které ho svou tíhou přímo srážely k zemi. Až teď mu došlo, že naprosto není třeba cokoliv říkat, pohled do tváří rodiny bohatě stačí.

"Viděli jsme zprávy," ozvala se manželka. "Už nesmíš vydávat takové projevy."

"Nebudu," slíbil potichu Richard.

"A musíš se jim vzepřít," pokračovala.

"Ale co vy?" opáčil Richard.

"Jsi prezident a tahle země je důležitější než my," oznámila naprosto klidně manželka.

Richard přímo cítil neklid Thomase, který už za sklem zřejmě vydává rozkazy o předčasném ukončení setkání, protože se nevyvíjí podle původních představ.

"Stal jsem se prezidentem jenom, abych byl důležitý, jenom ze sobeckých důvodů," přiznal nahlas.
"Já vím," usmála se žena. "Ale teď jsi povinen plnit svoji povinnost vůči národu."

Richard chtěl ještě cosi namítat, jenže pak mu oči padly na jeho syna. Chlapec velice vážně, skoro až slavnostně přikývl a stvrdil slova své matky.

A pak už do místnosti vpadl Thomas, rozzlobený na nejvyšší míru - veškerá jeho předešlá zdrženlivost byla opět pryč.

"Měli jste to zarazit už dávno!" rozkřikl se na vojáky.

Vzápětí vytáhl zbraň, udeřil s ní Richardovu manželku do spánku, a když se skácela k zemi, přikázal: "Odneste ji! A ty spratky taky!"

Zatímco vojáci vykonávali příkaz, prezidenta k smrti vyděsila zdánlivá maličkost, kterou si uvědomil - i navzdory brutální scéně ani jedno dítě nedalo najevo žádné emoce, jen jejich vystrašené pohledy prozrazovaly, jak se cítí.

Vše ostatní se mu slilo v nejasnou mlhu, pamatoval si jen, jak se s křikem vrhl na Thomase a pěstí ho nespočetněkrát udeřil do obličeje. Vojáci měli náhle spoustu práce s dětmi a nemohli svému nadřízenému přijít na pomoc, a tak nemohlo příval Richardových ran nic zastavit.

Několik dalších dnů prezident dál vykonával své povinnosti a podepisoval dokumenty. Nyní si však pečlivě vybíral, s čím bude souhlasit a co zamítne. Další příkaz k popravě rovnou zmuchlal a odhodil do koše. Proti jeho novému přístupu zatím nikdo nic nenamítal.

Tohle všechno však dělal bez zájmu a soustředění. Před očima mu stále visely vystrašené tváře jeho dětí, které ale ani v nejhorší situaci neměly odvahu svůj strach projevit.

Po týdnu vstoupil do kanceláře Thomas a přinesl s sebou další projev. Chtěl naznačit členům propagandistického týmu, ať připraví kamery a další zařízení, ale cosi v Richardově výrazu ho zarazilo.

"Potřebujeme plán nula," oznámil stručně jednomu muži, který přikývl a pro něco odběhl.

"Co je plán nula?" chtěl vědět Richard.

"Pojistka pro případ, kdy byste nechtěl spolupracovat," vysvětlil Thomas.

To už se vracel muž s přenosnou obrazovkou, již postavil hned vedle hlavní kamery a přístroje, který na stěnu promítal text projevu. Richard pochopil, o co půjde, ještě předtím, než se na ní rozzářil nějaký obraz.

"Tady uvidíš živý přenos z vězení tvé rodiny," objasnil Thomas. "Stojí u nich profesionálové, kteří čekají jen na rozkaz, aby je začali vyslýchat tím nejhorším způsobem. Jestli ten rozkaz dostanou, záleží jen na tobě a kvalitě tvého projevu. Tak se připravte, pane prezidente, začínáme za deset sekund."

Richard periferním zrakem zaznamenal, že monitor vedle kamery se rozsvítil, přinutil se na něj ale ani na okamžik nepodívat. Věděl, že to dokáže, protože kvůli nerušenému vysílání proslovu nemohly být záběry jeho rodiny doprovázeny zvukem, jenž by jeho pozornost rozhodně přitáhl. Zaslechl, jak Thomas stojící mimo záběr natahuje kohoutek zbraně - další výhrůžka.

Richard byl však dávno rozhodnut a jeho plán nemohlo nic změnit. V hlavě mu zněla slova jeho ženy a před očima viděl vážně přikyvujícího syna.

Na kameře se objevilo červené světlo znamenající přímý přenos do všech televizí, rozhlasu i obrovských obrazovek na vrcholcích mrakodrapů po celé zemi. Na zdi za ní se objevila velká písmena, která tvořila věty o prosperitě a výhodách nové spolupráce, jež měl prezident s nadšením přečíst.

Ale Richard si jich nevšímal. Pohlédl přímo do kamery a promluvil co nejnaléhavějším tónem.
"Všichni víme, že tohle je špatně. Ti lidé nás zotročují, využívají veškeré naše zdroje a zabíjejí tisíce z nás. Tohle musí skončit. Pokud povstanete..."

"Co to děláš?!" zařval náhle nepříčetně Thomas a vrhl se k prezidentovi. Již podruhé během krátkého období mu přiložil pistoli k hlavě, ale tentokrát se Richard ani trochu nebál.

"Viděl jsem svoje děti!" rozkřikl se zuřivě. "Jejich matku uhodil tenhle člověk do hlavy, až upadla do bezvědomí, a moje děti měly takový strach, že ani neprojevily žádné emoce! Bály se, že pokud projeví lítost nebo hrůzu, potrestají je hůře, než si já umím představit! Zabijte utlačovatele! Zabijte je všechny! Zabijte je, ať naše děti nemusí mít strach projevit emoce!"

Během posledních vět se Richard ze všech sil pral s Thomasem a snažil se vzít mu zbraň. V duchu si uvědomil, že nikdo z jeho lidí mu nepřišel na pomoc. Koutkem oka viděl, že členové propagandistického týmu jsou zkoprnělí překvapením a voják, který v kanceláři obyčejně na Richarda dohlížel, měl v obličeji stopu obdivu a malinko kýval hlavou na znamení souhlasu.

Thomas vypustil na začátku svého zásahu několik sprostých slov, postupně se jeho křik změnil jen v neartikulovaný řev. Zuřivě kolem sebe mával pažemi, a kdyby mu Richard nebránil, už by několikrát stihl spoušť bez ohledu na to, kam náboj doletí.

"Nesmíme se vzdát!" pokusil se i přes ztížené podmínky pokračovat Richard. "Musíme znovu získat svoji svobodu! Musíme..."

Jenže pak ho Thomas najednou prudce udeřil do hlavy a prezidenta síla rány odhodila přímo před monitor s živým přenosem z vyslýchací cely jeho rodiny.

Než se mu zatmělo před očima, vypálil se mu do paměti záběr na mrtvolu jeho ženy se zlámanými končetinami a obličeje dětí zbrocené krví. Jejich výraz ztratil většinu lidskosti a dalo se z něj vyčíst nezměrné utrpení. V pozadí stál muž. V pravé ruce držel nůž s červeně zbarvenou čepelí. V té levé třímal tyč, která byla zřejmě nabita nesmírnou silou elektřiny.

Richard se probudil. Před celou slyšel nějaký nezvykle hlasitý šum, nevěnoval mu ale pozornost. Bezmyšlenkovitě si vzal několik soust odporného jídla, které nacházel na podlaze každé ráno.

Během doby, kdy byl vězněn, se z jeho dříve trochu obtloustlého těla stala vychrtlá kostra potažená kůží. Trávil celé dny bez hnutí - jednak neměl na pohyb potřebnou energii, ale hlavně nebyl k činnosti nijak motivován. Cítil se jako prázdná schránka, která jen pasivně čeká na smrt.

"Nemohu uniknout, jako bys byla pořád se mnou," zašeptal si pro sebe slova, jež mechanicky opakoval od počátku věznění a už pro něho vlastně ztratila veškerý smysl. "Ale tvá slova vždycky vyblednou."

Zaslechl střelbu, která stále sílila.

"Když jsi pryč, jsem jenom tváří v davu," pokračoval Richard.

To už se k jeho uším nesly i výkřiky hrůzy a bolesti.

"Vím, že jednoho dne se vrátíš zpátky dolů," dokončil svou mantru.

Vtom se dveře s rachotem otevřely a do cely vpadlo několik mužů. Část z nich na sobě měla staré uniformy používané ve válce, jiní jen otrhané hadry. V rukou drželi každý minimálně jednu zbraň.

"Zabezpečte oblast!" řval velitel. "Jackson, Perkins hlídají vzadu! Blackman, Hilbert pokračují dál! Morris zůstane se mnou!"

Jednotka se přesně podle rozkazu rozdělila. Velitel se pomalu přibližoval k vězni a přes rameno mu nakukoval Morris.

"Tak to byla pravda," pronesl fascinovaně muž. "Nevěřil jsem, že budete ještě naživu, pane prezidente."

Richard na něho jen bezvýrazně pohlédl.

"Asi vás potěší, že váš poslední projev rozpoutal nepokoje, které vedly až ke svržení tyranů. Nyní už pouze čistíme město od zbytků jejich armády."

Muž se na okamžik odmlčel, ale reakce se nedočkal. Odhodlal se tedy dodat pár vět, jež se mu vyslovit vůbec nechtělo.

"Podle nařízení prozatímní vlády jste kolaborant a válečný zločinec, pane prezidente. Poslal jste spoustu lidí na smrt a plnil jste příkazy tyranů. Proto vás v případě nalezení mám odeslat před soud. Rozsudkem bude zcela jistě trest smrti."

Voják nejistě sledoval tvář Richarda, ale na té se objevil jen malý úsměv.

"Jestli tedy nebudete nic namítat, pane prezidente...," dovolil se muž a přistoupil k vězni.

"Zastřel mě," požádal náhle prezident.

"Prosím?" zarazil se muž.

"Prosím," opakoval po něm Richard, v jeho případě však nešlo o vyjádření překvapení, nýbrž o procítěnou prosbu.

Voják důkladně pozoroval výraz Richardovy tváře. Po chvilce ticha přikývl.

"Thomasi, to nemyslíš vážně!" ozval se Morris šokovaně.

Richard se v reakci na tuhle větu rozesmál.

"Co se děje?" zeptal se muž.

"Nic," opáčil prezident. "Jen že se jmenujete stejně jako jeden člověk, kterého jsem znal."

"Aha," odpověděl voják.

Pohlédl znovu na Richarda a ten krátce a s úsměvem přikývl.

Voják připravil zbraň.

"Máte nějaká poslední slova, pane?" zeptal se co nejjemněji.

"Nemohu uniknout, jako bys byla pořád se mnou," zašeptal si pro sebe Richard. "Ale tvá slova vždycky vyblednou. Když jsi pryč, jsem jenom tváří v davu. Vím, že jednoho dne se vrátíš zpátky dolů."

Zazněl výstřel.

"Prezident se stal obětí přestřelky mezi námi a strážemi," vysvětlil Thomas Morrisovi.

Ten po okamžiku přemýšlení souhlasil.

Oba odešli z cely a nechali prezidenta Richarda Wallace se svou rodinou, která se konečně vrátila zpátky dolů.