PŘÁNÍ

Přání

Byli tři. Tři starci, kteří přecházeli od vesnice k vesnici a nechávali za sebou jen trosky domů a mrtvoly lidí. Nikdo netušil, co dělají tak strašného, protože zatím žádný člověk ze zničených osad neutekl. Pověst však starce daleko předcházela a způsobovala, že lidé v celé zemi žili ve strachu z nezvaných návštěvníků.

Nejinak tomu bylo i v malé vesničce Gnihtemos Hsiw. Proto když jednoho dne přiběhly děti, které si hrály v okolí, a s vykulenýma očima popisovaly tři kmety mířící k osadě, vyvolaly ve všech velké obavy. Rodiny se schovávaly v domech, některé se dokonce připravovaly na útěk. Ti nejzdatnější muži mezitím zabarikádovali vstup a za žádnou cenu nechtěli pustit dědy dovnitř.

Jenže náhle se zničehonic zábrana rozpadla a tři poslové apokalypsy důstojně vkráčeli mezi nuzné příbytky. Nikdo z přihlížejících se je neodvážil zastavit - vyzařovala z nich silná autorita a moc. Starci se usadili pod mohutným stromem na návsi a nejevili ani pramalou touhu odejít. Z bezpečné vzdálenosti je pozorovala většina vesnice.

Tu nejvyšší z trojice povstal a silným hlasem zakřičel tak, aby ho zaslechl každý v osadě: "Slyšte nás, lidičky! Býváme označováni jako vrazi a ničitelé životů, jedná se ovšem o obrovský omyl! Ve skutečnosti máme rozdávat lidem radost a štěstí! Přijďte sem a řekněte, co byste si přáli! Přejte si cokoliv a my vám vaši tužbu splníme! Bůh na vás seslal ohromné dobrodiní, tak je rozumně využijte a nezapomeňte, že pro nás není nic nemožné!"

Vesničané byli velice překvapeni tímto proslovem a stále zírali na kmety. Ale ti prostě jen seděli pod stromem a nedávali najevo vůbec nic, snad jen lhostejnost. A po pár minutách se lidé začali pomalu rozcházet.

Starci pod starým dubem dřepěli již několik dní a všichni je raději zdaleka obcházeli. Nenašel se člověk, jenž by se odvážil požádat je o něco, i když nejvyšší děd svoji výzvu denně opakoval.

Pak ovšem před starce předstoupil Gakrov, obecní blázen. Usmál se na ně a s výrazem idiota prohlásil: "Pšed rokem mi umšel můj pejsáneček. Já jsem z toho úplně juďuďů. Kdybyste vyrobili ňáký bregule a pšivedli ho zpátky, aby mi dělal štěstí." A s otevřenými ústy čekal na odpověď.

"Samozřejmě, to není problém," odvětil vůdce kmetů a vzápětí všichni pozvedli paže nad hlavu. Kolem nich se objevila namodralá záře, která stále sílila.

Gakrov se nejdříve smál škytavým smíchem a neobratně tleskal rukama, pak se ale začal bát a rozbrečel se. "Takhle pejsáneček nevypadal," stěžoval si ufňukaně. "Měl hlavu a nohy a určitě nesvítil. Nebo že by svítil?" zahloubal se.

Vtom se oslnivě zablesklo a u Gakrova stál pes. Radostně zavrtěl ocasem a ihned se lísal ke svému páníčkovi. Gakrov vesele zavýskl, objal postupně všechny dědy a poděkoval jim.

"Hodný dědečkové udělali bregule a vrátili mi pejsánečka!" rozhlašoval po celé osadě. Jelikož si každý pamatoval, jak Gakrov truchlil pro voříška, mysl se vzpírala pochopit, že nyní znovu běhá za svým pánem. Na kmety se začínalo nahlížet trochu jinak.

Netrvalo dlouho a k trojici se na popud své manželky odvážil i jeden z místních rybářů jménem Oltimak. Trochu se sice třásl, přesto ale zřetelně vyslovil, co měl na srdci: "Ehm, já, teď když jsem viděl, jak jste pomohli Gakrovovi, tak jsem taky dorazil s jistým přáním... Víte, potřeboval bych pár penízků, abych měl míň problémů s uživením mý rodiny, tak kdybyste byli tak hodný...," nechal větu neukončenou a s tázavým výrazem hleděl střídavě na každého z kmetů.

"Samozřejmě, to není problém," opáčil nejvyšší a stejně jako předtím starci vytvořili namodralé světlo, které vyvrcholilo oslnivým zábleskem. Když záře pohasla, Oltimak uviděl na zemi u svých nohů ležet velký měšec, skoro až pytel. Měl co dělat, aby ho vůbec uzvedl. Už podle cinkání mu bylo nadevše jasné, že uvnitř jsou opravdu zlaťáky, přece jen se ovšem pohledem přesvědčil.

"Bude to prozatím stačit?" dělal si starosti vůdce dědů.

"No určitě," zavýskl Oltimak a radostně utíkal domů.

Zpráva o zázračném zbohatnutí se bleskově rozšířila po celé osadě a s dalšími žadateli se brzy přímo roztrhl pytel.

"Já bych potřeboval pár zlaťáků."

"Mohli byste mý ženě zabránit v novým otěhotnění? Už teď máme dětí až moc!"

"Prosím vás, udělejte mě krásnýho..."

"Ňáký peníze kdyby se našly, nezlobil bych se."

"Vodeberte mi ten šerednej hrb!"

A takhle to šlo stále dokola a dokola. Nikdo už ve starcích neviděl posly apokalypsy, právě naopak - všichni jim děkovali za jejich bezmeznou dobrotu a štědrost. Žádná žádost nezůstala nevyslyšena, ať byla jakkoli absurdní.

Kartik přišel jako první s poněkud nečestným přáním. Chtěl, aby vylovil více ryb než ostatní rybáři, kterých bylo v osadě několik a navzájem si tvrdě konkurovali.

I další občané však pomalu začínali toužit po něčem, co by je zvýhodnilo a povýšilo nad ostatní. Podstata přání se změnila - už neposkytovala výhody jedné rodině, nýbrž způsobovala nevýhody ostatním.

Z vesnice se ani ne za týden stalo místo plné vzájemné nenávisti. Všichni měli v chalupách nesmírné bohatství a zbavili se všech problémů, nikdo však nevycházel ven a všichni uvnitř kuli pikle proti svým sousedům. Jen občas se kdosi opatrně vyplížil ke stromu se starci, aby jim přednesl nové přání.

"Nemůžeme si uvnitř udržet žádný teplo!" nadávala Tosbehna. "Určitě nás někdo proklel u těch dědků! Hele, Uldisne, já ti řeknu, co uděláš. Ty pudeš k těm dědkům, řekneš jim, ať tady máme teplo a ať ostatní... No, co by se mohlo ostatním přihodit? Ať... Ať mají šváby! To je vono! No, běž rychle, než nám provedou něco dalšího, běž!" A Uldisn běžel.

Nejvyšší stařec mu samozřejmě vše splnil a po jeho odchodu poznamenal ke společníkům: "Pokaždé je to úplně stejné. V každé vesnici je to rozdělené na tři fáze. Nejdříve se jedná pouze o malá přání pro osobní potřebu. Ve druhé fázi přichází přání proti ostatním, ale spíše jen nějaké nepříjemnosti - tam jsme teď tady. A až přijde třetí část, lidé se navzájem naprosto zničí. Jako všude jinde."

A tahle třetí fáze již nastávala.

"Ať se sousedovic chalupa propadne do horoucích pekel!"

"Ať Lagrinských chajda shoří na popel!"

"Ať na támhletu chatrč spadne žhavá koule z nebes!"

Nenávist lidí vůči sobě dosáhla vrcholu a oni se začali rafinovanými způsoby vraždit. Zdálo se, že s osadou je amen.

Jenže vtom přišel ke kmetům Gakrov a přednesl přání: "Vy jste moc hodný lidičkové, dyž takhle plníte všecky žádosti. Ale vostatní lidi jsou zlý. Chtějí bejt co nejvíc juďuďů a dělají strašný bregule! Neměli byste plnit každý pšání, jenom ty dobrý. A proto si já pšeju, abyste zrušili všechny pšání a rači vodešli."

Nejvyšší odpověděl stejně jako vždy: "Samozřejmě, to není problém," a společně s ostatními kmety stvořil namodralé světlo, které jasnělo, dokud nevybuchlo. Přes celou vesnici se přehnala tlaková vlna, jež zrušila veškerá kouzla starců.

Chalupy znovu povstávaly z popela, peníze se ztrácely a hrby opět narůstaly. Trojice kmetů zmizela a nikdo netušil, kam.

Vesničané náhle byli v úplně stejné situaci jako před příchodem dědů, alespoň po materiální stránce. Nyní však věděli, že v případě nouze se nemohou spoléhat na podporu druhých. Bude jim trvat velmi dlouho, než znovu získají ztracenou důvěru ve své spoluobčany. A i poté už vztahy mezi nimi nebudou zdaleka tak bezstarostné.

Ani se nevědělo, že vesnici zachránil ten největší idiot - Gakrov. Ten však smutnil ze všech nejvíc - když žádal starce o zrušení všech proseb, neuvědomil si, že opět přijde o svého milovaného pejsánečka.

Tak to byla ta strašná věc, kterou kmeti prováděli - plnili lidem přání. Kvůli tomuhle bylo zničeno již osm osad a tahle přežila jen tak tak.

Lidé od přírody touží být nejlepší, mít moc nad druhými a ovládat ostatní. A když jim v cestě nestojí žádné překážky, tahle necivilizovaná touha je zcela ovládne.

I když se skrýváme za vybranými způsoby a spravedlností, jedná se pouze o zástěrku a přetvářku. Hluboko uvnitř jsme stále zvířata. A ať se snažíme sebevíc, nedokážeme se těchto primitivních pudů zbavit. Můžeme je pouze potlačit.

A modlit se, aby jednou pudy nepotlačily nás.