POTOMCI BOHŮ

Potomci bohů

Část 1.

Rast pomalu vydechl a otevřel oči. Jako kterýkoli jiný den hleděl na dřevěný krov a místy už trochu ztrouchnivělé trámy. Otevřeným oknem zaslechl zpěv ptáků a spokojeně se pro sebe usmál.

Dnešek totiž nebyl pouze obyčejným dnem. Poprvé se měl sám vydat na trh a pokusit se prodat skrovné přebytky sklizené úrody.

Spěšně se oblékl a nedočkavě vběhl do hlavní místnosti. Pozdravil otce Vašta a zručně si ukrojil štědrý krajíc chleba.

"Nemám jít přece jen s tebou?" dělal si starosti se synovou první zkušeností s trhem Vašt, ale oba věděli, že tuhle zkoušku musí Rast zvládnout sám.

Přestože syn se na tenhle den těšil několik týdnů a stále musel o své první samostatné cestě přemýšlet, nyní mu přece jen mysl zalétla do jiných končin.

Spatřil totiž na obloze ubývající měsíc, jak pomalu zapadá.

"Otče!" zvolal náhle vzrušeně. "Víte, jak jsem vám říkal, že nevěřím těm báchorkám, že naše planeta je středem vesmíru? Možná mě právě napadl důkaz!"

Vašt však synovo nadšení nesdílel. "Opatrně!" zašeptal důrazně. "Tohle je kacířství!"

Rast se ovšem nenechal zastavit. "Měsíc mění své fáze, že? To znamená, že nemůže svítit sám od sebe, to by zářil pořád stejně! Něco ho tedy musí osvětlovat a on jen odráží světlo! Vzhledem k tomu, že hvězdy jsou nehybné, jediným dalším vysvětlením je Slunce."

Vašt během synova uvažování zavřel všechna okna a ještě je pečlivě zkontroloval. Dobře věděl, jaké by mohl mít problémy, kdyby tyhle řeči zaslechl někdo škodolibý a pomstychtivý.

"Měsíc i Slunce podle toho, co vidíme, oběhnou Zemi za jeden den. Ale to by mělo Slunce osvětlovat pořád stejnou část Měsíce, když jsou vůči sobě v té samé poloze!"

V téhle fázi úvah se Rast musel odmlčet, neboť nevěděl, jak dál. Nebyl schopen si tenhle paradox logicky objasnit.

Vašt byl vděčný, že syn už se svými úvahami přestal, a začal ho pobízet ke spěchu - za pár chvil už měli být v kostele na mši.

"Všechno máš připraveno, Raste, obilí je naloženo, koně zapřaženi. Hned po obřadu vyrazíš. Čím dřív budeš na trhu, tím větší šanci máš, že najdeš nějakého dobrého kupce. Neber první nabídku, rozumíš? Hezky smlouvej, nenech se ošidit! Když se bude blížit konec trhu, můžeš snížit cenu, ale jenom trošku! Rozhodně nezačínej níž než na pěti zlatých za pytel. Ke konci trhu sniž cenu na tři zlaté, ne míň! To raději přivez zbytek zpátky domů!" udílel Vašt ještě synovi rady, když seděli v chrámové lavici a jako drtivý zbytek vesnice čekali na zahájení mše.

"Já vím, otče," odbyl ho Rast. "Říkal jste mi to už tisíckrát."

"No, jen aby," zabručel si pro sebe Vašt. "Opakování matkou moudrosti."

Ale vzápětí musel ztichnout, protože zvon oznámil začátek obřadu.

Na vyvýšený stupínek vylezl postarší muž oblečený ve zlatem vyšívané roucho a hlubokým hlasem začal dnešní bohoslužbu. Rast ovšem poslouchal pouze ze začátku, protože první část obřadu, kterou kněz opakoval pokaždé ve stejném znění, se mu obzvláště líbila.

"Před dávnými věky zde na Zemi žili bohové," zahájil služebník svatých jako obvykle. "Jednoho dne ovšem vycítili, že se jejich čas naplnil. A tak odešli do říše zaslíbené a nás zde zanechali jako svůj odkaz, jako ty, kteří mají plnit jejich slovo."

Po téhle části Rast vypnul. Ať se snažil sebevíce, prostě nedokázal sám sebe přesvědčit, že historie se odehrála skutečně tak, jak je popisována knězem. V minulosti se obával potrestání od bohů za to, že v ně doopravdy nevěří, nyní ovšem dospěl k názoru, že každý by měl mít právo myslet si, co chce, a už svou víru neřešil.

Myšlenky na první zkušenost s prodáváním obilí, která ho měla popostrčit na cestě přípravy k převzetí hospodářství, se mu v hlavě prolínaly se znovuobnoveným problémem osvětlení Měsíce, nad kterým už se trápil několik let.

"Slunce a Měsíc oběhnou okolo Země za stejný čas, takže musí být stejně daleko," šeptal si pro sebe neslyšně.

Vašt spokojeně zakýval hlavou, protože se domníval, že jeho syn se konečně zase jednou začal opravdu procítěně modlit.

"Jsou stejně daleko, takže obíhají po stejné dráze, akorát jsou vůči sobě vždy na opačné straně," pokračoval Rast. Ani takhle se ovšem nikam nedostal. Během první poloviny mše dospěl k názoru, že Slunce musí být výjimečné, protože jen ono dokáže tak jasně zářit. Že by všechna ostatní tělesa jen odrážela světlo od Slunce?

"Slunce nejspíše hoří," uvažoval. "A musí hořet opravdu hodně, protože svítí úplně bíle. To jsem zatím viděl pouze u kováře, když pořádně fouknul měchem do výhně. Ale na Slunce určitě nikdo nefouká, takže se muselo takhle rozžhavit samo od sebe. Na to potřebuje hodně paliva. Myslím, že opravdu hodně, protože jeho světlo ozařuje všechna další tělesa a ještě ho dost zbyde pro nás."

A ke konci mše došel k závěru, že Slunce už kvůli své teplotě, schopnosti jasně svítit i spoustou dřeva, které musí spalovat, si zaslouží výsadní postavení v celé soustavě.

Vzpomněl si, jak se divil pohybům Marsu, který na nebi občas dělal podivuhodné kličky. Teď však všechno začalo zapadat do sebe. Mars kolem Země neobíhá rovně, protože kolem ní neobíhá vůbec!

Rast cítil, že si bude muset ještě hodně popřemýšlet a sestavit si spoustu představ a hypotéz, ale rozhodl se vycházet z faktu, že Slunce je výjimečnější než Země.

Vašt chtěl zrovna syna pochválit, jak dobře se dnes modlil, když ten si dostatečně nahlas, aby to otec zaslechl, zašeptal: "Takže Země obíhá kolem Slunce, ne naopak!"

"Bohové, odpusťte!" začal se okamžitě s leknutím křižovat Vašt a s hrůzou prosil, ať je jeho syn osvícen a přestane mít takové kacířské myšlenky.

Umínil si ovšem, že ho poučí až po návratu z trhu, aby ho zbytečně nerozptyloval.

Mše za pár minut skončila a obyvatelé vesnice se rozcházeli. Někteří se s úsměvem zastavovali před chrámem a vyprávěli si, jiní pospíchali, aby se dostali na trh co nejdříve. Mezi takové dnes patřili i Vašt s Rastem.

Vašt pomohl synovi vyvézt naložený vůz, tažený dvěma koňmi, před dům a sledoval, jak se Rast usazuje na kozlíku a připravuje si bič.

"Byla bys určitě pyšná," zašeptal si pro sebe při vzpomínce na nebožku ženu a díval se za odjíždějícím povozem.

Rast ovšem vesnicí neprojel plynule a bez zastávek. Nejprve potkal doktora, velice učeného muže, k němuž chodili všichni, kdo byli nějak zraněni či nemocni. Kromě toho však znal spoustu věcí o historii a také uměl číst jazyk bohů, což nedokázal ani sám kněz. Rast ho proto měl ve velké úctě.

"Doktore!" zavolal na něj. "Musím s vámi mluvit! Přišel jsem na něco úžasného!"

Muž mu dal znamení, že slyší a rozumí, ale neměl čas zastavovat se. Rast si tedy řekl, že s ním promluví, až se vrátí z trhu.

Podruhé se zdržel u domu své milé Jasmy. Několikrát zapráskal bičem, aby dal najevo svou přítomnost, a o chvilku později Jasma vyšla a spěšně si utírala ulepené ruce do zástěry.

Rast ji vytáhl k sobě na kozlík a dal jí několik hubiček. "Pečeš buchty?" zašeptal při pohledu na dlaně a prsty umazané od těsta.

Jasma přisvědčila a s úsměvem se otázala: "Chtěl bys?"

"To víš, že bych chtěl," souhlasil Rast.

"Co mi přivezeš z trhu?" ptala se dál Jasma.

"To záleží na tom, kolik dostanu buchet," dělal drahoty Rast.

"No, tak třeba za řetízek bys dostal nejmíň pět buchet," navrhla Jasma.

"Deset," smlouval Rast.

"Ale bude krásný a zlatý a zářivý," svolila Jasma.

Měli na sebe jen pár okamžiků, protože Jasma musela zpět k plotně a na Rasta čekal trh, ale i tak si toho stihli tolik říct.

A poté Rast konečně vyjel z vesnice.

Trh se konal jako obvykle v Satankovu, který byl od Varkanova vzdálený asi čtyři kilometry. Rast poprvé tuto cestu absolvoval sám a na kozlíku povozu, odkud měl dobrý výhled, takže se rozhlížel po okolní krajině a snažil se zapamatovat si každý detail.

Nedaleko od cesty tekla řeka Rolabza. Její voda tiše šuměla a dokreslovala všudypřítomnou harmonii. Nedal se přeslechnout hlasitý zpěv ptáků, v němž zvláště vynikal stále se opakující jednoduchý nápěv, zřejmě vyluzovaný kosem. Rast ptáčkovi zahvízdal v odpověď. Takhle se spolu chvíli dorozumívali. Rast pro zábavu měnil melodii svého hvízdání a kos se přizpůsoboval.

Na cestě už nikoho nepotkal, všichni byli dávno na trhu. Přesto však nikam nespěchal, seskočil z kozlíku, nechal koně kráčet podle vlastního uvážení a s pohvizdováním pochodoval vedle nich. Zhluboka vdechoval čistý a svěží vzduch a užíval si života.

Pohledem přejížděl po okolí a upřel ho na zvláštní stromy, které rostly u cesty. Natolik ho zaujaly, že zastavil koně, seběhl ze stezky a rychle urazil vzdálenost, jež ho dělila od stromu.

Nikdy o těchhle zvláštních stromech příliš nepřemýšlel, bral je jako přirozenou součást života. Když ale nyní přejížděl po jejich šedé, drsné a jednolité kůře a prohlížel si stále stejně tlustý kmen bez větví, zapochyboval, zda se skutečně jedná o rostliny.

Až zaržání jednoho z koní ho vyrušilo z jeho úvah. Vracel se trávou k povozu, když vtom asi metr od cesty o něco zakopl.

Sehnul se a vyprostil z divokého travního porostu zvláštní věc. Byla tenká, jednalo se vlastně o jakýsi kus plechu. Na jedné straně byl zřejmě původně bílý, avšak celý byl rozežrán rzí.

Když se však Rast podíval pořádně, na bílé straně spatřil nějaký nápis. Tvořilo ho pět znaků a nad posledním se tyčil jakýsi zvláštní symbol. První znak tvořila rovná čára s obloukem na boku, zbytek už byly pouze různě poskládané úsečky.

Vzhledem k tvaru písmen Rast téměř s jistotou usoudil, že jde o písmo bohů. S úctou tedy položil plech do vozu a těšil se, až mu doktor přečte nápis.

Chtěl opět vyskočit na kozlík, aby koně trochu popohnal a stihl dorazit na trh včas. Došlápl však do nějaké díry v cestě a měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Sice musel zaklít a chytit se postraňků, ale nespadl.

Zpražil díru pohledem, jenže vzápětí si musel kleknout a prohlédnout si ji pečlivěji. Díky ní se totiž zamyslel nad povrchem cesty a až nyní si všiml, že ho netvoří pouze černá hlína, nýbrž nějaká zcela jiná látka. Slepovala k sobě malé kamínky, byla černá, trochu mazlavá a lepivá. Uvolňoval se z ní nepříjemný zápach, který Rast ještě nikdy necítil.

Na trh dojel bez problémů, ale nadšení z první samostatné prodeje obilí ho již nadobro opustilo. Místo něj měl v hlavě podivné šedé stromy, plech s nápisem v písmu bohů a zvláštní černou látku tvořící cestu.

Jeho obilí mělo zdravá, velká a správně zabarvená zrna, a proto se všechno prodalo velice rychle. Ani nemusel snižovat cenu. Přestože dorazil mezi posledními, měl vyprodáno jako skoro první.

Zbylo mu tedy dost času na procházení se trhem a prohlížení rozmanitého zboží. Dlouho vybíral řetízek pro Jasmu, aby si byl naprosto jistý, že se přesně strefí do jejího vkusu.

Čas velice rychle ubíhal a brzy nastal konec trhu. Zúčastnění se pomalu rozcházeli, někteří prodejci byli nadmíru spokojeni, jiní hořekovali nad mizerným výdělkem. I Rast tedy zamířil k okraji Satankova, aby vyzvedl koně s povozem, které zde zanechal ve speciální ohradě jako většina příchozích.

Avšak když míjel úplně poslední z dlouhé řady stánků se zbožím, něco mu odrazilo světlo přímo do oka a tím přitáhlo jeho pozornost. Prodejce už sice balil, nevadilo mu ovšem ani trochu, že přišel dnes už nejspíše poslední potenciální zákazník. Ochotně rozložil po pultu spoustu bezúčelného harampádí a naučenými slovy jej začal vychvalovat.

Rast však šel najisto a vzal si do ruky zvláštní věcičku, jež ho před okamžikem oslnila a díky tomu přivedla ke stánku. Jednalo se o obdélníkovou krabičku černé barvy. Byla velice tenká, na tloušťku měla pouhých několik milimetrů, přesto ovšem musela uvnitř sebe cosi ukrývat. Skoro celou přední stranu pokrývalo sklo, které však bylo neprůhledné. Právě ono vytvořilo ten odlesk.

Rast už chtěl krabičku zklamaně položit zpět, když si všiml nápisu na zadní straně. Tentokrát byl tvořen sedmi znaky, ale ani nyní nebylo pochyb o tom, že se jedná o písmo bohů.

"Vezmu si to," oznámil Rast a sáhl po váčku se zlaťáky.

Vašt snad v životě nebyl spokojenější a pyšnější. Hned jak mu Rast odevzdal výdělek, skoro skákal radostí. Vůbec si nevšiml, že jeho syn je zadumaný a nesdílí nadšení svého otce.

Naštěstí ovšem Vašt vzápětí po příjezdu syna odešel do místní hospůdky, aby se všem přítomným pochlubil, a zanechal Rasta bez dozoru.

Ten nejprve zamířil k Jasmě domů a předal jí řetízek. Vychutnal si její upřímné potěšení a stručně povyprávěl, co se mu událo. Vše zvláštní však raději zamlčel.

Jasma po chvilce vycítila, že Rast není úplně sám sebou a zřejmě potřebuje cosi důležitého udělat, a tak ho dlouho nezdržovala. Na cestu mu dala několik výborných buchet, jejichž těsto se přímo rozplývalo na jazyku a vyvolávalo v ústech jedinečný koncert chutí.

Rast se poté mohl konečně vydat k muži, který mu jako jediný dokázal ulevit od zvědavosti. Cestou zabočil domů a vytáhl z vozu kus plechu s nápisem. Také si ověřil, že má v kapse tu zvláštní krabičku, a spěchal k doktorovi.

Zaklepal na dveře jeho příbytku a než dotyčný dorazil otevřít, Rast si pohrával s krabičkou. Na straně spatřil nějaké tlačítko. Pokusil se ho zmáčknout, nic se však nestalo. Zrovna když už plánoval dostat se dovnitř násilím, dveře se otevřely.

"Doktore!" zaradoval se Rast.

"Copak se děje, chlapče?" usmál se otcovsky doktor, jemuž ve vesnici nikdo neřekl jinak.

"Já..." Rast se rozhodl, že o Slunci a Měsíci bude mluvit až později, a ukázal jak plech, tak i krabičku. "Potřeboval bych tohle přeložit, doktore."

"Ale, ale, ale, jazyk bohů," podivil se upřímně doktor a pozval Rasta dál.

Zatímco hledal knihu, která mu měla při překladu pomoci, Rast mu vyprávěl, kde a za jakých okolností k oboum věcem přišel.

Doktor konečně nalezl objemnou bichli a s heknutím ji položil na stůl. "Víš, i když nápisy přeložím, asi ti toho moc neřeknou, protože ta slova určitě nebudeš znát," snažil se zchladit Rastovo nadšení, když listoval v zaprášené knize.

Po několika okamžicích doktor našel správnou stránku, začal zkoumat nápis na zrezivělém plechu a porovnávat jednotlivé znaky s nákresy v bichli. Rast ho sledoval se zatajeným dechem a zároveň se snažil zachytit něco z řečí, které si doktor při překládání mumlal pod nos.

"Mám to," oznámil spokojeně myslitel. "Ale nedokážu ti říct, k čemu slouží to divné znaménko nad posledním písmenem. Přeložil jsem to bez něj."

"A co to tedy znamená?!" bezděky zvýšil hlas Rast.

"Plzen," vyslovil zřetelně doktor a vida zklamání na návštěvníkově tváři, rychle dodal: "Říkal jsem, že se z toho slova příliš nedozvíš."

Poté se začal zabývat krabičkou. Obracel ji v rukách a stejně jako Rast zkoušel mačkat vystouplá tlačítka na bocích. Nic se ovšem nestalo, a tak se pustil do luštění nápisu na zadní straně. Tentokrát nemusel řešit žádná znaménka a navíc dva znaky ze sedmi byly identické.

"Ani tohle ti nic neřekne," oznámil Rastovi po chvilce.

"To nevadí, stejně to řekněte!" žádal Rast. "Úžasné je už jen to, že slyšíme slova, jaká užívali bohové!"

Doktor se musel usmát nadšení mladíka a opět co nejartikulovaněji vyslovil: "Samsung."

Část 2.

Od první zkušenosti Rasta na trhu uplynulo několik měsíců. Vašt byl nadšením bez sebe a stále syna vychvaloval, ale ten neustále chodil s hlavou v oblacích, přestal se zajímat o Jasmu a všechny domácí práce dělal bezmyšlenkovitě a povrchně.

Když se dozvěděl, co znamenají zvláštní nápisy, doufal, že společně s doktorem se pokusí pochopit jejich význam. Jenže ukázalo se, že doktor pátrat nechce, stačí mu, že zná jazyk bohů.

Rast byl zklamaný a pokusil se oživit jeho zájem vysvětlením své teorie o Slunci uprostřed vesmíru. Tím si však doktora ještě více rozhněval - ten totiž i přes svou učenost nebyl ochoten přijmout jakoukoli novou hypotézu, jež by otřásla základy světa.

Rast tedy zůstal sám. Neměl nikoho, s kým by se radil, nemohl veřejně publikovat svou teorii, protože nedisponoval žádnými přesvědčivými důkazy. Čím dál více se odcizoval ostatním vesničanům včetně vlastního otce, protože náhle viděl jejich omezenost na přízemní věci a neschopnost povznést se do vyšších sfér myšlení.

Několikrát zašel s otcem do místní hospody a tam poslouchal stále dokola opakované příběhy a historky. Nedokázal však na těchto setkáních nalézt nic zajímavého, a tak do krčmy chodit přestal.

Pomalu se ovšem smiřoval s tím, že ho čeká průměrný život vyplněný pěstováním obilí a snahou o uživení. Ať uvažoval jakkoli, neviděl jedinou skulinku, jak mu uniknout a pokračovat ve svém bádání.

Zlom ovšem nastal, když jednoho deštivého dne opět prodával na trhu v Satankově. Mezi kupujícími byl i starší muž s prošedivělými vlasy a postupující pleší.

"Celý pytel je za pět zlatých, pane," oznámil Rast lhostejným tónem. "Ale mohu vám odvážit přesnou hmotnost, jestli chcete."

"Ano, ano, i ten největší císař je závislý na těchto malých zrníčkách," zamumlal si pro sebe muž a Rast si uvědomil, že podobně hlubokou úvahu ještě od nikoho neslyšel.

"Promiňte, pane," odvážil se, "nemohl byste mi to přeložit?" A vytáhl z kapsy zvláštní krabičku, kterou nosil stále s sebou.

"Jazyk bohů," podotkl muž. "Píše se tam Samsung, ale to ti toho asi příliš neřekne, viď?" prošel zkouškou úspěšně.

"A vy víte, co to znamená?" nedokázal ovládnout zaujetí ve svém hlase Rast.

Muž překvapeně vzhlédl, když zaznamenal takové nadšení. "Ano, vím," pokýval hlavou. "Věnoval jsem bohům celý svůj život, takže se odvažuji tvrdit, že málokdo o nich zná více než já. Ty by ses snad chtěl něco dozvědět?"

Rast nedokázal uvěřit svému štěstí. "Ano!" zvolal, až se mnozí účastníci trhu otočili.

Nemohl otci říct, co si s doktorem Enšejnem domluvil, protože by zcela určitě nesouhlasil, a tak mu nezbylo než zalhat.

"Otče, na několik dnů bych zůstal ve městě a naučil se tam nové metody setí a orání," nadhodil jednou u večeře. "Taky bych se podíval, jak co nejefektivněji obchodovat a vydělávat si. Co říkáte?"

Vašt by byl jindy zcela jistě proti, neboť by celý nápad považoval za zbytečný, nyní však pochyby přebila radost, že syn se konečně zase začíná zajímat o důležité záležitosti týkající se farmaření. A tak svolil.

Příštího dne odpoledne už Rast nedočkavě klepal na dveře u doktora Enšejna.

"Jen pojď dál, chlapče," vyzval ho doktor ihned po otevření dveří.

Jeho dům byl jeden z nejhonosnějších v celém městě. Už zvenčí vyhlížel velice luxusně, zařízení uvnitř však tento dojem ještě přebilo. Drahé vázy, propracované vzory na stěnách, úžasné obrazy.

"Jak dlouho tu můžeš zůstat?" vyrušil doktor Rasta v prohlížení interiéru.

"Několik dní," dostalo se mu nepřítomné odpovědi.

"No, není to moc, ale alespoň něco," zamumlal si pro sebe Enšejn. "Připravil jsem ti v podkroví pokoj, chlapče," vzpomněl si najednou.

"Vy bydlíte sám?" zajímalo Rasta.

"Ano," mihl se doktorovou tváří stín. "Žena mi před lety zemřela."

"A jak jste se dostal k takovému bohatství?" pokračoval Rast po vyjádření upřímné soustrasti.

"Občas po mně chce nějaký úkol sám starosta a ten umí velice dobře zaplatit. Dalo by se říct, že kdykoliv si neví rady, přijde se poradit. A že já mám zdroje, které mu vždy pomohou! Dobře si uvědomuje, že v úřadě zůstal díky mně, a patřičně mě za to oceňuje."

Rast si odložil své věci v malém, ale útulném pokojíku a nedočkavě seběhl dolů do přízemí. Doktora našel v jeho pracovně, jež přímo oplývala starobylými předměty.

Zdálo se, že Enšejn očekával Rastův zápal, a už si promyslel, jakým směrem povede svůj výklad. "Co víš, chlapče?" začal.

Rast na okamžik zaváhal, avšak poté doktorovi roztřeseným hlasem odvyprávěl svoji teorii o Slunci ve středu vesmíru. Ze začátku se obával výsměchu, Enšejn ovšem soustředěně naslouchal a pokyvoval hlavou. Když Rast skončil, vstal a zatleskal žilnatýma rukama.

"Bravo! Úžasné, chlapče! Tys dokázal přijít na něco, co i bohům trvalo mnoho generací! Máš totiž pravdu! Slunce sice není ve středu celého vesmíru, to ne, ale naše planeta kolem něj skutečně obíhá!" A Rast z Enšejnových očí vyčetl uznání a respekt.

"Co víte o bozích?" položil Rast nejpalčivější otázku.

"Tak zaprvé, bohové nejsou," vyděsil ho doktor. Tak radikální odpověď totiž v žádném případě neočekával.

"Cože? Ale vždyť...," nechtěl uvěřit Rast.

"Tedy, přesněji řečeno, ti, kterým říkáme bohové, skutečně žili. Ale nešlo rozhodně o nadpřirozené bytosti, byli to lidé jako my. Vlastně to byli naši předci."

Rast dokázal jen sedět s otevřenými ústy a hltat každé slovo.

"Ten vývoj, kterým procházíme, už jsme jednou zažili. Lidé se vyvinuli ve vyspělou civilizaci s úžasnými stroji. Ale všichni se starali jen o peníze. Navíc jejich systém vlády byl špatný. Říkali mu kapitalismus."

Doktor vstal a vytáhl z police jednu z mnoha knih. "Ano," zareagoval na nevyřčenou otázku. "Všechny tyhle knihy jsou původní výtisky té předchozí civilizace."

Nalistoval jistou stránku a přečetl: "Když se kapitalismus nemá kam rozpínat, začne požírat sám sebe. Winston Churchill. To byl velký muž dvacátého století, tedy podle jejich datování. Měl absolutní pravdu."

Odložil knihu a pokračoval: "Dokud byla na Zemi místa, kde bylo možné zavést tržní ekonomiku, vše fungovalo. Jenže na konci dvacátého století už nebylo kam se šířit. A tenhle systém zřejmě nedokáže fungovat stabilně po dlouhý čas."

"Co se stalo?" vydechl spontánně Rast.

"Na začátku dvacátého prvního století nastala ekonomická krize. Z té se ještě dostali, ovšem ona to byla jen první z mnoha. Postupně se dostavovaly další a další, každá krutější než ta předchozí. Měny jedna za druhou padaly. Jednotlivé země nebyly schopny udržet své hospodářství na únosné hranici. Ke konci už více než polovina všech lidí živořila pod hranicí chudoby. Ti bohatí však stále nechtěli ten systém od základů změnit, neboť by tím přišli o veškeré majetky. Na konci dvacátého prvního století byla celá tehdejší společnost v rozkladu. Veškerá její vyspělost zmizela v propadlišti dějin. A svět se vrátil k jednoduchému uspořádání, jemuž naši předci říkali středověk. Podle jejich kalendáře je dnes asi rok tři tisíce."

Toho dne mluvili ještě dlouho. Rast se konečně dozvěděl o pravdivé struktuře světa a viděl i spoustu důkazů v knihách. Doktor dokázal vysvětlit veškeré zvláštnosti, nad kterými se v minulosti zamýšlel.

Podivné šedé stromy bez větví byly sloupy, které v dobách své slávy podpíraly dráty schopné rozvádět nepředstavitelnou formu energie. Hmota, z níž byla postavena stezka do Satankova, se nazývala asfalt. Plech označoval polohu města Plzně.

Nejúžasnější ovšem byla krabička s nápisem Samsung. Doktor přidržením tlačítka zařízení zapnul a několik hodin poté vysvětloval princip jeho fungování. Poukázal na solární panel na zadní straně, jenž zásoboval mobilní telefon energií. Nejvíce ovšem Rasta překvapil dotykový displej.

Spát šli až dlouho po půlnoci.

"Musíme to všem říct!" agitoval Rast u snídaně další den. "Máte spoustu důkazů, takže všichni budou muset uvěřit!"

"Ale chlapče, myslíš, že budou chtít?" namítl Enšejn. "Je mnohem pohodlnější žít v tomhle jednoduchém světě než připustit, že jsme potomky civilizace, která zničila sama sebe!"

"No právě!" nenechal se zviklat Rast. "Můžeme se poučit z vlastních chyb! Vyvineme se ve stejně vyspělou civilizaci, ale zároveň lepší! Takovou, která přežije!"

Doktor si podobným obdobím prošel také a zároveň věděl, že nemá smysl snažit se přesvědčit společnost. "Co když se každá civilizace v určité fázi vývoje dostane do slepé uličky? Co když se tenhle scénář bude opakovat stále dokola, nesčetněkrát za sebou?" snažil se zchladit Rastův elán.

Ten když viděl, že doktor odmítá možnost přesvědčit ostatní o pravdě, skutečně umlkl a tiše jedl. Poté se vytratil a dlouho po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Enšejn už si začínal dělat starosti a vydal se Rasta hledat.

Se šokem však zjistil, že Rast zmizel a vzal si s sebou tu nejkontroverznější knihu, která vyvracela celý současný pohled na svět.

Litoval, že ho zasvětil do tajů historie i zákonitostí přírody, ale už bylo pozdě. Teď už ho jen mohl začít hledat a doufat, že ho nalezne dříve, než si způsobí obrovské problémy.

Část 3.

"Vašte! Jedeme do města! Dneska je tam poprava toho kacíře, co ho poslední dobou soudili!"

Vašt s radostí nasedl na vůz. Nejen že uvidí popravu, ale ještě se navíc bude konečně moci setkat s Rastem, který o sobě vůbec nedal vědět.

Satankov byl toho dne opravdu přeplněný. Vašt s ostatními se ani nemohli protlačit na náměstí s nachystanou hranicí dřeva. Naštěstí se ulice, jíž přijeli, svažovala směrem k popravišti, takže stáli výše než přihlížející na náměstí a mohli přehlédnout celou scénu.

Čas exekuce nadešel. Byl přečten sáhodlouhý rozsudek, k Vaštovi ovšem zalétlo jen sem tam nějaké slovo o kacířství. A poté už přivedli odsouzence, přivázali ho na hranici a připravili si pochodně.

Vašt zíral na náměstí a přitom si v duchu říkal, že se bude muset pozeptat, kde vlastně jeho syn přebývá. Myslel na obě záležitosti současně a díky tomu mu náhle začala tvář dole připadat nějak povědomá.

Vašt měl velice dobrý zrak, který ho ani nyní nezklamal. Nemohlo být pochyb. Už i ostatní si začali šeptat a ohlížet se po něm.

"Bohové, ne," zašeptal, když viděl, jak kat přikládá pochodeň k suchému dřevu.

"Synu! Můj synu!" zakřičel zoufale, Rast však neměl šanci zaslechnout ho. Pokusil se prodrat skrz vzrušený dav, jenže proti mase lidí bojovat nedokázal.

"Ne! Bohové! Můj synu!" křičel jako smyslů zbavený. Nedocílil ovšem pražádného účinku.

Hranice vzplanula.