PODŘEZANÁ VĚTEV
Podřezaná větev
Jiří Karásek jel jako každé jiné ráno do práce, přesněji řečeno do Českého hydrometeorologického ústavu. V hlavě se mu míhaly spousty myšlenek - jak se jeho dceři bude líbit ve škole, do níž dnes poprvé šla, co mu žena uvaří k večeři, jestli si má konečně koupit lepší auto než tuhle prastarou škodovku.
"Zvládneš to, ty moje holčičko," bezděky pronesl do prostoru a ani on sám nevěděl, zda šlo o slova podpory pro nervózní dceru, naději, že manželka udělá skutečně chutné jídlo, nebo povzbuzení pro nebohé auto, aby přestalo vydávat během jízdy tak děsivé zvuky.
Z dlouhé chvíle naladil rádio a zaposlouchal se do zpráv. "Podle posledních vědeckých výzkumů dosáhlo odlesnění v amazonském pralese poprvé takových hodnot, aby dokázalo citelně ovlivnit hladinu kyslíku v ovzduší," děsil hlasatel. "Mnozí vědci se také obávají, že nyní jsme dokázali natolik oslabit ozónovou vrstvu, že méně odolné rostliny odumřou kvůli zvýšenému průniku ultrafialového záření, jež může být ve vyšší koncentraci životu nebezpečné."
Jirka si povzdechl. "Co s tím pořád strašíte? Takhle už vyhrožujete dvacet let a mám dojem, že se tady dá furt dost dobře žít," kontroval negativním zprávám vypnutím rádia.
"Zatraceně," okomentoval při vystoupení z vozidla zataženou a temnou oblohu. "To snad není pravda. Vždyť všechno ukazovalo, že bude jasno. Zase si ze mě budou dělat srandu, že budou raději předpovídat počasí podle rosniček."
"Neříkal jsi něco o tom, že deštníky můžeme nechat doma?!" ozvalo se samozřejmě ihned po jeho příchodu na pracoviště. Jirka však jen cosi neurčitého zabručel a sednul si k počítači.
Okamžitě si pustil satelitní záběry oblačnosti nad Evropou. Opravdu ho totiž zajímalo, kde se tak zásadně spletl při předpovědi. Tehdy mu přišlo úplně samozřejmé, že Českou republiku čeká prosluněný týden.
Pustil si sekvenci ze včerejška i z prvních šesti dnešních hodin. Očekával neobvyklé stočení studené fronty na jihovýchod, jež se mu minule zdálo velice nepravděpodobné, zaznamenal ovšem něco mnohem podivnějšího.
Vytřeštil oči na monitor a pustil si vývoj oblačnosti ještě jednou. Ani poté ale nemohl uvěřit. Zas a znovu si přehrával úsek od druhé do třetí hodiny ranní a zas a znovu nevěřil tomu, co vidí.
"Co je, Jirko?" zeptal se jeho dobrý kamarád Karel Dolák. "Čumíš do toho jak moje stará, když se jí zapne úspornej režim a vona neví, co s tim!"
"Pojď sem, prosím tě," skoro až zašeptal stále ohromený Jiří.
"Tak co je?" divil se Karel. "Jestli to nevíš, tenhle divnej světadíl, tomu se poměrně často říká Evropa."
Jirka si nevšímal sarkastických poznámek - byl na ně už koneckonců zvyklý - a beze slova pustil záznam.
"A do prdele," vypravil ze sebe Karel. "Tady končí sranda, kamaráde. Co jsi s tim krámem proved? Stahovals porno a zavirovals ho?"
"Viděls to už někdy?" otázal se celkem zbytečně Jirka.
"Dělám tu už přes dvacet let, ale tohle...," zakroutil hlavou Karel. "Na tvým místě bych zjistil, jestli máš správný data. Tady musí bejt nějaká zrada."
S tím Jiří v duchu zcela souhlasil. Ještě dlouho zíral na monitor a učil se celou tu klíčovou sekvenci nazpaměť. Ani po sté, ani po tisící však nenašel nic, co by mu podalo nějaké reálné vysvětlení.
Ve dvě hodiny ráno byla naprostá většina Evropy bez mráčku, jen nad Skandinávií trochu pršelo. Ale ve dvě deset se náhle nad Německem a v podstatě celou střední i východní částí světadílu zničehonic objevila obrovská masa oblačnosti. Během patnácti minut zahalila většinu Evropu do dešťového hávu.
S Karlem i dalšími kolegy zkoumali záznam celé dopoledne. Po několikerém ověření se ukázalo, že všechna data jsou pravá a nezpochybnitelná, což každého překvapilo ještě víc.
"Oblačnost přichází od moře," oznamoval ostatním už poněkolikáté Karel. "Vždycky vidíte náznaky mraků, jak táhnou od Atlantiku do vnitrozemí a spojujou se do větších. Ale tohle prostě není možný. Všechny ty spousty oblaků vznikly úplně z ničeho. Vždyť vlhkost vzduchu byla dost nízká, nebylo tam ani zdaleka dost vodních kapiček na tohle," kývl hlavou k bílé obrazovce.
"Jako kdyby to někdo vyrobil uměle," napadlo Jirku.
"Poručíme větru, dešti, jo?" zmínil Karel staré komunistické heslo, ale nikdo se nezasmál.
Všichni věděli, že sekvence na monitoru nemůže být přirozeného původu. Otázkou bylo, jaké následky mohou mít takové nepředvídatelné změny počasí.
"Tak co, zlatíčko? Jak ses měla?" chytil hned po příjezdu domů dceru Nikolku do náručí a několikrát se s ní zatočil kolem osy. "Celý den jsem na tebe myslel, víš?" dovolil si malou lež, neboť celý den uvažoval nad podivným vývojem oblačnosti.
Dítě okamžitě začalo nadšeně švitořit a nepřestalo ani u večeře. Jirkovi to absolutně vyhovovalo - mohl si v hlavě pořád přehrávat tu šokující sekvenci. Přestože si ráno dělal velké chutě na vynikající domácí jídlo, nyní ani pořádně nevěděl, co vlastně jí.
"Ty mě vůbec neposloucháš!" vytrhl ho z rozjímání pronikavý hlásek.
"Promiň, beruško, už tě vnímám," usmál se na svou dceru a s vypětím všech psychických sil se snažil sledovat její vyprávění.
"Dneska jsem chtěla pracovat na zahrádce," zazněla v hlase jeho ženy Jitky mírná výčitka, když už se v ložnici chystali ulehnout. Když nedostala žádnou odpověď, trochu zvýšila hlas: "Co to s tebou je?! Nikolce jsi ani jednou pořádně neodpověděl!"
Jirka zakroutil hlavou: "Promiň, ale počasí si dělá, co chce. Trápí mě, že nedokážu pochopit, proč."
"To není žádná novinka," zahučela ještě Jitka, než zhasli a šli spát.
Snad nikdy necítil Jirka takové napětí. Opět jel do práce, ale tentokrát odpočítával každý kilometr, který mu ještě zbýval. Ohromně se těšil na nové záběry, na nichž se možná ukážou další nevysvětlitelné úkazy.
Už několikrát uslyšel táhlé zahřmění, které jako by nechtělo odeznít a protahovalo se až do desítek vteřin. Až nyní se ale cíleně podíval na černou oblohu a stejně jako včera nemohl uvěřit svým očím. I bez satelitních snímků totiž bezpečně věděl, že cosi je strašlivě špatně.
Zatímco před pár okamžiky bylo ještě nebe klidné, nyní je protkaly desítky, snad až stovky oslnivých blesků. Nešlo však o obyčejné výboje energie trvající tisíciny sekundy, nýbrž o dlouhé stezky elektrické síly obepínající oblohu až po dobu několika vteřin. Naštěstí zatím křižovaly pouze mezi mraky a nemířily směrem k zemi.
"To přece není možný!" rozkřikl se na oblaka Jirka. "Blesk nemůže trvat tak dlouhou dobu! Prostě to nejde!"
Jenže každý výboj mu asi tři vteřiny ukazoval, že to možné je.
Jirka už se během předešlého dne trochu smířil s náhlou změnou oblačnosti. Věděl, že použitím vhodné sloučeniny v atmosféře je možné spustit déšť, a byl ochoten přičíst celou včerejší záhadu lidské manipulaci s počasím. Jenže nyní celá jeho domněnka ztroskotala - nedokázal si představit žádný umělý způsob, jak stvořit tak silné blesky. Sice nebyl ve fyzice příliš dobrý, správně ale tušil, že množství energie potřebné na jediný takovýto výboj by bylo nepředstavitelně ohromné.
Zatímco ještě před okamžikem byla obloha zatažena a viditelnost se rovnala jasné noci, nyní se celé širé okolí rozzářilo ostrým elektrickým světlem. Množství a intenzita blesků se s každou chvilkou zvyšovaly a Jirku napadla nepříjemná myšlenka, že výboje se možná už neudrží pouze na nebi.
A měl pravdu. Najednou do louky několik metrů od silnice udeřil první blesk a přes dvě vteřiny probíjel, než konečně zhasl a ztratil se. Byl však nahrazen desítkami dalších, které znovu a znovu vybíhaly z mraků a vypalovaly do země hluboké krátery.
"A do prdele!" vypustil Jirka z úst při pohledu na elektrické peklo, které se rozpoutalo všude kolem. Ve zděšení šlápl na plyn a nutil svou starou škodovku k pro ni velmi vysoké rychlosti.
Zatímco doteď byla silnice relativně rovná a dalo se po ní jet poměrně pohodlně, nyní se ve zbytcích roztaveného asfaltu objevovalo množství děr a prohlubní, jež značně ztěžovaly jízdu. Jirka však vůbec nedbal na náročný terén a zuřivě túroval své ubohé auto.
A poté mu do střechy udeřil první blesk. Síla nárazu smýkla vozidlem do strany. Kovová karosérie naštěstí zafungovala jako dokonalý hromosvod a ochránila Jirku před zásahem proudem.
Škodovka dostala ještě několik dalších zásahů. Nejvíce Jirku vyděsilo, když mu po jednom obzvlášť silném zhasl motor. Ale podařilo se mu spíše pouhou silou vůle opět nastartovat a přimět auto, aby se zase rozjelo. Pak už se jenom modlil ke všem známým i neznámým bohům, zděšeně křivil obličej po každém dalším blesku a snažil se nevnímat zápach spálené gumy.
Ironií osudu ta strašlivá bouřka skončila, když dojel do práce. Po zastavení musel ještě okamžik sedět v autě a vzpamatovávat se z nejhoršího zážitku, jaký se mu kdy povedlo prožít. Pokusil se zavolat ženě i dětem, ale neměl signál.
"To je zvláštní," řekl nahlas. "Myslel jsem, že rádiové vlny se nedají ovlivnit počasím."
Ale zároveň si uvědomoval, že v porovnání s katastrofickou bouřkou se zase o tak překvapující věc nejedná.
Když nakonec z vozidla vylezl, šokovaně se zarazil a upřeně si jej obhlížel. Na střeše i kapotě nalezl dohromady jedenáct spálených míst, z nichž se mnohá navzájem překrývala. Až teď si všiml, že sklo v oknech popraskalo a levé zrcátko upadlo. Z pneumatik odpadávaly široké pruhy poloroztavené gumy a o nějakém vzorku se vůbec nedalo mluvit.
"Dneska asi pojedu domů autobusem," oznámil do prázdna a poté zamířil do budovy, která vypadala poměrně nepoškozeně.
Zatímco včera se o podivném nárůstu oblačnosti zmínilo pouze několik reportérů v předpovědi počasí, dnes byla superbouře, jak se záplavě dlouhotrvajících blesků začalo říkat, plná obrazovka na všech televizních kanálech.
Jirka v práci nic pořádného neudělal, spíše jen s kolegy řešil, co tohle může znamenat.
Během debaty Karel skočil pro kávu. Když se ale vracel od automatu, šokovaně se zarazil před monitorem se záběry ze satelitů, kterému dnes nikdo nevěnoval přílišnou pozornost, protože se z něj nedalo vyčíst nic jiného než úplné zahlcení oblačností pro celou Evropu. Odložil kelímky na okraj a ani si nevšiml, že mu dva spadly na zem a polily ji horkým nápojem.
"Lidi," zavolal na ostatní, "díval se sem někdo?"
"Co je? Nějaká změna? Že by se projasňovalo?" ozvalo se v odpověď.
"No, to zrovna ne," vzhlédl s vyvalenýma očima od záběrů Karel. "Míří na nás hurikán. A zatraceně rychle."
Pár vteřin vládlo dusivé ticho a pak se Jirka nuceně rozesmál. "Pro tenhle vtípek sis vybral špatnej světadíl," oznámil.
"Tak se pojď kouknout!" vyzval ho Karel velice vážně, bez jakéhokoliv náznaku legrace.
Před monitor se nahrnuli všichni přítomní a šokovaně zírali na nejnovější satelitní sekvenci. Na záběrech se skutečně objevila velice známá spirála obrovské cyklóny. Zrychlené snímky ukazovaly, jak se přehnala přes Pyrenejský poloostrov a nyní v plné síle pustošila východní Francii. Každého napadlo, že při postupu současným směrem se hurikán brzy dostane nad Německo a posléze i nad Českou republiku.
"Superbouře není to jediné, co děsí Evropany. Podle exkluzívních záběrů se zdá, jako by nad územím Francie právě řádil hurikán, přestože podobný scénář je podle meteorologů nereálný. A podobné úkazy se vytvářejí v podstatě nad celým světem," zazněla do ohromeného ticha zpráva z televize.
"Zvětšuje se," poznamenal do prázdna Karel. "Až dorazí k nám, bude... Bude velkej jako prase."
Jirka skutečně využil autobusové dopravy, aby se dostal domů. Své statečné auto nechal stát před ústavem, neboť si říkal, že se s ním za soudobé situace nebude nikdo zaobírat.
Obloha byla sice pořád černočerná, ale alespoň se uklidnila a neprodukovala už žádné třívteřinové výboje. Jirka se však necítil bezpečně - uvědomoval si, že zítra v ranních hodinách může očekávat destruktivní hurikán.
"Ticho před bouří," zamumlal si pro sebe při pohledu z okna autobusu.
Když dorazil domů, Jitka seděla v obývacím pokoji s hlavou v dlaních. Když ho zaslechla, ihned vyskočila a odkryla uplakaný a ztrhaný obličej. Při pohledu na jejího manžela jím proběhla vlna úlevy.
"Zvládnul jsem to," usmál se na ženu Jirka a chystal se vyprávět o své cestě do práce, jenže si všiml, že ani nyní se výraz Jitky příliš nezměnil a pořád vyzařuje beznaděj.
"Kde je Nikolka?" bodlo ho u srdce neblahé tušení.
"Byla... ve škole," zašeptala Jitka.
Jirka sledoval její zrak až k puštěné televizi. Jeho žena tam zastavila obraz na záběru naprosto zdevastované školní budovy.
"To ne," povedlo se mu vypravit.
"V té čtvrti udeřila nejsilněji," upřela Jitka na Jirku prázdné oči.
Tomu se uvnitř vzedmula obrovská vlna temnoty a zavalila ho.
Přestože toho dne už v podstatě nepromluvili, oboum se v hlavě honily velice podobné myšlenky a nakonec dospěli ke skoro identickému nápadu.
Během noci jen leželi v posteli a ani na chvilku nezamhouřili oči. Vůbec se na sebe nepodívali, oba pouze hleděli na strop, kam se jim promítaly spousty obrázků ze života jejich dcery. Jitce tiše stékaly po tvářích slzy, Jirkovy zraky ovšem zůstaly suché a jen zaťaté zuby dávaly tušit, jak trpí jeho nitro.
Ráno se mechanicky oblékli, vyčistili si zuby a poté vyšli před dům. Na snídani nebylo ani pomyšlení.
Obloha se po několika dnech opět vyjasnila. Jenže zatímco na východě zářilo na modrém nebi právě narozené slunce, západ pokrývaly obrovské mraky a rychle ukrajovaly z jasné oblohy. Jirka věřil, že rozeznává hrubé obrysy oka cyklóny, ale bylo natolik veliké, že si nemohl být jistý.
"Hurikán," zašeptal ženě.
"Jak je to možné?" zeptala se mrtvým hlasem bez jakéhokoliv zabarvení.
"To nevím," musel se přiznat Jirka. "Hurikány vznikají u západního pobřeží Afriky a poté jsou hnány pasátovými větry na západ, k Americe. Pasáty vanou pořád stejně, protože jejich směr je dán otáčením Země. Není tedy možné, aby se nějaký hurikán pohyboval na východ. Myslel jsem, že ta oblačnost byla vyvolána uměle, ale aby kdokoliv dokázal stvořit superbouři a hurikán s nemožnou trasou? To určitě ne."
V dálce se utvořil mlžný opar, avšak ani ten nedokázal zakrýt bourané domy a vytrhávané stromy. Smršť se nezadržitelně blížila a nebe temnělo.
"Jako bychom rozhněvali samotného Boha," povzdechla si Jitka. "Jako by nás tu už Země nechtěla."
Jirka vytřeštil oči. Náhle mu vše zapadlo do sebe, včetně zpráv z rádia, které poslouchal v autě a jež předcházely všem těm podivným jevům.
"Už mi to došlo," oznámil Jitce. "Pochopil jsem, proč se tohle děje."
A dokonce i tím ztrhaným obličejem proletěl záblesk zájmu.
"Kdysi dávno jsem slyšel o nějaké opomíjené teorii nazývané Gaia podle starověké bohyně země. Ta říká, že celá naše planeta se chová jako živý organismus a nás trpí jako své parazity. Tedy, přesněji řečeno, trpěla."
"A proč už teď nechce?" zaujala teorie Jitku.
"Doteď jsme jí příliš nevadili, žila s námi v symbióze. Ale nyní jí otravujeme vzduch, do kůže jí schováváme nebezpečný odpad, možná zabíjíme její oblíbená zvířátka, já nevím. Každopádně už s námi nechce nic mít."
"Protože jí jenom škodíme," pokývala Jitka hlavou.
"Nikdo jiný by nedokázal udělat s počasím takové věci. Tohle musí být její hlavní zbraň, hlavní způsob, jak se nás zbavit," pokračoval v úvahách Jirka.
"Tohle je konec civilizace," uvědomila si Jitka. "Proti planetě se nedá bojovat."
"Až jim to dojde, tak to zkusí. A když zjistí, že musí prohrát, aspoň odpálí co nejvíc jaderných hlavic, aby se pomstili," předpovídal Jirka.
"Takže tohle je naše vina," sjely Jitčiny oči na blížící se hurikán, který už o sobě dával vědět sílícími poryvy větru. "Podřezali jsme si pod sebou větev."
Oba hleděli vstříc nástroji na vyhlazení škodlivých lidských parazitů. Byli naprosto klidní, nepokusili se nikde schovat, utíkat či ujíždět. Jen stáli a čelili svými zraky pohledu jediného oka hurikánu.
"Je nám líto, co jsme ti udělali," zašeptal Jirka směrem k zemi.
A poté je smetla větrná smršť.
Teorie Gaia opravdu existuje, avšak naprostou většinou vědců je považována za nesmysl, neboť spousta důkazů mluví proti ní.
Druhý název povídky mohl být Bohyně Země, ale upustil jsem od něj, protože jsem chtěl teorii Gaia umístit až na závěr příběhu a nic na ni nemělo upomínat, ani název.