PÁTÁ BRÁNA DO NIKAM
Pátá brána do nikam
Ve chvíli, kdy jsem zapnul varnou konvici, vrazili do mé kuchyně čtyři vědci. Dva na sobě měli dlouhý laboratorní plášť, který každým okamžikem měnil barvu, přesto byl stále bílý.
Jeden z vědců si povytáhl kalhoty, které mu zároveň byly jediným svetrem, a na displeji měřícího přístroje cosi velice pečlivě zkoumal. Přejížděl jím kolem konvice a jeho výraz se stával mnohem více vytřeštěným, než jaký byl při příchodu.
"Zdá se, že konvice umožňuje cestovat pouze do pěti dimenzí," poznamenal, načež všichni ostatní vědci vydali překvapená zabručení a vzdechy nelíčeného údivu.
"Neuvěřitelné," zašeptal jeden z nich a zbývající tři horlivě přisvědčovali.
Všiml jsem si, že jednomu z mužů s pláštěm raší na ušních boltcích tráva a pokaždé, když promluví, vyroste o pár milimetrů.
"Je mi líto, pane, ale budete nám muset zaplatit," oznámil mi náhle vědec s měřícím přístrojem.
"Proč?" zeptal jsem se nechápavě.
"Chystáme se využít vaši konvici k cestě časoprostorem a rozhodně to nebude zadarmo," vysvětlil ochotně.
"A kolik chcete?" otázal jsem se s obavami, které se mi vzápětí potvrdily.
"Vaše konvice umožňuje cestu pouze do pěti dimenzí, tím se vše hodně prodraží," uvažoval vědec. "Ale na druhou stranu, vaše okna nevedou do čtvrtého rozměru, takže výsledná cena bude trochu nižší. Řekněme sto padesát tři biliard, osm set pět bilionů, devět set devadesát devět miliard, jeden milion, šest set sedmdesát tisíc a dvě stě padesát jedna korun," odhadl.
"Jenom jeden milion! Takhle mu ulehčovat!" zvolal muž s rašící trávou z ušních boltců.
"Jenže já tady doma nemám ani polovinu té částky," omluvil jsem se zkroušeně, načež mě tři vědci probodli zlými pohledy a jako jeden muž zamumlali: "Neslýchané!"
Čtvrtý vědec s měřícím přístrojem mě ale uklidňoval: "To vůbec nevadí, můžete nám zbytek poslat později. Stačí obnos peněz hodit do konvice a počkat, než se uvaří."
Pokorně jsem přikývl, neboť jsem se styděl, že nemám ani na zaplacení vědcům.
Muž obrátil pozornost zpět k již bublající konvici a upozornil ostatní: "Už to začíná! Potřebujeme shrnout základní veličiny!" obrátil se na muže s očima všech barev duhy.
Dotyčný se hluboce zamyslel, naslinil si pravý ukazováček, který asi pět vteřin držel před sebou ve vzduchu. Poté ho velice soustředěně olízl.
"Nacházíme se ve třech rozměrech," analyzoval následně situaci.
"Souhlasí," kývl vědec zkoumající konvici s téměř vařící vodou.
"Evoluční teorie stále platí," pokračoval muž s duhovýma očima.
"Ale ne bez výhrad," poznamenal vědec s měřícím přístrojem.
"Pravděpodobnost, že pomeranče začnou být modré, je jedna ku devíti miliardám, čtyřem stům šedesáti čtyřem milionům, třem stům devíti tisícům a jednomu stu přesně," navázal muž.
"To je málo, to by přesun mohlo značně ztížit," polekal se vědec s měřícím přístrojem.
Abych ho uklidnil, poznamenal jsem: "Pravděpodobnost bílých švestek je ale na druhou stranu velice vysoká."
Vědec na mě překvapeně vytřeštil oči: "Jak jste to dokázal zjistit? My se o to snažíme už spoustu let! Díky Bohu, to je celý přesun zachráněn!"
Všem čtyřem mužům se díky mé informaci ohromně ulevilo. Vědec s měřícím přístrojem ostatním naznačil, aby obestoupili konvici s již vařící vodou, a všichni tak učinili. Ve tvářích se jim na místech, jež nebyla zakryta ponožkami, zračilo mučivé napětí.
"Teď," řekl náhle vědec s měřícím přístrojem.
Vzápětí všichni čtyři přiložili dlaň na horký povrch konvice, ta cvakla na znamení, že voda je uvařená, a vědci zároveň s tím zmizeli do jiné dimenze.
Ten den mi káva příliš nechutnala, protože jsem stále musel myslet na to, kde seženu zbývající částku, již jsem vědcům dlužil.