PARAZIT

Parazit

Terénní džíp ztěžka kodrcá po prašné cestě, která se brzy změní na zarostlou pralesní stezku a bude představovat jediný zásah člověka do lůna nespoutané přírody. Z rádia hraje jakási písnička místní popové hvězdy, ale každou chvíli je nahrazena šumem a praskáním, aby nám připomněla, že jen málo míst na Zemi je odlehlejších než to, na něž právě směřujeme.

V autě nadskakuje velice nesourodá skupinka lidí. Jsem tady já, Jared, původním povoláním policista, nyní pracující pro vládu v polotajných záležitostech. Vedle mě na zadním sedadle sedí Theodor, geniální vědec, který má představu, že nažehlený oblek je do pralesa ten nejvhodnější oděv. A vepředu se hádají naši průvodci - španělsky mluvící Juan a portugalsky mluvící Carlos. Navzájem nedokážou najít společnou řeč, naštěstí ale oba umí pár základních anglických frází.

Přikrývají nás rozložité koruny stromů amazonské džungle. Slunce se často ztrácí z dohledu, ať už kvůli mrakům nebo rostlinám, takže jedeme ukrytí v chladivém, ovšem zároveň dusném šeru. Skrz motor a dvojjazyčnou hádku občas do vozu proniknou divoké zvuky zatím ještě nezkrocené divočiny.

A proč vlastně bojujeme s výmoly i dalším nepohodlím? Jedeme zkontrolovat neoficiální vědecké pracoviště založené před dvěma lety americkou vládou, které přišlo velice výhodné moci zkoumat nově objevené rostlinné i živočišné druhy co nejblíže u zdroje. Udělala tak nelegálně, bez předchozí domluvy s brazilskou vládou, a proto je naše výprava tajná. Asi nebude překvapením, že nezáleželo ani tak na vědeckém poznání jako na možnosti využití dosud neznámých jedů či zvířecích dovedností při vývoji nových zbraní a obranných technologií.

Americký sen holt potřebuje ochránit.

"Už tam budeme," trhá bublinu ticha mezi námi Theodor.

Nejprve ho chci okřiknout, že to přece vím také, vždyť jsem plány téhle oblasti studoval mnohem déle i pečlivěji než on, ale pak si uvědomuji, že vědec chtěl hlavně uklidnit sám sebe a povzbudit se, že tahle hrozná jízda již brzy skončí.

Když vystoupíme před nenápadnou budovou, přejede mi po zádech zničehonic mráz. Neznám žádný racionální důvod, proč se tomu tak stalo, vždyť se přece jedná jen o prohlídku komplexu a zjištění, proč se místní personál už několik měsíců neozval.

Vstupujeme do hlavní místnosti, která se větví do třech směrů - vlevo se nachází obytné prostory, rovně laboratoře a výzkumné jednotky a vpravo různé sklady a zásobárny. Necháváme naše průvodce za sebou, ať vyloží potraviny a zavazadla, a společně s Theodorem vstupujeme do laboratoře číslo jedna, kde se má soustředit převážná část vědecké práce a kde bychom měli najít většinu personálu - mimochodem, je jich tu celkem šest.

"A do háje," pronáší Theodor šokovaně, když se v rozlehlém prostoru rozkouká a zorientuje.

Všude panuje neuvěřitelný nepořádek. Zkumavky se válejí roztříštěné po stolech, na podlaze jsou jasně patrné rozsáhlé skvrny od rozlitých chemikálií. Některé menší pulty jsou dokonce převrženy. Nikde není ani živáčka.

Theodor se se zoufalým výrazem chytne nejbližšího stolu a celý se rozklepe. "Jsou mrtví, Jarede," zašeptá, než se sesune na podlahu.

"Cože?!" přiskočím k němu a dvěma dobře mířenými fackami ho nutím vzpamatovat se.

Než se od něho ale mohu dozvědět bližší informace, zrak mi padne na dvě těla pohozená v rohu. Vzhledem k automatickému chlazení místnosti ještě nejsou příliš rozložena, přesto je ale jasné, že dotyční museli zemřít již před drahnou dobou. Po chvilce váhání přistupuji blíže a prohlížím si odulé tváře. Jedná se o muže a ženu, oba oblečení v dlouhých laboratorních pláštích.

Zatímco u ženy nedokážu svým zběžným průzkumem nalézt nic podivného, u muže se mi naopak zdá, že leží jaksi nepřirozeně a zkrouceně, dokonce i na mrtvolu. Navíc si všímám i zaschlé kaluže krve kolem jeho hlavy. S notnou dávkou odvahy tedy tělo otáčím a modlím se, aby mi žádná jeho část nezůstala v rukou.

Mé podezření se potvrzuje - muž má na zadní straně hlavy a krku obrovské řezné rány, jež mohly klidně být příčinou smrti. Hodnou chvíli dumám, proč by někdo tak strašně chtěl otevřít dotyčnému lebku. Když v dosud zakryté dlani muže spatřím rukojeť nože, napadne mě i možnost, že si zranění způsobil sám.

Ještě jednou procházím celou laboratoř a hledám cokoliv zajímavého, avšak bez úspěchu. Do tichého hučení klimatizace zní jen praskání skla drceného mými botami a Theodorovo hluboké oddechování. Zdá se, že od něho nemůžu čekat žádnou pomoc. Na druhou stranu, pokud ho nějak nezabavím jednoduchými úkoly, pod tíhou reality se nejspíše úplně sesype.

"Theodore!" křiknu rázně, až sebou trhne. "Běžte pro Juana a Carlose! Možná, že je budeme potřebovat! Hned!" dodám, když vědec nijak nezareaguje.

Sice mu poměrně dlouho trvá, než je schopen vstát, ale poté odchází vykonat můj úkol. Zdá se, že mé necitlivé metody sklízejí úspěch.

Kromě dvou mrtvých těl a nepořádku už nedokážu v hlavní laboratoři nic najít, a tak zamířím ke dveřím na konci, které vedou do menší pracovny. K mému údivu jsou však uzamčené a klikou nelze ani pohnout dolů, jako by se ve druhé místnosti někdo zabarikádoval.

Ze snahy otevřít mě vyrušuje návrat Theodora s průvodci. Oba muži začnou při pohledu na zemřelé strašlivě křičet ve svém rodném jazyce a já musím hodně zvýšit hlas, aby se mi je podařilo umlčet. O vědce se zase pokouší panika a mdloby - není jasné, co ve větší míře. Je nutné, aby se tady někdo ujal velení.

"Theodore! Klimatizace funguje, takže elektřina ještě jde. Zkuste zprovoznit nějaký počítač, abychom zjistili, co se tady vlastně stalo!"

Vědec skutečně odchází ke stolu plnému elektronického vybavení a začíná zkoumat, zda nějaký přístroj přežil ty kritické okamžiky.

"Juane! Carlosi!" upoutávám pozornost vystrašených mužů. "Dveře jsou zamčené!" Na důkaz svých slov zalomcuji klikou. "Musíme je otevřít!" Zabouchám na ně pěstí.

Juan a posléze i Carlos ke mně přicházejí a zdá se, že i přes omezenou znalost angličtiny pochopili, co po nich chci. Zatímco se připravujeme na použití síly, v duchu si blahopřeji k dokonalému diplomatickému jednání.

Po pár minutách marného snažení si však uvědomuji, že násilím se do druhé laboratoře nedostaneme - dveře statečně odolávají. Naštěstí mám ještě v rukávu jedno eso.

"Počkejte tady!" přikazuji průvodcům a zároveň ukazuji na místo, kde nyní stojí.

Když se ujistím, že pochopili, vybíhám k džípu před komplexem a za několik málo okamžiků se už vracím s klubíčkem z látky připomínající modelínu rozválenou na tenké proužky. Jedná se však o jednu z nejdokonalejších plastických trhavin, jež byla vyvinuta zvláště pro likvidaci nepoddajných zámků. Už mi v minulosti mnohokrát pomohla, takže je pro mě samozřejmostí vozit ji na každou potenciálně rizikovou akci.

Lepím výbušninu kolem zámku a když jsem spokojen s použitým množstvím i rozmístěním, přikládám roznětku. S látkou se pracuje naprosto stejně jako s modelínou a vše je zcela bezpečné.

Ujišťuji se, že Juan a Carlos se uklidili do bezpečné vzdálenosti, a volám na Theodora, který se vzápětí poté skrčí za jedním ze zachovalých stolů. Exploze není nijak efektní ani hlasitá, jen se zakouří a dveře se otevřou.

Všichni se drží zpátky, takže jsem to opět já, kdo se pouští do průzkumu. S rukou připravenou na rukojeti pistole opatrně vstupuji dovnitř.

Nejprve musím odsunout krabice a bedny, které byly použity jako primitivní barikáda. Poté, co jich několik za hlasitých ran popadá na zem, mám konečně cestu volnou.

Tahle místnost je v pořádku, alespoň co se týká vybavení. Kromě barikády je vše vzorně rozestavěné na určených místech. Jenže celkový dojem je narušován dvěma dalšími mrtvolami přesně uprostřed místnosti. Jedná se opět o muže a ženu, opět je muž na zadní straně hlavy pořezán, jenže tentokrát drží nůž žena.

"Pro Boha svatého!" zařve od dveří zoufale Theodor, kterého přemohla zvědavost a nyní toho lituje, a vzápětí se ozývají i překřikující se hlasy průvodců. Snažím se je nevnímat a ohledáním těl konečně přijít na vysvětlení záhady, nic mě ale nenapadá. Nakonec se tedy musím vrátit do hlavní laboratoře, kde se pouštím do podrobné prohlídky laboratorního vybavení.

"Podle mého názoru," uvažuji nahlas, "tady něco zkoumali," pokládám dlaň na rozbitou skleněnou krychli připomínající terárium, dokonce je ještě zčásti vyplněna zetlelými rostlinami a zeminou. "Zřejmě to uteklo," objíždím prstem několik velkých děr ve stěnách kostky, až se mi podaří pořezat se, "a v důsledku toho se stalo všechno tohle," ukazuji na mrtvoly i nepořádek.

Juan a Carlos na mě vykuleně zírají, pravděpodobně nerozuměli většině toho, co jsem právě řekl. Theodor však se zamyšleným výrazem přikyvuje.

"Máme tady dvě zásadní otázky," shrnuji situaci. "Zaprvé, kde jsou zbývající dva vědci. A zadruhé, co tady mohli zkoumat, že to po útěku dokázalo způsobit něco takového?!"

"Na to možná brzy zjistíme odpověď," příjemně mě překvapuje Theodor, neboť nejenže úspěšně přemáhá paniku, ale dokonce spouští počítač a hned, jak je možné, začíná vyhledávat poslední záznamy.

S napětím čekám na výsledky. V duchu se zaobírám myšlenkami na možné potvory, které by mohly rozvrátit celý výzkum a zabít všechny přítomné. Zkoumali tady snad nějakého extrémně jedovatého hada nebo žábu? Objevili snad novou, extrémně zákeřnou chorobu, kterou jsme se také nakazili už ve chvíli, kdy jsme sem vešli?

"To nemůže být pravda!" zašeptá náhle Theodor a vytřeští oči na špinavý monitor.

Okamžitě k němu přiskočím a očekávám cosi naprosto neuvěřitelného, jenže místo toho vidím jen fotografii jakési beztvaré šedé hmoty, která by mohla klidně být jen hromádkou želatiny.

"Co to má být?" divím se s náznakem zklamání.

"Zkoumali to celý měsíc," zazní v Theodorově hlasu nadšení a vědecký zápal. "Nechtěli podávat hlášení, dokud nebudou vědět, jaký to má potenciál."

"Doktore!" snažím se do svého tónu vložit výhrůžku, ať už konečně všechno vysvětlí.

"Je to parazit," dozvídám se vzápětí. "Zřejmě je schopen napadnout téměř cokoliv živého, je neuvěřitelně přizpůsobivý. Oni ho testovali v těle žáby."

"A co je na něm tak zvláštního?" stále nechápu, co mě má na té slizké hroudě želé fascinovat.

"Do hostitele vniká vysokou rychlostí ústy a téměř ihned se usadí v týlní části hlavy. Spojí se s mozkem dotyčného a naprosto převezme kontrolu. Může pak nejenom ovládat hostitelské tělo, ale také využívat veškeré jeho znalosti a dovednosti."

Protentokrát mi došly ironické odpovědi, dokázal jsem pouze šokovaně zírat.

"Například, kdyby to dostalo někoho z nás, ani bychom to nepoznali, protože by to převzalo všechny naše návyky i inteligenci. Naoko bychom to pořád byli my, ale ve skutečnosti..."

"Takže když to uteklo," našel jsem konečně řeč a začal skládat zlomky událostí do komplexního obrazu, "ovládlo to ty dva muže. Věděli, co je čeká, a za každou cenu se toho chtěli zbavit. Tak si nechali řezat zezadu do hlavy, protože tam je to zřejmě nejsnáze zranitelné."

"Přesně tak," ozvalo se.

Jenže tohle nevyslovil Theodor, natož Juan nebo Carlos. Slova přišla od dveří do ubikací a pokojů, kam jsme se zatím nestihli podívat. Všichni jsme se okamžitě otočili a spatřili muže, který musel zcela určitě být přeživší masakru, k němuž tu došlo.

"Jaká je poslední věc, kterou si pamatujete?" ptá se, zatímco pomalu kráčí místností k nám, jsa obezřetně sledován.

"Zahlédl jsem útržek minulosti," dodává, když mu nikdo neodpovídá.

"Můžete nám vysvětlit, co se tady stalo?" přerušuji jeho poetický monolog.

"Zkoumali jsme měnavce," začíná vyprávět, aniž by ustoupil od povzneseného tónu, "a objevovali jejich úžasné vlastnosti."

"Ano, my víme," ozývá se netrpělivě Theodor, u něhož byla panika vystřídána zvědavostí.

Po tváři vědce přeletí temný stín, zřejmě nechce být vyrušován, přesto však pokračuje: "Když jsem se jednou vrátil zvenčí, terárium bylo rozbité a oba exempláře uprchly. Opustili žabí hostitele a napadli Jamese a Howarda. U Howarda byl parazit rychlejší - ovládl ho už po několika okamžicích. Howard cítil, co se s ním děje, a v zoufalství se pobodal na zadní straně krku a hlavy, protože věděl, že tak nejsnáze měnavce usmrtí. Zemřel ale také. James s Victorií se zavřeli v druhé laboratoři, ale bylo to naprosto zbytečné, vždyť James byl také infikovaný."

"A vy?" zajímám se.

"Utekl jsem a vrátil se až po několika dnech. Od té doby se schovávám v pokoji a čekám na nějakou záchrannou výpravu."

"A šestý člen výpravy?" napadá mě ještě.

"Nevím," zakroutí muž hlavou. "Utekla a už jsem ji neviděl."

"Tak myslím, že můžeme odjet," ozve se Theodor po chvíli ticha.

"Dobře," kývu po okamžiku přemýšlení. "Naložte všechno, co může být užitečné. Já se tu ještě porozhlédnu."

Zatímco vědec i oba průvodci urychleně a se zřetelnou úlevou balí, přeživší se na mě zvláštně podívá a řekne: "To je zbytečné. Nic zajímavého tu už není."

Já ho ale ignoruji a vydávám se do ubytovacích pokojů. Kromě pár fotografií, které se povětšinou neúspěšně snaží vnést do místností trochu osobitosti, nenacházím nic důležitého, přesně jak řekl muž. Vracím se do hlavní místnosti a procházím jí na druhou stranu, kde jsou sklady zásob a vybavení.

"Je to zbytečné, nic tam není!" volá za mnou muž a mně se zdá, že jsem v jeho hlase zaslechl nádech strachu.

I sklady zejí prázdnotou, většina zásob je spotřebovaná nebo poničená. Už se chci otočit a vrátit se, když mi pohled padne na postranní nenápadné dveře. Beru za kliku a zjišťuji, že je zevnitř zamčeno.

"Haló! Je tam někdo?!" zavolám a zároveň třikrát způsobně zaklepu.

"Kdo jste?" ozve se náhle v odpověď slabý hlas.

"Jared," odpovídám. "Jsem člen záchranné výpravy."

Okamžik je ticho a pak hlas - domnívám se, že ženský - vyletí o několik oktáv: "Jak mám vědět, že nejste to?!"

"Mně ani moc nezáleží na tom, jestli to víte, nebo ne. Mám tady plastickou trhavinu vyrobenou speciálně na otevírání dveří, a pokud mi neotevřete, použiju ji," volím poněkud necitelný přístup.

Kupodivu funguje, stejně jako u Theodora a průvodců. Po pár napjatých chvílích se ozývá zvuk otáčejícího se klíče a vzápětí se dveře opatrně pootevřou. Když doširoka rozevřené oko ve vzniklé skulině spatří, že nejsem nikdo z účastníků původní expedice, prudce zamrká a rozlije se po něm nesmírná úleva. Dveře se vzápětí otevírají úplně a odhalují vystrašenou ženu, spíše dívku.

"Jared," natáhnu k ní ruku, "ale to už vlastně víte."

"Jessica," představí se i ona.

Vyvádím ji ze skladů a vyprávím, co jsme po našem příchodu objevili. Neptám se na její příběh, jelikož se dá poměrně snadno odvodit - když zjistila, že paraziti uprchli, zavřela se do skladu, kde živořila během čekání na pomoc.

Zrovna se ve vyprávění dostávám k postavě přeživšího vědce a těším se, jakou radost bude Jessica mít, když přicházíme do hlavní laboratoře a ona má možnost spatřit ho na vlastní oči. Místo veselí se však k smrti vyděsí.

"Co se děje?" divím se.

"Tohle není Daniel," vysouká ze sebe. "Tohle je... to. Když otevře ústa, uvidíte tam stopy po vniknutí parazita."

Muž - teď už vím, že se jmenuje Daniel - nás celou dobu sleduje bez jakéhokoliv pohybu a s kamennou tváří. Začínám tušit, že Jessica má pravdu.

"Běžte ven," přikazuji jí. "Jsou tam další členové naší výpravy."

Velice ráda poslechne.

Stojíme s Danielem naproti sobě a navzájem se poměřujeme pohledem. Nevím, jak vypadá ten můj, ale jeho výrazně ztvrdl a zhruběl. Možná jde pouze o mou fantazii, zdá se mi ovšem, že někde uvnitř jeho tváře, za těmi normálními rysy, tuším cosi nelidského.

"Jak se jmenuješ?" ptám se.

"Daniel," odpovídá s úsměvem.

"Jak se doopravdy jmenuješ?" nenechám se odbýt.

"Jméno není důležité," mlží.

"Otevři ústa," přikazuji mu a on kupodivu uposlechne.

Nejprve v šeru ústní dutiny nedokážu nic moc rozpoznat, postupně ale stále zřetelněji vidím spoustu krvavých rýh, šrámů a oděrek pokrývajících dásně i patro.

"Jak se jmenuješ?" opakuji otázku, nyní ovšem mnohem obezřetnějším tónem, protože si poprvé se všemi důsledky uvědomuji, koho, respektive co mám vlastně před sebou.

"My nemáme jména. Až dosud jsme je nikdy nepotřebovali."

Samozřejmě, vždyť až donedávna parazitovali jen na zvířatech, která žádná označení nepotřebují.

"Bolí to?" táži se dál.

"Nás ne," oznamuje mi Daniel. "Když provádíme implantaci, nemáme žádného hostitele, a proto nejsme schopni cítit bolest. Nové tělo ale implantaci vnímá velice bolestivě."

"Implantaci?" podotknu jízlivě.

"Ano, alespoň on tomu tak říká."

"Takže ty máš všechny jeho vzpomínky?" pokračuji.

"Ano," pokývne. "Mohu bez problémů hrát, že jsem stále on."

"Kde je?!" přímo vykřiknu, protože tahle otázka je velice zásadní.

"Je tady," pousměje se muž. "Křičí. Bojuje. Snaží se prorazit ven. Ale to se mu už nikdy nepodaří. Až do smrti bude vězněm ve vlastním těle. To ale nebude trvat dlouho - postupem času hostitel slábne, až se úplně vytratí. Kdybych tohle tělo teď opustil, upadlo by do kómatu, z něhož by se už nikdy neprobudilo. Původní majitel už ho není schopen ovládat."

Šokovaně na něj zírám a snažím se představit si ten děsivý pocit zoufalství.

"Největší strach nemáme z konkrétních věcí, které vidíme," sklouzává tvor - už na něj nedokážu pomýšlet jako na Daniela - opět do poetičnosti. "Největší děs máme z neviditelné hrůzy, která se k nám, nepozorována, pomalu blíží."

"Danieli!" zkusím zoufalý krok. "Snaž se! Bojuj! Jsem tady, abych tě podpořil! Zabij tu zrůdu uvnitř sebe! Tohle tělo je přece tvoje, tak se ho nevzdávej!"

Úsměv na tváři tvora sílí. "Křičí," informuje mě. "Každý živočich na začátku křičí. Postupně ale utichne. Pochopí, že nemůže vyhrát."

Vidí, že se chystám něco namítnout, a zdvihá ruku, aby mě zarazil.

"Nemůže," ujišťuje mě. "Ihned po implantaci se usadíme v mozkové tkáni a narušíme spousty nervových spojů. Odřízneme ho od končetin, orgánů, hlasu. Smysly mu ale zůstávají. To je taková naše hříčka."

Zatmívá se mi před očima. Tyhle potvory se baví tím, že umožní původnímu majiteli těla sledovat, co se děje, ale zabrání mu jakkoliv reagovat.

"Jaká je poslední věc, kterou si pamatuješ?" opakuje již jednou položenou otázku muž a vzápětí přidává i další větu: "Zahlédl jsem útržek minulosti."

V souvislosti s novými informacemi nabývají tato sdělení velice děsivého významu.

"Proč?!" zvolám zároveň vystrašeně i naštvaně.

"Daniel to ví," přikyvuje tvor. "Kvůli přežití. Evoluce z nás udělala to, čím jsme. Přestože se vám hnusíme my i to, co děláme, my pouze přežíváme. Jinak to neumíme."

Opět na sebe dlouze zíráme. "Jak může hromada slizu udělat takovouhle spoušť?" položím po chvilce spíše řečnickou otázku.

"O vás jsme nevěděli," načíná jiné téma tvor. "S lidmi jsme se ještě nikdy nesetkali, alespoň pokud vím. Ale pobyt ve vás je velmi... poučný. Neuvěřitelné, jak může být něco tak vyspělého tak hloupé a sebedestruktivní."

"Jak si dovoluješ urážet lidstvo? Vždyť vy sami jste...," ohrazuji se, jsem ale přerušen.

"Dokonalí!" zdůrazní tvor. "Právě přejímání od vyspělejších druhů je klíčem k přežití! Dokud tady bude něco žít, budeme mít podmínky k životu i my! A když nyní víme o lidech, dokážeme s jejich pomocí úžasné věci!"

"Ne," rozhoduji se, že tuhle zrůdu musím zastavit.

Ve stejné chvíli se proti sobě rozběhneme a skončíme v propletenci těl na špinavé podlaze, kde se snažíme přemoci toho druhého. Parazit ale asi ještě není s novým tělem dostatečně seznámen, navíc má k dispozici pouze schopnosti nesportujícího vědce, zatímco já těžím z dlouholetého výcviku a policejní praxe. Není tedy divu, že v duelu začínám bez přílišné námahy mít navrch. Za pár okamžiků od začátku střetu již pevně tisknu Daniela k zemi a svírám mu hrdlo.

"Vypadni z něho!" drtím slova mezi sevřenými zuby.

"Tak dobře," odpovídá tvor.

Následující souhrn událostí se odehraje rychlostí blesku. Danielův výraz se doslova rozteče, jako by jeho tělo přestalo být kýmkoliv ovládáno. Následně z úst vystřelí jakýsi beztvarý sliz a vnikne do mé pootevřené pusy. Pak už cítím, jak mi rozdírá dutiny, zatímco se tlačí skrz nos nahoru, a celý proces je završen silnou bolestí hlavy.

"Ne...," zašeptám.

"Ne," řeknu.

"Ne!" zakřičím.

Zoufale se rozbíhám ven, abych varoval zbytek výpravy. Jenže asi v polovině místnosti mi nohy přestávají sloužit a já padám k zemi. Ze všech sil bojuji o každý centimetr a plazím se k relativně nepoškozenému stolu, kde doufám najít nějaký zázračný lék.

Tělo mě přestává poslouchat. Končetiny mi těžknou jako po dávce silného anestetika. A co je nejhorší, už nejsem sám. Uvnitř mé mysli, v té nejsoukromější a nejintimnější části mého já se nachází ještě něco. Něco nelidského, jakási beztvará našedlá hmota.

Okamžik ležím nehybně na podlaze, jenže poté se mé tělo zvedá, aniž bych na tom měl nějaký podíl. Protahuje si prsty, paže i nohy, narovnává se. Pokouší se o pár kroků a rychle nachází správný rytmus. Zkouší promluvit, nejprve vydává jen neartikulované zvuky, ty se však brzy změní na zřetelnou řeč.

Poklekne u těla Daniela, které je přesně podle tvorovy předpovědi v kómatu, protože původní majitel již zeslábl natolik, že nedokáže převzít kontrolu. Vstává a odchází ven, kde netrpělivě čekají ostatní.

"Kde je Daniel?" ptá se Theodor.

"Byl také nakažený. Musel jsem ho zneškodnit," oznamuje mé tělo, načež všichni soustrastně přikyvují.

Během pár dalších chvil je vydán pokyn k odjezdu a zanedlouho se už džíp kodrcá stejnou cestou, jakou přišel. Vepředu se nerozlišitelným jazykem hádá Juan s Carlosem, vzadu se uvelebil Theodor, Jessica a mé tělo.

Křičím. Řvu. Mlátím do neproniknutelných zdí svého vězení. Jenže mě nikdo neslyší. A jediný tvor, který o mně ví, nemá nejmenší zájem na mém osvobození.

Ze začátku všichni křičí, ozývá se náhle v mé hlavě nesmírně silný hlas. Všichni ale nakonec umlknou.

"Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby ti tvorové uprchli do světa a začali napadat lidi? Zjistili jsme, že se umí velice rychle nepohlavně množit, takže jeden jediný by znamenal katastrofu," spekuluje Jessica.

"Tomu jsme naštěstí zabránili," odpovídá mé tělo a já jediný cítím tu ironii, kterou se tvor již naučil bezpečně používat.

Křičím. Ale nikdo mě neslyší.

Nemám totiž plíce ani ústa.