OTÁZKA ČASU
Otázka času
Po spoustě hodin jízdy konečně zastavili. Džíp se dokodrcal k cíli. Skákavá, hrbolatá jízda už je naštěstí v nejbližší době neměla čekat. Tady se totiž plánovali zdržet nejméně několik týdnů.
Tom vystoupil z vozidla a zhluboka se nadechl suchého vzduchu. Do tváří se mu okamžitě začalo opírat neúnavné slunce. Myslí mu jen tak mimochodem proletělo, že si nemůže vzpomenout, jestli si zabalil i opalovací krém. Zdálo se, že jej zde bude obzvlášť potřeba.
Stál poblíž skalní vyvýšeniny, již značně ohlazené působením větru a v minulosti možná i deště. Nyní však celé místo působilo značně vyprahle. Věděl, že někde poblíž tekla ještě poměrně nedávno sezónní řeka, jež však vysychala každým rokem více a více, a nyní se jí podařilo zformovat se jen výjimečně.
"Na zírání budeš mít dost času potom! Teď mi pojď pomoct vybalit!" zavolala na něho Rachel, která právě vystoupila z džípu, vůbec se nezdržovala nějakým rozhlížením a ihned začala vyndavat vybavení ze zadní části auta.
Tom jí šel po chvilce uvažování pomoct. Sice cítil, že Rachel ho celou dobu jejich pobytu udrží v činnosti a nedovolí mu flákat se, jenže z podobně rázných žen neměl nikdy úplně dobrý pocit.
Ale nedalo se nic dělat, ty následující dny s ní musel chtě nechtě vydržet.
Stejně jako kterýkoliv jiný den si Přemýšlivý po jídle sedl pod sráz a věnoval se mladickým hloupostem, jak jeho činnost označoval Starý chlup. Jenže pro Přemýšlivého šlo o velmi důležité dumání o všem možném, chtělo by se říct o základní otázce života, vesmíru a vůbec. Téměř vždy přitom v rukách mimovolně otáčel kusem hrubě opracovaného kamene. Měl nejasný pocit, že kámen by se dal využít mnoha způsoby, jenže na konkrétní realizaci nějakého z nich neměl dostatečně vyvinutou představivost, a tak si zatím vystačil jen s občasným ťukáním do jiných kamenů.
Pár lehkomyslných dětí se opodál válelo po zemi, ale většina tlupy seděla pohromadě a potichu se domlouvala zvuky podobnými zvířecímu bručení, přesto však něčím odlišnými. Hlavní slovo měl samozřejmě vedoucí a respektovaný samec Starý chlup. Přemýšlivý si ještě vzpomínal, že dříve všichni jen bezstarostně ulehli, navzájem si probírali vlasy a chlupy a upevňovali tak sociální vazby. Tyhle časy však byly dávno pryč, každý nový den byl naplněn o trochu většími problémy než ten předchozí.
Největší potíž byla, že v jejich tlupě žilo málo členů. Když do údolí přicestovala jiná, početnější skupina, starousedlíci jí nedokázali účinně konkurovat v boji o potravu, jíž navíc v poslední době začalo ubývat v důsledku zvyšujících se teplot. Shánět jídlo bylo den ode dne těžší. Většinou na ně zbyly jen bobule a ovoce, které silnější tlupa neuznala za vhodné konzumace. K masu se kvůli vetřelcům nedostali už dlouho. Dokonce se stalo, že i když se jim podařilo něco ulovit, byli od své kořisti vyhnáni přesilou, která si poté celé zvíře přivlastnila.
Přemýšlivý byl asi jediný člen tlupy, který měl z vetřelců smíšené pocity. Nedávno totiž zaznamenal, že k nim náleží i pohledná a přitažlivá samice, kterou si v pro sebe pojmenoval Rezatá. Velice se o ni zajímal, jenže zatím neměl možnost přiblížit se k ní a seznámit se. Vetřelci se totiž ke starousedlíkům chovali agresivně a při jakékoliv příležitosti jim dávali najevo, že by měli raději odejít.
Tlupa v čele se Starým chlupem opět debatovala o stále se zhoršující situaci ve snaze najít řešení. Přestože nikdo ani trochu nechtěl, zdálo se, že jim nezbyde jiná možnost než opustit své dosavadní působiště a pokusit se usadit jinde.
Večer seděl Tom před stanem a dohlížel na ohřívání instantního jídla. Zároveň také pozoroval vyvýšeninu, konkrétně její úpatí zasypané sutí. Jedna jeho část se těšila na možnost úchvatných nálezů, jenže zbytek spíše pochyboval, že na tomhle místě vůbec něco najdou.
"Kdyby bylo po mém, jeli bychom úplně jinam," poznamenala Rachel, která si přisedla a převzala kontrolování večeře.
"Máme před sebou několik týdnů," poznamenal Tom. "To je přece spousta času."
"To sice je, ale stejně myslím, že tu nic nenajdeme," oponovala Rachel.
O chvilku později sundala polévku z vařiče, snědla asi polovinu a podala hrnec Tomovi, který zbytek dojedl. Na vlastní nádobí nebylo během jejich výpravy místo.
Schylovalo se k večeru, když si Přemýšlivý vylezl na jeden z mála stromů, ke kterým měl přístup. Dříve jeho tlupa panovala velké části údolí, po příchodu vetřelců byli však zatlačeni do poměrně malé oblasti mezi řekou a skalami, kde rostlo podstatně méně trávy i stromů.
Přemýšlivý nevyšplhal do koruny jen tak z rozmaru, jak činil dříve. Byla to ojedinělá šance, kdy mohl ukryt ve spleti větví sledovat nepřátelskou tlupu. Svou pozornost však věnoval téměř výhradně Rezaté. Zlostně ohrnul pysky, když viděl, jak se k ní až příliš důvěrně lísá jeden z mladých samců, a s uspokojením zaznamenal, že Rezatá veškeré jeho projevy přízně přehlíží, ne-li přímo odmítá.
Když se setmělo, spustil se na zem. Tam byl ovšem překvapen Starým chlupem.
"Proč jsi je sledoval?" zeptal se postarší samec podezíravě.
Přemýšlivý nevěděl, co odpovědět, a tak raději mlčel.
"Nemůžeš si vybrat samici od nich. Jsou to naši největší nepřátelé," zdůraznil Starý chlup.
"Rezatá taková není," vzepřel se Přemýšlivý.
"Tak ty sis ji už pojmenoval?!" rozzlobil se Starý chlup. "Jenže ona není pro tebe. Nejraději bych je viděl mrtvé. Všechny do jednoho, včetně jí," zavrčel Přemýšlivému zblízka do obličeje a rázně odešel.
Zapadající slunce posledními paprsky pohladilo ustarané starousedlíky živořící na plácku mezi řekou a vyvýšeninou, spokojené vetřelce zabírající mnohem úrodnější druhý břeh i osaměle sedícího Přemýšlivého, který právě začínal nejasně tušit, že dříve či později musí dojít k nějakému důležitému zvratu, protože napětí mezi tlupami nemůže růst donekonečna, a postoupilo celé údolí noci.
Druhý den začali s vykopávkami. Veškerá měření provedená před zahájením samotného hledání byla neprůkazná. Nezdálo se, že by oblast mohla ukrývat nějaký významný objev, ale to je od práce neodradilo. Oba se shodli, že největší šance mají u úpatí ohlazených skal.
Tom během dne rád zapínal rádio, poněvadž globální situace se stávala každým dnem napjatější a on chtěl mít představu o světovém dění. Rachel naopak chtěla poslouchat hudbu, ale ještě raději měla ticho.
Právě když Tom ustal v práci, aby si vyslechl nejnovější události, vstala, došla si pro další láhev vody a při zpáteční cestě přijímač vypnula.
"Já jsem to poslouchal!" obořil se na ni naštvaně Tom.
"A tobě snad není jasné, jak to nakonec dopadne? Před půlrokem spolu ještě alespoň dokázali normálně mluvit. Teď se jejich veškeré vyjednávání scvrklo na výhrůžky, že použijí atomovou zbraň," vyslovila svůj názor na mezinárodní politiku Rachel.
"Tohle se ale neděje poprvé," oponoval Tom. "A zatím jadernou bombu nikdo nepoužil. Tak proč by se to mělo stát teď?"
"Protože se z lidí stali strašní idioti. A protože dříve měli všichni před bombou velký respekt. Jenže dnes se už lidstvo nemusí bát ničeho," ironicky vysvětlila Rachel.
Pak bylo dlouho ticho a každý se plně věnoval vykopávkám na své vyznačené části prozkoumávaného území.
"Víš, co mně na tomhle vždycky nejvíc vadilo?" nadhodil Tom otázku.
"Že na tom nezbohatneš," plácla Rachel.
"Že v podstatě nikdy neznáš okolnosti. Že se pokaždé můžeš jenom domýšlet, co se dělo před smrtí nálezů, co vedlo k tomu, že jsme vůbec mohli něco objevit."
"A to já mám právě ráda," reagovala Rachel. "Dodává to archeologii takový zvláštní nádech tajemna."
Následné ticho bylo ještě delší. Ani jeden nechtěl během práce zbytečně plkat.
"Ale bude to sranda, až někdo použije tu atomovku," poznamenala potom Rachel. "Minimálně budoucí archeologové by z toho měli radost. Pokud tedy nějaká budoucnost ještě bude existovat."
Pak už pracovali v úplné tichosti.
Asi o týden později narazil Tom na první kost.
Uplynuly asi tři týdny. Přemýšlivý během nich naplánoval a vypiloval svůj postup ohledně Rezaté a nyní nastal ten správný čas na jeho provedení. Celé odpoledne seděl v koruně stromu a soustředěně pozoroval nepřátelskou tlupu. Nenašel však vhodnou příležitost, a tak musel čekat až do pozdního večera, kdy se všichni z obou tlup odebrali ke spánku.
Co nejtišeji sklouzl po kmeni na zem a opatrně doběhl k řece. Zrovna nastávalo období sucha, a tak mu nedělalo příliš problémů slábnoucí tok i potmě přebrodit. Na stromě si velmi pozorně všímal, kde přesně se Rezatá uvelebila, a proto nyní přesně věděl, kam zamířit. Za pár okamžiků skutečně nalezl mladou samici, jak pokojně spí na okraji tlupy.
Několik chvil jen stál a nerozhodně ji sledoval. Když se v předcházejících dnech náhodou viděli na opačných březích řeky, pokoušel se upoutat její pozornost a změnami výrazů dát najevo své sympatie. Zdálo se, že ani on jí není lhostejný, přesto ale teď dostal strach, že s ním nebude chtít odejít.
Ale pak se odhodlal a jemným šťouchnutím ji probudil. S napětím očekával její reakci. Buď bude zticha a uvolí se opustit s ním tlupu, kde ji, jak Přemýšlivý doufal, nic nedrželo, nebo spustí poplach a on bude mít co dělat, aby vůbec unikl rozzuřeným členům nepřátelské skupiny, zvláště pak mladým samcům snažícím se zbavit nečekané konkurence.
Poznala ho téměř okamžitě a zírala na něho s nechápavým výrazem.
"Pojď se mnou," naznačil jí Přemýšlivý.
Váhala, a tak jí věnoval dárek, jenž připravoval předchozích několik dnů.
Po pár vteřinách se rozhodla.
Při brodění zpět přes řeku se Přemýšlivý postaral, aby se ani trochu nenamočila.
Uplynuly asi tři týdny. Naleziště vydalo nejméně deset více či méně zachovalých koster.
"Skoro mám v posledních dnech pocit, že se jedná o něco jako hřbitov," poznamenala Rachel.
"To určitě ne," vyřkl Tom nahlas to, co sama dobře věděla. "Tenhle druh byl příliš primitivní, ještě neměl rozvinuté abstraktní myšlení. Nedokázal si představit nic jako posmrtný život. Vždyť sotva začali používat nástroje."
"Možná šlo o nějakou nehodu, nějakou katastrofu," uvažovala Rachel. "Tyhle kosti vypadají jako zlomené. Třeba i lebky byly proraženy ještě zaživa a ne až během procesu fosilizace."
"Myslíš, že došlo k nějaké přírodní pohromě? Zemětřesení, záplavy, erupce?" navrhl Tom.
"Nevím," svraštila čelo Rachel. "Třeba jenom šplhali nahoru a sesypalo se jim na hlavy kamení," usmála se svému nápadu.
Tom se zasmál s ní. Pak už jen seděli vedle sebe v houstnoucím večeru, pozorovali jasné hvězdy a přemýšleli o lidech starých miliony let a o tom, co zapříčinilo jejich skon.
Rádio už asi týden nezapnuli.
Uplynuly asi tři týdny, když Skrblm konečně dorazil ke svému dalšímu cíli, na okraj sluneční soustavy s průměrnou žlutou hvězdou. Nasměroval svou raketu skrz množství ledových těles dovnitř systému, kde na něho čekalo osm planet. Přestože ještě nemohl o žádné z nich zjistit podrobnosti, zdálo se, že třetí planeta se nachází ve vhodné vzdálenosti od svého slunce a mohla by teoreticky hostit život.
Skrblm spokojeně zafuněl a potěšeně zamával chapadly. Možnost zkoumat jakékoliv životní formy mu vždy udělala obrovskou radost.
Přemýšlivý a Rezatá seděli po zbytek noci vedle sebe a ani jeden neměl na spánek pomyšlení.
"Nebudou se ostatní z tvé tlupy zlobit?" zašeptala Rezatá.
"To nevím," odpověděl napjatě Přemýšlivý. Stále si nebyl jistý, jestli udělal dobře, když stavěl své zájmy nad potřeby celé skupiny.
Když se na východním nebi objevil ten nejnepatrnější náznak svítání, ozvalo se nad nimi zlostné zamručení. Oba polekaně vzhlédli přímo do tváře Starého chlupa. Svraštělé čelo a odhalené zuby nevěstily nic dobrého.
"Proč jsi to udělal?" udeřil bez okolků starý samec.
"Kvůli napětí, které jsme už nemohli vydržet. Potřebovali jsme nějaký zvrat, který povede ke konečnému řešení," vyvedl Přemýšlivý Starého chlupa svou odpovědí z míry.
"Dopadne to pro nás špatně," prorokoval stařec. "Zaútočí a my se nebudeme moci bránit."
Nato oba samci spontánně zdvihli hlavy a upřeli zrak na blízkou skalnatou vyvýšeninu. Ještě nebyli schopni příliš plánovat do budoucnosti, ale spíše instinktivně cítili, že právě na plošinu na vrcholu kamenného masivu by se mohli v případě útoku ukrýt.
Starý chlup poté věnoval soustředěný pohled nervózní Rezaté. Několikrát si k ní opatrně přičichl, na okamžik se zamyslel a pak udělal smířlivé a radostné gesto. Rezatá se jej horečně snažila napodobit, ale Starý chlup už odcházel. Sedl si ke břehu a pozorně sledoval protější břeh se spící tlupou.
Jejich výprava se blížila ke konci a byla veskrze úspěšná. Tom s Rachel už nepokračovali ve vykopávkách, spíše jen zabezpečovali ostatky raných hominidů nalezené u úpatí skály.
Pár dní před odjezdem vytáhla Rachel z vozu do té doby ukrytou láhev alkoholu a večer se oba pustili do jejího vyprazdňování. Nechtěli se opít, jen oslavovali neuvěřitelně úspěšný projekt.
"Víš co?" nadhodil Tom asi v polovině láhve. "Možná že opravdu jenom šplhali nahoru a spadli jim na hlavu kameny."
Rachel tušila, že to říká jen tak, aby ji potěšil, ale on tomu možná i sám začal trochu věřit.
Rozesmáli se, ani pořádně nevěděli čemu. Pohlédli si do očí a jiskra, která uvnitř nich začala v uplynulých dnech doutnat, protože on si uvědomil, že ona i přes svoji ráznost dokáže být milá a citlivá, a protože jí došlo, že on je mnohem víc než nesmělý a nudný, nyní vzplála naplno, spojila plameny jejich náhle doširoka rozevřené oči a prozářila noc jasněji než záře tisíce sluncí.
Skrblm byl na úrovni páté planety, obrovského plynného obra, který neměl daleko k tomu, aby se stal druhou hvězdou soustavy, když se konečně z přístrojů dozvěděl detailní informace a parametry nadějné třetí planety.
Počáteční nadšení z něho ihned spadlo - i přes přítomnost kapalné vody nehostil svět žádné vyspělejší formy života, evoluční vývoj zde končil u několika ojedinělých druhů hmyzu.
Skrblm byl však velmi překvapen, když mu počítač nahlásil, že na oběžné dráze planety se nachází velké množství poškozených a rozpadlých satelitů vyrobených alespoň částečně pokročilou civilizací.
I přes nepříznivé informace o vývoji života v něm vzplála nová naděje a zadal kurz přímo k planetě.
Skrblm byl totiž archeolog.
Většina tlupy ještě spala, když se z druhého břehu řeky ozval vzteklý řev. Jeden z mladých samců chtěl Rezaté věnovat po probuzení pozornost, a když zjistil, že zmizela, strašlivě se rozzlobil. Přestože se ji Přemýšlivý pokusil na pokyn Starého chlupa ukrýt, samec neomylně zavětřil směrem k druhému břehu řeky, zuřivě zavrčel a ihned začal burcovat zbytek skupiny. Možná že si únosem Rezaté nebyl jist, ale právě on vůči původní tlupě projevoval největší nepřátelství, a tak využil situace jako záminky k útoku.
Několik jiných mladých samců se mu během chvíle podařilo rozdráždit téměř k nepříčetnosti, zbytek skupiny byl pokojnější, i když událost nenechala nikoho úplně v klidu. Netrvalo dlouho a vetřelci skutečně zahájili postup na druhou tlupu.
Starousedlíci však byli připraveni. Hned, jak se nepřátelé začali brodit přes řeku, celá skupina se dala do šplhání na vrchol skalní vyvýšeniny, kde cítili větší bezpečí.
Přemýšlivý dával pozor na Rezatou a nechal ji lézt před sebou. Měl strach i z agresivity členů vlastní tlupy, přece jen samice patřila k vetřelcům.
Při postupu Rezaté se jednou uvolnilo několik kamínků a ty se sesypaly na Přemýšlivého. Nejprve ho to vyděsilo tak, že málem spadl, pak se ale zarazil a uvažoval nad tím, co se právě stalo. Vnímal nějaký skrytý potenciál, jenže si s ním neuměl poradit. Po chvilce tedy opět pokračoval ve výstupu.
Vetřelci dorazili pod úpatí přibližně v době, kdy starousedlíci dosáhli vrcholu vyvýšeniny. Nenechali se však odradit a ti nejnaštvanější samci ihned začali šplhat nahoru, následováni zbytkem tlupy.
Mnozí členové skupiny nahoře začali být nervózní. Zdálo se, že z útočiště se stane spíše past. Na druhé straně byly stěny příliš příkré, sešplhat nebylo možné. Mohli už jen čekat, až dorazí druhá tlupa.
A to bylo jen otázkou času.
Druhý den ráno měla obloha podivný šedavý nádech, na severu navíc až děsivě prozářený rudým světlem.
Tom s Rachel si po probuzení dali opatrnou pusu, chtěli něco hloupého prohodit, jenže pak si uvědomili, že cosi není v pořádku.
"Slunce přece nemůže najednou vycházet na severu," divila se vzhledu oblohy Rachel.
Záře však přibývalo mnohem rychleji než při normálním svítání. Navíc se vzduchem začalo nést temné hučení, které, jak se zdálo, rozvibrovalo i zemi.
"Co se to děje? Zemětřesení? Nebo výbuch sopky?" nechápal Tom.
"Bojím se, že sopky ne," poznamenala Rachel náhle až nepřirozeně klidným hlasem.
A vzápětí poté poprvé od doby, kdy dorazili, pustila rádio.
Přes šum a rušení zachytili jen útržky informací, i ty však mluvily za vše: "Vypustili veškerý svůj jaderný arzenál... Nejméně deset bomb již vybuchlo a další budou zcela jistě následovat... Došlo k nevyhnutelnému vývoji událostí... Zdá se, že končí svět, jak jej známe..."
Zbytek zpráv se ztratil v interferencích.
Tom a Rachel na sebe mlčky hleděli.
"Ale bude to sranda, až někdo použije tu atomovku," zopakoval Tom šeptem větu, již před několika týdny použila Rachel.
"Zase taková sranda to není," přiznala omluvným tónem.
Na jižním obzoru se objevila další červená záře a i ona stále jasněla. Po chvíli byla následována jasným zábleskem jaderného výbuchu.
"Víš, jak svědci popisovali první použití jaderné hlavice? Prý to vypadalo, jako by se obloha rozzářila světlem tisíce sluncí," vzpomněl si Tom.
"Vždycky jsem přemýšlela, co se pohybuje rychleji, jestli tlaková vlna nebo zvuk výbuchu," poznamenala Rachel. "Dnes se to konečně dozvím."
Stáli vedle sebe, čekali a oba mysleli na to, že dnešním dnem končí svět.
Ale to bylo jen otázkou času.
Skrblm si po přistání oblékl ochranný skafandr. Jeho tělo by v tak suchém prostředí, jaké skýtal zkoumaný svět, vyschlo během pár minut. Poté otevřel dveře a vyšel ven.
Nad modrou oblohou právě vycházelo žlutavé slunce. Pod oblekem se přesýpal jemný písek. Ukazatele hlásily, že venkovní teplota se pohybuje kolem tří set deseti stupňů nad absolutní nulou, kolem Skrblma vál mírný větřík. Ve vzduchu bylo sice málo kyslíku, ale pro dýchání by mu snad stačil.
Skrblm aktivoval své pomůcky. Ze stěny lodi se vzápětí odpojilo deset létajících kulatých snímačů, které ihned zamířily do všech směrů. Pokud Skrblm chtěl, mohl si záběry, které začaly pořizovat během své cesty kolem celé planety, promítat na vnitřek své helmy.
Prozatím to ale neudělal a rozhlédl se po okolí. Přistál v téměř zarovnaném údolí. Nalevo od něho tekla mohutná řeka, zřejmě hlavní tok celé oblasti, napravo skoro splývaly s terénem zbytky kdysi zřejmě výrazné vyvýšeniny. A nad celou scenérií zářilo nažloutlé slunce. Skrblm nevěděl proč, ale na planetách s jedinou hvězdou se vždy cítil nepříjemně a nervózně.
Neocitl se zrovna na tomhle místě jen tak náhodou. Senzory mu již na oběžné dráze vytipovaly oblasti se zajímavými nálezy a Skrblm si pro její neobvyklost zvolil k osobní návštěvě zrovna tuhle.
Během několika chvil odstranil za pomoci vyspělých přístrojů většinu písku, který překrýval působivý objev. Jednalo se o ostatky ze dvou různých časových období, jež se shodou okolností zachovaly na stejném místě.
Skrblm začal nejprve zkoumat ty starší z nich. Všechny zjištěné poznatky pronášel nahlas, aby je přístroje mohly zaznamenat a uložit.
"Stáří asi dva miliony let, tělo obdařeno pouze čtyřmi končetinami, z toho dvě druhotně přizpůsobeny uchopování předmětů a manipulaci s nimi, všichni zřejmě zemřeli najednou během nějaké nehody či katastrofy."
Zatímco nechal přístroje, ať provedou zevrubný sken všech koster, zaměřil se na novější nález. Ten se nacházel jen kousek od staršího, narozdíl od něj jej však netvořily pouze kosti. Skrblm našel i kovový zbytek jakéhosi stroje dostatečně velkého, aby mohl sloužit k přepravě dvou bytostí, jejichž ostatky ležely hned vedle něj.
"Stáří asi jeden milion let, jde o stejný živočišný druh jako první nález, porovnáním lze zjistit, že došlo ke zvětšení hlavové části, kde byl zřejmě uložen mozek, o větší inteligenci svědčí objevené stroje, jež byly sice primitivní, přesto dokázaly usnadnit život, bohužel z měření a pozorování planety je jisté, že tito tvorové zničili sami sebe použitím atomovým bomb, zřejmě ani s vývojem rozumu nedokázali překonat instinktivní touhu po moci a agresivitu vůči druhým."
Skrblm poté nechal přístroji vyšetřit i tento nález a nechal si zatím na hledí promítat obrázky z deseti snímačů, jež poslal prohlédnout planetu.
Záběry potvrzovaly to, co Skrblm částečně viděl už z oběžné dráhy - téměř neviditelné známky civilizace, většinou již pohřbené pod vrstvou zeminy, v kontrastu se spoustou zelených ploch.
"Stopy radiace téměř neznatelné, planeta se již vzpamatovala, dochází k opětovnému vývoji živočišných druhů, životní prostředí se pomalu vrací do normálu," poznamenal Skrblm ještě do záznamu, přivolal zpět snímače a přichystal se k odletu.
Podobně zničených světů již viděl mnoho a věděl, že tento zdaleka není poslední.
Vetřelci už začali šplhat na skálu. Většina skupiny uprchnuvší na vrchol začala být nervózní, někteří pobíhali po celé dostupné ploše v naději, že najdou nějaké řešení či únikovou cestu, pár se dokonce chtělo spustit dolů po protější příkré straně, ale v tom jim Starý chlup zabránil.
K Přemýšlivému se přitiskla vystrašená Rezatá, on ale téměř nevnímal její přítomnost a uvažoval. Zas a znovu si vzpomínal na ten zvláštní okamžik, když ho při výstupu vyděsily padající kamínky. Jeho pohled nepřítomně klouzal po vrcholu skály, až se zastavil na hromadě balvanů nakupených přibližně uprostřed plošiny.
Přemýšlivému se rozšířily oči. Vstal, došel k balvanům, jeden přiměřeně těžký popadl, došel s ním k okraji a mrštil jím přímo na nejzuřivějšího samce, který již byl téměř nahoře.
Zásah byl přesný. Samec nic takového nečekal, pustil se a spadl na zem, kde zůstal nehybně ležet.
Všichni na Přemýšlivého šokovaně zírali. Členové vlastní tlupy k němu najednou pocítili úctu a vděčnost, nepřátelští samci se však ještě více rozzuřili a zrychlili šplhání.
Přemýšlivý zoufale ukázal na kameny a několik členů tlupy pochopilo. Vrhli se k hromadě a začali balvany shazovat rovněž. Někteří je alespoň podávali zdatnějším jedincům. Skupiny dvou nebo tří se ujaly nejtěžších kamenů, dovalily je k okraji a pak už jen sledovaly, jak během pádu dolů srážejí členy nepřátelské tlupy.
Když už pod skalou mezi balvany leželo mnoho nehybných těl, zbytek vetřelců útok vzdal a začal rychle utíkat zpět.
Přemýšlivý stál na okraji vyvýšeniny a sledoval nepřátelský ústup. Z jedné strany se na něho tiskla Rezatá, z druhé k němu přistoupil Starý chlup.
"Výborně," pochválil ho uznale. "Tohle by mě v životě nenapadlo."
"Co teď budeme dělat?" zajímalo Přemýšlivého.
"Vyženeme je," rozhodl Starý chlup. "Teď se nás konečně začali bát. Dneškem sis v tlupě vydobyl vysoké postavení," dodal ještě, ale Přemýšlivý ho již nevnímal.
Věnoval veškerou pozornost Rezaté, která byla vývojem událostí otřesena více než ostatní, neboť byly zapříčiněny zčásti i jejím rozhodnutím. Nezdálo se však, že by nyní volila jinak.
Přemýšlivý cítil, že na světě je toho spoustu, co ještě zbývá objevit. Tušil, že kameny i jiné věci mohou mít mnohá využití, o nichž zatím nikdo nemá ani tušení. Dnes však udělal na cestě vývojem významný krok vpřed.
Dříve nebo později na všechna ta možná využití přijdou. Byla to jen otázka času.
"Třeba se jim vážně jenom sesypaly na hlavu kameny," plácl Tom.
"Ale prosím tě," usmála se Rachel.
Vzápětí se přes ně převalila smrtící tlaková vlna.