NEMĚNNOST

Neměnnost

Doktor Stanley rozvážným krokem vešel do restaurace. Dlouhým pohledem přejel stoly, židle, hosty i obsluhu a obličej se mu spokojeně roztáhl do úsměvu, když spatřil čekajícího profesora Growea.

Oba muži si jednou za čas zašli na jídlo sem, do Lorneovy restaurace. Snad se jednalo o jakýsi jejich šestý smysl, protože na náhodu se to stávalo až příliš často, ale skoro vždy se zde potkali, aniž by se předem jakkoli domluvili a stanovili konkrétní datum a čas schůzky. Vždy si spolu příjemně pohovořili a probrali veškeré důležité události, ať už z globálního či osobního měřítka.

Doktor Stanley byl vědec. Dlouho zkoumal částice objevené teprve s rozvojem vědy, nazvané chronotony. Jednalo se o nehmotné záření času. Doktor se vždy rozplýval při popisování toho, že se čas v určitém ohledu chová jako jiná vlnění a že i chronoton je v mnohém srovnatelný s fotonem.

Profesor Growe mu to trpěl. Pracoval na univerzitě, kde přednášel dějiny. Naprosto chápal Stanleyho zaujetí těmi podivnými částicemi, vždyť on sám byl také svým oborem fascinován. Byl schopen dlouho do noci procházet materiály o nějaké bitvě druhé světové války a studovat všechny potenciálně možné scénáře jejího vývoje - to byla zase jeho specialita.

Doktor Stanley pozdravil svého přítele a přisedl si. Okamžitě navázali na svůj učený rozhovor a stejně jako kdykoliv jindy se pokoušeli spojit doktorovy popisy chronotonů s profesorovými výklady o Hitlerovi. Dnes se jim to ovšem poprvé opravdu podařilo.

"Profesore, netoužil byste podívat se zblízka do nějaké významné bitvy, cítit ten bojový zápal, sledovat, jak se vítězství přiklání na stranu těch, o kterých vy už víte, že mají vyhrát?" nadhodil náhle doktor Stanley.

Profesor Growe s lehkým úsměvem přitakal: "Sním o tom každý den."

Doktor konečně vyslovil to, kvůli čemu se dnes na setkání zvláště těšil: "A co kdybych vám řekl, že máte možnost?"

Profesor se zakuckal vodou, již právě upíjel. "Cože?" dostal ze sebe mezi záchvaty kašle.

"Ve výzkumu chronotonů jsem velmi pokročil," vysvětloval Stanley. "Jsem pevně přesvědčen, že bych nás mohl na omezenou dobu přenést do nějaké předem zvolené historické chvíle. Samozřejmě takové, která byla nějakým způsobem důležitá pro dějiny."

Jindy by se profesor rozesmál a nařkl svého přítele z vtipkování, avšak když mu byla vykreslena příležitost spatřit na vlastní oči vše, co si mohl celý život pouze představovat, byl ochoten i uvěřit.

"To... To by bylo úžasné! Naprosto úžasné!" vykřikl s přílivem nadšení, až se po něm několik lidí pohoršeně podívalo.

"Přijďte zítra ke mně do laboratoře, ano?" navrhl doktor Stanley.

"Ale já mám zítra dvě přednášky," namítl profesor.

"A kvůli nim propásnete příležitost podívat se zblízka na toho vašeho Hitlera?" divil se doktor.

Jejich zraky se na kratičký okamžik setkaly a oba náhle věděli, že profesor zcela určitě přijde.

"Tak co jste vybral?" zajímal se doktor, když příštího dne jeho přítel dorazil skoro o hodinu dřív.

"Obléhání Tobrúku," oznámil slavnostně profesor. "Jednalo se o základnu Spojenců v severní Africe, která byla od jara do zimy 1941 obléhána německými vojsky. Nakonec se podařilo Britům otevřít koridor k základně a zachránit ji."

"Proč zrovna tahle?" otázal se Stanley, když nastavoval parametry.

"Je prostě moje oblíbená," odvětil s úsměvem Growe. "Mohl byste nás poslat do konečného boje o pevnost v prosinci?"

"Je mi líto, mohu zatím nastavit pouze velice obecné časové období v rozmezí asi půl roku," zakroutil hlavou doktor.

"Tak v tom případě mi na konkrétním čase zase tolik nezáleží," prohodil Growe.

Ze dvou desek umístěných v rozích místnosti se ozvalo hučení a vzápětí bylo vše mezi nimi přeneseno do roku 1941 k Tobrúku.

Doktor Stanley a profesor Growe se roztřeseně zvedali z vyprahlé půdy. Doktor to zvládl až na druhý pokus, profesor zase vyzvrátil obsah svého žaludku.

"Neřekl jste, že to bude tak nepříjemné," poznamenal s náznakem výčitky v hlase.

"Naše těla byla rozložena a posléze opět složena. Myslíte, že to bude nějak extra příjemné?" opáčil doktor.

Oba se postupně vzpamatovali a opatrně se rozhlíželi po okolí. U pobřeží Středozemního moře na severu byla zbudována poměrně rozlehlá pevnost. Na jihu se zase rozkládalo ležení obléhací armády.

"Britové," ukázal profesor k pevnosti, "mají nyní velký problém se zásobováním, vždyť fronta se nachází asi sto kilometrů daleko! Tohle je jediná výspa Angličanů v území Němců."

Profesor už chtěl vyrazit na obhlídku terénu, jenže doktor ho zadržel. "Počkejte!" zvolal. "Tohle není jenom tak! Jsme přece v jiné době! Přístroje nás zde udrží asi ještě pár hodin, takže nemáme moc času. Po uplynutí té doby budeme automaticky přeneseni zpět na místo, odkud jsme sem přišli, tím pádem do mé laboratoře."

"Jenom pár hodin!" zazmatkoval profesor. "Ale já toho chci tolik vidět!"

"Ne!" oponoval doktor. "Nemůžete se tady přece procházet jako na výstavě! Tady se odehrává válka! Jak byste vysvětlil třeba německé hlídce, co zde děláte? Musíme se pohybovat nanejvýš opatrně!"

"Dobře, dobře," snažil se odbýt Stanleyho Growe, ale doktor ještě neskončil.

"Podle kauzality je možné změnit budoucnost. Vesmír se poté rozštěpí na dva - jeden původní a druhý změněný. My bychom zůstali v tom pozměněném. Ale to si nemůžeme dovolit! V žádném případě nesmíme jakkoli pozměnit historii! Jsme pouze pozorovatelé. Nebudeme nikde zasahovat ani nic prozrazovat, ano?" vyžádal si souhlas profesora, protože cítil, že ten s tímto pravidlem příliš nesouhlasí. Přesto však přikývl.

Velice pomalu a nenápadně se přesouvali směrem na západ a profesor neustále básnil o úžasně vymyšleném opevnění. Několikrát vyjádřil své toužebné přání ocitnout se přímo uvnitř pevnosti, to mu ovšem doktor nebyl schopen splnit. Skrz opevnění by se zcela jistě nedostali a přístroje v laboratoři zatím nebyly natolik přesné.

"Zatím všechno vychází?" ozval se Growe, když se lhůta, kterou mohli strávit v roce 1941, blížila ke svému konci.

"Víceméně," odpověděl Stanley. "Ale stejně mám trochu špatný pocit. Začal jsem totiž uvažovat i nad teorií katastrof."

"To je ta, v níž motýl mávne křídly a způsobí tím hurikán?" ověřoval si profesor.

"Ano," pokýval hlavou doktor. "Říká, že i nepatrná příčina může spustit sled událostí, které vyústí v globální katastrofu. Takže podle ní platí, že už jen tím, jak dýcháme zdejší kyslík, můžeme například způsobit rozklad naší civilizace."

Profesor chtěl navrhnout, že v poslední minutě jejich pobytu zde by mohli třeba zamířit přímo do pevnosti a nechat se chytit. Dříve než by mohli být vyslýcháni, zmizeli by do svého času. Po doktorových úvahách však dospěl k závěru, že raději nebude nic pokoušet.

"Stůjte!" ozvalo se za nimi náhle německy.

V následujícím zlomku vteřiny se odehrálo několik věcí současně. Doktor sebou hodil stranou a pozoruhodně rychle se plazil pryč. Profesor se ho pokusil následovat, ale vtom zaburácel výstřel a srazil Growa k zemi.

Hlídka k němu doběhla a obrátila tváří vzhůru. "Je naživu," poznamenal jeden. "Kde je ten druhý?!" zařval vzápětí profesorovi do obličeje. Když ten nijak nezareagoval, silně ho uhodil a prohodil k druhému vojákovi: "Vezmeme ho k veliteli. Aspoň bude zase co dělat."

Profesor Growe zhrouceně ležel na podlaze tmavé místnosti a zoufale chrčel. Průstřel mu roztrhl plíci a tím mu velmi ztěžoval dýchání. Cítil, jak mu při každém nádechu zabublá v průdušnici krev.

Před vyslýchací místnost dorazil velitel. "Co zatím řekl?" vyštěkl směrem k vojákovi z hlídky.

"Nic moc, pane," dostalo se mu odpovědi. "Mluvil, že nemůže nic říct kvůli kauzalitě. To bude asi nějaké spiknutí. Taky říkal, že stejně brzy zmizí a těch pár minut to vydrží."

Veliteli se po tváři rozšířil krutý úsměv. "Mně těch pár minut bude bohatě stačit."

Vstoupil k profesorovi do místnosti. Všiml si malé kaluže krve u vězňových úst i červené skvrny na jinak bělostném oblečení.

Výborně, pomyslel si. O to to bude snazší.

Poklekl ke Growovi a tiše, ale důrazně se zeptal: "Co jsi zač, můj příteli? Voják evidentně ne. Mluvíš prý o nějaké kauzalitě. Jedná se o jakési spiknutí, že? Co jste měli v plánu?"

Profesor ze sebe mezi chrčením vypravil: "Nemůžu nic říct..."

"Vážně?" opáčil ironicky velitel a vtlačil své dlouhé prsty hluboko do střelné rány.

V potemnělé laboratoři se náhle rozzářilo světlo a dvě desky umístěné v rozích se rozvibrovaly. Vzápětí byli doprostřed přeneseni dva muži.

V porovnání s okamžikem odchodu vypadali příšerně. Doktor Stanley byl celý špinavý od plazení se a schovávání. Ovšem profesor na tom byl ještě hůř - obličej měl do krve rozbitý, skvrna na košili se mu ještě rozšířila. Poslední minuty výslechu se potácel na hranici vědomí a ani nyní nebyl schopen zmobilizovat síly a vzchopit se.

"Profesore!" vylekal se doktor. "Počkejte, budete v pořádku! Hned někoho zavolám!"

Jenže když přiskočil k telefonu, všiml si, že vypadá trochu jinak, než jak byl zvyklý. Poprvé od návratu se trochu pozorněji rozhlédl po laboratoři a znepokojeně zaznamenal spoustu drobných změn a až příliš německých názvů. Vyhlédl z okna a jeho zlé tušení se potvrdilo tím nejhorším možným způsobem.

"Proboha!" zašeptal si pro sebe. Zděšení v jeho hlase probralo profesora mnohem účinněji než křik.

"Co... se stalo?" podařilo se říct Growovi.

"Pojďte," vzal ho Stanley v podpaží a pomohl mu dojít k oknu. Společně poté hleděli na svět, který nebyl takový, jaký měl být.

"Proboha, profesore, co jste jim to řekl?" pronesl přiškrceným hlasem doktor.

"Všechno," vypravil těžce profesor. "Úplně všechno."

Z protější budovy na ně shlížel velký hákový kříž.