NEKONEČNÁ SMYČKA

Nekonečná smyčka

Už ráno bylo utrpením. Vypadl proud. V takových okamžicích si člověk uvědomí, jak moc jsme závislí na elektřině. Naštěstí už bylo docela vidět, a proto jsem se dostal z bytu bez potíží.

Ty začaly až potom.

Nedokázal jsem nastartovat auto. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, motor prostě odmítal naskočit.

Nakonec jsem to vzdal a pospíchal na autobus - má jediná šance, jak se dostat včas do práce.

Doběhl jsem na zastávku právě ve chvíli, kdy autobus přijížděl. Už jsem chtěl nastoupit, jenže jsem s hrůzou zjistil, že v peněžence mám pouze kreditku - ta je mi při koupi jízdenky nanic. V hotovosti jsem neměl ani korunu.

Vztekle jsem běžel plnými ulicemi a několikrát za minutu zoufale sledoval neúprosně odtikávající ručičky hodinek.

Dorazil jsem asi o čtvrt hodiny později, než jsem měl. Pokoušel jsem se vysvětlit šéfovi, že dnešek je skutečně den blbec, ten mi však strhl prémie a vyhrožoval vyhazovem.

Až do poledne to celkem šlo, jenže pak jsem vyrazil do blízké restaurace. Kráčel jsem po ulici, když vtom se nedaleko ode mě srazila dvě osobní auta. Odhadoval jsem, že řidič té ošklivé a staré rachotiny musel být určitě opilý. Naštěstí se nikomu nic nestalo, pouze vozidla nyní patřila do šrotu. A já jsem za sebou ještě dlouho slyšel nadávky vzteklého majitele zdemolovaného mercedesu.

Odpoledne se v práci nic důležitého nestalo. Po pracovní době jsem zamířil do obchodu, abych si koupil něco k večeři. Pizza, to je to pravé. Snad už půjde proud.

Jenže můj den blbec pokračoval. U pokladny se náhle objevil muž v černé kukle a s pistolí v ruce. Začal všechny okolo ohrožovat a pak namířil hlaveň na mě. Bál jsem se, že mě chce použít jako rukojmí, když najednou přijela policie. Lupiče okamžitě zatkla a každému se ulevilo. Cestou domů jsem akorát nedokázal pochopit, kdo je informoval a jak to k obchodu stihli tak rychle.

Elektřina už díkybohu šla, tak jsem si mohl upéct pizzu. Díval jsem se na televizi a kolem desáté jsem zamířil do koupelny. Nikdy bych netušil, koho tam potkám.

"Bejt tebou, tak se dneska nesprchuju," ozval se známý hlas hned, jak jsem otevřel dveře.

Šokovaně jsem se zarazil a zíral... na sebe. Ne na odraz v zrcadle, nýbrž na druhé já, přesnou kopii sebe samého. Hodnou chvíli jsem prostě jen stál neschopen jakéhokoli pohybu.

"Co jsi zač?" podařilo se mi zamumlat.

"Já jsem ty," odpověděla bytost. Když jsem stále přihlouple zíral, pustila se do vysvětlování: "Dnes jsi měl zemřít. Ráno bys dostal ránu od zásuvky. Pokud tenhle způsob zabití nevyjde, havaroval bys s autem. Kdybys nenasedl do auta, naboural bys v autobuse. O polední pauze by tě srazilo auto. Po práci by tě v obchodě zastřelil ten muž s pistolí. A nyní jsi měl uklouznout ve sprše a zlomit si vaz."

Pořád jsem zíral a nedokázal uvěřit svým uším. "Takže ty nepříjemnosti..."

Ten druhý dokončil větu za mě: "Ti zachránili život. A všechny je mám na svědomí já! To já vyhodil pojistky, to já odpojil baterii u auta, to já ti vybral peníze z peněženky, abys neměl na autobus, to já naboural ten mercedes, aby tě nesrazil, to já zavolal policajty, aby tě ten chlápek nezastřelil, to já tě varoval před uklouznutím ve sprše. Nebýt mě, už šestkrát bys umřel!"

To mě vzalo ještě víc. "Kdo jsi?" zachroptěl jsem. Odpověď mi však skoro způsobila infarkt.

"Jsem cestovatel v čase. Dostal jsem za úkol ochránit tě před smrtí a to jsem také vyplnil!" vyslovil můj dvojník.

"Kdo ti dal ten úkol?" vzpíral jsem se pochopení.

"Ty," opáčil on. "Předals mi tohle," a vnutil mi do dlaně jakousi kulatou věcičku, "a řekls mi, že se musím zachránit. A teď to samé vzkazuji já tobě. Prožij znovu dnešní den a zachraň se před smrtí."

A vzápětí stiskl na tom přístroji tlačítko a rychle uskočil. Vše se začalo točit. Když už se mi z barev vířících kolem mě zvedal žaludek, náhle jsem přistál ve svém vlastním pokoji a sledoval se, jak spím v posteli. Podle budíku to tak bude ještě čtvrt hodiny.

Pokusil jsem se o rekapitulaci toho, co jsem věděl. Něco, nejspíše osud, rozhodlo, že dneska umřu. A já tomu musím zabránit. Musím udělat všechno tak, aby tenhle den proběhl naprosto stejně, jak si ho pamatuju.

Když jsem si uspořádal myšlenky, začal jsem jednat. Vyndal jsem z peněženky v saku veškeré peníze. Poté jsem na chodbě vyhodil pojistky a v garáži odpojil autobaterii. V duchu jsem si prošel, co se tomu nic netušícímu muži stane, až se probudí, a byl jsem se svou prací spokojen.

Sledoval jsem se na zastávku a díval se na konfrontaci s nevrlým řidičem. Když mé druhé já pěšky odchvátalo do zaměstnání, mohl jsem si oddychnout. Prozatím.

Před polednem jsem se pustil do té nejtěžší části. Bloumal jsem městem, dokud jsem neuviděl auto, které narazilo do mercedesu. Bylo zaparkované v zapadlé uličce, čehož jsem při krádeži hodlal využít. Štěstí mi však přálo - majitel auta právě vyšel z domovních dveří. Odemkl vozidlo, pak si ale ještě na cosi vzpomněl a rozběhl se zpátky do domu. Samozřejmě že při návratu už své auto nenašel.

Čekal jsem u krajnice a nervózně poklepával na volant. Konečně jsem viděl sám sebe, jak jdu na oběd. Už jsem zahlédl i mercedes, jak vyjíždí zpoza rohu. Zařadil jsem a vyjel. Před srážkou jsem raději zavřel oči. Prudké trhnutí mě skoro omráčilo. Přesto jsem se rychle vzpamatoval a utekl. Zakrýval jsem si obličej, aby mě okolostojící lidé nepoznali. A také abych se nepoznal já sám.

Teď už jsem pouze očekával přepadení obchodu. Seděl jsem v restauraci naproti a když jsem spatřil své druhé já, jak vstupuje dovnitř, zašel jsem k telefonní budce a nahlásil policii přepadení, přestože zatím ještě k žádnému nedošlo. Takhle tam ale budou strážci zákona dostatečně včas.

Pak jsem zamířil k sobě domů a pustil si televizi. Když nastala doba, kdy chodím domů, schoval jsem se v koupelně a čekal. Nic se nedělo, akorát jsem musel zalézt za závěs ve sprše, když můj dvojník šel na záchod.

A pak konečně přišel čas, kdy se mé druhé já chtělo osprchovat. "Bejt tebou, tak se dneska nesprchuju," promluvil jsem na něj a použil přitom stejná slova, jaká jsem slyšel. Nikdy jsem neviděl tak překvapený výraz.

"Co jsi zač?" zachrčel dvojník.

"Já jsem ty," pronesl jsem a co nejstručněji mu vysvětlil, co tady dělám - přesně, jak jsem si pamatoval. Nakonec jsem mu předal tu kulatou věcičku a stiskl na ní tlačítko, které mě vrátilo v čase. Sledoval jsem, jak je mé druhé já nasáno do barevného víru a mizí.

Ještě jednou jsem si prošel vše, co jsem udělal, a uvědomil jsem si, že jsem cestoval časem. Cokoliv, čím jsem zachránil život tomu nic netušícímu dvojníkovi, se bude dít znovu a znovu v nekonečné smyčce. Dlouho jsem přemýšlel, kde se vlastně vzal ten přístroj, který mě vrátil v čase, pak mi však došlo, že tohle se zjistit nedá. Ta věcička bude navěky předávána mezi dvěma naprosto identickými lidmi, mezi kterými je jen jediný rozdíl - jeden je o den starší.