NEHYBNĚ

Nehybně

Moji sousedé nejsou normální.

Přistěhovali se před pár měsíci. Určitě museli utratit spousty financí, ale úplně chápu, proč. Kdo by také nechtěl prostorný domek na kraji města, s vkusnou zahrádkou, keři a dvěma stromy? Díky takovému prostředí pak máte pocit, že žijete v nějaké útulné a přívětivé vesničce, kde se zastavil čas, a ani si neuvědomujete, že se vám za humny tyčí tlusté betonové obludy.

Přestože zde bydlí již skoro půl roku, nevím o nich nic bližšího. Nikdo z okolí o nich nic bližšího neví. Z domu nevychází, do práce zřejmě vůbec nechodí, auto nemají. Netuším ani, kolik jich tam vlastně žije.

Tím více jsem byl dnes ráno překvapen, když jsem spatřil na příjezdové cestě mladou ženu. Zdálo se, že nemá žádný konkrétní cíl, jen se prochází.

"Dobré ráno!" upozornil jsem na sebe a pokusil se na ještě ospalé tváři vykouzlit alespoň náznak veselého úsměvu.

Žena však zřejmě zpanikařila. S leknutím, jež vyzařovalo z celého jejího těla, se na mě šokovaně podívala - a zmizela.

Teď jsem to byl zase já, kdo nasadil překvapený výraz. Pokud vím, vůbec jsem nemrkl, nepohnul očima, celou dobu jsem upíral svoje zvědavé zraky přímo na ni. Nebylo to fyzikálně ani anatomicky možné. Jenže té podivné bytosti se to nějak podařilo - bez jakéhokoliv pohybu se dostala pryč z mého dohledu, a to ihned.

"Halo!" zavolal jsem trochu neomaleně směrem k jejímu domu, ale nedoufal jsem, že mi ona nebo někdo jiný odpoví.

Třeba se zneviditelnila, bleskla mi hlavou absurdní myšlenka a nechtěla se nechat zaplašit, neboť dobře věděla, že přesně popisuje nastalou situaci. A já jsem se jí snad ani zbavit nechtěl - cítil jsem totiž, že za touto událostí musí být něco nepřirozeného.

Ještě téhož dne jsem sepsal poměrně obsáhlý dopis, v němž jsem se nesmírně obřadně a sáhodlouze omlouval, že jsem ji ráno tak vyděsil, a večer jsem jim ho vhodil do schránky. Nevěděl jsem, zda ho najde přímo ona nebo někdo jiný z obyvatel toho domu, ale celým svým srdcem jsem doufal, že si psaní přečte.

Jindy bych se vůbec neobtěžoval s nějakou omluvou, ale tohle byl výjimečný stav - strašně jsem chtěl zjistit, co se to ráno vlastně stalo. Jak mohla v neměřitelně krátkém časovém úseku překonat asi deset metrů ke vstupním dveřím? Ano, automaticky jsem předpokládal, že utekla domů.

Ve svém dopise jsem zmínil i svoji hypotézu o neviditelnosti. Snad ji pobaví natolik, aby už se příště necítila při pohledu na mě tak zděšeně.

A když jsem druhý den scházel po schůdcích ode dveří, uviděl jsem ji opět v její zahrádce. Tentokrát se ale nijak bezcílně neprocházela, spíše se zdálo, že na cosi čeká.

"Dobré ráno," odvážil jsem se opatrně pronést.

A nyní už neutekla během mrknutí oka. Sice na ní bylo jasně vidět, jak je napjatá a nesvá, ale přinutila se vymodelovat na tvářích mírný úsměv a plaše mi pokynula hlavou.

Cítil jsem, že v porovnání se včerejškem se jedná o veliký pokrok, a chtěl jsem ze vzniklé situace vytěžit co nejvíce. Proto jsem si na svém úsměvu dal obzvlášť záležet.

Ale bylo to naprosto zbytečné - ženy už náhle nebylo. Opět se záhadně vypařila.

Sousedé se pro mě stávali stále záhadnějšími. Strašně jsem chtěl zjistit, co jsou zač. Cítil jsem, že má neurvalá zvědavost není na místě, ale nemohl jsem si pomoci.

Přestože jsem stále nic nového nevěděl, došlo k alespoň malému pokroku. Po těch dvou setkáních se nějaký ten týden žena ani neukázala, ale poté jsem ji začal vídat pravidelně. Jako by i ona byla ráda za ten nepatrný slovní kontakt - nikdy jsme si totiž neřekli nic jiného než pozdrav.

Nezdálo se, že bychom se někdy mohli dostat někam dál, jenže pak došlo k nečekané události, která vše změnila.

Když jsem si v pozdním odpoledni kuchtil skrovnou večeři, stejně jako jiné dny jsem každou chvilku vykoukl z okna na sousední dům, jako bych doufal, že spatřím cosi překvapujícího, co osvětlí veškeré podivné chování. Stejně jako jindy jsem však vůbec nic nezahlédl.

Náhle jsem si ovšem všiml, že z mezery u trošičku pootevřeného okna se začíná valit hustý kouř. Když jsem se podíval pozorněji, zdálo se mi, že uvnitř vidím i záblesky plamenů.

Na nic jsem nečekal, popadl veliký hrnec, napustil ho plný vody a rychle vyběhl ze dveří. Měl bych cítit zděšení, starost o sousedy, dokonce i strach, aby se požár nerozšířil. Ale já vnímal jen podivné uspokojení. Snad jsem i ohni v duchu blahopřál, že mi poskytl tak dokonalou záminku ke vniknutí do tajemného domu.

Odložil jsem hrnec a zkusil vzít za kliku. Dveře byly odemčené. Okamžitě jsem vpadl dovnitř, skočil do kuchyně a spatřil na vařiči pánev s olejem, který vzplál a posléze zažehl i záclony. Bez přemýšlení jsem použil svůj hrnec s vodou a tím oheň beze zbytku uhasil.

Mezitím mně v hlavě obtěžovalo několik myšlenek. Jednak jsem se divil, kdo nechá na pánvi vařící tuk a odejde pryč. Jednak jsem si říkal, že bych mohl využít této záchranné operace k nenápadnému průzkumu domu pod záminkou, že hledám majitele. A jednak jsem si rozvažoval, co řeknu, pokud skutečně nějaké najdu.

Když jsem se ovšem otočil, ve dveřích stála ona a upřeně na mě zírala. Náhle jsem se necítil jako hrdina, jenž zabránil katastrofě, nýbrž jako zločinec, který se odvážil narušit soukromí vážených lidí.

"Omlouvám se," vykoktal jsem ze sebe nakonec. "Viděl jsem oknem kouř a plameny a..."

Poprvé se usmála. Tedy, usmívala se na mě už mnohokrát během našich ranních pozdravení, ale nyní se konečně nejednalo o plachý, nucený úsměv pouze ze slušnosti, nýbrž o opravdu šťastný výraz, jenž jí prozářil celou tvář. Jako by praskla ta mohutná hráz, kterou si přede mnou, a vlastně před každým, budovala.

Snad nikdy jsem neviděl tak silné vyjádření pozitivních emocí a bezděky jsem na ně musel odpovědět vlastním úsměvem. Věděl jsem, že se nemůže vyrovnat tomu jejímu, ale přesto jsem do něj vložil všechnu něhu, již jsem k ní cítil.

"Děkuji," protrhla chvíli ticha hlasem, jenž se také od základů změnil. Už to nebyl ten ustrašený a plachý šepot, avšak silný a znělý soprán.

"Já... Pomohu vám tu uklidit," nabídl jsem se a po jejím souhlasu jsem tak skutečně učinil.

Když se nám společně podařilo navrátit kuchyni zase do původního stavu, pozvala mě na čaj a já samozřejmě nemohl odmítnout.

"Smím se zeptat, kdo tu s vámi ještě bydlí?" zkoumal jsem možná trochu neomaleně terén.

Sice se na asi vteřinu zarazila a zřejmě přemýšlela, jestli se nejedná o příliš důvěrnou informaci, nakonec ovšem usoudila, že asi ne, a vysvětlila: "Mám dva bratry a žijeme tu spolu."

Pokýval jsem hlavou a pomalu upíjel ovocný nápoj. Strašně mě pálila jedna otázka, na niž jsem se zatím neodvážil zeptat. Když však již několik okamžiků panovalo tísnivé ticho, rozhodl jsem se ho přece jen přetrhnout.

"Jak to dokážete?" vypálil jsem ze sebe prudce. "Zmizela jste mi během mrknutí oka. Pamatujete, tenkrát na zahradě? A nestalo se to jen jednou. Jak je to možné?"

Strašně jsem si přál, aby mi odpověděla a osvětlila celou záhadu, zároveň jsem ovšem na druhou stranu byl smířený s tím, že pravdivou odpověď nedostanu. Jednalo se pravděpodobně o jakési tajemství. Předpokládal jsem navíc, že ji od reakce odradí i netaktní způsob, jakým jsem dotaz položil.

V její tváři se objevil úlek, jenž však postupně vyprchával a byl nahrazován smířením. Začal jsem doufat, že konečně ukojím svou nenasytnou zvědavost.

"Teď vám něco ukážu," rozhodla se nakonec promluvit.

Sledoval jsem dychtivými zraky, jak bere do dlaně svůj hrneček s čajem a naklání ho. Tušil jsem, že k něčemu dojde v okamžiku, kdy tekutina začne vytékat na stůl, a napjatě jsem čekal, až k tomu dojde.

Jenže když už čaji zbývaly k vytečení z nádoby pouhé milimetry, magický moment byl přerušen prásknutím vstupních dveří a ráznými kroky. Dívka sebou při těchto zvucích zděšeně trhla, ihned postavila hrneček zpět na desku stolu a ve tváři se jí uhnízdil respekt hraničící se strachem.

Sotva jsem se stačil otočit, vkročili do kuchyně dva statní muži a z obou vyzařovalo odmítnutí, ba přímo nenávist. Nebylo těžké uhodnout, že tyto pocity v nich vzbuzuji já svou přítomností.

"Co to tady vyvádíš?!" obrátil se k dívce vyšší z bratrů. Já jsem mu nestál za víc než jeden pohled plný negativních emocí.

"Tobě snad úplně přeskočilo!" nebral na mě ohled ani druhý bratr.

"To není její vina...," vyhověl jsem ochranitelskému pudu a začal ji bránit.

Avšak nyní se oči obou bratrů stočily na mě. "Vypadni," vyšlo jim jednohlasně z úst.

Chtěl jsem ještě zkusit nějak vysvětlit celou záležitost, ale když jsem viděl jejich výrazy, rozmyslel jsem si to a urychleně odešel,

Ve dveřích jsem se odvážil krátce otočit a jako poslední vjem mi v hlavě utkvěl ztrhaný pohled dívky, nad níž se tyčili dva obrovští bratři. Byl jsem ovšem příliš zbabělý, než abych se vrátil a pokusil se pomoci vyřešit tenhle spor.

Během následujících rán jsem při odchodu do práce ve vedlejší zahradě neviděl tajemnou dívku, nikdo se na mě plaše neusmál a nezašeptal nesmělý pozdrav. Každý den jsem cítil stupňující se nepříjemný pocit, že vše mohlo být naprosto jinak, kdyby se ti dva nevrátili domů zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Dělal jsem si o sousedku starosti, ale musím se přiznat, že více mě trápila jedna palčivá otázka.

Co by se bylo stalo s tím čajem?

Ani jsem nemohl pořádně spát, potřeboval jsem zkrátka celou zamotanou situaci nějak vyřešit. Proto jsem se rozhodl, že se odvážím navštívit dívku sám.

Vše jsem si předem pečlivě promyslel. Logicky jsem si vybral dobu vzdálenou přesně týden od toho požáru, protože tehdy byla největší šance, že bude opět doma sama. V ten den jsem vyrazil ihned po příjezdu ze zaměstnání, abych neztrácel čas.

Když jsem zaklepal na vstupní dveře, modlil jsem se, aby bratři na rozdíl od minulého týdne nebyli doma. Také jsem měl strach, zda se ona vůbec odváží otevřít.

Zrovna když už jsem chtěl zaťukat znovu, dveře se malinko pootevřely. Skulinou vyhlédla dívka a při pohledu na mě jí obličejem přeletěl záblesk radosti.

"Dobrý den," pokusil jsem se vyzařovat pouze pozitivní emoce.

Beze slova mě pozvala dál, a když jsem se posadil v kuchyni, mechanicky začala vařit čaj.

"Jste v pořádku?" vypadlo ze mě, neboť jsem doufal, že mi odpoví a já tím pádem konečně uslyším její hlas.

"Omlouvám se za bratry," ozvala se konečně a postavila přede mě šálek horkého nápoje.

"To je v pořádku, chtějí jen mít své soukromí," snažil jsem se o zlehčení situace a míchal čaj.

Odmlčeli jsme se a já začal uvnitř sbírat odvahu k položení té palčivé otázky. Ujišťoval jsem se, že tentokrát už to musí vyjít, vždyť v porovnání s minulým týdnem zbývá do návratu bratrů spousta času.

"Posledně jste mi chtěla něco ukázat," konečně jsem vyslovil, co mě tížilo.

Opět strnula, ale zdálo se, že cosi podobného očekávala, protože velice brzy pokývla hlavou a naklonila svůj šálek.

"Mohu vám věřit?" podívala se na mě ještě před samotnou ukázkou.

"Samozřejmě," usmál jsem se na ni a myslel jsem to smrtelně vážně. Ani na mučidlech bych ji neprozradil.

Tekutina se blížila k okraji hrnečku až trýznivě pomalu. Ještě okamžik se chvěla na okraji a poté konečně přetekla.

Ubrus však zůstal naprosto suchý. Kapky čaje se totiž zastavily ve vzduchu asi centimetr nad povrchem stolu. Prostě zamrzly v prostoru a jen nehybně visely.

Několik chvil směřovaly pohledy nás obou na neuvěřitelný úkaz, ale teď se ve stejnou vteřinu pozvedly a setkaly se nad šálkem, který zůstával nakloněný, přestože ho už žádná ruka nedržela.

"Jak?" dokázal jsem ze sebe vypravit.

"To nevím," vysvětlila mi. "Máme to zřejmě v genech. Dokážou to i mí bratři."

Nahlížel jsem na obdivuhodnou pozici šálku a vytékajícího čaje ze všech možných úhlů a stále nemohl uvěřit. Na její tváři se objevil pyšný úsměv, že mě dokázala tak ohromit.

Ale já jsem si vzápětí uvědomil, že pořád nevím, na co se to vlastně dívám. Umí snad nějak zázračně manipulovat s prostorem? Ani tato hypotéza mi však uspokojivě nepopsala její náhlá mizení.

"V čem tkví podstata?" otázal jsem se proto.

"Umím zastavit čas," uslyšel jsem možnost, nad kterou jsem ani neuvažoval. "Nečiní mi to žádný problém, ať už se jedná o malé objekty," oči jí sjely na visící krůpěje, "nebo o celý časoprostor."

"Takže v té zahradě...," pokoušel jsem si domyslet.

"Prostě jsem zastavila plynutí času. V takových případech rovnou stopnu celou planetu, na to se nemusím tolik soustředit. A v případě toho požáru... Zapomněla jsem zastavit čas v kuchyni, když jsem odběhla koupit maso," odkrývala mi záhadné události předchozích dnů.

"To je...," hledal jsem správné slovo.

"Děsivé. Podivné. Šokující. Nepatřičné. Šílené," navrhla mi několik nepříliš lichotivých přídavných jmen.

"Chtěl jsem spíše říct ohromující. Fascinující. Velkolepé. Oslnivé. A nádherné," poopravil jsem její definici.

A skutečně jsem si to myslel. Objevil jsem krásu okamžiku. Znáte takové ty fotografie, kde je zachycena nějaká pomíjivá věc trvající pouhou tisícinu vteřiny? Já jsem na něco podobného mohl nyní zírat naživo. Dvě veliké kapky tekutiny obklopené spoustou menších se vlivem nemilosrdné gravitace řítily k zemi, jenže záleželo jen na dívce, kdy na ni dopadnou, jestli vůbec.

"Vydržel bych se na to dívat celý den," poznamenal jsem konsternovaně.

"No to snad ne!" ozvalo se v tu chvíli za mnou.

Leknutím jsem nadskočil. Nebylo pochyby, že se jedná o její bratry. Úplně jsme zapomněli na čas a nyní jsme museli nést důsledky.

I dívku ten drsný hlas velice vyděsil. Kapky už náhle nebyly drženy ve vzduchu a dopadly na stůl. Vzápětí byly následovány i hrnečkem, jehož obsah se rozlil po celém ubrusu, zbarvil jej dohněda a poté začal stékat i na podlahu.

"Proč jsi mu to ukázala?" zavrčel jeden z bratrů a z očí mu sršely blesky.

"On je jiný," pokusila se o odpověď dívka, ale nikdo ji neposlouchal.

"Tak poslouchej," zastavili se přede mnou oba dva. "A poslouchej velice pozorně. Můžeme zastavit čas, jak jistě víš. A můžeme ho zastavit na jakémkoli místě. Třeba tady," poklepal mi jeden na levou část hrudníku.

"Prostě ti vyřadíme srdce," navázal druhý. "A to samé dokážeme s bránicí, ledvinami nebo játry. Kdybychom se hodně snažili, zastavili bychom ti čas u některých důležitých nervových spojení."

"Zkrátka tě zvládneme zabít nesčetnými způsoby," shrnul první. "A také to uděláme, pokud nás prozradíš, jasné?"

"Nikomu nic neřekne," ozvala se z pozadí ona.

"Přesně tak," souhlasil jsem s ní. "Nemám sebemenší důvod, proč vám způsobovat starosti."

Po pár tichých okamžicích pronesl jeden z bratrů rozhodující slovo: "Budiž. V tom případě dělej, jak myslíš."

Následující dny pro mě byly rájem. Bratři se zřejmě upokojili a nechali nám dvoum volný prostor. Trávili jsme spolu téměř veškerý možný čas. Procházeli jsme se po zahradě a navzájem poznávali naše diametrálně odlišné světy.

Ona pro svou schopnost nalézala stále nová a nová využití. Strašně ji potěšilo, když viděla můj úžas plynoucí z pohledu na zastavenou včelu v letu. Na rozdíl od fotografií zde nebylo patrné sebemenší rozmazání. Snad ještě nikdy jsem neměl možnost vidět tak jasné kontury hmyzích křídel. Včela právě odlétala z jednoho květu a nyní visela asi dva centimetry nad ním. Až po poměrně dlouhé době jsem si všiml i nepatrného obláčku pylu zvířeného výkonnými křídly.

"A to vážně dokážeš zastavit všechno?" zašeptal jsem při obdivování nehybného letce.

Už už chtěla přikývnout, jenže v poslední fázi pohybu se zarazila. "Vlastně ne," uvědomila si. "Na mé bratry to nepůsobí. Já nedokážu zastavit je a oni mě."

"Už ji pusť," ukázal jsem na zmrazeného tvorečka.

Vzápětí se včela opět vrátila do našeho plynutí času a pokračovala v pohybu směrem od květu. Zřejmě vůbec netušila, že nyní je o několik minut mladší než vše okolo.

Oba jsme sledovali její let, a když prolétla mezi námi, naše zraky z ní sjely a setkaly se. Chtěl jsem si vychutnat ten hluboký oční kontakt, jenže vtom se její hlava otáčela od vstupních dveří ke mně.

"Co se stalo?" vyděsila mě ta náhlá změna, na níž jsem nikdy nemohl být připraven.

"Ale nic," usmála se. "Jen bratři odcházeli a chtěli mi něco v soukromí říct."

"Tak prostě zastavili čas," vloudil se mi do hlasu trochu naštvaný tón.

"Promiň," omlouvala se. "Vím, že tě to mate, ale pro nás je to přirozené. Měla jsem se postavit do stejné pozice, v jaké jsem byla předtím."

"To je v pořádku," zažehnával jsem celou nepříjemnost. "A co ti vlastně říkali?"

Na její tváři se objevil potutelný úsměv: "Že máme celý dům jen pro sebe a ať ho při tom nezboříme."

Čas plyne. Proudí neustále jako voda v řece. Někdy se nám zdá, že právě skáče přes peřeje a vodopády, tak je rychlý. Jindy zase jen líně proplouvá širokým korytem skoro bez pohybu. Ale to je pouhé naše zdání, neboť ve skutečnosti plyne pořád stejně rychle.

Jenom tři nadaní lidé umí do řeky vstoupit a způsobit v ní víry a turbulence. Dokážou si uzpůsobit proud času podle svých přání.

A s jedním z nich jsem chtěl strávit zbytek života. Vlastně nechtěl, byl jsem skálopevně rozhodnut.

Měl jsem silný pocit, že náš malý ráj nemůže nic poničit. Z nerudných bratrů se stali milí společníci, i když místy až příliš jadrní. Už nikdy jsem nemusel nikam pospíchat. Vždy, když hrozilo, že naberu byť i jen malé zpoždění, ona pro mě ochotně zastavila čas a umožnila mi dohnat vše, co jsem zmeškal.

Jenže jednoho dne se v naší jindy tak klidné čtvrti začalo cosi podivného dít. Na ulici zaparkovala spousta černých a nijak neoznačených vozidel. Po chodnících začali kráčet zahalení muži a snažili se působit nenápadně. Přesto si nešlo nevšimnout, že pouze bezcílně chodí tam a zpátky a vždy, když se potkají, zklamaně zakroutí hlavou. Poté se vydají na další obchůzku.

Hned několik mě kradmo pozorovalo, jak mířím od svého domu k sousedům, a jejich nenechavých zraků jsem se zbavil až po zavření vstupních dveří.

"Co říkáš na ty lidi?" zapomněl jsem se s dívkou řádně přivítat. "Jako by tu někoho hledali. Vypadají jako nějaká mafie nebo tajná služba."

Z jejího výrazu jsem si odvodil, že zřejmě ještě nebyla venku ani nevyhlížela z okna a netuší, o čem je řeč.

"Pojď se kouknout," vyzval jsem ji a chtěl ji zavést ke vstupním dveřím.

Jenže na její tváři se vyrýsovalo zděšení a ona odmítla kamkoliv jít. Opatrně vyhlédla ven oknem tak, aby nebyla zvenčí zpozorována. Když se od něj odvrátila zpět ke mně, blesklo mi hlavou, že jsem ještě na nikom neviděl výraz takového zoufalství.

"Ty je znáš?" odvodil jsem si. "Víš, co jsou zač? A co tady chtějí?"

Okamžik panovalo hluboké ticho a poté přikývla. "Oni... chtějí nás. Jsme celosvětově hledaní. Já i mí bratři."

Otevřel jsem ústa, jenže jsem měl pocit, že mi jazyk srostl s dásní. Novinka mě natolik šokovala, že jsem si ještě pořád neuvědomil důsledky.

"A co jste provedli?" optal jsem se.

"Nic," zakroutila hlavou. "Jediný náš zločin je samotná naše existence. Už od nepaměti pronásledují mé předky za jejich schopnost."

Já jsem však pořád nemohl pochopit, proč.

"Představ si, co zmůže někdo obdařený uměním zastavit čas," vyzvala mě. "Dokáže se dostat přes jakékoliv bezpečnostní opatření. Mohl by bez potíží vyloupit banku, zabít všechny lidi na ulici. A nevedla by k němu žádná stopa."

Na jazyk mi přikráčela vtíravá otázka, ale neměl jsem odvahu ji vyslovit. Ona ovšem ihned vycítila, jaký dotaz se mi tlačí do hrdla.

"Nikdy jsme to nezneužili," pozvedla ke mně svoje hluboké oči. "Nikdy, pokud vím. Ale oni mají strach. Stačí jim, že je tu to riziko."

Vtom, těsně za jejím posledním slovem zazvonil zvonek. Oba jsme sebou trhli, pak jsem ovšem vykročil ke dveřím.

"Neotvírej," varovala mě. "To budou oni."

"Třeba si bratři zapomněli klíče," pokusil jsem se navzdory tíživému pocitu o chabý vtip, sáhl jsem po klice a otevřel.

Hleděl jsem do hlavně pušky. Muž, který ji držel, na nic nečekal a okamžitě pohnul prstem na spoušti. Hlavou mi blesklo, že v tomhle případě se na civilní ztráty příliš nehledí.

Měl jsem pocit, že vše kolem se zpomalilo. Zatímco uvnitř pušky docházelo k explozi a následnému rozpínání vzduchu, jehož tlak prudce vystřelí náboj, já jsem sjel očima na odosobněnou a lhostejnou tvář jinak sympatického policisty. Šířil se po ní krutý úsměv. Poslední myšlenka, jež mě napadla, se týkala skutečnosti, že ve chvíli, kdy se škleb změní ve smích, už budu ležet na zemi a trpět bolestmi. Pokud se ovšem muž netrefí tak dokonale, že zemřu, ještě než dopadnu.

Jenže úsměv policisty náhle strnul a přestal se měnit. Všechny nenápadné zvuky v pozadí ztichly. A já jsem pořád naprosto nezraněný stál ve dveřích.

Až po několika vteřinách jsem zaregistroval malou šipku s pár peříčky, která visela ve vzduchu asi v půli cesty mezi koncem hlavně a mým hrudníkem.

Nechtěli mě zabít, jenom uspat, ozvalo se mi v hlavě.

"Chtějí na nás dělat pokusy," promluvila hořkým tónem dívka, jež mezitím došla až ke mně. "Proto nás nechtějí zastřelit. Moc rádi by zjistili, jak to dokážeme, a ještě raději by to dokázali taky."

"Co teď budeme dělat?" položil jsem zásadní otázku.

Tváří jí proběhl záblesk štěstí, že jsem použitím množného čísla ukázal, že se od ní nechci ani po tomhle incidentu odloučit. "Počkáme na bratry a pak se uvidí," rozhodla. "Ale zřejmě budeme muset jinam."

"Budiž," souhlasil jsem i s touto variantou. Chtěl jsem dodat ještě něco ve smyslu, že s ní bych šel kamkoliv, jenže něco se strašlivě pokazilo.

Čas se opět normálně rozeběhl. Ptáci se znovu rozezpívali, i když ze svého pohledu vůbec zpívat nepřestali, na mužově tváři se opět nepatrně rozšířil jeho úšklebek a mě trefila do levého prsního svalu malá opeřená šipka.

Během pár vteřin se mi udělalo mdlo a sesul jsem se na zem. Snažil jsem se udržet oči otevřené co nejdelší dobu, jenže proti chemické síle byly moje psychické schopnosti bezbranné.

Poslední, co jsem přes napůl zavřená víčka matně a rozmazaně spatřil, byla dívka, jak také padá na zem vedle mě.

Když jsem přišel k sobě, seděl jsem na zadním sedadle policejního auta. Dívku jsem naštěstí nalezl hned vedle mě, jak očima propaluje záda muže nacházejícího se za volantem.

"Jsi v pořádku?" vyslovil jsem první myšlenku, jež mě napadla.

Přikývla a chabě se usmála. Zdálo se, že je ovšem nesoustředěná a roztěkaná. Už jsem se chtěl zeptat, co ji tak rozptyluje, jenže naše soukromí narušil policista.

"Nejspíš se divíš, proč jsi neudržela čas nehybný," pohlédl do zrcátka, aby mohl navázat oční kontakt. "Je to kvůli tomuhle," poklepal na podivnou krabičku, kterou měl připevněnou na palubní desce. "Konečně už na vás něco máme!"

"Co tím myslíš?" otázal jsem se, protože dívka vypadala, že ani policistu pořádně nevnímá.

"Nevím jak, i když to má prý spojitost s kvantovou fyzikou, ale tohle zařízení vysílá velice zvláštní zvukovou i rádiovou frekvenci, s jejíž pomocí dokáže eliminovat ty vaše úžasné schopnosti. Konečně budeme moci využít vaše schopnosti v tolika oblastech života!" zazněla v jeho hlase skrývaná pýcha, že to byl právě on, kdo hledané objevil a zneškodnil.

Marně jsem se poohlížel po nějaké možnosti útěku. Periferním viděním jsem zaregistroval, že za námi jedou další neoznačená auta s neprůhlednými skly. Policista si začal za volantem spokojeně hvízdat. A ona pořád se svraštělým čelem strnule zírala před sebe, aniž by mně poskytla jakýkoliv náznak, co to vlastně chystá.

Pokoušel jsem se o vymýšlení strategie s alespoň mizivou nadějí na úspěch. S bratry jsem počítat nemohl, s tím zázračným zařízením, kterých budou mít zcela jistě více, je mohli vyřídit stejně jako nás. Snad kdybych byl dostatečně rychlý a stihl nějak poškodit tu krabičku, aby už nedokázala fungovat...

A vtom se čas zastavil. Protože auto náhle přestalo jet, setrvačností jsem pokračoval kupředu a musel jsem si ochránit hlavu rukama. Svezl jsem se po sedadle řidiče, ale naštěstí se mi nic nestalo.

"Jak?" obrátil jsem se na dívku.

"Když jsem věděla, na co se soustředit, podařilo se mi tu jejich ochranu překonat," vysvětlila. "Ale každou vteřinou se mi to může vysmeknout."

Přikývl jsem a vzápětí jsme oba vylezli z vozu a začali ničit krabičky, které se nacházely v každém autě a mohly překonat dívčinu schopnost. Naštěstí jsme stihli rozšlapat všechny dříve, než nám zvládly způsobit další problémy.

"Co teď?" leželo mi v mysli.

"Bratři už běží," oznámila místo odpovědi.

"Jak to víš?" podivil jsem se.

"Zdá se mi, že se dotýkám všech objektů, které jsem zastavila. A cítím, že některé z nich ovanul závan vzduchu. Jediné, co by jej mohlo způsobit, jsou mí bratři, protože pouze oni se v těchhle podmínkách dokážou pohybovat," objasnila.

A skutečně jsem na konci ulice uviděl dvě utíkající postavy. Náhle jsem pocítil příval úzkosti, jak rozhodnou o budoucnosti. Podvědomě jsem cítil, že starání se o to následující spočívá hlavně na nich.

"Máme letenky," oznámil první z nich udýchaně, když dorazil a ujistil se, že jsme v pořádku. "Už jsme zařídili, že na letišti i v jeho okolí čas opět běží."

Druhý se zadíval na mě. "Poletíš s námi?" zeptal se bez okolků.

"Ano," usmál jsem se a spadl mi obrovský kámen ze srdce, že se se mnou počítá.

Když se čas opět vrátil do normálu a policisté zjistili, že přišli o kořist i o krabičky, už jsme seděli na palubě letadla.

Vím, že nás budou pronásledovat. Vím, že jsme celosvětově hledaní a nikde nemůžeme zůstat příliš dlouho.

Ale přesto bych tento život nevyměnil za cokoliv jiného.

Moc se mi do téhle povídky nechtělo, protože jsem si příliš neuměl představit, jak ji naplním a jak obalím ten základní nápad nějakými dějovými kličkami. Kupodivu se mi nakonec psala až nepřirozeně plynule a bez potíží. Strach má holt velké oči.

A pokud vám vadí nedostatek jmen, snad pochopíte, že jde o nutnost z důvodu utajení. Ze stejného důvodu není zmíněno ani nové bydliště.