MOST

Most

Existuje mnoho vesmírů, některé podobné tomu našemu, jiné pusté a temné. V některých svítí hvězdy barvami, o jakých se nám ani nesní, a obývají je tvorové, které naše mysl nedokáže pochopit. V jiných vůbec nemá význam mluvit o gravitaci nebo času. Spousta je jich nekonečných, jiné by se tisíckrát vměstnaly do jádra atomu. Někde existuje nespočet sluncí a galaxií, jinde nikoliv. A právě v jednom z těchto vesmírů se bude odehrávat náš příběh. Ve vesmíru, jenž byl celý tvořen z jediné sluneční soustavy.

Uprostřed bylo Slunce. V průměru mělo mnoho miliard světelných let. Okolo kroužilo pět planet, každá o velikosti milionů světelných roků. Úžasnou shodou okolností byly výchozí konstanty, jakožto například rychlost světla nebo gravitační konstanta, nastaveny na takové hodnoty, aby mohla na třetí planetě vzniknout bohatá paleta života.

Vzhledem k její velikosti nepřekvapí, že zde evoluce proběhla několikrát, a výsledkem byli energetické bytosti poblíž jižního pólu, živoucí krystaly kolem rovníku, jež vedly vleklou válku s tvory vytvořenými ze sloučenin křemíku, kteří by nám připomínali pohybující se skály, nebo létající tvorové o velikosti mnoha stovek kilometrů v okolí severního pólu. Nás však bude zajímat hlavně oblast severní polokoule, kde začala evoluce nejdříve a stvořila tu zdaleka nejsložitější formy života na celé planetě. A co víc, zdejší tvorové byli vytvořeni z uhlíkatých sloučenin a jejich těla fungovala na podobném principu jako ta naše. Už úplně neuvěřitelně bude znít informace, že vrcholem tamější evoluce se stali inteligentní dvounožci s anatomií podobnou té lidské. Věřím, že pro potřeby našeho příběhu postačí, když si čtenář bude představovat obyčejné lidské bytosti.

"Dneska voní les nějak jinak," říkal si Aitek zamyšleně. "Jako bych z něj cítil nahořklou vůni očekávání," dodal nahlas a vzápětí se pro sebe zasmál nad vzletnou nesmyslností právě řečeného.

Rád chodil do lesa k večeru, kdy začínala obloha pomalu temnět a slunce zacházelo za obzor. V tu denní dobu se totiž začínala probouzet noční krása lesů u řeky. S nastupující tmou se rostliny postupně rozzářily nadpozemsky krásným modrým světlem a dodaly širému okolí nádech neskutečna.

Řeka. Opět ho myšlenky přivedly k toku, jehož zurčení bylo po celém lese zřetelně slyšet. Netřeba zdůrazňovat, že zdaleka nešlo o obyčejnou řeku, nýbrž o předěl mezi známým světem rodné vísky a okolních luk a zemí mrtvých, démonů a děsivých příšer, jak alespoň tvrdily místní pověsti. Pravdou bylo, že řeka byla široká spoustu kilometrů a dosud ji nikdo nepřekročil, a pokud ano, nikdy se nevrátil zpět.

Aitek nevěřil na nadpřirozené schopnosti řeky ani na její funkci jakožto hranici mezi dvěma odlišnými světy, přesto ho odjakživa fascinovala. Už jako malý utíkal rodičům, aby se mohl pokochat tím neuvěřitelným pohledem přes rozlehlé vodní spousty plynoucí na jih. Časem, jak stárl, začal uvažovat, kde řeka pramení a kam ústí. A samozřejmě, co je na její druhé straně. Strávil spoustu hodin upřeným zíráním na protější břeh, ten byl však ohromně vzdálený, a navíc neustále zahalen závoji mlhy.

Dokonce i nyní, když stál na prahu dospělosti, mu řeka nedávala spát. I nyní, když ležel nerušen na mýtině uprostřed lužního lesa, ho jakýmsi tajemným způsobem přitahovala. Po chvíli skutečně vstal a zamířil k jejím břehům, tak jako již tolikrát předtím.

Působila naprosto klidně a spořádaně, a přesto tajemně a nevypočitatelně. Aitek se zaposlouchal do šumění malých vlnek a dovolil svým očím, aby se nechaly přitáhnout hypnotickým prouděním vody. Nevěděl, jak dlouho takhle takřka bez hnutí stál, když ho náhle vyrušilo hlasité šplouchání, což se mu ještě nikdy předtím nestalo - řeka jakoby odrazovala všechny lidi i zvířata, aby se odvážili třeba jen smočit končetiny ve vodě.

Teď se ale u břehu topila nahá dívka. Přestože neměla daleko k utonutí, nevydala ani hlásku a jen sebou zoufale plácala v proudu. Na první pohled bylo zřejmé, že neumí plavat. Zřejmě už jí docházely síly, občas z ní zůstaly nad vodou pouze husté hnědé vlasy.

Aitek se naklonil ze břehu co nejdál a podařilo se mi zachytit dívčinu ruku. Zapřel se o vystupující kořen a pomalu, ale jistě ji vytáhl z vody na souš. Zachráněná ležela na zemi, kašlala a pokoušela se zbavit vody v plicích. Zdálo se, že přítomnost svého zachránce nebere vůbec na vědomí ani ji netrápí její nahota - nutno dodat, že Aitek věnoval jejímu tělu více pozornosti, než by bylo vhodné.

"Jsi v pořádku?" zeptal se po chvilce opatrně. Odpovědi se ovšem nedočkal.

"Jak se jmenuješ?" zkusil navázat rozhovor z jiného soudku, dívčina reakce se ovšem opět nedostavila.

"Já jsem Aitek," oznámil tedy. "Žiji tady poblíž ve vesnici. Ty bydlíš někde v okoli?"

Již ani příliš nedoufal v odpověď a začínal se obávat, zda nedostatek vzduchu dívce trvale neublížil. Ta se však podívala přímo na něho a její zornice se ohromně rozšířily. Na rtech se jí objevil úsměv, který stále nabýval na síle, a vzápětí promluvila. Taková slova ovšem Aitek ani v nejmenším nečekal.

"Pokud je odmocněné štěstí podílem derivátu samoty a výbuchu hvězdy na druhou, pak se bude gradace systému rovnat jeho poslednímu zadanému úkolu," pronesla velice vážným a monotónním hlasem.

"Měla by ses asi trochu vzpamatovat a vyspat se," prohodil s nástinem obav Aitek.

"Spánek - trofej ubohé reflexe reality, jako když bohové zintegrovali nebesa," dodala k jeho návrhu dívka.

"Vezmu tě do vesnice," rozhodl se Aitek. "Tam se určitě ukáže, odkud jsi se tu vzala."

Ale zřejmě již tenkrát jedna jeho část tušila, že tahle dívka nepochází z tohoto břehu řeky a že s sebou přináší ozvěny světa z druhé strany. A že ten svět na druhé straně bude mnohem zvláštnější, než se dosud odvažoval pomýšlet.

"Snad bohové přimhouří jedno ze svých očí pro ubohou triádu trojúhelníků," vyslovila podivné přání dívka, když ji Aitek opatrně bral do náručí.

Dlužno dodat, že ji ani příliš neosahával.

Ještě než vůbec dorazil do vesnice, obklopila ho stále rostoucí skupinka dětí, žen i několika mužů, kteří mu náhodou přišli do cesty a byli fascinováni nahou dívkou s nepřítomným pohledem. Aitek měl od začátku v plánu přinést dívku do domu svých rodičů, u nichž stále žil, a byl si jistý, že ji neodmítnou.

Když ovšem procházel hlavní ulicí vesnice, cestu mu zastoupit Maior, místní kněz.

"Kde jsi ji objevil?" zeptal se nepříliš milým hlasem.

Aitek si až nyní plně uvědomil, že pravdivý popis události by mohl v lidech vyvolat obavy z neznámé osoby, která by mohla pocházet z tajemného a potenciálně nebezpečného světa za řekou. Jenže na vymýšlení lží bylo již pozdě, to Aitek poznal jistě podle doširoka rozevřených knězových očí a jeho zděšeného pohledu.

"Řekni, že jsi ji nenašel u řeky," dožadoval se Maior. Mezi lidmi - v tuto chvíli byla přítomna většina vesnice - se ozvalo šokované mumlání i několik přidušených výkřiků.

"Já... Nezáleží na tom, kde jsem ji našel," opáčil naoko sebejistě Aitek, vzápětí si ale uvědomil, že takováto odpověď se v podstatě rovnala potvrzení Maiorových slov.

"Přišla jsi z druhé strany?" obrátil se kněz přímo na dívku. Vzápětí všichni přihlížející ztichli a konsternovaně očekávali odpověď.

"Třetí rozměr zásadně změní relace proměnných a umožní řešení přesahující hranice tohoto vesmíru," oznámila všem monotónním hlasem dívka. Aitek si už během první poloviny věty uvědomil, jak strašlivě nevhodná je a že nepřinese pozitivní reakce.

Měl pravdu.

Téměř každý nyní udělal krok zpět, takže kruh kolem Aiteka se znatelně zvětšil. Mnozí dávali najevo leknutí, ať už zalapáním po dechu, tichým mumláním nebo kreslením ochranných znamení před sebe do vzduchu. Kněz se zamračil a zakroutil hlavou.

"Musí odtud zmizet," prohlásil nekompromisně. "Ohrozila by nás všechny."

Lidé přikyvovali a vyjadřovali souhlas.

"Málem se utopila!" protestoval Aitek. "Musí si odpočinout! Potřebuje jídlo a oblečení!"

Ale ať se otáčel na jakoukoli stranu, u nikoho neviděl byť jen náznak podpory.

"Odnes ji zpátky," dožadoval se kněz a téměř všichni přikyvovali. Když si Aitek všiml, že jedním z davu je i jeho matka, pochopil, že se ho nikdo nezastane.

"Alespoň mi dovolte vzít pro ni nějaké šaty a jídlo," promluvil hlavně směrem ke své matce. Ta se sice tvářila nesouhlasně, nakonec ale krátce přikývla.

Doma ho matka celou dobu sledovala a kontrolovala, co všechno bere s sebou. "Položíš ji, kde jsi ji našel, a okamžitě se vrátíš," zdůrazňovala mu, když byl na odchodu.

Aitek dívku při příchodu uložil do postele, ale nyní ji už oblečenou opět vzal do náruče a zamířil ven ze dveří. Ani ho nepřekvapilo, že ho během cesty vesnicí sledovala spousta zvědavých očí a že u brány stál Maior, který se žehnal posvátnými znameními a mumlal si svatá slova.

"Sedm sil teroru položí boha na kolena," oznámila najednou dívka, když Aitek procházel okolo kněze. Ten se začal po tomto prohlášení modlit ještě intenzivněji.

"Myslíš, že bys třeba mohla jít po svých?" zeptal se dívky Aitek po pár stovkách metrů, kdy byl zadýchaný a vyčerpaný její vahou. Když ji zkusil postavit na zem, neprotestovala.

"Řekneš mi teď, jak se jmenuješ?" zkusil se Aitek dotázat znovu.

"Transformace postihla reaktivnost všech složek frustrace," dostalo se mu odpovědi.

A tak další snahu o rozhovor vzdal a mlčky dovedl dívku k řece. Několikrát na ni zkusil promluvit, ale dívka nyní ani jednou nijak nezareagovala, jen strnule zírala na protější břeh zahalený v mlze. A tak se Aitek po chvilce se špatným pocitem otočil a zamířil zpět do vesnice.

"Světy se střetly," uslyšel náhle za sebou. "A postava zachránce přináší možnost, jak realitu udržet vcelku."

Téměř proti své vůli se Aitek otočil a vrátil se k dívce. "Zachránce? Koho jsi tím myslela?" zeptal se napjatě.

"Světy se střetly," opakovala dívka. "A střetnou se znovu. Nyní zachránce určuje realitu."

"Zachránce jsem já," chtěl se opět dotázat Aitek, jenže nějak zapomněl větu na konci tónem hlasu přeměnit v otázku.

"Zachránce musí přejít řeku," šokovala ho dívka svou další odpovědí.

"Cože? Jak bych měl přejít řeku?" nechápal Aitek.

Dívka se najednou poprvé podívala přímo do jeho očí a oznámila: "Je tam most. Na severu. Musíme tam dojít."

"Ale já se musím vrátit," bránil se Aitek osudovosti dané chvíle, jež na něho doléhala více, než by byl ochoten připustit.

Dívčiny oči se opět zahleděly do dálky. "Padající bůh obviní zbabělého zachránce z roztrhání reality," pronesla.

"Padající bůh?"

"Do propasti věků, nad kterou vede jediný most, na který musí zachránce vstoupit," zdůraznila dívka.

"Co je na druhé straně toho mostu?"

Aitek byl v duchu téměř rozhodnut, že se vrátí, jenže dívka se místo odpovědi usmála. A právě její úsměv způsobil, že Aitek ve vteřině přehodnotil své plány a zapomněl na návrat.

Když společně zamířili na sever, dívka ze sebe po několika krocích strhala veškeré šaty a znechuceně je odhodila do řeky.

Za svítání dorazili k mostu přes řeku. Nebylo na něm pranic zvláštního, byl sice dřevěný, ale velice široký a vyhlížel vskutku bytelně. Jeho druhý konec se ztrácel v mlze a nebylo možné na něj dohlédnout.

Aitek ani dívka neřekli jediné slovo a okamžitě se vydali přes most. Podle doby, kterou jim trvalo jej přejít a již Aitek odhadoval na spoustu minut (samozřejmě přepočítáno na pozemské jednotky), musela být řeka ještě mnohem širší, než si všichni vesničané mysleli.

Nakonec se ovšem přece jen ze závoje mlžného oparu vynořil břeh řeky, který se zdál být naprosto nezajímavý a úplně stejný jako ten, který před pár chvílemi opustili. Aitek se cítil trochu zklamaný, očekával cosi velkolepého.

Když však došlápli na pevnou zem, mlha se jako zázrakem rozplynula a před Aitekem se zjevily desítky, ne-li stovky nahých dívek výrazně podobných té, která s ním právě přišla přes most. Stály v širokých půlkruzích okolo konce mostu a vypadalo to, že na dvojici dlouho čekaly.

"Tady jsem doma," usmála se vesele Aitekova společnice. "Konečně se zase cítím normálně. Jsem ráda, že jsi tu cestu se mnou podnikl."

Aitek chtěl říct něco v tom smyslu, že o nic nešlo a že by to udělal pro každého, ale když otevřel ústa, uvědomil si, že pronáší zcela jiná slova, než jaká měl připravená v mysli.

"Linie střetu a klesající přímka odmítnutí propojují reality. Copak to necítíte? Minuty zmaru a odstíny smrti přicházejí!" zvolal, aniž by tato slova plánoval vyřknout.

Úsměvy se objevily i na tvářích ostatních dívek a jedna z nich pokývala hlavou a oznámila: "Teď je všechno, jak má být."

Když se Aitek probudil, skromně posnídal - dívka si žádné jídlo ani po vydatném přesvědčování nechtěla vzít - a znovu vyrazili na cestu směrem na sever.

"Nevíš, jak je to ještě daleko?" zkusil se s dívkou domluvit Aitek po několika chvílích cesty.

"Odhad štěstěny silně závisí na vstupních parametrech systému," dozvěděl se od dívky.

"Takže to nevíš?" domýšlel se Aitek.

"Nevím!" zvýšila náhle hlas dívka. "Nevím o žádné struktuře prostoru v oceánu zapomnění ani o klidných nocích ďáblů s koly na rukách!"

"Ďáblové s koly na rukách," opakoval si pro sebe zaujatě Aitek a vzápětí se musel tomu podivnému spojení slov zasmát.

V tom okamžiku ho napadlo, že se možná v každé dívčině promluvě skrývá skrytý význam, který on bohužel není schopen pochytit.

"Zdál se mi takový zvláštní sen," ozval se po dlouhé době ticha a vzápětí jej dívce celý popsal.

Ta celé jeho vyprávění velice pozorně sledovala, a když skončil, vědoucně pokývala hlavou a řekla: "A je dokonáno. Stupně reality byly nastaveny a nic je nemůže obrátit zpět. Zeď padla a řádka zde končí."

Za svítání dorazili k mostu přes řeku. Oba jej nedočkavě přešli a s napětím vyhlíželi v mlze obrysy toho, co se nachází za jeho druhým koncem. Dokonce i dívka vypadala velice napjatě a plná očekávání.

Po přechodu mostu a opětovném vkročení na pevnou zem Aitek pocítil, že se samotnou realitou a okolním prostorem se cosi nepopsatelného stalo. Mlha zmizela a oni náhle stáli uprostřed konstrukce, jakou Aitek nikdy předtím neviděl.

Všude kolem nich se do neuvěřitelné výšky tyčily obrovské budovy a v každé z nich zcela jistě mohlo přebývat mnohem více lidí, než kolik čítala Aitekova vesnice. Před nimi se do obou stran táhla tmavě šedivá plocha s vyznačenými bílými pruhy, která nápadně připomínala cestu určenou pro koňské povozy. Zde na ní ovšem sem a tam jezdily stovky a tisíce prapodivných zvířat všech barev, která ve svých útrobách převážela lidské bytosti. Aitek si až po chvíli uvědomil, že musí jít spíše o jakési nepochopitelné stroje než o zvířata jako taková.

Společně s dívkou stáli na okraji jedné ze šedivých cest, které zřejmě to děsivé místo protínaly mnohokrát a dělily je na malé části. Co ale Aiteka šokovalo nejvíce, byla skutečnost, že lidé, již kolem nich bez ustání proudili, nevypadají jako on nebo dívka. Rozhodně měli podobné tělesné proporce, ale na první pohled byla vidět spousta odlišností, což jednoznačně svědčilo o tom, že nemohou mít společný původ.

"Jestli si okamžitě něco neobléknete, slečno, dostanete pokutu," ozvalo se náhle těsně vedle nich. Větu pronesl muž ve výrazně oficiálním oblečení a Aitek byl z nastalé situace již natolik zmatený, že mu ani nepřišlo divné, že muži rozumí.

"Slečno!" zvýšil muž hlas. "Kde máte nějaké oblečení? Tady přece nemůžete chodit nahá!"

"Tendence reality slučovat individualitu je pozoruhodná," odvětila dívka.

Muž zmateně pohlédl nejprve na ni a následně na Aiteka. "To je vtip, že?" zeptal se.

"Ne, pane, tohle není žádný vtip," pokusil se o vysvětlení Aitek, přestože si uvědomoval, že nastalou situaci není schopen rozumně objasnit komukoli jinému, neboť ji sám nedokáže pochopit. "Přešli jsme most přes řeku, a když se mlha rozplynula, byli jsme zde. Mohl byste nám říct, kam jsme se to vlastně dostali?"

Reakce muže byla ovšem nyní značně nepřátelská: "Na tohle nejsem ani trochu zvědavý, milý pane!" vykřikl. "Vaše dívka se okamžitě zahalí, nebo ji zatknu za veřejné pohoršování a vás seberu za napomáhání taky!"

"Pane, nechceme nikomu ublížit ani nic podobného," nevzdával se Aitek. "Ale potřebovali bychom vědět, kde jsme. A pokud nás dovedete zpátky k mostu, rádi se vrátíme zpátky na naši stranu."

Dívka k tomu dodala: "Směr reality není možné změnit přičiněním entit vázaných ve vesmíru nezávislém na dané realitě."

Muž však působil čím dál rozzuřeněji: "Vy snad nejste při smyslech! Co jste si vzali za svinstvo? No, z tohohle se tak lehce nedostanete!"

Aitek si až nyní plně uvědomil vážnost situace, nevěděl ale ani náznakem, jak by měl muže uklidnit a přimět ho k pomoci. Zoufale pohlédl na dívku, která klidným tónem zmínila: "Mezi slepými jednooký králem," a vyťala Aitekovi prudký políček.

Po probuzení se opět vydali na cestu k mostu. Oba dlouho mlčeli, ale Aitek nakonec ticho nevydržel a musel dívce opět převyprávět svůj další sen. Avšak ani nedoufal, že by se od ní mohl dozvědět něco logického a jednoduchého.

"Cesta je cíl," řekla dívka známé pořekadlo. "A cíl je most. Takže cesta je most."

Aitek zatím nemohl nic namítat, neboť zde dívka použila bezchybnou logiku, kdy ze dvou předpokladů vyplyne nový závěr.

Dívka se rozhlédla po pustém břehu řeky a dodala: "Cesta neexistuje. Cíl neexistuje. Most neexistuje."

Aitek zvolal: "Most neexistuje? Vždyť k němu celou dobu míříme! Když mluvíš o cestě, musíš rozlišovat, jestli máš na mysli konkrétní věc, nebo jenom metaforu! Tvoje argumentace nedává smysl! To, že neexistuje cesta, po níž bychom šli, ještě neznamená, že neexistuje cesta ve smyslu putování za naším cílem!"

Dívka okamžik mlčela a Aiteka samotného překvapilo, jak přesné vysvětlení dívčina omylu byl schopen podat.

"Co si nezasloužíme, bude ztraceno na konci řádky," vrátila se poté dívka ke své typické argumentaci. "A světlo květů umocní boží záměr k nebeským výšinám," dodala při pohledu na okolní tlumeně zářící rostliny.

"Ano, jsou rozhodně krásné," přikývl s úsměvem Aitek.

Když večer uléhal, měl obavy z dalšího snu, ale zároveň se na něj i trochu těšil.

Za svítání dorazili k mostu přes řeku. Nedočkavě přes něj přešli a oba napínali zraky, aby prohlédli hustou mlhu na druhém břehu řeky.

Když konečně stáli opět na pevné zemi, Aitek jen samým překvapením otevřel ústa a nebyl schopen slov.

Před nimi stály nedozírné zástupy lidí obou pohlaví, všech věků i tělesných proporcí. Mezi jednotlivci byly stejnoměrné rozestupy. Podobně jako dívka na sobě nikdo z nich neměl ani kousek šatů. V jejich tvářích nenašel Aitek jedinou stopu po emocích, všichni nasadili přísně neutrální výraz.

Až po pár okamžicích si všiml, že od končetin každé postavy vedou téměř průhledné provazy z neznámé substance, které všechny směřují vzhůru a ztrácejí se vysoko v oblacích zamračené oblohy. Aiteka napadla analogie s monstrózním loutkovým divadlem.

Až po pár chvílích věnoval část své pozornosti i okolnímu prostředí, nebylo ale co zkoumat - do dáli se před nimi rozkládala jednotvárná plocha bez jakýchkoliv nerovností nebo porostů rostlin. Slunce nebylo skrz mraky patrné.

"My tě zdravíme," promluvili náhle všichni před Aitekem jako jeden muž a zároveň k němu každá postava pohybem identickým se všemi ostatními natáhla pravou ruku v přátelském gestu. Bylo dokonce poznat, jak se ty zvláštní provázky napínají a ovládají každého přesně stejným způsobem.

"Přidej se k nám," pokračovali všichni ve své kolektivní řeči. "My jsme svobodní."

Jejich ruce změnily pozici a nyní lákaly Aiteka do společenství.

Pro něho ovšem bylo nejděsivější, že jeden z hlasů, které k němu promlouvaly, důvěrně znal, a navíc periferním zrakem zahlédl jednou napřaženou ruku i těsně vedle sebe. Se strachem se ohlédl a skutečně spatřil, že i dívka má kolem svého těla provázky totožné s těmi, které poutaly každého v dohledu.

"Ne," zachraptěl Aitek, teď už vskutku velice vystrašený. "Já se k vám nechci přidat!" pokusil se o chabý odpor.

"Bude se ti u nás líbit," odpověděli mu všichni. "My jsme totiž svobodní."

Aitek si náhle se šokem všiml, že jen malý kousek před ním ve vzduchu sem a tam vlají poloprůhledné provázky, a okamžitě pochopil, pro koho jsou určeny.

"Já se k vám nepřidám!" vykřikl a prudce se vrhl zpět. Ale most ani řeka nebyly na svém místě. Do dáli se na všechny strany táhla pustá pláň posetá stovkami nahých lidí.

"Přidej se k nám," opakovaly postavy pořád dokola. "My jsme svobodní."

Zároveň se provázky začaly Aitekovi lepit na kůži, a přestože se pokoušel všemožně bránit, obmotávaly ho.

Další větu o svobodě již pronášel společně se všemi ostatními.

O tomhle snu s dívkou nemluvil, spíše se snažil, aby na něj co nejdříve zapomněl. Vlastně téměř celý den šli na sever v podstatě beze slov. Aitek si všímal nezvyklých rostlin, jež zářily barvami, které dosud nikdy nezahlédl, i podivných zvířat, výjevy ze snu ovšem z hlavy úplně vypudit nedokázal.

Za svítání dorazili k mostu přes řeku. Okamžitě na něj vstoupili a zamířili na jeho druhý konec. Tentokrát jim přecházení přes řeku trvalo výrazně déle než jindy.

"Víš, co je na konci mostu?" zkusil nakonec přerušit dusivé ticho Aitek.

"Cesta je cíl. Cíl je most. Cesta je most," zopakovala dívka věty, které od ní již slyšel.

Aitek si během chůze najednou všiml, že okolí potemnělo. Hlavou mu prolétla zbloudilá myšlenka, že po mostě již kráčí tak dlouho, že mezitím kolem nich padl soumrak, tomu se ale jeho rozumu nechtělo příliš věřit.

Vzápětí ovšem zaregistroval skutečnost, kterou nedokázal pojmout ani pochopit. Na obloze nad ním totiž zářil nespočet malých světel. My bychom jim říkali hvězdy, ale v Aitekově vesmíru s jediným sluncem tohle slovo postrádalo smysl, protože objekty, které popisuje, tam jednoduše neexistovaly. Aitek si tedy alespoň uvědomil, že ve chvíli, kdy vstoupil na most, musel opustit svůj známý svět a vydat se do diametrálně odlišné reality.

Kráčeli stále dál, až světélka na nebi opět zmizela a byla nahrazena známým sluncem. Kolem nich však stále nebylo nic jiného než kamenná masa mostu, která se táhla na obě strany, a mlha, jež zakrývala místa před i za nimi a rovněž řeku tekoucí pod mostem. Aitek si v příštích okamžicích říkal, že v jednom z předchozích snů byl most ze dřeva, a také se zamýšlel nad tím, jak neuvěřitelně široká musí řeka být, když stále ještě nedorazili na druhý břeh. Najednou ho ale napadla podivná myšlenka, že pod nimi žádná řeka není, že už ze známého světa zbyli pouze oni kráčející v nesmírné prázdnotě.

"Jsi velice krásná," oznámil Aitek dívce, když opět vyšla ta nepochopitelná světélka.

A když vyšla podesáté, tak se spolu na mostě milovali. Pro Aiteka byla největším důkazem, že již opustili známou realitu, skutečnost, že kameny je vůbec nestudily.

Od přibližně dvacátého východu světélek se milovali pravidelně. Kromě toho trávili veškerý čas chůzí a jídlem nebo spánkem se nezdržovali.

"Jsi velice krásná," opakoval dívce čím dál častěji Aitek. Ona mu ale úplně přestala odpovídat.

Jednou poté, co se opět vydali na cestu - uplynulé dny již dávno nepočítal, navíc měl značné podezření, že minimálně jednou po milování vyrazili po mostu zase nazpátek a nyní už vůbec neví, jestli jdou dopředu nebo se vrací -, si vzpomněl na to poslední, co mu dívka řekla: "Cesta je cíl. Cíl je most. Cesta je most."

Když třetí větu zopakoval nahlas, dívka se na něho radostně usmála a oznámila mu: "Věčnost je velice dlouhá. Zvláště ke konci."

I Aitek měl radost, že konečně pochopil, co se mu dívka snažila říct. A sice, že most žádný konec nemá.

Tento sen dívce vylíčil podrobně, vynechal pouze veškeré milostné motivy, o těch mu nepřišlo příliš vhodné mluvit. Jeho společnice pozorně poslouchala a poté poznamenala jediné: "Věčnost se stala jediným místem, kde mohou dvě těla splynout a být jedním navěky. Právě teď spolu stále kráčíme po nekonečném mostě pod oblohou plnou světélek."

Aitek si mimoděk všiml, že dívka postupem času začíná mluvit alespoň trochu srozumitelněji, a zeptal se: "Ale jak bychom mohli teď zároveň kráčet po mostě, když stojíme zde?"

"Protože tohle zdaleka není jediný vesmír, ve kterém se vyskytujeme," vyřkla zvláštní informaci.

Aitek o ní poměrně dlouho přemýšlel, ale nebyl schopen nalézt v ní jakýkoliv význam. Nakonec tedy své snažení vzdal a raději se zeptal, co ta věta vlastně měla znamenat.

"Stačí odmocnit nebesa a zderivovat planetu," oznámila samozřejmým tónem. "Poté ti bude naprosto všechno jasné."

Zbytek cesty toho dne prošli beze slov.

Za svítání dorazili k mostu přes řeku a rychle po něm přešli na druhou stranu. Aitek měl neustále v hlavě předchozí sen, v němž nebylo možné najít konec mostu, a proto byl i trochu překvapený, když spatřil sloupy a pilíře, které byly zapuštěny do břehu a naznačovaly, že jejich cesta je u konce.

Mlha se postupně rozestupovala a Aitek napínal zraky, aby co nejdříve spatřil, co se nachází za řekou. Když ovšem dorazil na poslední metr dlažby - mimoděk ho napadlo, že v každém snu je most velkolepěji postaven -, šokovaný ztuhl uprostřed pohybu a jen zíral před sebe. To, co se rozkládalo před ním, ho vyděsilo mnohem více než neznámé město, ovládané loutky nebo nekonečně dlouhý most.

Před ním totiž nebylo nic.

Nemá smysl snažit se Aitekův výhled popisovat, nebyli byste schopni si jej představit. Pro zjednodušení si můžete před vaším vnitřním zrakem podržet obraz absolutní tmy, ale zdůrazňuji, že jde o velmi hrubou aproximaci. Skutečnou prázdnotu si nikdo z nás zpodobnit neumí.

Aitekovi se prudce rozbušilo srdce a náhle získal pocit, že se v příštím okamžiku zalkne. Pohled ho absolutně paralyzoval, šlo o něco tak rozdílného od běžné reality, že se s tím jeho mozek prostě nedokázal vyrovnat.

"Co to znamená?" podařilo se mu nakonec zašeptat.

"Tohle je svět, ze kterého jsem k vám přišla. Tohle je svět za řekou," oznámila naprosto nevzrušeně dívka.

"Ale vždyť tam nic není!" zvolal Aitek. Jeho zděšení ještě vygradovalo, když si všiml, jak nepřirozeně rychle zvuk jeho hlasu zaniká, jako by byl pohlcen prázdnotou před ním.

Dívka ho místo odpovědi strčila z okraje mostu do nicoty. Aitek poprvé v životě zažil stav beztíže, a když se s vypětím všech sil otočil, zjistil, že most i dívka zmizely.

Byl jedinou částečkou v nekonečné prázdnotě.

Tentokrát se probudil zalitý studeným potem a s prudce bušícím srdcem. Když vyrazili na cestu, také tento sen dívce podrobně popsal. Ta ho celou dobu pozorně poslouchala, nijak ale na jeho vyprávění nezareagovala.

"Myslel jsem si, že za řekou se nachází svět démonů a příšer, ale až teď chápu, že za ní může být něco, co nikdy nebudu schopen pochopit," uvažoval nahlas Aitek. "Nikdy jsem nepřemýšlel, co by mohlo existovat dalšího kromě našeho světa... Nikdy až doteď."

"Spatříme konec mostu," odvětila mu dívka, "až se ztratí všechny tečky za větou."

Aitek se zeptal: "A jak poznáme, že se ztratily?"

"Až na zem budou kanout slzy padlých andělů," vysvětlila dívka a Aitek další otázky vzdal.

Když se den blížil ke konci, neodolal ovšem a otázal se: "Co všechny ty sny znamenají? Proč se mi zdají každou noc a jak je možné, že si všechny pamatuju? Mohl by některý z nich skutečně vypovídat o tom, co je za řekou?"

Dívka s úsměvem odpověděla: "O tom vypovídají všechny."

Než šli spát, Aitek dívce zdvořile nabídl část svého oblečení, neboť čím více postupovali na sever, tím byly noci chladnější. Dívka ovšem žádné šaty nepřijala a dál zůstávala nahá.

Za svítání dorazili k mostu a nedočkavě po něm přešli na druhou stranu. Když z něj - tentokrát bez jakýchkoliv problémů s nekonečnem nebo prázdnotou - sestoupili na břeh, zůstávala před nimi stále hustá mlha, kterou jejich oči nebyly schopné proniknout.

"Vedla sis dobře," zazněl náhle všude okolo nich mohutný hlas.

Dívka se v reakci přímo zatetelila štěstím. Aitek se nervózně rozhlížel, nikoho si ovšem nevšiml.

"Tady nebudeš oblečení potřebovat," pokračoval neznámý a Aitekovi náhle veškeré jeho šaty zmizely. V první chvíli ho ovládl nepříjemný pocit studu a pokusil se svoji nahotu neobratně zakrýt, vzápětí si ovšem uvědomil, že podobná snaha je zbytečná - dívka ani neznámý na jeho nahé tělo nijak nezareagovali.

"Nyní se budeš učit," rozhodl hlas.

"Co se budu učit?" logicky se zeptal Aitek.

"Všechno," stručně vysvětlil hlas.

Vzápětí dívku pohltila mlha a Aitek s ní ztratil veškerý kontakt. Následně se v mlze před ním začaly promítat nepopsatelné obrazy. Čtenáři snad bude stačit informace, že zobrazovaly vše, co bylo možné zjistit o životě a uspořádání světa. Neustále se mezi nimi opakoval pohled na Aitekovu sluneční soustavu uzavřenou v jeho vesmíru, ten byl ovšem ve všech směrem obklopen nekonečným počtem jiných vesmírů s odlišným vzhledem a obsahem. Celkovou podobu tohoto výjevu však nelze popsat, protože vesmíry nevypadaly jako obyčejné koule uspořádané vedle sebe, nýbrž jako složité překrývající se struktury existující zároveň samostatně i v provázání s ostatními. Obávám se, že tuto představu lidský mozek není schopen pochopit.

Nedokázal by to ani Aitek, ale samotná mlha okolo něho výrazně zhoustla a těsně ho obklopila. Až později si Aitek uvědomil, že v ní probíhaly neustále elektrické výboje podobné bleskům a že právě díky jejich přispění jeho mysl dokázala plně vstřebat zmíněné obrazy.

Nebyl si vůbec jistý, jak dlouho toto učení trvalo. Mohlo jít o pár hodin i o celé roky. Každopádně jednou nastal okamžik, kdy promítání výjevů a jiskření v mlze ustalo a vedle Aiteka se opět objevila dívka.

"Nyní jsi jedním z nás," oznámil hlas. "Chápeš podstatu vesmíru. Cenou za to je, že obyčejní lidé nebudou rozumět tvojí úrovni myšlení a budeš pro ně pouhým bláznem. To tě však nesmí odradit od tvého poslání. Vydáte se zpět přes řeku a přivedete nové adepty na pochopení. Nakonec všichni poznají skutečnou podstatu reality. Potřebujete vysvětlit, jak se dostanete na druhý břeh řeky bez zbytečného přecházení mostu?"

"Ne," usmál se Aitek. "Vždyť stačí pouze odmocnit boží sílu nebes zkombinovanou s devíti skutečnostmi v polovině vesmíru."

"Výborně," zaburácel vesele hlas. "Pochopil jsi."

Aitek již nyní rovněž věděl, že původcem hlasu není žádná lidská postava, nýbrž samotná mlha, věděl, že většina myslících bytostí by ji označila za boha a nebyla by daleko od pravdy, přestože Aitek nyní velice přesně chápal skutečnou podstatu této entity. Všechno náhle začalo dávat smysl.

O zlomek okamžiku se Aitek i dívka zčistajasna zjevili na druhém břehu řeky nedaleko od vesnice. Ihned se k ní vydali, aby našli další, které budou moci přivést a umožnit jim pochopení.

Přestože dívka se tvářila, že ji jeho řeči příliš nezajímají, Aitek vedl téměř celý den monolog o všech snech, které se mu zatím zdály, a pokoušel se v nich nalézt cokoliv vysvětlujícího jejich skutečný význam. Jediné, co však nakonec pochopil, se týkalo skutečnosti, že díky podivné výpravě i snům nyní uvažuje i o věcech, jež by si před pár dny ani nedokázal představit.

Když se večer utábořili, Aitek si poprvé všiml, že dívka působí jaksi nervózně a roztěkaně. Několikrát se jí ptal, jestli je všechno v pořádku, a nakonec si sám uvědomil pravou příčinu - blížili se k cíli.

Když se dívky otevřeně otázal, jak blízko se most nachází, odpověděla: "Stéblo mravence protne nebesa a slunce na okamžik potemní."

Aitek již s dívkou strávil tolik času, že v tomto prohlášení našel indicie, že most už nemůže být daleko.

Za svítání dorazili k mostu a nedočkavě na něj vstoupili a vydali se na druhý břeh. Celou délku mostu zakrývala velice hustá mlha, tudíž bylo vidět pouhých pár kroků dopředu.

Když si Aitek zrovna říkal, že by právě mohli být přibližně uprostřed mostu, z mlhy naproti nim se začaly vynořovat dvě postavy. Společně s dívkou udělal ještě několik rychlých kroků a pak již viděl, kdo jim z druhého břehu vyšel v ústrety. To zjištění jím ovšem nevýslovně otřáslo snad ještě více než výjevy z předchozích snů.

V mlze se totiž objevila naprosto totožná dvojice, i z druhé strany přišel naprosto totožný Aitek a k nerozeznání podobná dívka. Tohle duo navíc nebylo jen přesnou kopií, ale také se chovalo úplně stejně, jako by uprostřed mostu stálo jakési prazvláštní zrcadlo.

"Světy se střetly," oznámily obě dívky naráz.

"Tohle není možné!" zvolali oba Aitekové.

Během několika dalších okamžiků dívky i Aitekové řekli ještě několik vět, vždy bez jakéhokoliv rozdílu. Následně Aitek zkusil natáhnout ruku před sebe. Ten druhý ho bez výjimky napodobil a nakonec se navzájem dotkli dlaněmi.

Ale to už byl Aitek přesvědčený, že před ním nestojí žádný jiný Aitek ani dvojník dívky.

Začínal si totiž uvědomovat, že v jeho vesmíru s jediným sluncem a jedinou sluneční soustavou - její podobu si pamatoval z předešlého snu - může zřejmě dojít k nepopsatelnému jevu, kdy se prostor zakřiví sám do sebe. Tušil, že tahle hranice prostoru se nachází přesně uprostřed mostu, že u ní právě teď stojí a hledí na sebe samého, dokonce se právě dotýká své vlastní dlaně. Dokázal se i vyrovnat s faktem, že zmíněné zakřivení není patrné, protože je pevnou součástí Aitekova světa.

Stále ještě se hleděl sám na sebe i na dva obrazy té samé nahé dívky, stále se dotýkal své ruky, když se - společně s druhým svým obrazem - hlasitě rozesmál. Došlo mu totiž, jak naivní byla celá jeho výprava.

Protože teď konečně pochopil, že řeka žádný druhý břeh nemá.

Po probuzení opět vyrazili na cestu. Bylo stále znatelnější, že míří dál a dál na sever, nyní už jim při každém výdechu stoupala od úst pára. I přes stále lezavější chlad dívka sveřepě odmítala jakékoli oblečení. Když se jí Aitek zeptal, jestli jí není zima, dostalo se mu následující odpovědi.

"Tohle je místo, odkud přichází bolest. Tohle je způsob, jakým zní odplata. Tohle je důvod, proč oheň stoupá. Tohle je důvod, proč zdi padají."

"Aha," zamumlal Aitek a už se dál neptal.

Za soumraku dorazili k mostu.

Během psaní této povídky mě nesčetněkrát napadla sžíravá myšlenka, proč pořád tvořím příběhy, které sám nejsem schopen pochopit.