MIMO PROSTOR

Mimo prostor

Sluneční soustava jménem Xapnis se nacházela ve velmi staré galaxii na samém okraji vesmíru. Pro obyvatele druhé planety Xantia byla nejprve hranicí jejich světa hladina, neboť původně žili ve vodě. Když se adaptovali pro život na souši, stala se novou hranicí modrá nebeská klenba. I tu však později překonali a oprostili se od přitažlivosti. Prozkoumali celý svůj sluneční systém a pomalu začali vzhlížet k jiným sluncím. Jenže narozdíl od ostatních inteligentních životních forem na jiných světech měli obrovskou šanci - překonat ještě jednu hranici. Hranici samotného vesmíru.

Xuntla předložil svůj velmi odvážný návrh vrchnímu ministrovi. Ten ovšem nebyl z odborných výrazů příliš moudrý, a tak mu Xuntla vše vysvětlil.

"Jak jistě víte, pane ministře," začal zeširoka, "naše galaxie a speciálně naše soustava se nachází u samého okraje prostoru. Normálně je samozřejmě absolutně nemožné opustit ho. Jenže my jsme pozorováním objevili velkou černou díru. Jak jistě víte, toto těleso svou gravitací zakřivuje prostor. Vesmír se nesutále rozpíná, a proto ho nelze oupstit. Ale díky zakřivení vesmíru u černé díry se tam zvětšuje pomaleji. Teoreticky bychom měli šanci opustit náš prostor a prozkoumat, co se nachází za ním."

Ministr se dlouho pokoušel o pochopení. "Jednou mluvíte o vesmíru a podruhé o prostoru! Tak co si mám vybrat?" vyptával se.

"A jaký je mezi tím rozdíl?" odvětil Xuntla. "Vždyť vesmír a prostor jsou jen dvě různá slova pro jedinou skutečnost."

Ministr však narazil na další problém: "Tvrdíte, že černá díra svou přitažlivostí zpomaluje rozpínání vesmíru. Ale pokud vím, zpomaluje zároveň i čas! Nevyruší se to navzájem?"

Xuntla si věděl rady i nyní: "Nikoli, pane ministře. Mohlo by to ovšem způsobit jisté potíže, a tak jsme určili ten nejpříhodnější úhel průletu kolem černé díry. Tím značně zvýšíme pravděpodobnost úspěchu. Na vás je, abyste prosadil vyslání lodi s posádkou za hranice prostoru."

Muž šokovaně vzhlédl od papírů: "Ale co když se něco stane? Co když prostě není možné opustit tenhle vesmír, protože nic jiného neexistuje? Co když ten prostor za vesmírem není uzpůsobený pro bytosti z trojrozměrného prostoru? Nemáme žádnou představu, co očekávat!"

Xuntla se pousmál: "To máte pravdu, pane ministře, opravdu nevíme, co tam je. Jenže právě proto to chceme zjistit."

Za jeden a půl oběhu Xantie kolem místního slunce byla kosmická loď připravena. Kvůli své velikosti by nikdy nemohla odstartovat z povrchu, a proto byla celá postavena na oběžné dráze. Vypadala křehce, šlo však o pouhé zdání. Měla ten nejsilnější energetický štít, aby mohla čelit všem nástrahám ve vesmíru - hlavně gravitaci černé díry - i mimo něj.

Přestože hodně lidí s misí nesouhlasilo, do posádky se přihlásilo pozoruhodné množství dobrovolníků - každý toužil spatřit hranici prostoru i to, co je za ní.

Kapitán lodi nazvané Xorlta nesl hrdé jméno Xaxaxun. Více než osmdesát oběhů pilotoval lodě jak na oběžné dráze, tak v celé sluneční soustavě. Neexistoval nikdo povolanější. Právě on měl velet na nejrychlejším dopravním prostředku Xantianů. Xorlta zvládla až devadesát procent rychlosti světla a jen díky tomu měla alespoň malou naději, že prolomí tu nejnepřekonatelnější bariéru ze všech.

Odlet Xorlty sledovala na svých holoprojektorech skoro celá planeta. Šlo sice o rutinní záležitost, přesto všichni hlídali každičký pohyb lodi i rozkaz kapitána. Vše ale proběhlo bez jakýchkoli zádrhelů a Xorlta zamířila k nejvíce ohromujícímu a nejméně pochopitelnému objektu ve vesmíru - k černé díře.

"V okolí tohoto tělesa, vzniklého zhroucením velmi hmotné hvězdy, působí tak silná gravitační síla, že jí neunikne ani nejrychlejší věc ve vesmíru - světlo. V praxi to znamená, že z černé díry nic nezáří, a proto ji dokážeme rozpoznat jen díky časoprostorovým fluktuacím. Její přitažlivost je totiž natolik silná, že značně ohýbá okolní prostor a zpomaluje čas. Pro obyčejného Xantiana je nepochopitelná představa, že uvnitř černé díry může existovat hmota o nekonečné hmotnosti v nulovém objemu," referoval kapitánovi palubní počítač.

Xaxaxunovi trvalo několik dnů, než konečně do nejmenších detailů pochopil vlastnosti černých děr. Když ještě zajistil loď a zkontroloval systémy, uložil se do stáze, stejně jako ostatní členové posádky. Nemělo smysl zůstávat vzhůru - loď dorazí k hranici vesmíru až za dvě stě oběhů.

První, čeho si všiml po probuzení, byl obrovský chlad. Ten však rychle odezněl a kapitán mohl zase velet nejopovážlivější výpravě všech dob. Provedl kontrolu a pak skrz čelní sklo pozoroval úžasný akreační disk hmoty spirálovitě padající do černé díry. Šlo o pozůstatek dávno zemřelé a roztrhané hvězdy, která nyní sloužila za potravu tomuto nenasytnému dravci. Kdo ví, kolik hmoty už tenhle bezedný chřtán pohltil, uvažoval Xaxaxun. Teď měl však jiné starosti. Nastávala nejdůležitější část mise.

"Motory na plný výkon, přesně dodržovat osm a čtvrt olxinu," vydal strohé rozkazy a pečlivě sledoval několik monitorů najednou. Jeho civilizace přestala uctívat bohy již před tisíci oběhy, on nyní ovšem vyslal výzvu k jakési neidentifikovatelné bytosti, aby uchránila Xorltu gravitačnímu působení černé díry.

Na plavidle se rozezněl poplach a varovný nápis upozorňoval na problémy s udržením energetického štítu.

"Dodržujte osm a čtvrt olxinu, sakra!" nadával Xaxaxun. "Jsme příliš blízko! Štíty na maximum!"

Několik nekonečných vteřin se zdálo, že Xorlta nápor přitažlivosti nevydrží, pak se však přestala otřásat a vše se vrátilo k normálu. Podařilo se - gravitace je neudržela, naopak jim dodala vyšší rychlost.

"Devadesát pět procent? Páni! Snad to trup lodi zvládne a nerozpadne se!" doufal Xaxaxun. Už dlouho necítil takové vzrušení.

"Dosažení hranice za čtyři minuty," rozlehl se po Xorltě nahraný zvuk z reproduktorů. Napětí bylo téměř hmatatelné.

"Kapitáne! Podívejte!" upozornil jeden z členů posádky.

Za osmdesát oběhů neviděl nikdy Xaxaxun nic zvláštnějšího než tohle. Před čelním sklem se dělo něco nepopsatelného.

Kapitán věděl, že prostor je zakřivený, a proto i na samém okraji vesmíru lze vidět všude okolo spoustu hvězd a galaxií. Tady se však objekty začaly deformovat. Některé galaxie se protahovaly, jiné ubíhaly do stran a mizely na stranách čelního skla. Přesně před lodí se objevil bod, který se neměnil a stále se zvětšoval, jak se k němu Xorlta přibližovala.

"Čím blíže k bodu, tím větší optická deformace objektů," informoval palubní počítač.

"A přímo v tom bodě?" zeptal se Xaxaxun.

"Tam se míra deformovanosti rovná nekonečnu," objasnil počítač.

"Dosažení hranice za třicet sekund," ozvalo se z hlásiče. Loď se začala třást.

Už je to tady, říkal si kapitán. Už je to tady.

Štíty i motory fungovaly naplno. Střed deformování už dávno nebyl bodem, ale celou plochou, do které Xorlta mířila. Kapitán si stále dokola opakoval, že ve skutečnosti vypadá vesmír pořád stejně, jen z jejich pohledu je deformován kvůli vysoké rychlosti a zakřivení prostoru. Vše ovšem vypadalo tak reálně, že prostě nebylo možné uvěřit, že se jedná pouze o optický klam.

Odpočítávání skončilo na nule a předek lodi se dotkl hranice vesmíru.

Loď se málem roztrhla. V průchodu bariérou jí bránilo jakési povrchové napětí, stejně jako u vodní hladiny. Xaxaxun přikázal zvýšit výkon na maximum, přestože mohlo dojít k přetížení motorů. Štíty už dávno spadly, po celé lodi se ozývalo nouzové hlášení. Kapitán však vůbec nepociťoval strach. Jen nehybně stál na můstku a hleděl ven. A jako první z celého vesmíru uviděl, co se skrývá za hranicí prostoru.

"Takže jste prolomili tu bariéru a dostali se ven z vesmíru?" zašeptal s posvátnou bázní ministr, o čtyři sta oběhů starší, než když schvaloval let Xorlty.

"Ano," odpověděl stručně kapitán. Velmi se změnil. Po návratu z mise se z něho stal nemluvný a uzavřený člověk. Nyní však viděl, že ministr dychtivě očekává neuvěřitelné vyprávění, a tak začal.

"V prvním okamžiku nebylo nic," vracel se ve vzpomínkách k těm osudným chvílím. "Až pak jsme se rozkoukali. Říká vám něco krystal soli? Vždyť víte, to je ta slaná věc, která je pro nás jedovatá. Dokud jsme se ji nenaučili uměle odbourávat, žili jsme pouze sto padesát oběhů. V krystalu soli jsou prvky pravidelně uspořádány a tvoří krychlovou strukturu. Představte si, jak vypadá, a máte přesně to, co jsme viděli. Zaznamenali jsme mnoho vesmírů, každý o průměru několik kilometrů, a ty vytvářely tu strukturu. Jako sůl, akorát místo atomů dosaďte vesmíry."

Ministr ho přerušil: "Promiňte, řekl jste několik kilometrů?"

Xaxaxun přikývl: "Ano, všechny měly takový průměr, včetně našeho."

Ministr už otevíral ústa, kapitán ale věděl, co chce namítnout: "Ano, já vím, je to na první pohled nemožné. Zjistili jsme, že vesmír se nerozpíná, ale že se zmenšují objekty, které se v něm nachází. Když jsme se na něj dívali zvnějšku, jeho velikost se neměnila."

Ministr dlouho přemítal a poté se zeptal: "Proč jste neprozkoumali nějaký jiný vesmír?"

Xaxaxun odvětil: "Protože bychom se nemohli vrátit zpět do našeho."

Pak oba mlčeli. Nakonec ticho prolomil kapitán: "Viděl jsem umírat vesmír."

Ministr ho otevřením dalších očí pobídl k povídání.

"Jistě, bylo tam mnoho mrtvých vesmírů - vychladlých a bez energie. Jenže vtom se okolo blízkého a rozhodně živého kosmu objevily jakési modré blesky, které ho úplně zakryly. A když zmizely, ten vesmír byl vyhaslý. Úplně."

Ministr byl samozřejmě velmi překvapený: "A co myslíte, že to bylo? Nějaký zkrat?"

Xaxaxun s vážným výrazem odhalil úplnou pravdu: "Proto jsme tak pospíchali s návratem. Xorlta měla původně hledat inteligentní formy života, a proto má zabudované zařízení schopné pomocí elektromagnetických pulsů odhalit tvorbu myšlenek."

Ministr šokovaně nasál vzduch: "Chcete říct, že to zařízení něco zaznamenalo?"

Xaxaxun přikývl: "Ty blesky myslely. Pokusili jsme se něco uchovat, jediná myšlenka té bytosti však zabrala veškerou paměť, i když je tisíckrát větší než kapacita našeho mozku. Ten tvor v jediné myšlence skrývá víc, než my vymyslíme za celý život."

Ministr nedokázal vstřebat tuhle informaci. "A co je vlastně zač?" zašeptal.

"Nevím, ale z toho, co jsem viděl, jsem si udělal jistou představu," se strachem v hlase vyslovil svou domněnku Xaxaxun. "Je to dravec. Živí se energií okolních vesmírů. Náhodně si je vybírá a vysává. Nevšímá si případných forem života - jsme pro něj pouhé bakterie. Nevím, jak často dostane hlad, nevím, kolik vesmírů už sežral. Ale jedno vím - když jsme ho uviděli, nacházel se nebezpečně blízko tomu našemu."