KŘIK

Křik

Podívej se na mé tělo

Zřejmě něco zdvořilého slyšet chtělo

Ale jak jej komplimenty zastínit

Rozšklebená odpudivá ústa

Za nimi jen krajina pustá

Skrytá pod peřinou slizu

S údolími hlenu a řekami slin

S vichřicemi nestálého větru

Či snad temné studny očí

Bloudící po povrchu reality

Vrhají do světa své rozostřené zraky

Zkus to rovněž zkus to taky

Křič

Jako v zimě na zahrádce zanechaný rýč

Jako komerční a nesmyslný kýč

Jako práskající agresivní bič

Jako vyfouknutý obsesivní míč

Jako ke kacířských bludů otevření klíč

Jako kulka letí zbrani pryč

Vyrvi se z potupného vězení drásavého těla

Vysměj se smrti aby jen zlostně klela

Klidně si vyrvi živé srdce přímo z hrudi

Ať tě jeho tlukot z tíhy reality vzbudí

Ať klopýtá a pak se ztrácí dech

Ať studí tvé tělo jako lesklý plech

Smrtka skučí

V uších hučí

Ďábel ručí

Mukám učí

Tělo mučí

Bolest pučí

Chudák bučí

Kosa zvučí

Nedívej se

Já jsem prodal svoji duši

Tak se nenech dírou v hrudi rušit

Já jsem v očích vykopal přehluboké jámy

Já jsem v ústech zoral široširé lány

Které zavlažuji jenom vlastní krví

Vyvěrající z každé možné brvy

Já jsem se skryl ve svých ztrouchnivělých kostech

Já jsem svému tělu vystavil sochy na všech mostech

Já jsem přinutil tě vydat zděšený a nelidský ten řev

Při pohledu na provazce mých vyhřezlých střev

O básni, která měla nevybíravým způsobem popisovat lidské tělo, jsem si před pár měsíci udělal poznámku vyrvi srdce. Postupem času se mi původní nápad v mysli trochu přetvořil a vznikla báseň Křik.

Původní premisu jsem nezavrhl, přestala ale být základním kamenem skladby. Tím se stal popis lidského organismu za použití snad až naturalistického přístupu, zvláště na konci. Na poslední verš jsem také nejvíce hrdý.

S psaním této básně jsem měl zpočátku velké problémy a až ve druhé polovině jsem našel tu správnou inspiraci.