KORONAVIRUS NA DRUHOU

Koronavirus na druhou

Je 10. 3. 2021. Těšil jsem se na tenhle den, protože jsem se rozhodl oslavit roční výročí mé poslední návštěvy univerzity před tím, než byla pro studenty uzavřena. A jak to udělat lépe, než se tam vydat a porozhlédnout se po areálu?

Naše rodina je naštěstí od přírody spořivá, takže zásob máme i po roce stále dostatek. Podle mých hrubých výpočtů by nám měly vydržet ještě kolem čtyřiceti let - sta let, pokud se uskrovníme.

Kočky jsou samozřejmě nadšené, že zůstáváme pořád doma. Jedna už je moc líná v podstatě na jakýkoliv pohyb, druhá se ještě občas překulí na druhou stranu - kvůli obavám z proleženin občas obrátíme i tu první.

Popadnu pár starých zavařeninových sklenic se zkaženými houbami a zelím, které pamatují ještě příjezd sovětských vojsk, a vydám se na ulici. Kolem našeho domu totiž neustále obchází postavy, ze kterých visí pár zbylých cárů oblečení. Nejsou to však zombie, jenom sousedi, jimž kvůli jejich nedostatečným schraňovatelským schopnostem již dávno došly zásoby.

Odlákám jejich pozornost tím, že přes silnici odkutálím sklenice, po nichž se hladově vrhnou, a vyrazím na autobus.

Nenechte se mýlit, autobusy již dávno nejezdí. Jenže úžasnou souhrou náhod zůstal jeden opuštěný vůz stát přímo u naší zastávky. Papíry na autobus sice nemám, ale vím, že mě nikdo nebude kontrolovat, a tak sednu za volant a zamířím tou známou cestou do školy.

Celou cestu nepotkám ani živáčka. Nepřekvapuje mě to, neboť po desáté mutaci viru došlo k vyhlazení v podstatě celé populace, přežilo jen pár jedinců, kteří byli shodou náhod imunní. Nemluvě o tom, že dvanáctá mutace z nich povětšinou udělala šílence.

Čekali byste, že ve mně budou prázdné ulice a vylidněná města probouzet depresi? Ale kdeže, právě naopak, moje introvertní povaha je konečně uspokojena. A tak s blaženým úsměvem přijíždím do Plzně.

Rozhoduji se, že pojedu oklikou přes městské centrum, abych si zavzpomínal. Vypadá to, že ve středu Plzně je přece jen trochu živo. Zřejmě se přeživší soustředili právě sem.

Jak jinak, Plaza, ten symbol prohnilého konzumního kapitalismu, má normálně otevřeno. Samozřejmě neodolám, zastavím na prázdné ulici autobus a jdu si obchody projít.

Sortiment se tedy poněkud změnil. Zahlédnu trička s nápisy jako Přežil jsem koronavirus nebo Tak to nebyla rýmička, místo dárkových předmětů prodávají teploměry a rakve, v knihkupectví místo knih převládají deníky, kam si můžete zapisovat příznaky a vyplňovat kvízy, z nichž vám vyjde, jak velkou šanci máte na přežití. Lidé zde tedy nejsou příliš zanedbaní, takže obchody se i trochu hýbou. Akorát už nikdo neplatí penězi. Někdo dává kanystry s benzínem, jiný hanbatou fotografii, další slibuje, že pokud dostane zboží, tak nebude kýchat na ostatní zákazníky.

Zdržel bych se a možná i něco koupil - mám s sebou pro jistotu pár sklenic s prošlými houbami, které by tu určitě šly na dračku. Ale když se z obchodu s potravinami ozve mnohonásobná střelba, protože gang z uličky sladkostí se kvůli obavám z morbidní obezity rozhodl zaútočit na oddělení ovoce a zeleniny, rozhoduji se, že bude lepší odejít.

Hlavní ulice mě tedy příliš nenadchla. Zřejmě mi dojem kazí především dvě tramvaje stojící vedle sebe, mezi nimiž evidentně probíhá zákopová válka. Osobně fandím lince číslo čtyři, nicméně tohle není podívaná pro mě. Nasedám proto do autobusu a odjíždím směrem na univerzitu.

Pro co největší autenticitu zážitku zastavuji na zastávce u Tesca, kde bych normálně vystupoval, a zbytek cesty chci dojít pěšky. Napadne mě sice, že bych se mohl podívat, jak se situace vyvinula v tomhle obchodním centru, jenže už při letmém pohledu pochopím, že nejde o dobrý nápad. Nejlepší možnost, která mě napadá, je myšlenka, že někde u McDonaldu došlo k explozi, neboť příslušná část budovy je zdemolována a po širém okolí jsou rozmetány hamburgery a hranolky.

Chvíli mi to sice trvá, ale nakonec najdu svůj oblíbený druh, který ani není moc špinavý a rozpadlý. I přesto, že je úplně studený, si na něm moc pochutnám. Hranolky jako přílohu si po cestě sbírám průběžně.

Když procházím kolem obchodu se sportovním vybavením, zahlédnu několik nadšenců, kteří se evidentně nedokázali vyrovnat s faktem, že provozování sportů v podstatě zaniklo. Jeden tam na lyžích pořád dokola s radostným výskáním sjíždí mírný svah mezi obchodem a ulicí, druhý se v nafukovacím člunu pomocí pádla namáhavě pohybuje po parkovišti. Kulturista střídavě zvedá činky, zadní polovinu rodinného auta a jistého střízlíka, který vypadá smířený se svým údělem.

Na první připomínku studia na univerzitě narazím hned na okraji areálu, u Fakulty umění a designu. Jedna zoufalá studentka se tam zuřivě dobývá do zaseklých dveří a plačtivě křičí: "Malovala jsem dlouho! Už mám výkresy! Slyšíte, mám nárok na zápočet!"

V náhlém návalu solidarity přistoupím blíž a hlubokým hlasem řeknu: "Slečno, sice jsem přímo vás neučil, ale vaši semestrální práci ohodnotit mohu. Pokud tedy vezmete v potaz, že jsem velice přísný!"

Dívka se mi se směsí smíchu a pláče vrhne k nohám a podává mi desky plné výkresů. Postupně procházím jednotlivé práce a hlavou mi běží jediné: Horší mazanice jsem v životě neviděl, tohle by i pětileté dítě nakreslilo líp.

Když rychle prolistuju zbytek, abych měl tu hrůzu za sebou, vrátím desky dívce, která s napětím čeká na můj verdikt.

"No, podívejte se, slečno," začínám opatrně, "už jsem v životě viděl ledacos, ale tohle jsem ještě neviděl. Kvalita vašeho díla je vskutku pozoruhodná. Oceňuji přechody mezi abstraktní malbou a kubismem s nádechem impresionismu. Především malba steaku ve vesmíru vyjadřuje hloubku vašeho uměleckého cítění. A za vrchol vaší tvorby považuji obraz, na kterém elektrický kabel stovkami malých úst pojídá Tutanchamona. Zápočet vám samozřejmě udělím a těším se, až budete tvořit pro širší veřejnost. Potom čeká naše umění obroda od základů."

Studentka mi objímá a líbá nohy a nadšeně vříská. Mezi skřeky zaslechnu, jak je skvělé, když je velký umělec pochopen, a že jsem přesně vystihl podstatu její tvorby. Trvá mi poměrně dlouho, než ji setřesu.

Pár dalších desítek metrů a přicházím k hlavní části areálu. Vypadá to, že strojní a elektrotechnická fakulta se spojily, aby společnými silami čelily úpadku posledních měsíců. Zatím ovšem jejich snahy skončily u auta pro jednoho, které vypadá, že je celé vybudované ze dřeva.

Parta studentů s napětím sleduje, jak se jeden pokouší nastartovat. Vozidlo ale začne náhle hořet a řidič se jen tak tak zachrání.

"Už zase!" volají zoufale studenti.

"Zkuste postavit motor z jiného materiálu než ze dřeva," navrhuji, zatímco procházím kolem.

Studenti se na sebe podívají a v očích se jim zračí prozření.

"To je ono!" zvolá nadšeně jeden z nich.

"Ale co zkusíme?" ptá se zamyšleně druhý.

"Už to mám, pánové," vykřikne třetí. "Postavíme auto ze skla!"

Všichni nadšeně přizvukují. Nechávám je uvažovat nad tím, jak roztavit okenní tabule, a vydávám se k hlavnímu vchodu.

Konečně zahlédnu jednoho učitele, který náleží k mé, tedy ekonomické fakultě. Oblečený pouze do puntíkované kravaty pobíhá vstupní halou, mává knihou s výrazným názvem Kapitál a křičí: "Karle, ty jsi měl celou dobu pravdu! Kapitalismus selhal! Už je to tady, proletariát si bere, co mu právem patří! Ať žije revoluce! Ať žije plánovaná ekonomika! Ať žije socialismus!"

Zamáčknu slzu dojetí a se širokým úsměvem si vydechnu. Konečně se cítím jako na typické přednášce z ekonomie.