KAPSLE
Kapsle
Ota Lokvinc si spokojeně seděl v kabině mohutného a pomalého traktoru a oral. Měl hodně nahlas puštěné rádio, pohodlně se opíral o volant a občas si společně se světoznámým interpretem chraplavým hlasem naprosto nemelodicky zazpíval kus refrénu, jehož slova mu utkvěla v hlavě.
Venku bylo krásně. Do své druhé poloviny se právě přehoupl jeden z těch ještě letních dnů časného podzimu. Sluníčko svítilo, ale nepálilo. Ptáci štěbetali o sto šest a vítr jim k tomu tiše hvízdal v korunách stromů, jež se již začínaly připravovat na brzké shazování svého zeleného hávu.
Otovi to bylo všechno jedno. Nevšímal si jediné krásy přírody a soustředil se jen na to, kudy má jet a kolik polí ještě zorat.
Přestože upíral zrak na hnědou oranici, zachytil koutkem oka cosi podivného. Přinutil se tedy pozvednout hlavu a zahledět se do nebes.
Spatřil velice jasnou čáru, kterou za sebou nechávalo jakési vesmírné těleso přitahované zemskou gravitací. I když na ni zíral jen zlomek vteřiny, vypálila se mu do sítnice a podráždila mu oči. Slunce už vedle ní náhle nevypadalo tak jasné.
Ota za mohutného vzdychání a hekání vystoupil ze svého traktoru a snažil se dívat se na bolid alespoň koutečkem oka, když se na něj nemohl koukat přímo.
"Co to je? Že by to byl ten temeor?" zamumlal si pro sebe. Jak bylo jeho dobrým zvykem, každé slušné slovo střídal jedním či dvěma sprostými, jež jsou pro potřeby tohoto příběhu raději vynechány.
"Nechtěl bych bejt v kůži toho, komu to spadne na barák," rozchechtal se škodolibým, burácivým smíchem.
Jenže o okamžik později se jeho veselí změnilo na nelíčenou hrůzu, protože si uvědomil, že objekt zřejmě podle své trajektorie dopadne někde poblíž.
Ota vyřkl nereprodukovatelné sprosté slovo a dal se do dusavého běhu. Nedoběhl však ani k okraji pole, když ho natřásající se tukové vrstvy donutily zastavit a zoufale lapat po dechu.
Ve chvíli, kdy se otáčel, aby zjistil, co se stalo s bolidem, otřásla širokým okolím obrovská rána následovaná silnou rázovou vlnou, jež bezmocnému Otovi podrazila nohy a opuštěný traktor povalila na bok.
Trvalo mu dlouho, než se dokázal zvednout. Nakonec ale vzepřel své vypasené tělo a postavil se opět na obě nohy. Za vydatných nadávek se vypravil k místu v poli poblíž traktoru, kam těleso udeřilo.
V poli se vytvořil několik metrů široký kráter a uvnitř něj ležela jakási kulatá a už od prvního pohledu uměle vyrobená kapsle. Zdálo se, že ji sestup zemskou atmosférou nikterak nepoškodil.
Ota zůstal stát na okraji několik decimetrů hluboké prohlubně s otevřenými ústy a hloupě valil oči. Jeho zraky se vytřeštily ještě víc, když se schránka otevřela.
Ukázalo se, že je celá naplněna jakýmsi bílým práškem, který se nyní jako na povel úžasně rychle rozptýlil do ovzduší a byl odvát slabým větrem. Pouze na dně kapsle zůstala tenká vrstva usazené substance.
"Co to je?" optal se Ota sám sebe, odpověď ovšem nedostal.
Po pár okamžicích uvažování se natáhl do kráteru, vzal do dlaně ještě stále horkou schránku a jal se zkoumat podivnou látku. Když k ní opatrně přičichl, neucítil vůbec nic. Po chvilce rozvažování si tedy trochu setřel a potřísněný prst vložil do úst. Jediné, co mu ovšem po látce zůstalo, byl divný pocit v puse.
"Neměl bych zavolat policajty nebo tak?" napadlo Otu konečně.
Jenže když se chtěl do traktoru vrátit pro mobilní telefon, začala ho náhle strašlivě pálit ruka, pusa i horní část zažívacího traktu. Během několika vteřin již bolestí netušil, kdo vlastně je, jen se bezmocně svíjel na zorané zemi.
Jeho ruka se najednou rozpadla. Nezůstalo ale jen u ní, Ota velice dobře cítil, že rozklad tkání postupuje směrem k lokti a poté dál k rameni a hrudnímu koši.
Otevřel ústa a chtěl si z plných plic zavolat pomoc, jenže mezi rty mu proklouzl ven odlomený jazyk, který bezděky chytil do zdravé ruky.
"Tak co se děje, že je tu dnes takový shon?!" divil se hned po příchodu do práce Richard Hloubal, vedoucí vědeckého výzkumného týmu.
"Tohle se ti bude líbit," ozvalo se v odpověď od jeho spolupracovníků.
"Co to má přesně být?" zeptal se Richard při pohledu na podivnou rozevřenou kapsli s pokryvem bílého prášku na dně, která vypadala, jako by prošla obrovským žárem, a byla uzavřena v neprodyšné skleněné krychli.
"Průměr třicet jedna celých čtyři sta patnáct centimetrů, hmotnost dvacet sedm celých sto sedmdesát osm gramů," oznámil František Nejedlý.
"Zvláštní," poznamenal Richard. "Zatímco průměr je číslo pí, váha zase Eulerovo číslo, obojí vynásobené deseti. V té firmě, kde to vyrobili, museli být přímo posedlí matematikou."
"Tohle v žádné firmě nevyrobili," opáčil Roman Látka. "Včera kolem poledne to spadlo z vesmíru na jedno pole poblíž Kladna."
"Ale v tom případě...," vykulil oči Richard.
"Mimozemšťani," pokýval hlavou František.
"Zřejmě to bylo toho prášku plné, ale po dopadu se to otevřelo a vypustilo ho do ovzduší," spekuloval Zdeněk Rokl.
"A ten prášek?" logicky se otázal Richard.
"Dostali jsme to až dnes ráno, takže ho stále analyzujeme," vysvětlil absenci uspokojivých informací Roman.
"Také jsme zjistili, že to vysílá konstantní proud koncentrovaných rádiových vln, zřejmě nějaký proud dat. Pokusili jsme se na ně napojit a něco rozluštit, ale nedokážeme to. Jsou chráněna jakousi úžasnou ochranou a díky tomu mohou bez poškození přeletět ohromné vzdálenosti," vykládal František.
"Takže nám nějaké pravděpodobně mimozemské těleso dopadne na Zemi a uvolní do atmosféry podivný prášek. Zároveň také odesílá informace uzpůsobené k tomu, aby mohly být vyslány kamkoliv. Jako by chtěli ti neznámí vědět, co ten prášek u nás způsobí," uvažoval Richard. "Nic víc nevíme? Proč je vlastně v té krychli?"
"Na tom poli oral nějaký Ota Lokvinc," odhodlal se po okamžiku mlčení říct Zdeněk. "Jenže jediné, co se tam našlo, byl převrácený traktor, ubohé zbytky šatů a pár fragmentů kostí."
"To si děláte srandu!" poprvé dal najevo zděšení Richard. "Chcete říct, že ten prášek rozložil v podstatě veškeré jeho organické tkáně?! A ten samý prášek si teď poletuje v atmosféře?!"
"Jeho koncentrace zcela jistě není tak vysoká," odmítal nebezpečí František, ale jeho hlas nezněl nikterak jistě.
Druhý den se Richard opět dostavil do výzkumné laboratoře plný očekávání a napětí, protože už měly být hotové testy neznámého prášku. Zrovna když vcházel do budovy, začalo pršet.
To mám ale štěstí, pomyslel si bezděky vědec, šťastný, že nezmokl.
Pro tuto chvíli měl mnohem větší štěstí, než si vůbec dokázal představit.
"Tak co?" zavolal ihned na Zdeňka a Františka. Roman měl dnes zpoždění.
"Ještě to nemáme," zvedl oči od monitoru František. "Ale měli by nám to poslat každou minutou."
A s posledními slovy skutečně dorazilo vyhodnocení zvláštní substance. Všichni se okamžitě natlačili k počítači a napjatě sledovali, jak se načítá soubor s daty.
"Tak co tu máme?" pokusil se zorientovat v proudu čísel a znaků co nejrychleji Richard. "Nejsložitější látka, co kdy viděli... Zatím se jim nepodařilo pochopit její molekulární strukturu... Nereaguje s žádnou látkou kromě vody..."
A tady se Richard šokovaně zarazil. I ostatní zírali na monitor s opravdu zajímavými výrazy v obličeji.
"Chápu to správně?" zašeptal Zdeněk.
"Prášek je naprosto neškodný, dokud se nesetká s vodou," analyzoval výsledky Richard. "Molekulu vody začlení do své a tím úplně změní celou svou prostorovou strukturu. A stane se z něj ta nejsilnější žíravina, s jakou jsem se dosud setkal."
Několik okamžiků bylo tísnivé ticho.
"Dokonalá zbraň," ozval se poté František. "Veškerá živá tkáň potřebuje ke své existenci vodu."
"Vyhladí celou planetu a pak si ji budou moci obsadit," rozvíjel hypotézu s mimozemšťany Richard.
"Pánové...," zazněla ve Zdeňkovo hlase temná melodie. "Je to ještě horší. Začalo pršet."
Asi tři sekundy si vědci dávali dohromady, co se stane, když se prášek rozptýlený ve vzduchu setká s dešťovou vodou, naváže se na ni a společně s ní spadne na povrch Země, a poté se všichni otočili ke dveřím. Zrovna k nim chtěli vyrazit a podívat se, jak to vypadá venku, když se ty samy otevřely.
Dovnitř se vpotácel Roman. Z obrovských vypálených ran mu proudem crčela krev. Když zavíral dveře, pravá paže mu zůstala viset na klice. A po pár nejistých krocích mu upadla i levá noha.
Na pohled do Romanova obličeje nikdy nezapomenou. O kůži již nemohlo býti řeči. Oči jen volně plandaly v prázdných důlcích. Nos společně s mimickými svaly opustil Romanovu tvář a ještě během pádu na podlahu se úplně rozložil.
Romanovi se pomocí posledních zbytků svaloviny podařilo otevřít ústa, z nichž mu ihned vypadlo několik uvolněných zubů. Rozleptaným jazykem se mu hýbalo strašlivě těžce, přesto dokázal vyartikulovat celou jednu větu: "Chtěl jsem jen doběhnout od auta sem."
V poslední fázi se mu rozsypal hrudní koš, který byl již nějakou dobu zcela odhalený, a vzápětí byl následován i páteří.
Od Romanova příchodu uplynulo asi deset vteřin, jenže vše, co po něm zůstalo na zemi, bylo několik ubohých zbytků obratlů.
Okamžik vládlo ohromené ticho. Ze všech vědců vyzařoval šok, že účinek prášku může být až tak rychlý.
Nakonec ale Richard opatrně obešel rozleptané fragmenty kostí a došel ke dveřím. Přestože po Romanově ruce nezůstala na klice ani stopa, uchopil ji pouze dvěma prsty a pomalu otevřel.
"Proboha," ozvalo se mu za zády, kde na jeho krk dýchali oba jeho zbylí spolupracovníci.
Ne že by před přeháňkou okolí laboratoře nějak oplývalo panenskou přírodou, ale nyní se v dohledu nedal nalézt žádný živý organismus. Tráva, stromy, keře, hmyz, to vše zmizelo. Když Richard pohlédl vzhůru, spatřil, jak k zemi padá nějaký nebohý pták. Na asfalt však dolétlo pouze několik neúplných peříček.
"Proč to udělali?" zašeptal náhle Zdeněk. "Mohli tu mít fungující ekosystém, bylo úplně zbytečné, aby ničili všechno organické."
"Třeba jsou jiní," uvažoval Richard. "Nemusejí být založeni na sloučeninách uhlíku jako my. Nejprve zlikvidují původní život a poté si založí úplně nový a úplně odlišný od toho našeho."
"Co budeme dělat?" položil palčivou otázku František.
"My už nebudeme dělat nic. Můžeme jen čekat, až dorazí," opáčil Richard.
V ten okamžik přestalo pršet a zpoza mračen se vykulilo usměvavé slunce. Zalilo širé okolí zlatavou září a každý centimetr čtvereční pokrylo teploučkým filmem.
Jenže nyní, poprvé za několik miliard let, nemohlo být jeho záření pomocí fotosyntézy využito jako katalyzátor té nejdůležitější chemické reakce, jež už od počátku prvohor umožňovala živým organismům dýchat vzdušný kyslík.
Noví majitelé planety Země totiž kyslík ke své existenci nepotřebovali.
Omlouvám se za záměrnou chybu v téhle povídce - uvedení rozměrů a váhy kapsle jako desetinásobků čísel pí a e. Je samozřejmě naprosto nereálné, aby nezemská civilizace používala jednotky délky identické s našimi centimetry.
A pro úplnost zde ještě mohu uvést, že číslo pí vyjadřuje poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Eulerovo číslo e je zase základem přirozených logaritmů a je definováno jako limita posloupnosti (1+ 1/n)^n , kde se n blíží nekonečnu.