HRANICE REALITY

Hranice reality

Poprvé jsem si všiml, že s realitou není něco v pořádku, v pondělí ráno. Vstal jsem několik minut po zazvonění budíku, zašel jsem do koupelny a pak jsem si v kuchyni začal vařit kafe a shánět cosi k snídani. Potichu jsem si pro sebe pobrukoval, protože jsem měl až překvapivě dobrou náladu. Zrovna jsem si připravoval toast, když se to stalo.

Okamžitě mě napadla analogie se zaseknutím počítače. Určitě se vám už stalo, že se nějaké video kvůli zaneprázdnění paměti na pár okamžiků zastavilo a poté se ho kus přehrál rychleji, aby dohnal nastalé zpoždění. A přesně tohle se dělo i s realitou.

Konvice vařící kávu přestala vydávat charakteristický bublavý zvuk a vypouštět páru. Asi po pěti vteřinách jako ve zrychleném záběru vychrlila oblak páry a vyslala k mým uším zkreslený vysoký šum, jenž vznikl komprimací těch zaseknutých pár vteřin do jediné chvilinky.

Další podobné události jsem si všiml, když jsem dával nahoru rolety. Ty jsem měl mechanické a po stisknutí vypínače trvalo vždy patnáct vteřin, než motorek vytáhl roletu nahoru nebo ji spustil dolů.

Když jsem tedy uvedl mechanismus do chodu, nejprve byla roleta vytahována normální rychlostí, jenže po asi třech vteřinách se zasekla. Stejně tak se mi přestal opékat toast. Musel jsem čekat skoro půl minuty, než se vše zase uvedlo do pohybu, roleta prudce vyjela úplně nahoru a i toast během vteřiny dohnal vše, co zameškal.

Napadalo mě jediné vysvětlení, a to bylo nesmyslné - samotný čas přestal plynout konstatní rychlostí, vždy se na okamžik zastaví a pak rychle dožene, co se zatím mělo odehrát. Ani v nejmenším jsem netušil, proč se mě tyto úkazy netýkají a já neznehybním jako vše ostatní. Potom bych o žádných nespojitostech neměl ani zdání, protože bych byl do nich také zahrnut a neviděl bych tím pádem žádnou změnu v plynutí času.

Zdálo se, že jsem byl z nějakého důvodu vyrván z časového kontinua, a proto stojím mimo poruchy a mohu ty podivné události pozorovat.

V záblesku šílenství mě napadlo, že pokud tomu tak skutečně je a já již nejsem vázán pouty času, mohu cestovat do minulosti a budoucnosti. Urputně jsem tedy myslel na vzdálenou budoucnost v naději, že se tam najednou ocitnu. Nic se ovšem samozřejmě nestalo a mě brzy opustilo přesvědčení, že mohu být sám sobě strojem času.

Vypil jsem si tedy kafe, snědl toast, oblékl se, zamkl dům a zamířil do práce.

Ani teď však podivné události nepřestaly. Už po prvních pár metrech jsem si uvědomil, že snad poprvé za celý život vidím město úplně opuštěné. Po ulicích neprojelo jediné auto, všechna byla úhledně zaparkována u krajnic a na parkovištích. Chodníky rovněž zely prázdnotou, nikde nebylo ani živáčka.

Zavolal jsem tak hlasitě, jak mi dovolily mé hlasivky, ale podle mých očekávání mi nikdo neodpověděl.

Dorazil jsem k parku, kde na obou stranách cesty rostly mladé stromky. Vkročil jsem na ni jako kterýkoli jiný den, jenže dnes se stalo něco neočekávaného.

Dva stromy, pod nimiž jsem prošel, ve stejném okamžiku vzplály a hořely jasným plamenem. Samozřejmě jsem se zastavil a s otevřenými ústy hleděl na tu absurditu. Až když oba stromy téměř shořely, vydal jsem se dál.

I další dvojice stromů se samovolně zažehly, když jsem pod nimi kráčel. Svou chůzí jsem rozžíhal celou alej, a když jsem došel na konec parku a ohlédl se, za mnou plálo několik desítek stromů.

A také za mnou stál muž.

Poznal jsem ho okamžitě. Nacistická uniforma, charakteristický knírek a patka mě nenechaly na pochybách, že jde o jednoho z nejhorších diktátorů a tyranů všech dob - Adolfa Hitlera.

"No nazdar," nenapadlo mě nic lepšího, co by bylo vhodné říct.

Hitler se postavil do pozoru a zvedl pravou paži v typickém nacistickém pozdravu.

Několik vteřin jsem zvažoval, co bych měl v nastalé situaci udělat, a nakonec jsem přistoupil k Hitlerovi a dal mu pořádnou ránu pěstí, až se zapotácel a málem upadl.

"Za co to bylo?" zeptal se diktátor ublíženým hlasem a třel si tvář.

"Za druhou světovou," odsekl jsem s co největší dávkou hněvu.

Když se Hitler z rány vzpamatoval, otočil se ke mně zády a dlouze hleděl na dohořívající stromy.

"Vidím hořet stromy podél všech svých vzpomínek," vyslovil pomalu a pečlivě.

"Já zase vidím sedmdesát let mrtvého šílence a plno nesmyslných věcí k tomu," oznámil jsem na oplátku.

"Sedmdesát jedna," opravil mě Hitler.

"Tohle je sen, že ano? Říká se tomu lucidní snění," vzpomněl jsem si na polozapomenutý termín. "Tomu, když si člověk uvědomí, že sní. Nečekal jsem, že to někdy zažiju."

"To je hloupost," zakroutil rázně hlavou Hitler. "Vypadá tohle snad jako jakýkoliv jiný sen, který jsi kdy měl?"

"Realita to být nemůže," opáčil jsem.

"Proč ne?" podivil se však tomu na první pohled jasnému a logickému tvrzení Hitler.

"Protože tady fyzikální zákony nefungují správně," vysvětlil jsem.

"Takže sen nebo iluzi, kde by s fyzikálními zákony nebyl problém, bys pokládal za realitu?" zaskočil mě Hitler.

"Nevím," odsekl jsem. "Hlavně se teď chci dostat pryč z tohohle absurdního světa."

Hitler však na moje prohlášení nezareagoval, nedal mi žádný návod, jak se vrátit do normální skutečnosti. Namísto toho začal uvažovat nahlas: "Jak víme, co je realita? Vždyť by stačilo ovládnout naše smysly a nemohli bychom věřit ničemu, co vidíme. Není zase tak těžké uměle napodobit podobu krajiny, předmětů, vytvořit iluze postav, rozhovorů a událostí. Tajemství reality - pokud tedy nějaká existuje - je skryto v detailech. Určitě jsi si už mnohokrát sahal do vlasů. Řekl bych, že je téměř nemožné napodobit ten charakteristický pocit, když se ti o ruku otírají tisíce samostatných vlasů. Je zbytečné sledovat tvář okolí, musíš pátrat po nesrovnalostech."

"Hledat chyby v Matrixu," plácl jsem bezmyšlenkovitě.

"Jak víš, že je něco okolo tebe skutečné?" nepřestal se zabývat otázkou reality Hitler.

"Já naopak vím, že to skutečné není," oznámil jsem podrážděným hlasem.

"Kvůli sedmdesát jedna let mrtvému diktátorovi, liduprázdnému městu a hořící aleji?" zeptal se Hitler.

"A také špatnému plynutí času," dodal jsem.

"Jak víš, že bylo skutečné to, co jsi zažil před týdnem?" navázal na svoje předešlé dotazy Hitler.

"Samozřejmě, že to vím. Přece ještě dokážu odlišit sen od reality," ohradil jsem se.

Zdálo se, že jsem Hitlera naštval.

"Takže ti znovu zdůrazňuji, že tohle není sen," zvýšil hlas. "A dále, jak víš, že ti ty vzpomínky někdo nepodsunul?"

Hitler už mě opravdu rozčiloval, a tak jsem se rozhodl rázně utnout jeho nereálné úvahy.

"Já ti řeknu, jak to všechno je. Teď spím. Ty jsi obrazem mého podvědomí. Nejsi a ani nemůžeš být skutečný. Je mi jedno, co mi budeš vykládat, protože dříve nebo později se musím probudit. Pak vstanu a zapomenu na všechno, co právě zažívám," vychrlil jsem ze sebe.

"Nejsem obrazem tvého podvědomí a mohu ti to dokázat tím, že ti sdělím informace, které jsi nikdy nepoznal," vzdoroval Hitler.

"Tak dělej," vyzval jsem ho netrpělivě.

Hitler se zhluboka nadechl a začal: "Pauliho vylučovací princip je jedním ze základních postulátů kvantové mechaniky a říká, že dvě kvantové částice nemohou existovat na stejné energetické hladině v případě, že mají navzájem totožnou hodnotu všech kvantových čísel. Přestože Schroedingerova vlnová funkce nemá matematický význam, její druhá mocnina nám umožňuje předpovědět pravděpodobnost výskytu kvantové částice v rámci například potenciálové jámy. Kvantová teorie pole předpokládá existenci virtuálních záporných energetických hladin, takzvaného Diracova oceánu, jenž zapříčiňuje spontánní emise párů částice a její antičástice, která se vyznačuje tím, že má..."

"Dobře, dobře, dobře! Přestaň s tím!" okřikl jsem ho. "To ještě nic nedokazuje! Tohle jsem mohl někde v minulosti slyšet!"

Jenže Hitler se útrpně pousmál a i já jsem cítil, že má argumentace je nepravděpodobná.

"Tak co jsi tedy zač?" zeptal jsem se.

"To sám nevím," zamyslel se Hitler. "Možná bys se měl smířit s tím, že počínaje dneškem přestala ta tvoje domnělá realita dávat smysl. Je trochu arogantní jít každý večer spát s tím, že svět se bude po probuzení chovat úplně stejně."

"Ale až doteď se tak choval," namítl jsem.

"Ano, a nyní s tím konečně přestal a stal se nepředvídatelným místem plným absurdit," přikývl Hitler.

Chtěl jsem ještě něco namítnout, když vtom jsem zaslechl jakýsi podivný zvuk. Zněl kovově, jinak jej neumím popsat. A vycházel z obrovského lidského davu, který najednou ze všech stran nakráčel do ulice a mířil ke mně a Hitlerovi. Přestože jsem před chvílí nebyl spokojen s vylidněností města, z davu jsem měl velice nepříjemný pocit, protože jsem okamžitě vycítil, že s jeho členy není cosi v pořádku, a nešlo jen o ten děsivý, umělý zvuk, který vydávali.

"Co jsou zač?" zeptal jsem se tedy Hitlera.

"To jsou všichni, jejichž smrt jsem způsobil," oznámil klidně diktátor.

To už jsem si začínal všímat, že někteří mají oblečené pruhované vězeňské šaty, jiní zase uniformu. Snad nikdo nevypadal zdravě - někteří měli obrovská zranění, většina byla vychrtlá k smrti, mnozí šli pomalu a neživě jako zombie. Postupně mi docházelo, že všechny oběti nacismu vidím v okamžiku jejich skonu, ať už byl způsobený zraněním v boji, vyčerpáním, nemocí nebo otravou nervovým plynem.

"Takže oni se ti jdou pomstít," napadlo mě logicky.

Hitler se však zasmál a zakroutil hlavou: "Ale kdepak, jdou si přece pro tebe."

"Proč by chtěli něco udělat mně?" zvýšil jsem hlas, zčásti z rozčilení, zčásti ze strachu. "To ty jsi zabil miliony lidí!"

"A ty budeš zabit miliony lidí," nemizel z Hitlerovy tváře samolibý úsměv.

Již dlouho, vlastně ještě před objevením Hitlera, jsem v sobě dusil spoustu negativních pocitů pramenících z toho, že můj důvěrně známý svět se přestal chovat logicky. Hitlerův výsměch obrátil všechny mé emoce proti němu. Takže jsem se na něho vrhl, povalil ho na zem a začal jsem ho mlátit pěstí tak silně, že bych ještě před pár okamžiky ani nevěřil, že jsem toho schopen.

Po druhém nebo třetím úderu mi došlo, že každý můj pohyb vytváří stejný kovový zvuk jako blížící se dav. To mě nejprve vyděsilo, vzápětí strašně rozzuřilo a já jsem veškerou svou agresi vložil do opakovaných ran pěstí.

Hitler se ani trochu nebránil, jen ležel na zemi a smál se. Snažil jsem se co nejvíce poškodit jeho tvář, ale chechtání jsem nedokázal zabránit. Nakonec jsem ho vší silou bouchl do krku, kde pod mými klouby cosi velice nepříjemně křuplo, a Hitler se v důsledku toho začal smát sípavě.

Když už se dav přiblížil natolik, že jsem začínal cítit i pach spousty nemytých těl, konečně na mě dolehlo, že Hitler je má poslední naděje. Dal jsem mu tedy dvě facky, abych ho přiměl přestat se smát a věnovat mi pozornost, ale příliš to nezabralo.

"Dostaň mě odtud!" zařval jsem mu do obličeje, když už byl dav na dosah a lidé v předních řadách po mně začali vztahovat paže.

Hitlerův výraz se ve vteřině změnil na přísně neutrální, dotkl se mě a oba jsme se přenesli jinam, pryč od krvelačného davu.

V první vteřině mě oslepily záblesky slunečních paprsků odrážejících se od hladiny sytě modrého oceánu. Když jsem se rozkoukal a rozhlédl jsem se okolo, z neuvěřitelné scenérie jsem dostal až dusivou závrať.

S Hitlerem jsme totiž nestáli na žádné pevnině, žádném ztraceném ostrůvku uprostřed nedozírné spousty vod, nýbrž přímo na vodní hladině. Pod našima nohama jsem viděl pableskovat aerodynamická těla rybích hejn, občas vystřídaná osamělým dravcem pátrajícím po kořisti.

K smrti mě vyděsila nejen drtivá rozloha oceánu - všude zasahoval až k nejzazšímu obzoru a nebyl ničím přerušen -, ale hlavně představa, že pod mými chodidly se nacházejí miliony tun vody sahající kilometry hluboko a pokud hladina, na níž jsem stál, povolí, veškeré ty vodní spousty mě uvězní a pohltí.

Zatímco já jsem se neodvažoval ani pohnout, abych nenarušil jednolitost hladiny, Hitler několikrát přešlápl a radostně mě poplácal po rameni. Chtěl něco říct, ale jen přidušeně zachraptěl. Velmi surovým způsobem si tedy zahýbal krkem, až mu v něm cosi zakřupalo, a pak už mohl mluvit normálně.

"Paráda!" zakřičel nadšeně a strčil do mě, až jsem se zapotácel a musel jsem udělat úkrok stranou.

Hladina se ale oproti mým očekáváním neprobořila, chovala se jako pevná zem. Opatrně jsem zkusil udělat další kroky, které na ni také neměly žádný účinek. Překvapeně jsem se podíval na Hitlera, který mi nic nevysvětlil, jen vší silou zadupal, aby mi dokázal bezpečnost naší situace.

"Zachránil jsem ti život," oznámil mi poté.

"Asi bych se ti měl omluvit," zamumlal jsem pokorně, neboť obraz zuřivého, sápajícího se davu mi ještě nezmizel z živé paměti.

"To je v pořádku," odmítl omluvu Hitler a nenuceně mávl rukou.

"Kde to jsme?" zeptal jsem se.

"Přece uprostřed oceánu," odvětil Hitler.

"A jak je to vůbec možné?" nechápal jsem.

"To je hloupá otázka," vysmál se mi Hitler. "Už jsem ti několikrát zdůrazňoval, že tvůj svět se začal chovat nelogicky. Otázky, jestli a jak je něco možné, ztratily smysl. Nejde o to, jestli a jak se něco může stát, ale o to, jestli se to děje nebo ne."

Nevěděl jsem, co mám říct, a tak jsem jen s povytaženým obočím nechápavě zíral.

"Děsí tě to tady, co?" staral se Hitler. "To mě mrzí, ale nemohl jsem tě vzít jinam."

"Já jsem psychicky nemocný, že ano?" vyřkl jsem nahlas myšlenku, která mě trápila již od objevení Hitlera. "Právě teď jsem někde v blázinci a bloudím ve svém vlastním světě halucinací a bludů."

Hitler však moji hypotézu nevyvrátil, namísto toho mi řekl: "Já jsem Hospodin, tvůj pastýř. Nebudeš mít jiného boha nežli mě."

Spojil jsem si v duchu tyto věty, které představovaly první křesťanské přikázání, s mýtem o schopnostech Ježíše Krista chodit po vodě a hlasitě jsem se rozesmál.

"Neslyšel jsi někdy o egodeismu?" vzpomněl si najednou Hitler. "Ten název vznikl z latinských výrazů ego, tedy já, a deus, tedy bůh. Jde o směr, který říká, že člověk sám je bohem a vytváří si naprosto vše v okolním světě. Existuje jen on, to ostatní jsou jeho výtvory."

Otevřel jsem ústa, abych něco namítl, ale Hitler odpověděl dříve, než jsem mohl promluvit.

"To tvoření reality se děje na úrovni podvědomí, takže si to neuvědomuješ."

"Takže moje podvědomí se prostě rozhodlo, že zničí celý ten krásný svět, který za dlouhá léta stvořilo, a nahradí jej tímhle chaosem?" zvolal jsem ironicky, Hitler však naprosto vážně řekl, že je to klidně možné.

"Pak je tu ještě další varianta," pokračoval po chvíli ticha. "Jsi jen postavou v povídce nějakého psychicky narušeného spisovatele a právě ten má na svědomí všechny ty podivnosti."

"Cože?" rozesmál jsem se, Hitler ale svůj nápad dále rozvíjel.

"Třeba jsou všichni lidé jen postavy nějakého díla. Problém je, že autor tvého příběhu se pomátl a zkonstruoval tento nelogický svět."

"Takže co teď?" otázal jsem se po chvilce mlčení, kdy si mě Hitler přestal všímat a se zaujetím pozoroval život pod hladinou.

"Teď čekáme na další pokyny autora povídky," objasnil Hitler.

"Co kdyby autor povídky třeba vrátil všechno do původního stavu?!" zavolal jsem naštvaně do éteru.

"Pochybuji, že by se s tím spokojil," zakroutil hlavou Hitler. "Spíše bych řekl, že tě nechá utopit v oceánu."

Vzápětí se událo několik věcí náraz. Sotva Hitler domluvil, překvapeně jsem na něho pohlédl. Ještě než na něm stihl můj zrak plně spočinout, Hitler náhle v nemožně kratičkém zlomku vteřiny zmizel. A zároveň jsem pocítil, jak se hladina pod mými chodidly bortí a já padám do oceánu.

Neměl jsem sebemenší šanci udržet se nad vodou. Okolní kapalina se totiž chovala spíše jako olej, byla vazká a táhla mě dolů. Plavat se v ní vůbec nedalo.

V prvním okamžiku jsem chtěl instinktivně vykřiknout, ale po otevření úst jsem na jazyku ucítil hořkou chuť soli a rty jsem zase rychle stiskl. Vzhledem k tomu, že jsem nastalou situaci až do posledního momentu neočekával, nestihl jsem si v plicích zadržet co největší zásobu vzduchu a ten mi již po pár vteřinách začal docházet.

Nevím, jak dlouho trvalo, než mě základní pud přinutil pokusit se nadechnout. Když se mi do plic dostala trocha vody, nemohl jsem se nerozkašlat, čímž jsem jí vdechl mnohem více. To už se mi začalo tmít před očima a bylo pro mě stále těžší udržet se při vědomí.

Celou tu dobu jsem v koutku mysli věřil, že se v určitém okamžiku musím probudit v prohřáté posteli ve známém a logickém světě, jenže ta chvíle nepřicházela.

Voda kolem mě byla stále tmavší, skoro už černá - nevím, jestli kvůli rostoucí hloubce, nebo mým potížím s nedostatkem kyslíku. Jenže pak se v jediné vteřině vše okolo prudce rozzářilo jasným bílým světlem. To byl poslední vjem, který jsem během svého života zaznamenal.

Neprobudil jsem se, a to z velmi prostého důvodu - protože nešlo o sen. Byl jsem vzhůru celou dobu.