HOLČIČKA

Holčička

Obrovská hala, úplně prázdná, špinavá podlaha, vybitá okna. Jimi sice prosvítá světlo, ale většina haly je ponořena v šeru. V rohu místnosti se choulí postava malé holčičky. Po celém těle má šrámy a krev, na tváři jsou jasně patrné stopy mnohých slz. Snaží se schovat před světem a zůstat jen sama se svým trápením. Dlouho tomu tak bylo, ale nyní do haly přišel chlapec a zamířil přímo k tmavé siluetě na podlaze.

"Ahoj, holčičko. Jak se jmenuješ?" ptá se nejprve, ale odpověď nepřichází.

"Co se ti stalo?" zkouší to znovu.

"Ublížili mi," pláče dívka.

"Kdo ti ublížil?"

"No, oni!"

"A kdo jsou to ti oni?"

"To jsou všichni ostatní!"

"A proč ti ublížili?"

"Jsou zlí! Chtějí ublížit!"

"Ale... Co přesně ti udělali? To oni tě takhle zranili?"

Ale odpověď nepřichází, až po chvíli dívka znovu zopakuje: "Byli na mě zlí," i když už ne tak sebejistě jako předtím.

"A oni jsou zlí i na někoho jiného?"

"Nejsou, jenom na mě," pláče dívka.

"A proč zrovna na tebe?"

"Já nevím! Asi jsem špatná!" odpoví naštvaně dívka.

"A v čem jsi špatná?"

Ale odpověď nepřichází.

"To oni ti tohle udělali?" poukazuje chlapec na krvavé šrámy.

Jenže zase je pouze ticho.

"Ty sis to udělala sama, že ano?"

Tentokrát je ticho především potvrzením.

"Proč se tak zraňuješ?" pokleká chlapec vedle dívky.

"To oni! Oni mě ničí! Je to jejich vina!"

"Ale co dělají tak strašného?"

"Smějí se! Útočí! Urážejí! Zraňují! Nenávidím je!"

"A oni se takhle chovají jenom k tobě?"

"Určitě ano!"

"Oni se nesmějí i ostatním? Neútočí na ostatní? Neurážejí je?"

"Já nevím! Ostatní si toho nevšímají!"

"Mně se spíš zdá, že ostatní to berou jako vtip a nepovažují nějakou nevinnou narážku za útok," poznamená chlapec.

"Takže já jsem špatná?! I ty jsi zlý!"

"Ano? Jak jsem ti ublížil?"

"Říkáš, že jsem špatná!"

"Ne, to jsem nikdy neřekl. Jenom si myslím, že ostatní na tebe nechtějí být zlí. Že si to myslíš především ty a na všem, co udělají, hledáš něco špatného."

Ticho.

"Co teď ostatní dělají?" ptá se chlapec.

"Nevím! Nevšímám si jich!"

"Opravdu?"

"Asi jsou venku a hrají si."

"A ty si hrát nechceš?"

"Chci, ale nemůžu, byli by na mě zlí! Nechtěli by mě tam!"

"Jak to víš tak jistě? Už jsi někdy zkusila přidat se ke hře?"

"Ne, určitě by mě nechtěli! Všichni jenom čekají, až na mě budou moci útočit! Až mě zraní!"

"A nebylo by i pro ně hezké, kdyby ses přidala k jejich hře? Navíc, určitě mají i jiné zájmy než jenom tebe, určitě netráví svůj čas přemýšlením, jak ti ublíží... Myslím, že ani netuší, jak moc vnímáš jejich poznámky jako útok."

"Ne! Určitě chtějí útočit! Chtějí být zlí!"

"Opravdu? Já myslím, že spíš nechápou, proč jsi taková odtažitá, proč se schováváš zde a nevyjdeš ven na světlo. Tobě se ven nechce?"

"Ale tam by na mě mohli zaútočit! Tam bych nebyla chráněná!"

"A tady, v rohu téhle haly, se cítíš příjemně?"

"Tady je bezpečí! Tady mě nenajdou!"

"To je možné, ale cítíš se tady příjemně? Věříš, že je to nejlepší místo, na kterém můžeš být?"

"Já tady chci být! Chci tu být sama! Chci, abys mě nechal být!"

"Ale vždyť si s tebou jenom povídám, nijak ti neubližuji."

"Ale chceš mi ublížit! Vím to! Jenom čekáš na vhodnou chvíli a připravuješ se na to!"

Opět přichází chvíle ticha. Jen občas zazní vzlyknutí.

"Zajímalo by mě, jestli si o sobě myslíš, že jsi výjimečná?" začne chlapec znovu.

"Nejsem," odpoví smutně dívka. "Jsem bezvýznamná. Nikomu na mně nezáleží."

"A když si tohle myslíš, proč pořád předpokládáš, že všichni myslí jen na tebe a na to, jak ti ublížit?"

"Já nevím!"

"Chtěla bys říct tajemství?"

Ticho.

"Ty můžeš celé tohle ubližování a útoky zastavit."

Dívka překvapeně vzhlédne, ale vzápětí zakroutí hlavou: "Vždyť říkáš, že to vlastně nemyslí špatně! Takže je vůbec nenapadne, že by s tím měli přestat!"

"Já taky neříkám, že můžeš změnit je. Jenom říkám, že ty máš na dosah ruky možnost, jak zastavit všechny útoky, které cítíš."

Dívka mlčí, ale je jasné, že chlapec ji posledními větami velice zaujal.

"Chtěla bys to umět? Mohu tě to naučit," navrhuje chlapec.

"A co to je?" nevydrží dívka napětí.

"Můžeš jim odpustit."

Dívka nechápe.

"Pokud budeš pořád přemýšlet o tom, kdo na tebe byl zlý a kdo ti ublížil, nikdy se neodvážíš vystoupit ven z této haly. Vždycky se budeš krčit v rohu, pokryta šrámy, které sis způsobila sama."

"Ne! To udělali oni!"

"Myslím, že sama uvnitř tušíš, že to není pravda."

Dívka opět mlčí.

Chlapec po chvilce naváže: "Ale když jim odpustíš, když si uvědomíš, že takové přemýšlení nic nevyřeší, dokážeš se přes všechno, co vnímáš jako křivdu, přenést. A pak dokážeš i beze strachu vyjít ven na světlo."

"Ale oni budou útočit znovu!"

"A ty jim znovu odpustíš."

"Oni si to nezaslouží! Nebudu si s nimi hrát! Ať vidí, jak trpím!"

"A co udělají oni, když tady budeš trpět?"

"Někteří sem přijdou a budou se ptát, co se děje. Ale to je určitě jenom přetvářka, ve skutečnosti hledají způsob, jak mi ublížit ještě víc! A nebo si budou hrát beze mě."

"A oni budou trpět?"

"To nevím!" Po odmlce dodá: "Asi ne..."

"A ty budeš trpět?"

Ticho.

"Vidíš? Když se budeš trápit se všemi svými bolestmi, budeš si je dokonce hýčkat, aby měli ostatní špatné svědomí, jak moc tě zranili, ničeho nedosáhneš. Protože oni vůbec neví, že tě měli zranit oni sami, že to dáváš za vinu jim. Budou překvapeni, co se děje, ale nechají to být. Jediný, kdo bude nakonec trpět, budeš ty."

"Tak ať! Už jsem zvyklá! Třeba musím trpět! Je mi to souzeno!"

"A to je to nejlepší, co můžeš zažít? Je to ten ideální stav, ve kterém se ti líbí? Je ti to příjemné?"

"Není! Ale co mi zbývá?"

"Můžeš odpustit. To neděláš kvůli ostatním, to děláš kvůli sobě. Abys už netrpěla. A pak, až odpustíš, můžeš vyjít ven a připojit se ke hře."

"Ale co když mě tam nebudou chtít?"

"Tak budeš jenom přihlížet. Důležité je přece hlavně to, že budeš venku na světle. Že ti bude hezky."

"Ale já to neumím! Nebude mi hezky!"

"Nikdy se ti nestalo, že jsi prostě vnímala záři slunce na tváři a užívala si ten pocit? Vdechovala svěží vzduch a těšila se z přírody?"

"Ale oni mi to zkazí!"

"To není pravda. Oni nemají takovou moc, nikdo ji nemá. Jenom ty sama. I kdyby se oni sebevíc snažili všechno zkazit, podaří se jim to pouze tehdy, když je necháš. Pokud si nenecháš narušit okamžiky, které považuješ za krásné, oni ztratí všechnu svoji moc."

"Ale já nechci ven! Tady jsem v bezpečí!"

"Jenže je tu docela nuda, nemyslíš?" říká chlapec s úsměvem. "Pravdou je, že pocit bezpečí nemusí být vázán na jedno konkrétní místo, můžeš si jej nosit v sobě. Pak se budeš všude cítit v bezpečí."

"Bojím se," přizná dívka.

"Já vím. Ale mám nápad, co s tím."

"Ano?"

"Nemusíš s tím strachem, s tou nejistotou bojovat sama. Já tu budu s tebou," navrhuje.

V příštím okamžiku natáhne ruku a nabídne dívce otevřenou dlaň. Ani po pár vteřinách se ovšem nic nestane.

"Já jsem si jistý, že uvnitř není jenom strach," prohlásí sebejistě chlapec. "Je tam i radost."

Dívka mlčí, ale z jejího výrazu svítí nedůvěra.

"Ty si to nemyslíš? Mohu ti zaručit, že společně ji nalezneme. Určitě ale není v této rozbité hale. Zcela jistě se nachází venku. A právě tam se za ní musíme vydat."

Dívka stále nevěří. Přesto se v její tváři cosi změnilo. Už tam není jen zoufalství a strach. Objevuje se i pocit, který stojí na začátku všeho dobrého. A dokáže přivolat záchvěv štěstí i v dobách nejhlubšího smutku. Naděje.

Společně vyšli ven z haly. Slunce se do nich opřelo teplem svých paprsků, vítr je ovinul vůní přírody.

Do haly se už nikdy nevrátili.