DVĚ VTEŘINY NEKONEČNA

Dvě vteřiny nekonečna

Když protíná sečnu tečna

A náklonnost je téměř věčná

Pod taktovkou demokracie

Kde se vina nesmyje

Žena vdaná bez věna

Zmírá jako stařena

Ve svalech kyselina mléčná

Do dvou vteřin nekonečna

Vybuchujíc jako slečna

Když déšť času zkrápí tváře

Za zatmění zlaté záře

Tkanina nebes bezútěšně páře

Cvakání cizineckých klepet a zubů

Odsekávání dřevní hmoty z dubu

A časně z pondělního rána

Neuchopitelně sama

Vysedí nafouknutá kvočna

Dvě vteřiny nekonečna

Obklopena přepychem králů

Ve slámou vystlaném sálu

S výzvou v podobě svatého grálu

V časoprostorovém bálu

Posilněna lákem z okurek

Bojuje s ní nejslavnější rek

Obklopen mlžnou aurou můrek

S démonickým prostorem v objetí

Nadějí na nález ráje odletí

Nohy postříbřené prašivou perletí

Bláhová touha po svobodě

Splývajíc po neklidné vodě

Soustředěna v bezrozměrném bodě

Který uvozuje pouhopouhá sečna

Ze dvou vteřin nekonečna

Očekávat válku nehodným se zdá

Vždyť dovede být dáma jenom zlá

Kulovitá touha tvá i má

Vyzdvihnutá z hloubi hříšné duše

Prostřelená minulostmi kuše

Za vesmírem milostivě kluše

Krčíc se za kamenem křiku

Mnohých odpadlíků

Páčíc z srdce dýku

Modlitba padá s kyselým deštěm

Modlitba padá ještě

Blesk ji doprovází vřeště

Neboť dech mu tisknou kleště

A píseň rolniček je věčná

Jak dvě vteřiny nekonečna

Demonstrace bloudících duší

Kterým blankyt příliš sluší

A šepot odpuštění jenom ruší

Ty malinké děti muší

Když za obzor zapadá den

Následuje nerozbitný sen

O krysaři tkajícímu len

Vydávaje vlastní prsty v plen

Aby se ukořistil jen

Vrány přihlížejí vykopávání hrobu

Které trvá neúměrnou dobu

Protože když umírá i kvočna

Končí dvě vteřiny nekonečna

Ve čtvrtek ke konci května jsem se večer učil na test z literatury, konkrétně z české poezie první poloviny dvacátého století. Během této nezáživné činnosti jsem si všiml, že autoři rádi do názvů sbírek umísťovali nějaký časový údaj (např. Nezvalovo Pět minut za městem). Mě osobně zaujala sbírka Josefa Hory Dvě minuty ticha, která mě inspirovala pro vymyšlení podobného názvu, do něhož jsem ovšem chtěl umístit i nějaké nelogické spojení.

A tak vznikl základ básně Dvě vteřiny nekonečna.

Ihned poté, co jsem skončil s učením, jsem si zalezl do postele a s mobilním telefonem v rukou začal tvořit další skladbu založenou jen na volném plynutí představ.

Na první pohled je ale vidět, že báseň je nějak omezená - rýmuje se, a to buď rýmem sdruženým, nebo tirádovým. Již nevím, zda mě neinspirovalo i pásmo.

Vždy jsem uvažoval jen nad právě psaným veršem, nehledal jsem souvislosti s předešlými asociacemi. Když mi vyhasl proud imaginace, vrátil jsem se k původnímu motivu dvou vteřin nekonečna a začal jsem jej rozvíjet novým způsobem.

Sám jsem byl překvapen, kolik asociací báseň obsahuje. Musel jsem si ji přečíst několikrát, než jsem si mohl být jistý, že se v ní alespoň částečně orientuji. Opět se mi díky ní podařilo posunout hranici mé fantazie, tentokrát navíc o notný kus.

Rád bych vyzdvihl dva úseky, v nichž se objevuje motiv kvočny, který mě původně napadl jen jako rým na slovo nekonečna, aby se stal vrcholem celé skladby.

Myslím, že tuhle báseň nemá smysl recitovat. Je možné nahlédnout do ní jen pozornou četbou a následnou interpretací každého verše zvlášť.