DOBRÁ VÁLKA

Dobrá válka

Tom prošel průchodem do laboratoře profesora J. Plánoval ihned sdělit jakousi horkou novinu, jenže profesor mu naznačil, ať počká. Zastavil se tedy a přes svou nedočkavost začal stejně jako J zírat na podstavec uprostřed místnosti.

Několik minut se nic nedělo. Tom už nervózně přešlapoval a každou chviličkou chtěl promluvit, ale profesorův soustředěný výraz ho vždy zarazil. A pak se náhle na podstavci zhmotnila tužka.

J se šťastně rozesmál. "Funguje to!" zvolal rozjařeně. "Funguje i příruční verze! Teď by mohl čas ohýbat úplně každý!"

"O kolik minut jste tu tužku poslal do budoucnosti?" zeptal se pro pořádek Tom.

"No... Odeslal jsem ji asi před čtvrthodinou," odvětil J. "Ale o to vůbec nejde! Nezáleží na tom, do jakého okamžiku jsem ji poslal! Když jednou funguje princip, není žádný rozdíl mezi několika sekundami a miliónem let! Jen si to představte - každý může s mým zařízením cestovat časem naprosto bez omezení! Může třeba napravit své minulé chyby a omyly a vytvořit si lepší budoucnost, než má! Víte, co udělám já? Posunu se zpět do minulosti a zabráním všem válkám! Když se my v téhle době máme tak dobře, proč to neumožnit i zbytku lidské rasy, přestože žije v jiném čase?!"

Tom už se dlouho snažil profesora přerušit a nyní se mu to konečně podařilo. "O tom jsem s vámi právě chtěl mluvit, pane," začal opatrně. "Váš projekt byl ukončen. Musíte zničit veškeré materiály i prototypy, jako by k žádnému výzkumu nedošlo."

J zůstal strnule stát s otevřenými ústy. Musel párkrát naprázdno poklnout a zalapat po dechu, než mohl promluvit. "Ale to nemůžou! Já... Já jsem na tom strávil bezmála dvacet let, je to něco jako můj potomek! Nemůžou mi ho vzít! Může přece tolik pomoct! Mohli bychom v minulosti zachránit tolik životů, skončit války dřív, než vůbec začaly!"

"Jenže právě tohohle se rada bojí, pane," vysvětloval Tom. "Nechtějí, aby měl každý v ruce přístroj, s nímž může libovolně měnit minulost."

"Ale... tohle je vylepšená verze! Udělal jsem pokrok! Teď je to mnohem výkonnější než předtím! Já... Musím jim to ukázat! Určitě pochopí, že tak důležitý výzkum musí bezpodmínečně pokračovat!"

A J začal po laboratoři shánět spoustu papírů i záznamových zařízení, aby mohl dostatečně vyzbrojen předstoupit před radu, která řídila financování výzkumů, a přesvědčit ji o kvalitách cestování v čase.

"Pane," oslovil ho Tom, ale profesor nevnímal. "Pane!" zvýšil tedy hlas a tím si už získal jeho pozornost. "Je konec. Definitivní. Rada vám přece už několikrát říkala, že není možné prodávat stroje času běžným občanům. Výzkum jste měl soustředit pouze na čistě vědecké účely. Tohle rozhodnutí je konečné a nezvratné."

"Ale já jsem ho vylepšil," šeptnul J. "Je to jako mé dítě... Já jsem ho vylepšil..." S každou větou se mu stále více třásl hlas. Působil dojmem, že se snad rozpláče.

"Je mi líto, pane," soucítil s profesorem Tom. "Každou chvílí sem někdo z rady dorazí, aby dohlédl na to, že projekt skutečně a beze zbytku zničíte."

"Cože?" chytil se J stolu. "Už teď? Ale já si potřebuji uložit data, abych začal znovu!"

"Jenže právě tohle nemůžete, pane," trpělivě mluvil Tom. "Riziko zneužití je prostě příliš velké."

Na chodbě se náhle rozezněly rázné kroky.

"Už jsou tady," zašeptal zoufale J. "Ale já jsem to vylepšil... Vylepšil jsem to..."

A náhle se ve zlomku vteřiny rozhodl. Rychle přiskočil k posuvným dveřím, zavřel je a navíc aktivoval elektronický zámek. Tím odepřel vstup do laboratoře komukoliv nepovolanému.

"Ten starý blázen zamknul dveře!" ozývalo se z chodby. "Sežeňte někoho, kdo má u sebe univerzální čtečku, než tamtoho napadne zapnout ten svůj výtvor!"

J skutečně urychleně zadával do zařízení připomínajícího velké hodinky místo a čas určení. Když nastavil všechny potřebné údaje, krátce pohlédl na Toma. Už to nebyl ten zhroucený člověk jako ještě před pár okamžiky, jeho nápad mu vlil novou krev do žil.

"To nemůžete," děsil se Tom. "Nevíte, jaké to bude mít následky..."

"Já se svého vynálezu nevzdám," prohlásil pevným hlasem profesor.

"Bohužel zatím neumí příliš rozeznávat rozdíly mezi organickou hmotou, takže nás to nejspíše vezme oba," oznámil klidně.

"Cože?! Počkejte! Já nechci...," protestoval marně Tom.

J ovšem s úsměvem stiskl aktivační tlačítko.

Místnost se jim oběma roztočila před očima a vzápětí zmizela. Letěli dlouhým tunelem do minulosti.

Na nekonečné rovné travnaté pláni se zničehonic otevřel časoprostorový průchod a vyvrhl dva muže. Ani jeden se po náročném zážitku neudržel na nohou a oba klesli na zelenou zem.

"Naše těla byla rozložena na atomy a poslána tunelem vytvořeném ve čtvrtém rozměru, mimo náš vesmír," zašeptal si pro sebe se širokým úsměvem profesor.

"Nechte toho!" nesdílel jeho vytržení Tom. "Nechci vědět, co všechno nechutnýho se dělo s mým tělem v tom jiným rozměru! Nechci být tady! Přeneste mě zpátky!"

"Ale jak bych se dostal zpět já?" namítl profesor. "Přístroj se totiž přesune také. Já mám rovněž v plánu vrátit se, nebojte."

"Na co tedy čekáme?" zeptal se Tom.

"Když se teď vrátím, budu muset svůj vynález zničit. Musím radu nějak přesvědčit o kladech svého přístroje. Když zněním minulost k lepšímu, nezbyde jim než uznat veškeré výhody cestování časem," vysvětloval J své záměry.

"Ale vždyť tím pozměníte i budoucnost!" argumentoval Tom.

"To není problém. Nainstaloval jsem do přístroje i program, který je schopen porovnat události před zásahem a po něm. Takže i když bude rada žít v pozměněném časoprostoru, stejně se dozví, co jsem dokázal."

"Jenže mně nejde o to, jestli budete schopen radu přesvědčit!" bezděky zvýšil hlas Tom. "Jde o to, že nemůžete předvídat veškeré následky svých činů! Co když zašlápnete brouka a kvůli tomu vyhyne celý jeho druh?! Už jen svou přítomností můžeme způsobit v budoucnu doslova katastrofu!"

"Já naopak vyznávám teorii, že budoucnosti se vždy podaří vykompenzovat změny v historii a udržet se tak ve správných kolejích," usmál se J spokojeně. "Přestaňte si dělat starosti, vždyť vůbec nevíme, jestli vůbec můžeme něco změnit!"

"No právě!" zvolal Tom, ale profesor začal opět cosi nastavovat a pořádně neposlouchal.

"Každý slušný člověk by měl zabránit zabití jiného, že?" uvažoval J. "A co teprve když se jedná o milióny životů! Povinnost nám velí všem pomoci. Přerušíme každou významnější válku, každý brutálnější konflikt! Historie lidstva bez válek! Jednak zachráníme spousty lidí před zbytečnou smrtí a jednak to donutí radu povolit mi další výzkum!"

"To nemyslíte vážně, že ne?" nemohl uvěřit profesorovu plánu Tom.

"Ano, ano, ano, vím, co chcete říct," přerušil ho J. "Že změníme svět a nevíme jak moc a jakým způsobem. Ale každá válka je od základu špatná, takže když je vymýtíme, můžeme budoucnost posunout jen a pouze k lepšímu, ne?"

Ani nečekal na odpověď a ihned pokračoval: "Vezmeme to hezky chronologicky. Takže začneme v Mezopotámii."

A zmáčkl tlačítko.

Proplouvali dějinami a kazili jeden konflikt za druhým. Na to, že profesor chtěl vymýcením válek omezit násilí, nedělalo mu žádný problém zabíjet kvůli tomu lidi. Vše si ospravedlnil slovy, že jen takto mohou zabránit většímu zlu.

Zatímco J byl zcela přesvědčen o správnosti svého konání, Tom cítil silné pochybnosti.

"Má kdokoliv i jen to nejmenší právo, aby měnil historii?" ptal se, když profesor ve spánku probodl Alexandra Velikého.

"Má vůbec historie nějaký smysl, když ji zbavíme všech velikánů?" uvažoval, když J likvidoval Napoleona.

"Už jsme změnili minulost opravdu hodně. Jak víme, že ti, které jsme znali jako zlé, tady kvůli tomu nejsou dobří?" zajímalo ho, když profesor zastřelil patnáctiletého Hitlera.

A po překažení i třetí světové války nastal čas k návratu domů. Zatímco J se velice těšil, až bude své výsledky prezentovat radě, Tom se děsil, co mohou v nové časové ose potkat.

"Ti budou zírat!" usmíval se spokojeně profesor. "Až je přesvědčím, ještě se sem musíme vrátit s protilátkami proti největším epidemiím," plánoval, když zadával do přístroje adresu pro cestu domů.

Profesor zadal přesně stejný čas i místo, z něhož se do historie vydali, takže se měli zjevit tam, kde původně byli, a bezpečnostní kamery nebudou schopny rozeznat, že se z laboratoře vytratili.

Jenže v nové budoucnosti žádná laboratoř, rada ani bezpečnostní kamery nebyly.

Objevili se na rovné pláni bez života. Obloha byla zahalena do rudého hávu, skrz nějž jen občas proniklo několik slunečních paprsků. Z popraskané země vycházel žár, který kompenzoval nedostatek slunečního svitu. V dálce vše zahalovala kouřová clona.

"Lepší budoucnost, jo?" obrátil se Tom na zkoprnělého profesora.

Když se zdálo, že se J ani po několika minutách nedokáže vyrovnat s tím, co napáchal, vytrhl mu Tom přístroj a připojil se s jeho pomocí na internet.

Poslední zprávy byly několik let staré, což jen potvrzovalo úplný rozvrat společnosti. Přesto se mu podařilo udělat si obrázek, co se asi stalo.

"Za celou dobu existence civilizace se na Zemi narodilo přes padesát miliard lidí, drtivá většina od roku 1800. A když v minulosti nedošlo k žádným válkám, po našich změnách se zde najednou objevilo mnohem více lidí - potomci všech, kterým jsme zachránili život. Tato planeta podle odhadů dokáže uživit asi devět miliard lidí. A když jich tu náhle bylo více, téměř okamžitě muselo dojít ke globálnímu konfliktu o ty nejzákladnější lidské potřeby. A tady máme výsledek. Tak co, profesore, vrátíme se zachránit milióny dalších před epidemiemi?" zeptal se sarkasticky.

"Válka je přece špatná...," opakoval si pro sebe profesor. "Když zničíme špatné věci, budoucnost se musí posunout lepším směrem..."

Na Tomově tváři se náhle začal šířit široký úsměv. "Jen klid, profesore," prohodil náhle hlasem plným úlevy. "Máme přece tohle," pozvedl přístroj. "Když jsme války zažehnali, přibylo příliš lidí. A my nechceme, aby tady bylo tolik lidí, že?"

"Takže se vrátíme ještě jednou?" zasvitla naděje i v profesorových očích.

"A tentokrát budeme války vyvolávat," přikývl Tom.

"Války jsou dobrá věc," poznamenal ještě J těsně předtím, než zmizeli ve čtvrtém rozměru a zanechali za sebou popraskanou pláň bez života.