DIVOČINA II

Divočina II

Ó stromy které skrze věky zříte

Ó stromy jak se ošklivíte

Jak mě svazujete chapadly svých větví

Jak mě stravujete trháte mě vedví

Cesta lesem popsaná lehkým prachem hvězd

Šeptají si když cítí tvůj stesk

Bloudíš životem a lidé jsou jako stromy lesa

Někteří hnilobní nahlodaní a tvoje srdce plesá

Nakonec přijde chvíle pochopení

Že kolem prší hvězdy žádný déšť to není

Že není žádná cesta po které se vrátit zpátky

Že zmizela jako ztracená slova z konce řádky

Nezbývá než les ve kterém se snažíš kráčet sám

Světla mrakodrapů v dáli pouhý klam

Místo zářících staveb vidíš oči obrů

Že cítíš bázeň ti snad přičtou k dobru

Dřív otrokem města teď zajatcem lesa

Rovněž světlo budov kolem tebe klesá

Na ponor stezky do záře jenom tak tak stačí

A město se hroutí vždyť les patří Vymítači

Vzdechy stromů tóny padajících listů

Nenáležíš světu lidí patříš tomu místu

Kam Vymítač ponese tě ani popsat nemohu

Ale věz že opětovně rozzáříte oblohu

Již od chvíle, kdy jsem napsal báseň Divočina, jsem věděl, že chci stvořit i její pokračování, které ovšem bude vyznívat opačným směrem, bude temné a smutné. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se ke skladbě Divočina II odhodlal.

Hlavní inspirací se mi zde stala píseň Are We the Waiting (Jsme ti, kteří čekají) od skupiny Green Day, neboť mi od začátku zněla velice melancholicky a pochmurně.

Zatímco v první básni lyrický subjekt ráno radostně nechal město za zády a zamířil do lesa, nyní padla noc a on zjišťuje, že zřejmě nešlo o příliš dobrý nápad, protože ho divočina začíná děsit a on netuší, jak se vrátit zpátky.

V závěru básně pak na základě postavy Vymítače pochopí, že se nenachází v obyčejném lese, nýbrž v jakémsi prostředí mezi nebem a zemí. Konec skladby je pak odkazem na motiv, který jsem již několikrát použil, a vyjadřuje, že lyrický subjekt byl Vymítačem odnesen do posmrtného života a rozsvítí se na obloze jako nová hvězda.

Od začátku jsem měl v plánu napsat tuto báseň více poetickým jazykem, než jsem zvyklý. Proto jsem použil personifikaci u popisu stromů. Spokojen jsem s motivem padajících hvězd, neboť ve spojení s poslední slokou jej lze interpretovat jako duše zemřelých, které se vrací zpět na zemi.