DÍVKA

Dívka

I.

Jako do oka steklá kapka sladké rosy,

Jako mávnutí křídel, nervózní tušení,

Řekni, slyším skřivany, slavíky či kosy?

Tichá blízkost, tep krve a lehké vzrušení.

Jsi anděl, nebo snad ďábel, co křídla nosí?

Zastavilas dech mi, utla srdce bušení.

Víš vůbec, vnímáš, když o další úder prosí,

Mžitky před očima, pád na zem a udušení.

Chci být pohřben zaživa závojem tvých vlasů,

Mluv, ať plavu uprostřed voňavého hlasu,

Jsem tvůj, otrok všech plánů, nápadů, neřestí.

Hřeješ, jenže tvůj zrak jak ostří nože studí.

Chci si ještě jednou poslechnout tlukot v hrudi,

Než si naposledy snad podřežu zápěstí.

II.

Chci mluvit, ale slova do záhrobí běží,

Letmý, hravý úsměv na obloze zazáří.

Chci mluvit, zakoktám, nesměj se, jde to stěží,

Nervozita, třes a krev se hrne do tváří.

Jako jasný den se v poledne náhle zmlží,

Jak osamělá hvězda na nebesích stáří.

Jako má láska padá do hlubokých strží,

Jako králové, žebráci, zloději, tmáři.

Odevzdal jsem ti něhu, tužby i naději,

Zlobíš se, naštvaná, chceš můj život raději,

Neposloucháš ani těch několik prázdných vět.

Tobě odevzdal jsem všechno, nic mi už nezbylo,

Nezdá se ovšem, že tobě se to líbilo.

A tak mohu pouze čekat, až se skončí svět.

III.

Jsi pevným kusem útesu,

Odraž všechny vlny příští.

Tvůj pohled už dál nesnesu,

Když z něj odmítnutí prýští.

Stvořená z jednoho kusu,

Zatímco se celý tříštím.

Mohu prosit aspoň pusu?

Čí slza se tady blyští?

Nevím, kam směřuji, pane,

Nevím, odkud vítr vane.

Možná žiji, možná umírám.

Oko vlhne, slza kane,

Tvé doteky, prosím za ně.

Ať se smrtí tu nejsem sám.

IV.

Navždy v pekle

S ďáblem rvu se.

Křičím vztekle

V jednom kuse.

Slzy steklé

Budu muset

Dívce svléklé

Přinést v puse.

Večer tichý,

Závan pýchy

Ve tvé tváři.

Nač se vzpouzet

Žhavé touze,

Dnes jen záříš.

Skladba Dívka je v rámci mé tvorby rozhodně něčím výjimečným. Jde snad o první báseň s milostnými motivy. Navíc je psána formou sonetu, respektive čtyř sonetů.

K tomu mě inspirovala četba sonetů Williama Shakespeara a Vítězslava Nezvala. Zvláště ze začátku pro mě bylo velice zvláštní, až omezující starat se o počty slabik ve verších, časem jsem si ovšem zvykl. Jen pro úplnost, první a druhý sonet mají třináct slabik, třetí osm a čtvrtý čtyři.

Ani zde se mi nepodařilo zapřít mé okouzlení dekadencí, která často kontrastuje s tématy lásky.

A mimochodem, všiml jsem si, že třináct slabik využívám v básních poměrně často, dokonce i když nad jejich počtem vůbec nepřemýšlím. Říkám si, proč zrovna tohle číslo...