DEN V PARKU

Den v parku

Smějící se lidé a hrající si děti

Odpočinek pikniky a láskyplné věty

Úsměvy radost a propojené světy

Takhle bychom měli svoje volno světit

Oči odlétají z veselé tváře

Přímo do modrobílé oblohové záře

A okolo se přelévá zvuk jasného letního dne

V těchto chvílích bych i skoro chtěl být člověkem

Skoro bych i řekl že ještě nejsme zatraceni

Ale jiní chtějí vidět nenávist a krev

Jiní nejsou spokojeni se světem

Jiní se smějí zohaveným obětem

Jsou v pekle a chtějí aby i ostatní tam žili

A tak bombu nálož výbušninu na svém těle skryli

Plameny servou kůži

Plameny spálí růži

Plameny všechny nahoru zvednou

Naposled a potom ještě jednou

Plameny zahalí svět do jasu a do záře

Když lidé hledí k bohu

                                     K bohu bez tváře

Jen běžný den v parku

Dokud nezjistili co se vlastně chystá

Dokud nepřišel terorista

Dokud neustal všechen šum i ruch

Dokud neztratil svůj obličej bůh

Skladba Den v parku se podobně jako třeba báseň Exotermní z předchozí sbírky vrací k problému terorismu. Napsal jsem ji v době, kdy se skutečné teroristické útoky nebo pokusy o ně objevovaly v médiích téměř denně.

Nepřímo mě inspirovala sbírka Františka Hrubína s názvem Hirošima, kterou jsem sice nečetl, ale ve škole jsem slyšel, že v ní autor staví do kontrastu hrůzy jaderného výbuchu s poklidným dnem v parku. I já jsem nejprve chtěl, aby do města dopadla atomová hlavice, ale pak mi došlo, že teroristický útok bude mnohem vhodnější.

Asi nejvíce hrdý jsem tady na myšlenku boha, který ztratil tvář, což je samozřejmě symbol ztráty lidskosti.