CENA ŽIVOTA

Cena života

Když jsem se probudil, nevzpomínal jsem si ani v nejmenším, jak jsem se na tohle místo dostal. Věděl jsem, že jsem jako kdykoliv jindy zamířil do práce, ale o odpoledni ani večeru jsem nebyl schopen říct nic konkrétního. Logicky mě napadlo, že jsem byl někým unesen, ale nemohl jsem si svoji hypotézu zatím nijak ověřit.

Začal jsem se tedy věnovat místu, kde jsem se ocitl. Šlo o temnou a špinavou koupelnu. Ve vaně kromě černé a smrduté vody plavaly i téměř rozložené zbytky výkalů. Umyvadlo rovněž nevzbuzovalo zrovna hygienický dojem a o záchodové míse, která nebyla pod masivní vrstvou exkrementů téměř vidět, se raději nebudu vůbec zmiňovat.

Logicky jsem neměl nejmenší chuť strávit na takovém místě ani vteřinu navíc, takže jsem zamířil ke dveřím. Už jsem vztahoval ruku ke klice, když mě zastavil zvuk, který jsem ještě nikdy předtím naživo neslyšel. V reakci na něj jsem pocítil prudký nával adrenalinu, zpětně ale chápu, že mi nejspíše zachránil život. Nebýt jej, zbrkle bych vyběhl ven z relativně bezpečné koupelny a pravděpodobně bych dlouho nepřežil.

Šlo totiž o výstřel ze zbraně, paradoxně velice známý zvuk - v kolika filmech nebo seriálech se už ozval -, který ovšem většina populace v reálném životě nikdy nezaznamenala. Já jsem si díky němu uvědomil, že za dveřmi se děje cosi děsivého.

Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsem následně v koupelně seděl a snažil se pochopit nastalou situaci a zvážit všechny možnosti - neměl jsem jich však na výběr nijak moc.

Konečně jsem se pustil do důkladného prohledání místnosti. Nikde jsem nenarazil na nic zajímavého či nějak užitečného, během pátrání jsem ovšem zaslechl další střelbu, tentokrát z větší dálky, a navíc i bolestný, zoufalý křik, z něhož mi vstaly všechny vlasy na hlavě. Mojí reakcí bylo, že jsem hledal ještě mnohem usilovněji.

Nakonec jsem se odvážil zalovit i v odporné fekální vodě ve vaně. Při tomhle průzkumu jsem se najednou o cosi řízl. Když jsem vytahoval z vody kousek skla, v duchu mě napadlo, že v takových podmínkách je nějaká infekce téměř jistá, nad rizikem otravy krve jsem se raději ani nezamýšlel.

Na střepu byl fixem nakreslen hrubý obrys záchodové mísy.

Trvalo mi velice dlouho, než jsem se na tu děsivou věc byl schopen psychicky připravit, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než do té obrovské hromady, která toaletu pokrývala, ponořit ruce a následně i paže. Pokoušel jsem se soustředit na něco příjemného, abych si tolik nepřipouštěl svoji současnou činnost, ale v hlavě se mi neustále objevovala myšlenka, kolik lidí se muselo na vytvoření tak mohutného masivu podílet a jaké střevní potíže je asi trápily.

Konečně, když už jsem se začínal obávat, že nakonec budu muset do výkalů ponořit i svůj obličej, abych dosáhl až do odtoku záchodu, jsem cosi nahmatal. Ukázalo se, že jde o pevně svázaný balíček. Rychle jsem jej vytáhl na světlo boží - respektive na světlo jediné slabé žárovky - a zároveň jsem se v duchu rozhodl, že už v žádném případě nebudu zkoumat, zda se v míse kromě zmíněného nálezu dá najít ještě něco.

Z kohoutku u umyvadla naštěstí vyteklo něco relativně čisté vody, takže jsem se mohl alespoň částečně opláchnout. Následně jsem balíček rozbalil a uvnitř jsem nalezl zbrusu nový lovecký nůž z nerezové oceli. Stačilo, abych zlehka přejel po jeho ostří, a rozřízl jsem si vrchní vrstvu kůže.

Času mého mozku doufala, že jde o jakýsi nejapný vtip kolegů, kteří připravili falešnou koupelnu, nahráli zvuky střelby, nyní mě sledují skrytou kamerou a baví se mým zmateným i vyděšeným výrazem, jenže zároveň jsem si byl jistý, že pravda je diametrálně odlišná. Neustále jsem si byl jistější, že nejde o žádnou hru nebo žert, nýbrž že vše je doopravdy. Více a více jsem byl přesvědčen, že mě sem nějaká neznámá osoba nebo skupina zavřela a poskytla mi nůž proto, abych vyrazil z koupelny ven a zlikvidoval každého, kdo mi zkříží cestu, jako v nějaké zvrácené hře o přežití. Jedním z důkazů, že moje domněnka je správná, byl zmiňovaný křik, který jsem během pátrání slyšel. Podobný zvuk nebylo možné napodobit, skutečně musel být odrazem nezměrné bolesti a utrpení.

Napadlo mě, že kdybych se prostě ukryl v koupelně a počkal, dokud nebude po všem, měl bych docela slušnou šanci. Má mysl si ovšem uvědomovala, že tím bych porušil nepsaná pravidla hry a rovněž jistě rozzuřil ty, kteří tohle všechno naplánovali. Z logiky věci vyplývalo, že trest za odmítnutí hry musí být velice krutý, jinak by se jí nikdo dobrovolně nezúčastnil.

Nakonec jsem, ač velice nerad, dospěl k závěru, že mi nezbývá nic jiného než vyjít ven s nožem připraveným v rukách a zabít každého, kdo bude chtít zabít mě.

Nakonec jsem se po vskutku dlouhé době odhodlal vylézt ven z koupelny. Opatrně jsem pootevřel dveře a protáhl se vzniklou škvírou. Moje očekávání ohledně toho, co zřejmě uvidím, se vcelku naplnilo - přede mnou na obě strany vedla temná a špinavá chodba s mnoha odbočkami.

Trhl jsem sebou, když jsem zaslechl další sérii střelby. Zvuk byl ovšem výrazně ztišený, což znamenalo, že kolem mě se musí rozkládat velice rozsáhlé bludiště, v němž se může pohybovat spousta nebezpečných lidí.

Pomalu jsem se vydal chodbou na tu stranu, která se mi zdála světlejší a čistší. Přestože jsem se již dlouho snažil zabránit strachu, aby mě ovládl, nyní jsem stále výrazněji cítil tlukot srdce a získal jsem děsivý pocit, že nemohu dýchat a že se zalknu. Podařilo se mi potlačit tyto stavy tím, že jsem se plně soustředil jen a pouze na hluboké nádechy a výdechy, přesto jsem ale cítil, že hned za rohem mé psychiky je ukryto zoufalství, snad i cosi na způsob duševního zhroucení.

Z jedné odbočky, do nichž jsem vůbec neviděl kvůli naprosté tmě, jsem najednou zaslechl zvuky podobné chraptění. Opatrně jsem do ní zašel a po pár metrech, na samé hranici, kam ještě dopadaly zbytky světla z hlavní chodby, jsem spatřil o stěnu opřené tělo.

Okamžitě jsem se k němu vrhl, jenže když jsem u něj poklekl, ihned jsem si uvědomil, že má kolena spočívají v obrovské kaluži krve. Ve vzduchu jsem zaznamenal výrazný kovový pach, který prolití životodárné tekutiny typicky provází. Spíše po hmatu jsem našel hlavu dotyčného a v okamžiku, kdy jsem ji nadzdvihl, se muž probral k vědomí.

"Co se vám stalo?" zašeptal jsem.

"Bolí to," dostalo se mi téměř nesrozumitelné odpovědi.

"Já vím," pokoušel jsem se nepůsobit nervózně ani uspěchaně, přesto jsem se ovšem neustále rychle rozhlížel okolo sebe.

"Já zemřu?" zeptal se neznámý, i když zpětně mám pocit, že šlo spíše o oznamovací větu.

"Asi ano," rozhodl jsem se být upřímný. "Jak jste se sem dostal?"

"Já nevím," dostalo se mi neuspokojivé odpovědi. "Zabil jsem tři, než mě zabili."

"A kdo vám řekl, ať je zabíjíte?" chytil jsem se poslední věty.

"Nikdo," podařilo se muži alespoň částečně zakroutit hlavou. "Tady to prostě tak chodí."

To v podstatě potvrzovalo moje předchozí domněnky.

"Hrozně to bolí," oznámil mi slábnoucím hlasem neznámý. "Mohl byste mě zabít?"

Pár vteřin jsem byl jako zkamenělý. Následně jsem odvětil: "Ale já jsem ještě nikdy v životě nikoho nezabil."

"To se rychle naučíte," ujišťoval mě muž. "Je to velice snadné."

Skoro jako znamení shůry nad námi v tu chvíli zablikalo světlo zářivky a já jsem díky tomu uviděl mladou, pravděpodobně docela hezkou tvář dotyčného, nyní ovšem nelidsky zkřivenou bolestí. Když spatřil, že držím v ruce nůž, dokázal se na mě povzbudivě usmát.

Netroufal jsem si bodnout ho do srdce, protože bych se zcela jistě nebyl schopen dostat přes žebra, takže jsem mu prostě podřízl krk. Samotného mě překvapilo, jak snadno a bez odporu zajel nůž do kůže.

Odhadoval jsem, že chodbami procházím již několik hodin. Postupně jsem musel výrazně přehodnotit rozlohu toho místa, protože se ukázalo, že i hlavní chodba je pouze jednou z mnoha odboček jiné, mohutnější chodby. Logicky jsem chtěl zjistit, zda lze v bludišti nalézt ještě větší, brzy jsem ovšem pochopil hloupost zmíněného plánu - čím větší cesta, tím vyšší šance na odhalení potenciálním nepřítelem. Rozhodl jsem se tudíž držet malých a temných uliček, v nichž se mohu výborně schovat. Již několikrát jsem se jen velice těsně vyhnul přímému setkání s někým jiným, zatím se mi však vždy podařilo vytratit se včas.

V hlavě mi během toho bezcílného procházení chodbami a snahy nalézt nějaký východ nebo záchranu neustále rezonovala utkvělá myšlenka o chování jedinců ve vypjatých situacích. Uvědomil jsem si, že celý tenhle děsivý scénář funguje jenom díky tomu, že všichni zúčastnění přijali roli přeživšího, který musí pro svůj život vraždit. Stačilo by, aby se každý v bludišti této úloze vzepřel, a celý koncept by se zhroutil. Ale zároveň jsem věděl, že to se nemůže stát, protože každý jedinec by podstupoval neúnosné riziko, že jeho okolí se svých rolí nevzdá.

"Stůj!" vytrhl mě z mých úvah šepot, jenž ovšem zněl velice důrazně. "Pomalu se otoč a odhoď zbraň," přikázal mi.

Zatímco jsem vykonával jeho rozkaz, celé tělo se mi začalo v důsledku návalu adrenalinu nekontrolovatelně třást. Muž, kterého jsem spatřil, vypadal jako ostřílený veterán, jenž se v bludišti pohybuje již tak dlouho, že přijal tento způsob života za svůj. Při pohledu na mě se rozesmál, až se mu hlaveň pistole roztřásla.

"Nováček!" zvolal posměšně. "Ty bys mohl mít spoustu věcí zvenku! Ukaž kapsy!"

Věděl jsem, že v nich nic nemám, ale netroufal jsem to muži oznámit, proto jsem začal předstírat hledání. Když dotyčný rozpoznal, že jsem v bludišti nový, přestal být vůči mně ostražitý. Svěsil zbraň k boku a přistoupil blíže.

"Co je tohle za místo?" odvážil jsem se zeptat.

"To nikdo neví," zakroutil hlavou muž a vzápětí se na mě zaujatě podíval. "Ty nejsi jako ostatní, poznamenal. Většina se jich válí po zemi a prosí o smilování. Co ta zadní kapsa?" ukázal pistolí a postoupil ke mně ještě o krok blíže.

V necelé vteřině jsem mu za hlaveň vytrhl pozvednutou zbraň z nepřipravené ruky, bleskově jsem pistoli přetočil tak, abych ji držel za správný konec - dosud nechápu, jakým neuvěřitelným řízením osudu mi tenkrát nespadla na zem -, a zmáčkl jsem spoušť. Až když muž s nelíčeným údivem klesl na podlahu, převzal jsem opět racionální kontrolu sám nad sebou.

Z nynějšího pohledu již vidím, že právě tehdy jsem definitivně přijal roli člověka, který pro své přežití neváhá zabíjet, a stal jsem se pevnou součástí hry.

Během dalšího hledání napříč chodbami a uličkami mně v mysli zněla odlišná myšlenka než dříve. Děsil jsem se, že jsem se odlišoval od ostatních nováčků hlavně proto, že určitá část mojí mysli, kterou jsem si nechtěl připustit, se do mé nové role vraha vžila velice snadno, možná dokonce s radostí.

Nedokážu odhadnout, kolik času uběhlo. Postupoval jsem bludištěm, nyní již bez ohledu na to, jestli se pohybuji po bezpečných uličkách nebo po velkých cestách. Čas od času jsem v malých místnůstkách přilehlých k chodbám nalezl balíček jídla, který jsem vždy hltavě spořádal bez ohledu na to, co vlastně jím, a zapil jej špinavou vodou z kohoutku. Pokaždé se mi při tom vynořila v hlavě myšlenka, že vše připomíná jakousi zvrácenou počítačovou hru.

Rovněž jsem postupně zjistil, že z bludiště nevede žádný východ, alespoň ne žádný, který bych dokázal nalézt. I ta největší chodba byla totiž čtyřikrát zalomená do obrovského čtverce. Jak vně, tak uvnitř ní se mnohokrát křížily menší a menší uličky, ale ani žádná z nich neměla konec. Časem jsem se tedy vzdal naděje, že najdu cestu ven.

Ale hlavně jsem bez výhrad přijal děsivou filozofii zdejšího bludiště - zabij, nebo budeš zabit.

Nedlouho poté, co jsem získal zbraň, jsem při zabočení do další uličky spatřil siluetu postavy. Aniž bych okamžik váhal, vystřelil jsem po ní. Když jsem střílel po dalších obyvatelích bludiště, již jsem ani necítil výčitky svědomí.

Vlastně jsem se začal na každou další vraždu náhodného člověka, kterého potkám, docela těšit. Pokaždé ji totiž provázelo silné napětí, uvolnění adrenalinu i nával vzrušení. Postupně jsem začínal tušit, že se na těchto stavech začínám cítit svým způsobem závislý.

Jen jednou jsem zaváhal, a sice když mi mladá žena zoufalým hlasem nabízela soulož, pokud ji nechám jít. Dlouho jsem se rozmýšlel, ale poté jsem zabil i ji - potkal jsem ji totiž v období, kdy už mi vražda jiné lidské bytosti přinášela větší potěšení než sex.

Pořád jsem ovšem někde uvnitř hlavy slyšel tichý, ale vytrvalý hlásek, jenž mi neustále opakoval, že to, co dělám, je nevýslovně špatné, a zrazoval mě od každého dalšího výstřelu. Zdůrazňoval mi, že bych neměl podporovat záměry těch, kteří celé bludiště připravili, tím, že budu hrát jejich zvrácenou hru. Že bych se měl pokusit přesvědčit další účastníky, abychom vytvořili skupinu, jež odmítne dál hrát a postaví se celému konceptu.

Tento hlas jsem však zatím vždycky bez problémů zvládl ignorovat.

V hlavě jsem měl obraz mé poslední oběti, kterou byla další mladá žena. Tahle mi žádný sex nenabízela, ale od chvíle, kdy jsem na ni namířil zbraň, se jí začaly po tvářích valit proudy slz. Jinak ovšem nedala nijak najevo, že se nachází před branami smrti, a neřekla mi ani jediné slovo.

Velice jsem sám se sebou bojoval, avšak nebyl jsem schopen zbavit se momentky, jak přede mnou naprosto nehybně stojí, a jen spousty slané vody ukazují, že se se svým životem těžce loučí. V její vyrovnanosti bylo cosi nevýslovně smutného.

Náhle jsem si plně uvědomoval, co jsem dosud spáchal, ale ta zlá část mé osobnosti měla pádný argument - že už jsem došel příliš daleko a musím v zabíjení pokračovat, že už pro mě není žádná cesta zpátky. Chápal jsem, že pokud bych přestal být tou zrůdou, nedokázal bych sám se sebou žít, tudíž jsem jí musel zůstat.

Zrovna když jsem došel k tomuto neveselému závěru, zabočil jsem za roh a zahlédl siluetu postavy. Bez přemýšlení jsem po ní vystřelil a její přerývaný povzdech mi dal najevo, že jsem neminul.

Jenže vzápětí jsem uvědomil, že dotyčný je poměrně malého vzrůstu. V příštím okamžiku udělala moje oběť navíc jeden krok dozadu, v důsledku čehož jí začaly na tvář dopadat paprsky světla ze špinavé zářivky na stropě.

A já jsem tím pádem zjistil, že jsem právě střelil asi desetiletého chlapce.

Stát se to jindy, pokrčil bych rameny, prohledal bych mu kapsy a zamířil klidně dál. Jenže nyní, v kombinaci s novými výčitkami svědomí, jsem pocítil nepřekonatelný nával smutku. Rozklepal jsem se po celém těle a z očí mi začaly prýštit slzy. V jediné vteřině jsem pochopil, že již dál nemohu pokračovat ve hře.

Přiložil jsem si pistoli ke spánku, ale nebyl jsem schopen stisknout spoušť. Uplynulo několik chvil a ani jeden z nás se nepohnul. Oba jsme se třásli, chlapec z blízkosti smrti, já šokem ze svých činů. Dívali jsme se upřeně jeden na druhého, chlapec s vyděšeným výrazem, já se slzami v očích a pistolí u hlavy. Společně jsme vytvořili jakési děsivé sousoší umírání.

Vtom do naší uličky vběhl muž s balíčkem jídla v rukou a ihned se vrhl k chlapci. Mlhavě jsem si uvědomil, že musí jít o otce a syna. Ve stejném okamžiku se kluk konečně sesul k zemi a patrně navždy ztratil vědomí. Muž ho popadl do náručí, přitiskl si ho na svou hruď a začal srdceryvně vzlykat. Po pár vteřinách si zřejmě vzpomněl na to, že vrah pořád stojí poblíž, otočil se na mě a jakoby mimochodem po mně vystřelil. Vzápětí se opět začal věnovat chladnoucímu tělu.

Kulka mě však minula. Pořád jsem stál v chodbě, zbraň jsem svěsil k boku a snažil jsem se ze všech zbývajících sil ustát drtivé vlny výčitek svědomí. Kdykoliv bych mohl zabít i otce, nyní jsem však nad touto možností vůbec neuvažoval. Spíše se k mým emocím přidal pocit zklamání, že jsem díky šťastné náhodě stále ještě naživu.

Ale teď jsem s konečnou jistotou věděl, že už nemůžu dál.

"Minul jste," oznámil jsem do prostoru mrtvolným hlasem.

Otec se vytrhl ze svých nářků a ohlédl se po mně. Podruhé již zacílil zbraň mnohem pečlivěji.

V té poslední vteřině jsem v jeho tváři četl překvapení z mých reakcí a snad i náznak odpuštění, ten jsem si ovšem zřejmě pouze představoval.

Pouto mezi našimi zraky přetrhl až výstřel. Tentokrát mířil přesně.

V levé části hrudníku se mi rozlila mrazivá horkost a celého mě pohltila.

Předpokládám, že v jistých aspektech tato povídka působí poněkud odfláknutě, zkratkovitě a nelogicky. To je ovšem hlavně proto, že jejím předobrazem byla moje zatím nejhorší noční můra. Příběh jsem psal podle ní, tudíž se zde mohou objevit momenty bez přílišného smyslu, které ale během snu působily logicky.

Povídka je snu velice podobná, přidal jsem akorát úvodní scénu. Snad největším rozdílem je fakt, že ve snu jsem vraždil nožem, jinak je vše v podstatě stejné.

Nedokážu slovy vyjádřit, jak moc mě tento sen svým obsahem i formou vystrašil. Probudil jsem se, když mě otec chlapce střelil do srdce, a asi minutu jsem i v bdělém stavu zažíval pocit popsaný v poslední větě povídky. Během této chvíle jsem se nemohl pohnout a byl jsem šokován autenticitou zmíněného prožitku.

Místa, kterými jsem ve snu procházel, mi pozoruhodně připomínala určité scény z hororové série Saw. Noční můru jsem ovšem prožil až dlouho poté, co jsem filmy viděl, takže přímou souvislost bohužel nalézt nejde.

Vypsat celý sen v povídce se mi zdá jako jedna z nejlepších možností, jak se s ním alespoň částečně vyrovnat.