BOUŘE

Bouře

Za vlahé letní noci

Když vítr sfoukne plamínek svíčky

Když lidé sedí v pokoji za úplného ticha

Když jen vichr skučí a vánek vzdychá

Rozbuší se nervózní srdce v hrudi

Uvnitř to hřeje ale venku studí

A náhle několik hodin po setmění

Vyrve záblesk noc z netečného snění

Řeka zvířená křídly padlého anděla

Potok elektřiny mezi dvěma světy

Jiskřivá nitka spojuje nebe a zemi

Jiskřivá nitka mezi bohem a všemi

Jiskřivá nitka jen prchavý okamžik žije

Jiskřivá nitka mezi námi a světem agónie

Bůh svým dlouhým prstem udeří na zem

Démoni nám ukazují svou potlačenou sílu

Ve vteřině hlučného vesmírného krachu

Všichni ví že žijí jen z milosti trápení a strachu

Vystřelené rozvětvené šípy do noci

Zářivou síť rychle tkají pavouci

Bloudivý zlom přesekl na dvě půlky nebe

Svět vesmír boha a možná že i tebe

Jako hořící historie uvnitř jasné hranice

Vždyť příroda se vždycky zmůže na více

Třeba se bůh strašně hněvá na své děti

Třeba takhle svoji radost světí

Třeba andělé právě útok z pekel zmařili

Třeba bůh chce abychom znovu věřili

Třeba naše zkáza ještě není jistá

Protože blesk neuhodí do stejného místa

Základní premisa básně Bouře byla od počátku jasná - umělecky popsat letní bouřku s důrazem na bázeň a respekt, který v lidech vyvolává.

Nejvíce prostoru je ve skladbě věnováno metaforickým popisům blesku, jimž je vlastně věnována téměř celá báseň. Na konci se objevuje motiv bouře jako živlu, který by zcela jistě doprovázel apokalypsu.

Přestože jsem při psaní neměl pocit, že jde o vyčnívající dílo, má matka byla básní nadšena. Předpokládám, že hlavními důvody jsou menší míra pesimismu a zabývání se realistickým jevem.

Nejoblíbenějším je pro mě závěrečné dvojverší jakožto pointa:

Třeba naše zkáza ještě není jistá

Protože blesk neuhodí do stejného místa