APOKALYPSA

Apokalypsa

Vítr s deštěm bojuje o nadvládu nad světem

Zbyly však jen ozářené stíny

Červená barva krve

Se vpila do modré barvy nebe

Bolel už včerejšek dnešek bolí nejvíce

Přímo cítím jak padají všechny družice

Klopýtám popelem kostmi troskami

Slyšíš bože někdo kráčí za námi

Dusíme se bolíme a já si přeji

Aby byl dnešek vymazán z běhu dějin

Jako by svět promluvil jazykem

Jehož slova lidé neznají

Jako by už nebylo nic než oheň

A plíce které doutnají

Zřejmě právě celá Země kolabuje

Hoří vzduch padá déšť a vítr také duje

V popelu si pletu kapky krve s chladnou rosou

A pustinou kráčí nahá dívka s velkou kosou

Na tváři jí pokřivený úsměv hraje

Asi jsem se jí bál zkraje

Už ani těch pár rostlin díky ohni není

Plameny jí také sežehly všechno její ochlupení

Hoří vzduch padá déšť a vítr také duje

A dívka uprostřed všeho v klidu masturbuje

Odložila kosu vedle svého těla

A vychutnává co už dlouho chtěla

Okolo se linou její podbarvené vzdechy

A vítr nese v dál dva poškozené plechy

Nic nepředstírá ani náznakem

Jen ona kosa a já jsem divákem

Kosa leží čeká chce se zhostit úkolu

A dívka zatím dotýká se svého vrcholu

Dvě obrovské slzy štěstí stékají jí z očí

Jen ona já a svět jenž se právě končí

Sebrala kosu

Vstala

Stále naprosto čistá

Pohlédla mi do očí

Kráčíme spolu do dáli

Jen stopy v popelu zůstávají za námi

Ona nahá ze mě šaty servaly plameny

Já boty ztratil ona vždycky byla bosa

Budeme spolu dokud nezasviští kosa

Končí se svět a popel k nebi vzlíná

Jen ona já kosa a její vůně lůna

Báseň Apokalypsa je opět prototypem dekadentní básně o konci světa, jakých jsem již napsal několik. Její motivy mě začaly samovolně napadat jednoho listopadového pondělního dopoledne a nakonec jsem dílo musel sepsat v autobuse během cesty domů. Již dlouho jsem necítil tak silnou inspiraci, kterou si dodnes neumím vysvětlit.

Apokalypsa přistupuje k mému oblíbenému tématu novým způsobem, neboť přináší erotické motivy, jež jsou v ostrém kontrastu se zánikem světa a dosud jsem je v básních v podstatě nepoužíval. Ale právě ve spojení těchto protichůdných pojmů spatřuji hlavní sílu skladby.

Nejprve se v básni měla (podobně jako v mé prvotině Rozcestí) zjevit smrtka, pak jsem se ji však rozhodl inovovat do podoby nahé dívky s kosou. Lyrický subjekt s ní na konci odchází, uchvácen její krásou i jejím představením, a odmítá si připustit existenci kosy, která může kdykoliv skončit jeho život.

S touhle básní jsem mimořádně spokojený, a to hlavně díky propojení apokalyptických a erotických motivů, dokonce ji v duchu srovnávám se Zástupem zatracených, což se hned tak nějaké skladbě nepodaří. Ještě den před stvořením Apokalypsy by mě ani ve snu nenapadlo, že jsem takovéto básně vůbec schopen.