MOJE PRVNÍ RANDE VE MĚSTĚ NA OKRAJI ZATRACENÍ

Moje první rande ve městě na okraji zatracení

I. Ráno

Začnu tento příběh tak banálně, jak je to jen možné, ale snad mi to čtenář promine.

Vzbudil jsem se toho rána dříve než obvykle. Necítil jsem se odpočatě, ale nebylo divu - nespal jsem příliš dobře.

Byl jsem totiž dost nervózní. Ze stejného důvodu mně bušilo srdce a bolelo břicho. První skutečnost jsem se pokusil vyřešit tak, že jsem se soustředil na pomalé dýchání, které by mě mělo zklidnit, druhou zase tak, že jsem rychle vstal a ihned zamířil na toaletu.

Zatímco jsem tam seděl a vyprazdňoval se, ťukal jsem do displeje zprávu. Já vím, úplně vhodné místo to asi není, ale stejně si myslím, že spousta zpráv, které nám lidé napíšou, pochází ze záchodu. No, občas by tomu i ten jejich obsah poměrně odpovídal...

Ale to jsem odbočil. Důležité bylo, že nějakým řízením osudu se moje zpráva doručila a bylo na ní vzápětí reagováno, protože adresátka byla zrovna taky online - kdo ví, možná dělala to samé, co já. Přestože se občas z legrace říkalo, že holky přece nekakají...

Nervozita ze mě už spadla, dílem díky relaxačnímu dýchání, dílem proto, že jsem vylezl z postele a něco dělal. Nejprve údržba v koupelně, následně malá snídaně - bylo by trapné, kdyby mi kručelo v břiše - a pak už přemýšlení, co si asi vezmu na sebe. Ne že bych byl tak zženstilý, na dnešku mi ovšem velmi záleželo.

Už vás nebudu dále napínat, stejně vám všechno už dávno došlo. Měl jsem rande.

To je pro kluka důležitá událost už sama o sobě, v tomhle případě se ovšem jednalo o něco ještě podstatnějšího. O první rande s dívkou, kterou jsem platonicky miloval už od dětství, o níž jsem hodiny a hodiny snil jako o svojí životní partnerce, kterou jsem se s pocitem zmaru odvážil před týdnem konečně oslovit a která k mému úžasu s lehkým úsměvem řekla, že se se mnou ráda někdy sejde. Takže je vám taky jasné, že pokud to dnes zkazím, do nejdelší smrti si to budu vyčítat.

Se smíšenými pocity nadšení a svíravé nervozity jsem tedy otevřel dveře a vydal se do ulic města.

II. Kde prší z otevřené rány a krvácí žlutá světla

Toho jitra bylo Město plné drahokamových slz z oblohy otevřené jako hluboká řezná rána ostrým, přeostrým nožem. Již se bohové rozhodli, že nynější příděl nebeských diamantů prozatím postačí, a jako výsměch chudobě obyvatel Města vytrhli zpoza břichatých mraků usmolené slunce, aby prozářilo briliantové krůpěje šípy zářivých paprsků.

Být tak jedním z těchto bohů a shlížet na Město z výšky! Sledovat neustálé hemžení těch ubohých lidských mravenců! Kolik mají toho společného s tím nanicovatým hmyzem! Také jsou upracovaní, také se snaží do úmoru pro dobro celku, také proudí ulicemi Města jako obřím mraveništěm. A pokud některý z nich zemře, Město se tím trápit nebude, jeho slávy se osud jednotlivce dotknout vůbec nemůže.

Snad jediný rozdíl v tomto přirovnání spočívá ve faktu, že Město nemá žádnou mravenčí královnu, žádnou matku rodu, která by řídila životy celé té lidské záplavy. Je dokonce i možné, že mnozí z těchto zatracenců jsou zarytě přesvědčeni, že oni sami jsou pány svého osudu. A ti ostatní? Vzhlíží k jakési bohyni, již zvou Ekonomika, nebo snad k bohovi jménem Kapitalismus. Jenže těmto silám je konání lidské armády lhostejné.

A tak nejvíce z jejich soužení těží samotné Město. Sice je občas lidé poraní kopáním a bouráním budov či rovnou přestavbou celých bloků, sice je nikdy nenechají spát a v noci nahrazují sluneční výheň krvácením žlutých světel, ale celkově je Město s tímto soužitím spokojené. Proto si nechá ve zvláštní symbióze protékat ty nepatrné bytůstky jako blahodárnou mízu všemi svými tepnami.

Vždyť co by byly bez Města? A čím by bylo nebohé Město bez nich? Jen hromada suti odsouzená k zániku, jen popel a prach.

Však pozor, Město nelze považovat za jakéhosi blahosklonného přítele, který má pro vás vždy milé slovo a něžné pohlazení. Ve skutečnosti jde o podmračenou, zahořklou zlobu převlečenou do nevědomosti. Nevrlé domy, nabručené chodníky a zlomyslné sloupy všem neustále připomínají, že neznamenají nic a mají jen poníženě sloužit Městu.

Mysli na to, nechápavý člověče, který stále toužíš v koutku mysli navštívit takový podivuhodný kus světa! A zapřemýšlej, zda i tvé, na první pohled běžné městečko není ve skutečnosti také Městem!

Pokud bys přece jen ve své nerozumné odvaze vykonal návštěvu, zanechám ti v tomto textu jednu radu. Uprostřed Města místo jest, kam moc škaredých domů a odpudivých nároží nesahá. Parčík, sice dosti malý, ale plný jarní radosti a živého pulzu. Nádherný, přesto většinou prázdný, neboť lidští mravenci již ve svém pachtění zapomněli či rezignovali na krásu zelenavého lůna přírody.

Dnes však možno zahlédnout v zákrytu dvojici mladou, snad ještě nezkaženou zhoubným vlivem těch zákeřných bohů. Ještě je neposkvrnil Kapitalismus, ještě je nesrazila k zemi Ekonomika. Ještě mají šanci na lásku, ještě dokážou milovat. Milovat sebe navzájem, milovat Město, milovat život.

III. Cosi tomu chybí

"Ahoj! Už jsem tu na tebe čekala!"

"Ahoj... No, a nečekáš dlouho?"

"Ne, chviličku. Tak co bys chtěl dělat?"

"No... Mohli bysme zůstat tady?"

"Aha... No jo, vlastně proč ne!"

"Jasně, super."

"A o čem by sis chtěl povídat?"

"Ehm, no, jak se máš?"

"Jo, já se mám fajn, co ty?"

"No, já vlastně taky..."

"Slyšela jsem, že hodně sportuješ, je to tak?"

"Jo, chodím běhat a tak. A co ty?"

"Snažím se, vždyť to znáš, občas zajdu do fitka, ale asi tomu nedám tolik jako ty. Když je hezky, jdu si taky zaběhat, ale nic náročnýho."

"Aha..."

...

"No, viděl jsi teď někdy nějak zajímavej film?"

"Ehm, asi ne... A co ty?"

"No, já jsem viděla v kině jeden, ten se mi moc líbil, byla to vlastně taková studie, jak společnost udělá z člověka psychopata... Jo, bylo to moc hezky udělaný."

"Jo, to je zajímavý..."

...

"Co tak ještě děláš, když máš zrovna volno?"

"No, třeba si čtu..."

"Aha, a co tak nejradši čteš?"

"No... Hlavně sci-fi..."

"Aha, v tom se moc nevyznám, co bys mi třeba doporučil?"

"Ehm, dobrej je Clark nebo Asimov..."

"Hele, to mi možná i něco říká!"

"Jasně, super..."

...

"No, a co škola?"

"Jo, dobrý... A co ty?"

"No, samý testy, znáš to, někdy je to až vtipný, jak to nikdo pořádně neumí a všichni se snaží opisovat, často i ten učitel dělá, že nic nevidí, aby mu půlka třída nepropadla!"

"Jo, to je vtipný..."

...

"Hele, prosím tě, nezlob se, ale asi bych to ukončila. Víš, jsi mi sympatický a tak, ani mi nevadí, že moc nepovídáš, to zvládnu obstarat i sama, jak sis určitě všimnul... No, ale asi taky cítíš, že to není úplně ono. Něco tomu prostě chybí, jestli chápeš, jak to myslím. Určitě jsi super kluk, ale asi by to nefungovalo, promiň. Nezlob se, radši to utnu hned, stejně bysme se akorát trápili, co říct, že jo? Asi k sobě nenajdeme cestu..."

"Aha... No, ale... Možná..."

"Ne ne ne, zapomeň na to. Nehodíme se k sobě, najdeš určitě někoho, s kým si budete vyhovovat. Měj se hezky, ahoj!"

"A... Ahoj."

IV. Světlo a temnota

Já vím co říct jsi chtěl každou vteřinu

Kolik má tvá láska pro ni odstínů

Jak svatbu děti i stáří chováš v své vizi

Jak spolu ustojíte i nejstrašnější krizi

Řekni proč v čase kdy to nejvíc vadí

Nás naše duše bezostyšně zradí

Chtěl jsi odhalit jí celý vnitřní svět

Jako by šel schovat do několika vět

Na tvou jistotu čekal prudký sráz

Zároveň však křičel onen vnitřní hlas

Že nezná z tebe zdaleka ani jednu půl

Tak ať ještě neláme nad tebou svou hůl

Jaký krásný život před tebou by stál

Kdyby vpustil jsi ji jenom o kus dál

Ale je to tvoje úzkost která nutí

Tvé útroby tolik bát se odmítnutí

A právě proto že jí říkáš pane

Se její předpověď beze zbytku stane

Nezapomeneš na výraz v její tváři

Když jsi svou tmou přebil její záři

V. Nůž

Vejdu do obchodu. Jsem jediný zákazník. Okamžitě ukážu na největší nůž za pultem.

Prodavačka s úsměvem povídá: "Teda, takovej žabikuch! K čemu ho potřebujete? Jestli sháníte nože, můžu vám nabídnout celou sadu..."

Pak se mi poprvé podívá do očí. Úsměv jí ve vteřině zmizí a nahradí ho zděšení. Znervózní. To, co tam zahlédla, se jí zřejmě nelíbilo. Rychle vyťuká cenu a sáhne pod pult.

"Nechci ho zabalit," zareaguji pohotově.

"Ano, jistě," zamumlá a položí nůž na pult.

Ihned si jej beru do ruky. Prsty obtočím rukojeť a vychutnávám si zvláštní pocit z toho, co se chystám udělat.

"Jste v pořádku?" vyhrkne prodavačka nepřirozeným hlasem.

Neřeknu ani slovo. Nemám v úmyslu ji zabít, jenom si chci trochu pohrát. Takže se jí podívám hluboko do očí. Nesnese můj pohled ani vteřinu. Otevírá ústa, ale nevyjde z nich ani hláska.

Pravda je, že trpím. Trpím uvnitř takovou bolestí, že pro ni nemám slov. Jako by mě to odmítnutí trhalo na kusy. A proto jsem si koupil nůž. Protože chci, abych se tak necítil jenom já.

Ještě jedna věc mi dojde, když odcházím od pultu zpět ke dveřím. Vím, že ve skutečnosti mohu vinit jenom sám sebe. Ale i to jsem vyřešil.

Tím, že až skončím, obrátím nůž proti sobě.

Otevírám dveře obchodu a vycházím na ulici. Oběma směry po ní kráčí lidé.

Spousta lidí.

VI. Úvaha o samotě

Cítíte to? Ten děsivý pocit osamění? I kdyby ne, někde tam je. Máme jej uvnitř všichni. A nemůžeme se ho zbavit, nezbývá nám než jej potlačovat.

Říkáte si, že tohle se vás naštěstí netýká, protože máte spoustu přátel a lidí, s nimiž je vám dobře? Ale přesto jste sami. Můžete si s někým povídat, jak dlouho budete chtít, můžete mu říkat cokoliv, ale nikdy nedosáhnete úplného, naprostého přijetí. Nemůžete se s nikým sdílet, nikdo nemůže nahlédnout do vaší hlavy a do vašeho světa. Nikdo vás zcela nepřijme, nikdo se neztotožní s vaším proudem vědomí.

Jistě, na obecné úrovni je možné dosáhnout pochopení a porozumění. Ale v hlubší rovině už to nelze. Každý jsme uprostřed svého vlastního vesmíru a jsme tam naprosto sami a opuštěni.

Hledáme u druhých lásku, ať už duševní nebo fyzickou, protože ta jako snad jediná dokáže vytvořit iluzi, že ten druhý nás chápe a rozumí nám. Ale o to děsivější je následné prozření.

A když jdeme na rande, snažíme se seznámit, hluboko v nás je vždy zoufalá touha zbavit se té strašlivé osamělosti. Co na tom, že jen pomocí iluze.

A když to nevyjde? Určitě je vám známo, co se časem stane s trosečníky, kteří zůstanou úplně sami na pustém ostrově. To samé se stane s kýmkoliv, nad nímž jeho samota zvítězí.

Zešílí.

VII. Pointa

Toho dne Město poprvé za svou existenci skutečně krvácelo.

Při psaní této povídky mi naplno došla skutečnost, jež moji tvorbu ovlivňuje již poměrně dlouho. A sice, že nevěřím, že v dnešní době je možné vymyslet originální a nikdy dříve nevyprávěný příběh. Není možné nenapodobovat. Vše bylo již nějakým příběhem vyjádřeno. Snad ještě někdo dokáže vytvořit cosi naprosto originálního, ale obávám se, že já to nejsem.

Pokud nemohu napsat o novém tématu, mohu alespoň psát novou formou. Mohu témata, která sepsaly stovky lidí přede mnou, vyprávět jiným, neotřelým způsobem. Proto často ve svých povídkách vytvářím zvláštní vize, které se ani nesnažím příliš vysvětlovat.

A proto jsem zde banální příběh první schůzky rozepsal do sedmi formálně odlišných částí.